Vasrpolák, vasrpolština

Jan Švandelík

[Drobnosti]

(pdf)

-

Výrazy vasrpolák a vasrpolština (popř. v původní německé hláskové a pravopisné podobě Wasserpolák, wasserpolština) jsou výrazy celkem obecně známé. V nedávné době se jimi např. velmi podrobně zabýval L. Pallas.[1] Z jeho knihy vycházejí i některé výklady v našem článku. V lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV jsou tyto výrazy doloženy pouze šesti excerpty. Doklady zde zaznamenané mají trojí pravopisnou podobu. Dva nejstarší výpisky z České politiky z r. 1913 zachovávají původní německou podobu. V jednom z nich se mluví o wasserpolské národnosti, v druhém pak o tom, že s Wasserpoláky je nařízeno dorozumívat se buď česky nebo polsky. Oba doklady cituje i PSJČ.[2] Tuto pravopisnou podobu má i doklad z knihy J. Beneše V zajetí, který je excerpován z třetího vydání knihy z r. 1947: Mezi těmito loupežníky, Wasserpoláky a cikány byl i jeden Čech… Jeden doklad (excerpován z prózy Františka Sokola Tůmy Na kresách 1, Praha 1934, s. 188) cituje pasáž Tůmovy knihy, v níž se uměleckou formou vykládá původ vasrpolštiny, takto: „… kolonizátoři, kteří doma promísili pěknou řeč polskou horským dialektem, převzali něco slov německých, v práci slyšených, nebo i naučených, blízkostí příbuznosti češtiny smísili a touto negramatickou, češtině se příčící hatlaninou, již rakouský ministr spravedlnosti roku 1851 nazval: dialektem vaserpoláckým, přímo nakazili prostředí, v němž se ocitli“. Poslední dva doklady z třicátých let mají pak již hláskovou a pravopisnou podobu shodnou se současným stavem, jak je zachycen v PSJČ i v SSJČ.[3] Jde jednak o doklad z knihy V. Martínka Plameny (1929), který je excerpován z druhého vydání z r. 1932, jednak o doklad pocházející z knihy J. Glazarové Roky v kruhu (1936), z něhož cituji: „… pootočil se Kassel ke mně a rozkládal svou vasrpolsko-českou hantýrkou o životě člověka přičinlivého a spořádaného…“

Z doloženého materiálu je tedy patrné, že podoba tohoto výrazu byla dříve poměrně rozkolísána a ovlivněna — což bylo i podle tehdejšího běžného dobového úzu o preferování cizích podob u přejatých slov typické — němčinou. Tuto německou podobu uvádí i Česko-německý slovník F. Št. Kotta[4] v dodatcích z r. 1893. Předchozí velký Slovník česko-německý J. Jungmanna (1835—9) však výraz Vasrpolák nezaznamenal, a to ani v dodatcích z r. 1851, vydaných F. L. Čelakovským.

Definitivní hláskovou i pravopisnou podobu výrazu Vasrpolák ustálil až PSJČ a SSJČ (místo německé podoby Wasserpolák psáno v počeštěné podobě jako Vasr[109]polák). Podrobný výklad vývoje těchto výrazů, přehled jejich významů a etymologii pak velmi zasvěceně podal ve své práci L. Pallas.

Během třistaleté existence těchto názvů docházelo k jejich několikerému obsahovému přehodnocování. Poprvé je označení Wasserpolák podle Pallase doloženo v kázání kluczburského faráře A. Gdacia z r. 1644. Šlo o označení slovanského obyvatelstva Horního a Dolního Slezska, jehož rodným jazykem byl polský dialekt výrazně se lišící od spisovné češtiny. Běžně se však tento výraz objevuje až v devatenáctém století v dílech rakouských historiků, filologů a geografů jako neutrální označení „kmenové či teritoriální“ příslušnosti obyvatel jak někdejšího Horního a Dolního Slezska, tak Slezského Těšínska, Opavska a nejsevernějšího kouta Moravy v okolí Ostravska.

Etymologie výrazu Vasrpolák zůstává i dodnes nejasná a temná. V podstatě jsou v odborné literatuře přijímány tři výklady, které uvádí i Pallas ve své knize. První výklad etymologie výrazu na přelomu tohoto století podává G. Schoppe.[5] Šlo prý o voraře plavící se po Visle a Odře. Název obyvatel usídlených v horním povodí Odry vznikl pak podle výkladu tak, že tito Wasserpoláci (tedy Poláci plující po vodě — voraři) dali jméno celému obyvatelstvu horního povodí Odry, tedy přenesením významu z názvu pracovní činnosti těchto lidí.

Druhý názor, který hájil Al. Brückner,[6] vychází ze stanoviska geografického. Vykládá výraz Vasrpolák jako pojmenování obyvatel, kteří tímto vasrpolským jazykem měli mluvit někde mezi Opolím a Břehem nebo vůbec poblíž Odry, určuje tedy obyvatele jen přibližně podle jejich zeměpisné polohy. Nejpřijatelnějším výkladem se podle Pallase zdá teorie, která pojmenování Vasrpolák vykládá jako asimilované předslovanské reziduum označující nástupce Kvádů (quadica — polonica), tedy název velmi starobylý. Původní výraz quadica, jak o tom píše Pallas, se změnil chybnou dekompozicí v aquatico. Ze sousloví aquatico — polonica tak vznikl německý překlad wasser — polnisch. Nedostatkem tohoto výkladu je však hlavně to, že výraz wasser-polnisch je doložen již v r. 1644, kdežto výraz aquatico — polonica je teprve až z r. 1705.

Pejorativní význam výrazu Vasrpolák (vasrpolština) vznikl až počátkem devatenáctého století v ústech německých kolonizátorů v souvislosti se silným pronikáním německého živlu do Slezska. K podpoře svých germanizačních snah vytvořily pruské úřady názor o nekulturnosti a sociální zaostalosti slovanských obyvatel mluvících „pokleslou polštinou“ (hornoslezským polským dialektem), promíšenou hlavně v lexiku a částečně ve frazeologii prvky sousedních jazyků (prvky spisovné češtiny, která zde dlouhou dobu byla i jazykem úředním, školským a bohoslužebným, dále některými prvky českých nářečí na Moravě a v Slezsku), hlavně však německým lexikem, aby se tak podpořila nevyhnutelná potřeba slezských obyvatel užívat jako spisovného a úředního jazyka němčiny. Postupem času se však význam slova značně proměňoval, až se nakonec zvrátil zcela ve svůj opak z neutrálního v pejorativní.

V sedmdesátých letech devatenáctého století slouží výraz Vasrpolák (vasrpol[110]ština) často jako hanlivé označení slovanského odrodilce, renegáta, spolupracujícího s pruskými úřady. V této době tak začal v slezské otázce ještě výrazněji než doposud převládat aspekt politický. K dalekosáhlým důsledkům toto politické zneužití slezské otázky vedlo v době druhé světové války, kdy se využilo odlišnosti místního jazyka a povědomí od polštiny a polského povědomí k tomu, aby se zdůraznila blízkost místních obyvatel k Německu. Pod tlakem této politické situace tak byli Hornoslezané prohlášeni za Němce a podle Himmlerova výnosu z 12. 9. 1940 byli zařazeni do třetí skupiny německé volkslisty. Tento Himmlerův politický akt měl pak negativní vliv i při poválečné konsolidaci Polska.

Se změnou politické situace ve Slezsku (v době před plebiscitem, který se uskutečnil v r. 1921) se proměňují i názory německých úřadů na jazykovou otázku obyvatel Horního a Dolního Slezska a zdůrazňuje se bilingvismus místních slovanských obyvatel užívajících v soukromí rodného nářečí (oberschlesische Mischmundart) a na veřejnosti spisovné němčiny. Germanizační snahy německých úřadů pak vyvrcholily označením Hornoslezanů za příslušníky německého národa. Opětná snaha oživit otázku Slezanů i po r. 1945 v západoněmeckém tisku a odborné literatuře byla však již zcela bezúspěšná.

Výrazy Vasrpolák a vasrpolština, jak zdůrazňuje i Pallas,[7] tak zůstávají dnes už pouze jen a jen obrazem pohnutého historického svědectví jedné z velmi krutých cest expanzívnosti německého národa, která měla vést k úplnému poněmčení slovanského obyvatelstva ve Slezsku.

---

[1] L. Pallas, Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku, Ostrava 1970.

[2] PSJČ = Příruční slovník jazyka českého VI, Praha 1951—1953, s. 811, uvádí u hesla Vasrpolák obě výše zmíněné citace.

[3] Srov. d. c. v pozn. 2; SSJČ = Slovník spisovného jazyka českého IV, Praha 1971, uvádí také na s. 21 podobu Vasrpolák.

[4] F. Št. Kott, Česko-německý slovník VII, dodatky I O—Ž, Praha 1893, s. 1099, uvádí podobu Wasserpoláci.

[5] G. Schoppe, Wasserpole, Schlesische Heimat, Breslau 1921, s. 559—61.

[6] Al. Brückner, Zeitschrift des vereines für Volkskunde 9, s. 214, in: J. W. Grimm, Deutsches Wörterbuch, sv. 13, Leipzig 1922, s. 2478.

[7] Srov. d. c. v pozn. 1, s. 35.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 2, s. 108-110

Předchozí Eva Macháčková: Životní jubileum Zdeňka Hlavsy

Následující Igor Němec: Pamětník