Pamětník
Igor Němec
[Drobnosti]
-
Toto slovo patří k podstatným jménům, která se převážně užívají ve spojení s přívlastkem. V Příručním slovníku jazyka českého (Praha 1935—1957, dále PS) z osmi dokladů pod heslem pamětník najdeme sedm s přívlastkovým určením (pamětník starého zřízení zemského, věkovití pamětníci apod.) a jen jeden bez něho: „V každé vsi mají ‚pamětníka‘, to je nejstarší občan, který nejvíce ví o tom, co se za jeho věku ve vsi přihodilo“ (z díla J. Holečka). Ale toto bezpřívlastkové užití se zde ještě pociťuje jako nepostačující, neboť je autor uvádí v uvozovkách a doplňuje hned výkladem jeho významu. Bezpřívlastkové užití slova pamětník pak nedokládá ani náš slovník nejnovější — Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1978, dále SSČ). Přesto však dnes takové užití existuje, stačí připomenout pořady pro pamětníky. Co explicitně vyjadřovalo některé spojení typu pamětník starých časů, může již implicitně vyjádřit slovo pamětník samo. O jaký lexikální význam tu vlastně jde?
Naše slovníky vykládají tento význam jako ‚kdo něco pamatuje, zažil‘ (SSČ), ‚kdo něco zažil, je očitým svědkem něčeho, současníkem někoho nebo něčeho‘ (PS) apod., ale dokladový materiál prokazuje, že užití slova pamětník je užší. Kdo něco zažil, je třeba také přímý účastník nebo divák včerejšího sportovního utkání, avšak ten dnes o sobě neřekne, že je pamětníkem oné sportovní události. Bude to moci říci, teprve až uplyne řada let, až půjde o událost dávno minulou. Již tento příklad naznačuje, že slovem pamětník rozumíme především toho, kdo něco zažil ve vzdálenější [111]minulosti. Potvrzuje to ovšem i rozbor sémantiky příslušné genitivní vazby (pamětník čeho): PS zde uvádí genitivní přívlastky jen s významovým komponentem dávnosti starého zřízení zemského, veselejších studentských časů apod. (též přeneseně o Karlově mostu pamětník slávy nebo o starém hradu pamětník mnohých století), a také zájmenný genitiv zde odkazuje na kontext, v němž jde o dávnou událost (např. „já teho nésu pamětník, ale můj otec, ten to viděl“).
Vedle uvedených typů doložených ve slovnících má však současný jazyk ještě jiné typy přívlastkových určení substantiva pamětník. F. Daneš ve své redakční poznámce k tomuto článku upozorňuje zejména na spojení s adjektivem přivlastňovacím (typ pamětník Husův, alternující s typem genitivním pamětník Komenského), které vyžaduje upřesnit formulaci slovníkové definice ‚kdo něco pamatuje‘ na formulaci ‚kdo něco nebo někoho pamatuje‘. Ovšem ani přívlastkům tohoto typu nechybí významový komponent dávnosti, i sémantická specifikace tohoto doplnění „je obligátně vázána selektivním (či restriktivním) rysem [+ dávnost],“ jak to formuluje F. Daneš v termínech syntaktické sémantiky.
S naznačeným valenčně omezeným užitím slova pamětník zajímavě korespondují doklady staročeské (viz Staročeský slovník). I staré češtině je vlastní typ s genitivním přívlastkem neshodným (věcí dávných pamětník, toho pamětníci jsú živi), zatímco užití s adjektivním přívlastkem shodným a bez přívlastku doloženo není; zato však nejvíce dokladů má zde substantivum pamětník s vedlejší větou přívlastkovou, která explicitně uvádí nějakou dávnou událost, např.: „jsú ještě pamětníci, když král Václav … dobýval Hasnštejna“ (r. 1465) nebo „památníkuov (sic!) nenie, kdy jest kúpeno“ (r. 1490). V nové češtině (zvláště v literatuře 19. stol.) z tohoto typu přežívá konstrukce není pamětníka, že by… (aby…).
Stojí za připomenutí, že pamětníci dávných skutečností měli své místo zakotvené i v starém českém právu. Když se vymezovaly hranice mezi pozemky, byly s úředními osobami voděny také děti a na výrazně označených bodech vytyčené meze dostávaly výprask, aby si dobře pamatovaly umístění mezí a mohly pak v pokročilém věku — jako pamětníci onoho vymezení — podávat spolehlivé svědectví na mezním soudu.[1] Instituce takových „pamětníků“ tedy pomáhala zjišťovat pravdu.
A tak pamatování něčeho z dávnější minulosti je starobylým, ale dodnes živým významovým prvkem našeho slova pamětník. Vyjadřuje se nejen explicitně sémanticky specifickými přívlastky s rysem dávnosti (pamětník čeho nebo toho, když… apod. vedle koho, čí), ale implicitně také substantivem pamětník samotným. V tomto druhém případě jde především o pojmenování člověka, který už něco nebo někoho z dávnější doby pamatuje. A s takovým významem se již toto slovo může vyskytnout i ve spojeních jako zapomnětliví pamětníci nebo dokonce mladší pamětníci, kde už příslušný přívlastek ve svém lexikálním významu komponent dávnosti neobsahuje.
[1] Viz podrobně Slova a dějiny, pod vedením I. Němce zpracoval kolektiv Staročeského slovníku, Praha 1980, s. 90—92.
Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 2, s. 110-111
Předchozí Jan Švandelík: Vasrpolák, vasrpolština
Následující Ludmila Švestková: Oliva v našich nářečích
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1