Časopis Naše řeč
en cz

Názvy pro levou ruku a leváka v českých nářečích

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Leváctví se donedávna běžně považovalo za tělesnou vadu a její nositelé někdy docela za mrzáky. I jinak představuje odedávna levá strana proti pravé (přímé, správné) naopak tu nepravou, špatnou, slabou, křivou atp.[1] Toto negativní hodnocení levé strany se ostatně stále projevuje v takových expresívních spojeních slangového rázu jako je to na levačku ‚nedaří se to, nevypadá to dobře, je s tím potíž‘, bylo to úplně levý ‚naprosto nevhodné, nesprávné‘, zase nějaká levota ‚něco pochybeného, nesolidního, ošidného‘. Nutně se pak takové hodnocení levé strany jako něčeho nesprávného nebo aspoň horšího odrazilo i v běžných lidových označeních levé ruky, jednoslovně levice, hovorověji pak levičky či levačky, jakož i toho, kdo levičkou lépe vládne než pravou — leváka, levičáka.[2] V současnosti tato slova náleží vesměs mezi výrazy značně expresívní, s pejorativním hodnocením, nebo aspoň s takovou příchutí; silné nadávky namnoze představovala už od svého vzniku.

Pokud zůstaneme u základních označení vycházejících z dvojslovného spojení levá ruka, není to ani tak patrné: univerbizovaná označení levička a levačka jsou vlastně bezpříznaká, výraz levice pak celkem ustoupil mezi knižní archaismy příslušné vyššímu stylu.[3] Vedle řídce již vystupujícího jzč. lev/j/ice a širokého jz. levička (které je téměř výhradní jako řada jzč. rysů i na protilehlém Náchodsku) a proti tomu široce sv. levačka a vč. levka (leu̯ka) — vše paralelně s výrazy prav(j)ice, pravička, pravačka, pravka/prau̯ka — jsou tu však i četné [66]odvozeniny více či méně expresívní: tak v sz. části stř. Čech levajda a levanda (a podobně i krch(ň)anda, kelkajda, ba i ojedinělé reduplikované krndajda), v záp. Čechách dále ojediněle levajčka, na Opavsku pak hojnější levaj(d)ka, jen vnějškově obdobná se zč. formami, a konečně na Valašsku a zčásti i na Slovácku levaňa (areál přípony -aňa je přitom mnohem širší).[3a] Podobně se to má i s příponami pro leváka-levičáka: zde však jsou silně expresívní levant, levoň nebo neobvykle tvořené levečák (k levec?), levajčák, levajďák, levajtkář; leváč a leváček jsou snad spíše příležitostnými variantami, jež se nadto vyznačují omezeným územím výskytu. Běžná označení leváka, odvozená navíc hypokoristickým -a/-’a, a to i od jiných základů, např. tedy levanda, krnďa, krchňa, šmajda, tu pak mohou sdílet stejnou formu jako označení levé ruky. Vysloveně dvojvýznamově se přitom jeví na více místech, zvlášť na jihu střč. oblasti výrazy levička, kršnička, krnda ap., označující stejně tak levou ruku jako toho, kdo jí líp vládne. U podob levajda, levanda a snad i levička to podle povědomí informátorů bývá spíš žena: původně tu však jistě jde o charakterizační synekdochickou přenášku pars pro toto typu očko, nožička, fousek. Podobnou sémantickou expresivitou se vyznačují spojení je levej, je, dělá (něco) na levku atp., přičemž se mnohdy jako „levý“ hodnotí prostě nešika (to vlastně může platit i o výrazech jako levant, levanda — viz též již v úvodu).

Až neuvěřitelně pestrý obraz tu však ve srovnání s tím skýtají ve většině našich nářečí jiná depreciativní označení levice, pokleslá často v hrubé nadávky. Konkurují si tu v podstatě tři základy, jež si uvedeme v adjektivní podobě krchý, popř. krchavý/krchňavý, galbavý a manďavý. Vedle všeobecného levá ruka se dvojslovná označení s těmito nářečními adjektivy udržela jen na okrajových moravských a slezských úsecích: tak krchá ruka na sev. Zábřežsku, krchavá či krchňavá (vedle nejasného plinkovská — k něm. link ‚levý‘?) na Znojemsku, galbavá na Horňácku, mandavá či prostě manda ruka v těšínských Beskydech.[4]

Základ krch-, v Čechách s dalšími obměnami krš-, krč-, krs-, krn-, byl dřív patrně běžný všude v jádru našeho jazykového území, tj. v Čechách a na západnější části Moravy, ale i dál na východ, zejména na [67]Valašsku; dnes však již není na širším jzč. okraji, zvlášť v celých záp. Čechách, a též na Náchodsku a většině Podkrkonoší doložen. Základ galb-/galv- je rozšířen s řadou nepravidelných obměn na Slovácku včetně pásma dolského, základ mand-/majd- pak ve Slezsku a v kontaminačním přetvoření v šmajd-, čmand- ap. přesahuje i na celou stř. Moravu. Olomoucká Haná tu jako v jiných dnes již vzácných případech vykazuje starobylé sepětí, popř. příbuznost se slezským prostorem. Všechny tři tyto báze jsou pak dalekosáhle expresívně výrazotvorně obměňovány.[5]

Vedle původního a dodnes nejrozšířenějšího krch-, zachovaného hlavně uprostřed Čech a na Moravě, můžeme najít v odvozeninách, roztroušených po severnějším i jižnějším obvodu českého areálu, v různém zastoupení alternativní základy krš-, krč-, krs- a konečně i krn-. Jistě tu šlo zároveň i o kontaminační přiklánění k slovům jako (za)krsnout, krčit, krnět (to platí nejspíš i o mor. grňa).[6] Pravidelné střídání mohlo dát jen první jmenovanou dubletu — krch-/krš-. Expresívnost základu krč- je zesílena v obměnách krčma, krčmoň, krčmař ap. U litomyšlského krsňa, a tím víc pak u pojizerského, pardubického a příbramského kr(e)nda, krnďa, krnda, je už nepochybné, že tu nešlo o pouhé přetvoření základu krch-, ale primárně o nové přejmenování „krchně“, vycházející z okruhu základů krs(nout) a krn(ět). Sémanticky sem patří i silně depreciativní sporadická vč. kelka, kchelka, kélka ap., označující původně pahýl, „kel“ zmrzačeného údu, a dále zmíněná už mor. grňa a ojedinělé deformace jako mrchňa nebo i přenesené kramla; zde spolupůsobí sémantické pojetí, sém ‚zmrzačení‘ a expresívnost hláskové skupiny základu kr-/gr-/mr- (srov. též jvmor. grb-, grm- asociované k základu galb-).

Dialexém krchňa (viz pozn. 5) prodělal tedy velkou řadu různosměrných obměn. Stejně proměnlivý je v tomto ohledu základ mand-/majd- (ev. majt-), který se nadto pojí s řadou přípon jako -a, -’a, -ula, -aňa, -ika (-yka), -ička, ba i -ák — a hornoostravský manďok (manďák) je tu pak obdobně dvojvýznamový jako čes. levička. Spolu s tím se mno[68]honásobně obměňuje i hlásková skupina nd/nď/jd/jď/jt/nť ap. Příklonem k slovesům šmajdat, nář. čajdat aj. (jako by pohyby levou rukou byly kulhavé — srov. i ojedinělé szč. paťanda ‚levice‘, mor. gramla, gremla, gramlavec, gremlaté ap. ‚levák‘), vznikla zvlášť na stř. Moravě, ale i na Hlučínsku a ve slezskomoravských „moraveckých“ nářečích v PLR řada dalších názvů, které si vypočteme mj. pro jejich vzájemné sřetězení: šmajdula, šmajdka, šmajda, šmajďa, šmanda, šmanďa, čmanda, čmanďa, čmajda, čajda, čanďa (první dvě obměny jsou ze sev. Slezska, poslední dvě z jz. okraje Hané a zároveň celého areálu podob z prototypu manda). Podvojnost mand/majd- a navíc neznělá varianta majt-[7] daly zase vznik podobně rozrůzněným názvům slezským, zmnoženým navíc různými odvozovacími příponami. — Značné a četné výrazotvorné obměny vykazuje konečně i jvmor. základ galb-/galv-, známý i na slovenské straně. Vedle vých. galbaňa a jz. galvaňa jsou tu zvlášť po obvodu celého areálu i ojedinělé deformace galgaňa, galmaňa, gemlaňa, grmlaňa, garbaňa, grbaňa aj. I zde přitom dochází k zřejmým kontaminacím jako gabrňa či grbaňa z galbaňa × grňa.

Slovotvorné obměny názvů levice jsme si zatím souborně uvedli jen pro základ lev-. Vedle četných souběžných rysů vyznačují se tu však odvozeniny dalších základů i svéráznými zvláštnostmi. Tak dialexémový základ krch-/krš- atd. vykazuje na jedné straně paralelně s jz./sv. protikladem levička/levačka též ve stejných zónách rozšířené podoby krchnička, kršnička, krčička aj. proti krchňačka, kršňačka, krndačka aj. — a zčásti tato paralelnost platí i pro sz. expresíva levajda, levanda — krchňajda, krchanda ap. Vč. leu̯ka pak odpovídá i vzácnější krchka, krška, krčka (tak i kelka), na jv. Moravě vystupuje souběžně s areály levaňa zase krchaňa a galbaňa. Základní je tu však podoba krchňa, místy s tvrdou paralelou krchna, i v Čechách jen výjimečně s podobou krchně: jako expresívum se tato odvozenina formálně přiřadila k hypokoristikům typu Stáňa, ztvrdlá varianta pak k typu machna, macna. Dál jsou tu obměny jako krčma (nevyložitelné regulérním odvozováním) a jvč. řídké kršina, jakož i ještě „nastavovanější“ svč. krčňau̯ka, kršňavice. Pro základ krn- je pak typické odvození krnda/krnďa, které mluvčí již nepociťují, podobně jako většinou ostatně i u podoby krchňa, zvlášť je-li od ní dále odvozována krchnice, krchňačka, [69]na Valašsku krchňaňa vedle krchaňa: to odpovídá kolísání čes. krchanda/krchňanda, krchačka/krchňačka (vedle krchavá je tak i krchňavá ruka).

Slovotvorně celkem jednotně proti tomu vystupuje jvmor. základ galb-/galv-, k němuž se připojuje téměř výhradně -aňa, tedy galb/vaňa. Jen ojediněle (a nezaručeně) byly v materiálu pro Český jazykový atlas zapsány podoby galva, galvica, galbačka, vesměs tedy paralely k levice, levačka a vzácnému leva. — Zato základ mand-/majd- se rozrůznil slovotvorně pestřeji, vytvářeje přitom i vzájemně se prostupující slezské a střmor. areály. Vedle podvojného základového majda/manďa (odpovídajícího morfematicky českému krnda/-ďa) jdou paralelně s levačka odvozeniny mandačka, majďačka ap. a zčásti snad i s podobou levička pak mandička (spíš je tu však mandyčka a mandyka); do řady levka, krčka se připodobnila šmajdka (jejím přímým vzorem je však zřejmě levajdka — a je přitom asi v obojím případě i neznělé -ajtka). Konečně je tu okrajové slezské (a východomoravské) mandula a obdobné šmajdula.

Podíváme-li se nyní na rozložení nářečních názvů leváka podle různých základů, shledáme, že se nacházejí zhruba v týchž areálech jako stejnozákladové názvy levé ruky. Jako expresívnější nadávky osobám se však tyto názvy udržují více i tam, kde již taková označení levé ruky ustoupila. Místy tak odvozeniny typu krchňák, manďák poněkud přesahují areál fundujících základů krchňa, majda ap., ba jako aktivnější součást slovní zásoby se takové osobní nadávky mohou vyskytovat hojněji i uvnitř základových areálů: je tedy namnoze užíváno hanlivé označení typu krchňák nebo majďák i tam, kde se již spíš zná jen levačka, levajka ap.[8] Tento rozdíl však není, resp. nebyl v době výzkumu pro Český jazykový atlas v 50.—60. létech markantní.

Zato se výrazně zčásti nezávisle na rozšíření obměn základového označení levé ruky rozrůznily areály odvozenin typu levák, levičák co do přípon, popř. zakončení vůbec. Takřka generální je tu přípona -ák, zvlášť zahrneme-li sem i složené -a/ičák, -aňák, -anďák atd. Sám výraz levák se stal v nastupujícím úzu plně celoúzemní: je přitom možné, že vytlačení podoby levičák z jz. zóny bylo podpořeno potřebou rozlišení [70]od standardního významu levičák ‚příslušník politické levice‘ (viz pozn. 3). Velmi časté je dál hypokoristické -a, -’a zvlášť u dvojvýznamových podob levička, krchnička, méně už u případů jako šmajda, krchňa, levanda, omezeně pak u původem osobních jmen jako střmor. šmanďala, čajdala (srov. výchmor. příjmení typu Váhala, Zdražila). Zvlášť k deminutivně tvořeným názvům levička, krchnička, mandička/mandyčka, ale též k podobám levaj(d)ka, šmajdka, krčma je porůznu v Čechách a hojně pak ve Slezsku připojován sufix -ář/-ař: tak čes. levičkář na Náchodsku, Písecku a Telečsku, slez. levajtkař (-oř) hlavně na Opavsku, řidčeji pak krchničkář, krčičkář, mandykař, šmajdkař a též krčmář/-ař (poslední čes. případy nemají vedle sebe vždy fundující krčma). Na jihu výchmor. nářečí je konečně souvislá oblast přípony -áň (galbáň). Jiné přípony jsou doloženy jen nesystematicky: tak pošumavské -ant (levant), szč. -anda, -ajda (hojné jen pro expresivizaci názvů ruky), vč. -oň (krčmoň, levoň), dále -áč (krcháč, leváč, Machek uvádí i galbáč), slez. -ek (levajtek, šmajtek) a uvedené už střmor. -ala (šmanďala).

Při celkovém porovnání názvů levice a leváka jeví se pak jejich vzájemný vztah v trojí variantě: /1/ nejrozšířenější je typ dvojic krchňa — krchňák, galbaňa — galbaňák, levička — levičkář, mandyka — mandykař, kde je jednoznačně fundující název ruky; /2/ zvlášť v svč. oblasti se objevují dvojice krchňačka, krndačka — krchňa, krnďa (vedle krchňák, krnďák), kde spíš jako by jméno levorukého motivovalo jméno levé ruky; /3/ v již. a stř. Čechách, ale i porůznu na Moravě tu pak může být jediný, a tedy dvojvýznamový název typu levička, kršnička, krnďa, manda a ojediněle i galbaňa. Areály struktur typu 2 a 3 jsou situovány zpravidla v přechodových pásech — podobně jako areály paralelizovaných struktur slovotvorných — levička//krchnička, levačka//kršňačka aj. — leží na přechodu mezi příslušnými heteronymy.

Etymologické problémy spojené s prazáklady názvů levice a leváka v českých nářečích jsme záměrně pominuli; dostatečnou informaci k nim tuším podává Etymologický slovník jazyka českého od V. Machka (2. vyd., Praha 1968) pod příslušnými hesly a též citovaná stať I. Němce. Zde bychom chtěli jen upozornit, že leváctví pojímané jako tělesná vada a z toho pak odvozené označování, stigmatizování levé ruky jako nedostatečně vyvinutého, popř. zmrzačeného údu, kterým se nadto jakožto šmaťhavým ap. nedá tak vládnout jako pravicí, poskytuje již tím vším hlavní sémantické klíče k etymologii adjektiv [71]levý, krchý-zakrnělý, galbavý a manďavý-šmajdavý. Základ krch- (a ovšem i lěv-) byl již praslovanský a rozšířil se hlavně v severoslovanské oblasti. Zbývající dva se zatím považují za přejetí: mand- ze středověké latiny (man(un)cus ‚jednoruký‘ nebo ‚levoruký‘), galb- pak V. Šmilauer odvodil z maďarského balog ‚levý‘ (obráceným tabuovým přejetím?). V obou posledních případech se může ještě shledat jako spolučinitel i domácí základ ze sémantického okruhu znetvoření či špatného fungování (nabízí se např. stč. maňas ‚panák‘, ‚loutka‘, slovenské galiba ‚neřád, nepříjemnost‘, nebo mor. adjektivum ochalebný ‚ošidný‘ atp.).[9]

Závěrem bychom ještě zdůraznili, že i čistě jazykovězeměpisné studium expresívních položek, jaké jsme právě probrali, může objevit řadu vývojových a strukturních souvislostí uvnitř národního jazyka i jejich vázanost na širší kontext mezijazykový. Vedle mechanismů regulérního i neregulérního přetváření expresívních základů, kterým vznikají četné opětovaně se obnovující a pak zas dál na sebe působící „zkomoleniny“, můžeme tak pod tímto narůstajícím nánosem sledovat in situ (přímo na místě) i jakoby zkamenělé útvary, jejichž stáří sahává nezřídka až do dob předpísemných. Spolu s možností sledování dílčích složek geneze a vývoje národního jazyka v těchto věkovitých dimenzích zůstává tu i pak na prvním místě dialektologického studia zeměpisný rámec a soudobé fungování jazykových útvarů a prvků v různoúčelově se diferencujících idiomech dnešní češtiny, pojímané jako organický dynamický celek.[10]


[1] Srov. k tomu I. Němec, Opozice dexter/sinister v slovanské toponomastice a etymologii, Slavia 44, 1975, 225n. Vedle rovnice lěv7-kr7ch7-kriv7 přináší článek i cennou širší literaturu předmětu. Nadřazenost pravé strany, jak se obráží zvlášť v mytologii a folklóru našeho evropského prostředí, není však jevem univerzálním: např. v magických a věšteckých praktikách mohla být příznivější právě strana levá, je to strana srdce, levou se vykračuje.

[2] Staré názvy levice a pravice (i psl. šujica, des6nica) se vyznačují pův. deminutivní příponou -ica, podoby levička, pravička pak vznikly ještě dalším zdrobněním. Kromě zanikajících zbytků výchozích podob v jz. zóně hlavně v Čechách se v běžné mluvě drží jen ustálená spojení jako po levici, po pravici.

[3] Základní podoby představují starší levička a mladší levačka a k nim pak odvozené levičák a levák (přímo z levý). První z těchto podob však rychle ustupují, jistě i pro odlišení od přeneseného užití v politickém slovníku: tam se pak užívá výhradně standardních podob levice, levičák, levičáctví atp.

[3a] Označení nářečních oblastí i určení menších úseků podle světových stran uvádíme zprav. ve stručných zkratkách typu jzč.-jihozápadočeský, svč.-severovýchodočeský, vč.-východočeský, jvmor.-jihovýchodomoravský, popř. střmor.-středomoravský atp.

[4] Běžně se užívá i eliptického levá, pravá a jedině zde se shodují označení pro ruku i nohu: říci levačka, pravačka o noze je asi obvyklé jen ve fotbale.

[5] K výrazotvorným obměnám, tj. k nepravidelnému přetváření fonematického skladu slovních základů, s nímž se setkáme nejvíce u výrazů expresívních, srov. můj článek Areálové aspekty slovotvorné a výrazotvorné variability, SaS 33, 1972, 186n. Tato kategorie variant, uplatňujících se v rámci široce pojatého nářečního slova, dialexému, se nedá zahrnout do vlastního rámce formálního tvoření slov.

[6] Na Moravě má g zřetelně expresivizující funkci. Byly tu tak zapsány proti čes. krchňa podoby grchňa, proti kramla gramla, gramlavec, může sem patřit i galbavý (méně je zastoupena deformace v ch — chrchňa). Samo grňa/krňa má pak i víc významů, mj. ‚střenka‘, ‚pahýl‘.

[7] Tomuto typu se v téže areálové sféře připodobnila též levaj(d)ka. V samotném manda je n součástí základu, a nejde tedy o odvození českého typu složeným sufixem -ajda, -anda. Paralelní majda, příp. i majnda vzniklo z měkkého ň, které je např. i v sousedním polském mańka ‚levice‘, mańkut ‚levák‘ i ‚levice‘.

[8] Není ovšem vyloučen ani poměr obrácený — kamenem úrazu může být ta nešťastná levá, krchá ruka, která něco pokazí, či připlete se, kam nemá, a hromobití nadávek se pak sesype na ni. Pokud si tu konkurují jména ze základu lev- se základy ostatními, je vždy víc expresivity na jejich straně. Ne tak snadno se na tomto základě dá vyložit např. převaha názvu manda/ňa/ vedle takřka výhradního krchňák v jádru Valašska.

[9] Na případu krch-, krš-, krs-, krč- a též na vztahu majd-/šmajd-/čmajd- se pěkně vidí postupné rozsouvání patrně původně jednotného prazákladu. Ale zároveň tu pozorujeme řetězce vzájemného přesahování k jiným archilexémům. Ani relativně ustálené jádro základu mand-/majd-/ a galb-/galv- tak však nemusí být výslednicí přímočaré geneze z jediného etymonu.

[10] České nářeční lexikum má zatím pro takovéto studium nashromážděn neobyčejně rozsáhlý materiál hned ve třech souborech — korespondenční anketě z padesátých let, dopisovatelském tematickém sběru převážně na území Čech z přelomu let padesátých a šedesátých a z přímého výzkumu pro Český jazykový atlas (ČJA), jenž ve venkovských obcích probíhal v desetiletí 1963—1972. Náš článek se opírá výhradně o materiál ČJA. Vyexcerpované údaje z ostatních sběrů pak ukazují, že celkový obraz by se jimi doplnil o řadu dalších detailních poznatků, ale také by tak přibyla různorodá data svědčící mj. o rychlých situačních proměnách v této expresívní sféře, ne ovšem vždy stejně spolehlivě. Základní podaný obraz podle výběrového a kriticky prošetřovaného sběru pro Český jazykový atlas (otázka č. 1653 a 1654) je tak možno považovat jen za první nárys ve skutečnosti daleko komplikovanějšího stavu jediného článku, resp. dvojčlánku lexika českého diasystému.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 2, s. 65-71

Předchozí Radomír Klabal, Olga Müllerová: Názvy podnikových činností a jejich úloha v řídícím procesu

Následující Libuše Čižmárová: Mlha, kouřmo, zákal, smog

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1