Časopis Naše řeč
en cz

Mlha, kouřmo, zákal, smog

Libuše Čižmárová

[Články]

(pdf)

-

Problematice vývoje pojmenování meteorologických jevů se v naší jazykovědě dosud nevěnovala větší pozornost, ačkoliv nahlédnutí do této oblasti může přinést mnoho zajímavých poznatků. V tomto článku sleduji vývoj pojmenování tří meteorologických jevů,[1] které spolu úzce souvisejí, a proto se i jejich pojmenování někdy prolínají. Pokusím se zachytit jejich vývoj od třicátých let minulého století do současnosti. Jde mi především o srovnání vývoje odborné terminologie s běžným, často krajově (nářečně) podmíněným územ.

Všechny sledované jevy se vyznačují sníženou dohledností v atmosféře, tj. sníženou schopností vidět do dálky, dohlédnout na urč. vzdálenost. Jsou to: A „sražené vodní páry vznášející se nad povrchem země, tj. zakalení vzduchu drobnými vodními kapkami“, B „zakalení vzduchu způsobené jednotlivě neviditelnými tuhými částicemi prachu, kouřových zbytků apod.“, C „směs exhalací kouřových a výfukových plynů a mlhy vyskytující se zvláště ve velkých přelidněných městech a ohrožující zdraví člověka“. Je zřejmé, že u všech tří jevů jde o vnější podobnost, ale o rozdílnou podstatu. Také vývoj pojmenování probíhal u jednotlivých jevů různým způsobem.

Pro jev A existuje ustálený komplex tradičních pojmenování, který se v posledních sto padesáti letech měnil jen velmi málo, a to pouze v důsledku terminologizace některých slov. Jde většinou o vícevýznamová pojmenování, nezřídka částečně synonymní. Základním pojmenováním jevu A je mlha (v nářečích i v hláskové podobě mha, mhla nebo hmla), slovo s indoevropským základem, jehož dnešní spisovná podoba vznikla přesmykem z praslovanského výrazu m6gla (V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 19682; dále Mch). Je to označení užívané často i v přenesených významech a v běžném úzu i pro jevy B a C. V současné meteorologické terminologii byl vý[73]znam jména mlha podstatně zúžen, znamená zde „suspenzi vodních kapek v ovzduší, která omezuje vodorovnou dohlednost pod 1 km“ (Ilustrovaný encyklopedický slovník II, Praha 1981; dále IES). Poprvé je toto slovníkové vymezení uvedeno v Technickém naučném slovníku III (Praha 1963, dále TNS).

Dalšími pojmenováními z okruhu jevu A jsou opar a pára. Obě jsou odvozena z všeslovanského základu par-, který je asi původně slovesný (Mch). Opar ve svém základním významu znamená ‚jemná pára, mlha, zamlžení‘, např. město se halilo v mlžný opar (Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971, dále SSJČ). Pára se vztahuje k jevu A v jednom z šesti významů uvedených v SSJČ: ‚mlhovitý výpar nad krajinou, mlžný opar‘, např. noční, ranní páry na lukách. Obě slova takto uvádí i Jungmann (Slovník česko-německý, Praha 1835—9).

Jev A mohou (posunutím svého významu) označovat i výrazy kouř a dým. Slovo kouř vzniklo z všeslovanského základu kur6, kur7, který byl pravděpodobně přejat z germ. *rauki, přičemž souhlásky byly přemístěny (srov. něm. Rauch). Slovo dým se vyvinulo z ještě staršího, patrně indoevropského základu (oba výklady takto v Mch). Obě pojmenování označují především ‚plyny a saze vznikající při hoření‘, jsou tedy synonymní. Liší se dnes teritoriálním využitím (dým je výraz zejména východomoravský a slezský) a také frekvencí (v běžném jazyce i v odborné terminologii je častější kouř). Obě slova mají však ještě druhý význam, od prvního odvozený na základě vnější podobnosti, a to ‚pára, mlha‘. Také sloveso kouřit, především ve své zvratné podobě kouřit se, může být spojeno s druhým významem slova kouř: z polévky stoupá kouř, z luk se kouří. Podobně je tomu u slovesa dýmat a řidšího dýmit (se): dým stoupal z lesů (Vrchlický); z kuchyně se dýmilo jak z pekárny (A. Mrštík); země dymí (Jungmann).

Soubor pojmenování z oblasti jevu A byl v nedávné době obohacen o meteorologický termín kouřmo, který znamená ‚omezení vodorovné dohlednosti v atmosféře na 1 až několik km drobnými kapkami vody‘ (IES). V běžném jazyce bychom mluvili o ‚řídké mlze‘ nebo o ‚oparu‘, v terminologii však bylo nutné zavést jednoznačný termín. Jestliže tedy dohlídneme na vzdálenost větší než 1 km, je kouřmo, jestliže však jen na menší vzdálenost, je mlha.

Kolem slova kouřmo vzniklo mnoho dohadů týkajících se jeho původu i toho, zda uvedenou skutečnost pojmenovává vhodným způsobem. Např. v příloze Rudého práva ze dne 10. 11. 1984 se objevilo tvrzení, že „s kouřem a se znečištěním ovzduší nemá kouřmo opravdu nic společného. To jen naši předkové, když vytvářeli odbornou meteorolo[74]gickou terminologii, neměli při výběru vhodného pojmu (sic) právě nejšťastnější ruku“. K tomu nelze nemít výhrady. Kouřmo má s kouřem společný slovotvorný základ a také význam, jestliže vyjdeme z posunutého významu slova kouř, tedy ‚pára, mlha‘. Takže z hlediska sémantického nelze proti termínu kouřmo nic namítat. I slovotvorně zapadá do systému spisovné češtiny, předpokládáme-li, že původně šlo o příslovce odvozené od slovesa kouřit, tj. od základu kouř- příponou -mo (srov. podobně tvořená příslovce jako darmo, kradmo, letmo, zkusmo aj.). Dnes se slova kouřmo užívá buď jako predikativa, např. Dnes je kouřmo, nebo jako podstatného jména: Pilot se v kouřmu špatně orientoval. Výjimečné se může zdát snad jen přehodnocení původního příslovce v substantivum, ale ani substantivní typ na -mo není bez opory v systému: v češtině existují už dlouho dvě substantiva na -mo, totiž z polštiny přejaté jařmo a staré slovanské bělmo.

Slovo kouřmo jako odborný termín nemělo jednoduchou historii. Nejde o neologismus vytvořený meteorology, ale o původně nářeční označení pro ‚mlhu‘, příp. ‚řidší mlhu‘ na Žďársku a Jihlavsku (F. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906, dále Bš; F. Št. Kott, Česko-německý slovník, Praha 1878—1893, dále Kott; Mch). V nářečí mělo kouřmo význam blízký dnešnímu termínu. Do meteorologické terminologie je uvedl Fr. Augustin, první profesor meteorologie na Karlově univerzitě, který pocházel právě ze Žďárska. Definoval však nový termín poněkud odlišně, totiž takto: „suchá mlha, která skládajíc se z velikého množství jemného prachu znečišťuje a kalí vzduch…“ (Ottův slovník naučný, díl 24, Praha 1906, s. 254, dále OSN). Označil tedy termínem kouřmo jev B. Tento význam si termín podržel až do r. 1952 (naposledy je takto vykládán ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jazyka českého, Praha 19524). V r. 1963 je v TNS poprvé uveden význam nový, který je vlastně s jistým omezením obnoveným významem nářečním, tedy označením jevu A. Ve stejné době je terminologizován i výraz mlha.

Poněkud jiná je situace u souboru pojmenování jevu B, tj. „zakalení vzduchu způsobeného tuhými částicemi prachu, kouřových zbytků apod.“ jde o jev vyskytující se vzácněji než jev A, což se odrazilo i ve vývoji pojmenování. Zde došlo od konce minulého století k nápadnému rozvoji především v terminologii; v běžném úzu se udržují stará pojmenování, označovaná ve slovnících jako výrazy nářeční nebo zastaralé. Protože pro běžného pozorovatele je často obtížné rozlišit jev A od jevu B, starší názvy se obvykle vztahují k oběma jevům a někdy označují i různé jiné skutečnosti. Tak název střížaha (s variantami střížeha, [75]střížala, střížava, třížava), vyskytující se na střední a východní Moravě a zčásti ve východních Čechách, může mít např. tyto významy: ‚mžení‘, ‚hustá mlha‘, ‚mlhavé obláčky na obzoru‘, ‚zvláštní mlhavé počasí‘, ‚kalný obzor v čas dlouhého sucha‘, ‚šmouhy po nebi, kdy slunce svítí přes oblaky‘, ‚zarudlé nebe nebo červánky‘, ‚spálení květů mrazem‘ atd. (Mch; Atlas lidového jazyka, dále ALJ). Na Litomyšlsku se jevy A a B rozlišují přívlastkem: střížala na čas označuje jev B, zatímco další spojení střížala na dýšť znamená jev A. Příbuzné pojmenování s podobnými významy existuje i v polštině (śr(z)eżoga, stryżoga). Slovo střížaha vzniklo asi zkřížením slova stříž, a to ve významu ‚jinovatka‘, a požaha, požeha (Mch je vysvětluje jako ‚podym‘). Znamenalo asi původně ‚zimní mlhu‘, později i jiné jevy spojené se zakalením ovzduší, se snížením viditelnosti. Jungmann uvádí, že střížaha zdá se býti dýmem barvy blankytné, a jest rozvleklá a věšející se po povětří“. Riegrův Slovník naučný (díl 8, Praha 1870, dále Rieger) vztahuje pojmenování střížaha pouze k jevu B: „Střížaha jest suchá mlha, která se obyčejně vyskytuje v parném létě, když v suchém vzduchu se nahromadí mnoho jemného prachu…“ (Jde zřejmě o terminologizaci dialektismu střížaha, podobně jako později u slova kouřmo). Také Kott v Dodatcích k Česko-německému slovníku (díl 7, Praha 1893, s. 797, dále KtD) má podobnou definici: střížaha suchá takořka mhla, která někdy v létě se objevujíc má sice podobu, nikoli však podstatu vodnaté mhly“. V OSN (díl 24, s. 254) jsou za synonymní považovány výrazy střížaha, kouřmo, podýmy a jsou vysvětlovány jako ‚suchá mlha‘, tedy vztaženy také pouze k jevu B (později funguje jako termín pouze kouřmo, viz výše). Příruční slovník jazyka českého (Praha 1948—1951, dále PS) už považuje slovo střížaha pouze za dialektismus, SSJČ za výraz zastaralý a nářeční.

Název podym (s variantami podymy, podyma, podymno) se vyskytuje zejména v Pojizeří a v Podkrkonoší a znamená v podstatě totéž co střížaha: ‚lehké zamlžení‘, ‚když je špatně vidět, ale není mlha‘, ‚slabá mlha, mlžný zákal‘ apod. (ALJ). Některé slovníky považují obě slova za synonymní (OSN, KtD, PS, SSJČ), jiné je uvádějí v abecedním pořádku, neodkazují, ale vysvětlují je v podstatě týmž způsobem (Jungmann, Kott, Váša-Trávníček). Někdy se k označení jevu B užívalo i slova požáry, to však znamenalo především ‚červánky‘.

S rozvojem meteorologie bylo třeba jev B nazvat jednoznačným termínem. Za první z řady termínů je možno považovat výraz střížaha [76](Rieger 1870). Od r. 1906 do r. 1952 fungovalo v tomto významu pojmenování kouřmo (OSN v r. 1906 uvádí i podym, ale tento název se jako termín neujal), a to vždy jako ekvivalent ‚suché mlhy‘. Spojení suchá mlha se objevuje už v r. 1870 (Rieger), naposledy (1952) pak spolu s kouřmem u Váši-Trávníčka. Termín suchá mlha později zaniká, kouřmo získává význam jevu A. V PS z let 1953—5 je jev B poprvé označen termínem zákal, který je od té doby uváděn ve všech větších slovnících a encyklopediích, jistou nevýhodou tohoto termínu je jeho mnohoznačnost, ale ta je charakteristická jen pro užívání tohoto slova v běžném jazyce. V meteorologické terminologii ke kolísání významu nedochází; naopak je zde výhodná sémantická průhlednost termínu.

Tabulka graficky znázorňuje vývoj pojmenování jevu B v odborné terminologii ve vztahu k označování jevů A a B v nářečí.

 

 odborný termín
 nářeční výraz

Časové mezníky označují roky vydání nejdůležitějších slovníků, v nichž jsou příslušné výrazy zachyceny: 1835—9 — J. Jungmann: Slovník česko-německý; 1870 — Fr. L. Rieger: Slovník naučný (díl 8); 1906 — Ottův slovník naučný (díl 24); 1952 — P. Váša, Fr. Trávníček: Slovník jazyka českého; 1963 — Technický naučný slovník (díl 3).

Jev C je v dnešní době označován jako smog. Jde o meteorologický jev poměrně mladý, který na rozdíl od jevů A a B nevzniká jako přirozený přírodní úkaz, ale objevil se teprve s nebývalým rozvojem průmyslu v druhé polovině minulého století. Poprvé prý byl pozorován v Londýně v zimě 1873—4 a mluvilo se o něm ve světovém tisku jako o londýnské mlze. Toto pojmenování brzo zobecnělo a začalo se ho [77]užívat i v souvislosti s jinými místy. U nás např. Jan Neruda píše ve svém fejetonu v Národních listech 6. prosince 1874 o londýnské mlze v Praze. „Před tebou zeď, za tebou zeď, oblak zrovna nad hlavou a oblak hned zas dole u kolenou, nevidíš nebe ani domů, ani dláždění… Svítilny hoří, ale jsou krvavy, a i nejbližší zdají se být na sta kroků vzdáleny. A kolem čmoud a smrad, jako by svět se byl seškvařil“. Tedy první popis smogu v naší literatuře.

Spojení londýnská mlha se však také někdy užívalo k označení zvlášť husté mlhy typické pro jihoanglické přímořské klima, tedy jako synonyma sousloví anglická mlha (např. v detektivkách). Pociťovala se proto potřeba zavést jednoznačné pojmenování jevu C, které by nahradilo ne příliš přesný název dosavadní. Tak vzniklo slovo smog, přejaté dnes do mnoha jazyků a také u nás zdomácnělé. Vytvořil je uměle v r. 1905 londýnský lékař Harold A. des Veaux ze dvou slov označujících jevy, které jsou podstatou smogu, totiž smoke ‚kouř‘ a fog ‚mlha‘. Začátek jednoho slova spojil se zakončením druhého, a tak splynutím dvou slov v jedno dostal smog.[2] Trvalo ovšem několik desetiletí, než anglický novotvar pronikl do slovní zásoby spisovné češtiny. V Dodatcích k Ottovu slovníku naučnému z r. 1932 je jev C označován jako dým městský („smíšenina kouřových plynů, mlhy, páry a různých zbytků továrních procesů a výfukových plynů z výbušných motorů“), ostatní slovníky prvních šesti desetiletí našeho století pojmenování jevu C neuvádějí. V odborné literatuře se termín smog objevoval už dříve, slovníkově je však poprvé zaznamenán r. 1963 v TNS. Od té doby je uváděn ve všech větších slovnících a encyklopediích. Dnes však už nepatří pouze do specializované meteorologické terminologie, ale rozšířil se i mimo odbornou oblast, stal se součástí běžné slovní zásoby.


[1] Za odbornou spolupráci děkuji pracovníku Geografického ústavu ČSAV v Brně, RNDr. Janu Munzarovi, CSc., který se zabývá historií meteorologie a meteorologickou terminologií.

[2] V kanadské francouzštině vznikl kalk tohoto výrazu fumard, který je tvořen z první části slova fumée ‚kouř‘ a z druhé části slova brouillard ‚mlha‘. (G.-Oscar Villeneuve, Glossaire de météorologie et climatologie, Les presses do l’université Laval, Québec 1980.)

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 2, s. 72-77

Předchozí Slavomír Utěšený: Názvy pro levou ruku a leváka v českých nářečích

Následující Josef Filipec: Sborník ze slovenské lexikologické a lexikografické konference

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1