Sborník ze slovenské lexikologické a lexikografické konference

Josef Filipec

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve dnech 1.—4. března 1983 se konala ve Smolenicích mezinárodní vědecká konference, týkající se výzkumu a popisu slovenské slovní zásoby. Konferenci organizoval Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV (dále JÚĽŠ) v Bratislavě a byla první akcí tohoto druhu související s perspektivní orientací ústavu. Vyplynulo to i z úvodního projevu ředitele ústavu, Jána Kačaly, který zdůraznil, že všestranný výzkum slovní zásoby tvoří hlavní složku výzkumného plánu ústavu a že vztah slova a věty je dnes důležitý i pro syntax, stylistiku a teorii textu.

Devět referátů a sedmdesát komunikátů přednesených na konferenci vyšlo jako zájmová publikace v sborníku Obsah a forma v slovnej zásobe péčí JÚĽŠ v Bratislavě 1984 za hlavní redakce J. Kačaly a zahrnují celou širokou oblast výzkumu slovenské lexikální zásoby. Byly učleněny do pěti okruhů, v nichž se dostalo i na závažnou problematiku terminologie a frazeologie.

První okruh Slovo v slovníku byl uveden zásadním referátem J. Horeckého, V. Blanára a E. Sekaninové Obsah a forma ako organizujúce princípy slovnej zásoby. Tento referát, který vtiskl název celému sborníku a byl syntézou prací uvedených autorů, přinesl jejich formulaci základních lexikálních otázek, jako teorie lexikálního znaku, vztahy lexikálních jednotek, komponentová analýza a problematika mezijazykové konfrontace. Tyto názory jsou sice známé specialistům, méně však širší slovenské lingvistické obci.

K tomuto zásadnímu referátu máme několik připomínek: Je-li slovní zásoba nejen soubor slov, ale i pojmenování a ustálených spojení, pak je pro tento soubor vhodný termín lexikální zásoba a termín slovní zásoba označuje její podmnožinu. Chápe-li se systémový znak jako ideální předmět, tvořící „označené“ komunikačního znaku, znamená to, že se „vnitřní forma“ a „označující“ v pojetí F. de Saussura podřazuje pod „označené“. V referátu se neodlišuje obsah a forma znaku a systému: obsahem znaku je význam (sémém), obsah systému je „souhrn vnitřních charakteristik a vlastností systému“. Také vnitřní forma se tu chápe jednak jako jednotlivina, jednak jako „způsob vzájemného působení“ částí systému. Sémantický průnik polysémického lexému není jen záležitostí generických sémantických příznaků (s. 14, 16), jde tu i o příznaky diferenční a sekundární. K důležitým významovým vztahům patří i antonymie a hyperonymie, v referátu neuvedené.

V prvním okruhu vzbudil největší pozornost referát Obraz slovnej zásoby súčasnej spisovnej slovenčiny v jednosväzkovom slovníku, přednesený J. Ka[79]čalou. Tato problematika měla také vedle tématu o dynamice v lexikální zásobě největší odezvu (14 komunikátů a jeden referát). Hlediska, která byla v referátu zdůrazněna, totiž specifičnost tohoto typu slovníku, zřetel k výběru lexikálních jednotek v souvislosti se zřetelem k systému lexikální zásoby, respektování její dynamiky a otázka lexikální normy a kodifikace, jsou u nás dobře známa ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1978).

Komunikáty k tomuto referátu se týkaly různých relevantních aspektů dnešního moderního slovníku: polysémie a syntagmatiky (německy přednesený referát G. Kempcka a D. Viehwegera z Berlína), sémantického popisu slov na základě vnitrojazykové konfrontace v dílčích systémech (M. Pisárčiková), variant a frazeologie (J. Mlacek), gramatických údajů a charakteristik (V. Petráčková), terminologie (I. Masár, E. Rísová), homonym (L. Dvonč, Š. Michalus), sloves sponových (F. Kočiš) a předponových (E. Tibenská), příslovcí a předložek (E. Smiešková, L. Dvonč), zpracování zkratek a značek (M. Považaj), ale i úspornosti lexikografického popisu (I. Němec — M. Homolková).

Některé z těchto komunikátů přesahovaly do dalšího okruhu, jímž byla dynamika slovní zásoby současné slovenštiny. Přínosný referát s tímto titulem o plánovaném úkolu přednesli K. Buzássyová a J. Bosák. Je třeba zdůraznit, že tento pracovní úkol, zajišťovaný početným kolektivem pracovníků, je mnohonásobně aktuální a svědčí o bystré iniciativě slovenských lingvistů, kteří dobře vytušili možnosti podrobného a soustavného výzkumu lexikální zásoby nejen v aspektu systémovém, ale i řečovém. Škoda že obdobný úkol je na české straně sice po léta evidován, ale je zajišťován jen jako úkol vedlejší — srov. k tomu příspěvek N. Savického. Přitom právě u nás byly dávno formulovány mnohé výchozí teze tohoto úkolu. Ukazuje to i přečtený komunikát zesnulého E. Paulinyho o proměnlivosti a stálosti významové stránky jednotky slovní zásoby, ne nadarmo odkazující na pojem pružné stability, ražený V. Mathesiem. I jiné teze referátu navazují na učení klasické i dnešní pražské školy, např. dialektika tendencí k jazykové demokratizaci a intelektualizaci, vymezení současné slovní zásoby od padesátých let dodnes (viz mou Předmluvu k Slovníku spisovné češtiny) aj.

Jednotlivé relevantní aspekty, vytčené v hlavním referátě, byly konkretizovány řadou sdělení, týkajících se hlavně tvoření slov, neologismů, stylistiky, terminologie a slangu. Významná úloha připadá v procesu dynamiky lexikální zásoby slovotvorbě. Podle výstižné formulace J. Furdíka plní čtyři funkce: ve vztahu k lexikální zásobě jako celku funkci systemizátora, ve vztahu k neologismům funkci integrátora, ve vztahu k víceslovným jednotkám funkci kondenzátora a ve vztahu k přejatým slovům funkci adaptátora. V teoretickém ohledu bylo upozorněno na to, že dynamika jako vnitřní [80]pohyb v jazyku je synchronním příznakem jazykového vývoje: je také třeba vidět ji v souvislosti s jevy ústupovými (F. Kočiš). Důležité je, že projekt výzkumu dynamiky má materiálovou excerpční bázi (o tom M. Nábělková), v níž sice zatím převládá materiál z publicistiky (k tomu J. Kociská), ale je zaměřena i na ostatní funkční styly — zajímavé autorské neologismy z nové slovenské prózy uvedl ve svém příspěvku G. Horák. Excerpční materiál je nejen ukládán, ale i tříděn, takže od počátku informuje např. o produktivnosti různých druhů slov a jejich podtypů. Nejfrekventovanější jsou substantivní deriváty (o nich J. Jacko). Katalyzátorem jazykových změn v synchronii je hlavně hovorový jazyk, který ovlivňuje i jazykové projevy psané. Dobře to ukázal J. Bosák, který odlišil hovorovou podobu spisovného jazyka a hovorový, tj. běžně mluvený jazyk (styl), zahrnující vedle prostředků spisovných bezpříznakových i prostředky příznakové, spisovné i nespisovné, nářeční a slangové. Podle autora jsou dnes v slovenštině rovnocenné neutrální varianty typu běžky, běžecké lyže aj. Na výrazně dynamizující povahu slov stylisticky příznakových poukázal J. Findra. Na změnách v stylistickém systému má podle něho hlavní zásluhu pohyb od expresívnosti k nocionálnosti, nikoli od příznakovosti k bezpříznakovosti. Třeba ovšem připomenout, že i expresívnost je příznaková a stejně tak i část nocionálních prostředků. To ostatně vyplývá i z autorových slov: „ty nocionální prostředky, které jsou zároveň bezpříznakové a neutrální“ (s. 155). O distinktivních příznacích nocionálnosti a expresívnosti mluvil i J. Sabol, který poukázal na omezení principu arbitrárnosti znaku u onomatopojí a expresívních slov (s. 160). V dalších příspěvcích poukázali V. Krupa a E. Němcová na dynamizující povahu metafory, B. Poštolková charakterizovala proces determinologizace v užším a širším smyslu: jde tu jednak o procesy metaforizace a generalizace, jednak o přechod termínu od systému jisté speciální oblasti do systému běžného jazyka. J. Šikra poukázal na dynamickou povahu slangu a S. Šoková zdůvodnila potřebnost rozlišení vyšší a nižší vrstvy slangu materiálem ze studentského prostředí.

Třetí okruh byl uveden referátem E. Sekaninové a E. Kučerové Slovensko-ruský slovník ako konfrontácia slovenskej a ruskej lexiky. Na základě Velkého slovensko-ruského slovníku, z něhož dosud vyšly dva svazky (1979 a 1982), podaly autorky typologii lexémové a frazémové, a to symetrické, symetricko-asymetrické a asymetrické ekvivalence (srov. k tomu i úvod v 2. sv. VSRS, s. 9n.). Tato induktivní lexikografická typologie je důležitým základem mezijazykové konfrontace lexikologické. Důkladnější analýzy si ještě zasluhuje otázka tzv. překladového významu (srov. k tomu i náš příspěvek Problémy konfrontace v lexikální zásobě, SaS 46, 1985, s. 201n.). Je např. otázka, zda rozdíly v lexikografickém zpracování ekvivalentů, např. polysémického lexému krídlo v uvedeném slovníku, v Slovensko-ruském slovníku (1976) a v Slovensko-bulharském slovníku (1970) jsou nezvratné a zda jsou ekvivalenty náležitě hierarchizovány.

[81]Komunikáty navazující na tento referát doplnily celkový obraz ekvivalence otázkou ekvivalentů terminologických (M. Masárová), zřetelem k reáliím a tzv. bezekvivalentní slovní zásobě (M. Filkusová) — jiné pojetí reálií uvedla Ľ. Balážová, problematiku ekvivalence stylistických kvalifikátorů O. Malíková, frazémů P. Ďurčo, sloves zvratných V. Dorotjaková a distributivních A. Jarošová. V tomto posledním případě jde o asymetrickou ekvivalenci mezi slovenštinou a ruštinou: ruština na rozdíl od slovenštiny nemá dativní typ zvratných sloves a v případě distributiv kompenzuje nedostatky v repertoáru předponových sloves lexikálními prostředky. I. Ripka připomněl nedostatky ve výběru a pořadí ekvivalentů v Česko-slovenském slovníku.

Ve čtvrtém okruhu byly předneseny dva referáty. I. Ripka promluvil o problematice a pojmosloví v souvislosti se Slovníkem slovenských nářečí, jehož ukázkový sešit vyšel za jeho redakce 1980. Jeho vývody vyzněly i v jisté terminologické návrhy, z nichž nejnápadnější je změněné pojetí tautonym jako různovýznamových různoareálových slov (různooblastních homonym): žito ‚pšenice‘ a ‚rež‘. Tuto část referátu konkretizovala ve svém sdělení A. Ferenčíková.

A. Habovštiak a F. Buffa nastínili problematiku slovní zásoby v atlasovém zpracování. Oba tito autoři připravili lexikální a slovotvornou část Dotazníku pro výzkum slovenských nářečí II (1964) a zpracovali Atlas slovenského jazyka III a IV (F. Buffa, Tvorenie slov 1, 2, 1978 a 1981; A. Habovštiak, Lexika 1, 2, 1984). Tyto práce mají základní význam pro slovenskou jazykovědu, protože umožňují novou interpretaci geneze slovenských nářečí a představují nepostradatelný pramen pro slovník historický a etymologický. V komunikátech byl blíže určen pojem nářeční slovo (F. Buffa), poukázalo se na stylistickou charakteristiku nářečních slov (Š. Lipták, J. Findra), na specifičnost nářeční terminologie: např. v nářečí může plnit expresívní slovo funkci termínu (J. Nižnanský), vedle vlastních termínů je třeba rozlišit i užší etnografismy, tj. pojmenování málo běžných místních reálií (A. Habovštiak). Některé diskusní otázky zůstaly dosud nezodpovězeny, např. zda chápat dnes běžně užívané technicko-administrativní lexikální prostředky za součást nářeční slovní zásoby, nebo za spisovnou nenářeční vrstvu (J. Matejčík). Tak slova, jako kombajn aj., Ripka z nářeční slovní zásoby vylučuje (s. 274), Buffa je pokládá za její součást (s. 297). Problematika nářečí je na Slovensku mnohem vyhraněnější a pro slovenskou lingvistiku naléhavější než v českých zemích. V každém případě však je možno slovenským dialektologům jejich pracovní a publikační výsledky jen závidět.

Závěrečný okruh se týkal historické a předhistorické lexikální zásoby. Problematiku Slovenského etymologického slovníku, jeho typ a specifičnost představil Š. Ondruš. Plánovaný třísvazkový slovník se zakládá na využití hláskových a významových responzí, tj. etymologicky sou[82]vztažných slov, na laryngální a švebeablautové teorii (s. 323n.) a přinese řadu originálních výkladů. K uspokojení zájmu veřejnosti připravuje autor jednosvazkový Příruční slovenský etymologický slovník. Východiska a zásady výkladového a dokladového Historického slovníku slovenského jazyka (dále HSSJ), jehož ukázkový sešit vyšel 1973, představil V. Blanár. Slovník se zakládá na materiálu z 11.—18. stol., přičemž od 15. stol. jsou doloženy souvislé slovenské texty a 17.—18. stol. je vrcholným obdobím kulturní slovenštiny předkodifikačního, předbernolákovského období. Ani v tomto období ovšem nemá jazykový materiál homogenní charakter. Protože autoři slovníku pracují s jazykovým materiálem období, pro které nemají jazykové povědomí, nahrazují tento nedostatek komplexním přístupem rekonstrukce, popisované v Blanárově knize Lexikálno-sémantická rekonštrukcia (1984). Potíže jsou zvláště s ojediněle doloženými slovy, jejichž původ a smysl se nepodaří zjistit, jako např. u slov z Kamaldulského slovníku z r. 1763, uloženého v Budapešti.

Přednesené komunikáty se týkaly jen historického slovníku, a to tvoření slov (E. Krasnovská), frazeologie (J. Skladaná), terminologie (R. Kuchar), zvláště botanické (M. Majtánová), která měla v dřívějších dobách v souvislosti s lidovým kořenářstvím zvláštní důležitost, vlastních jmen (M. Majtán) a adaptace slov latinského původu (B. Ricziová). Vztahu češtiny a slovenštiny se týkala dvě sdělení: I. Kotulič ukázal na některých slovech označujících čas, že od 14. stol. působila na slovenštinu předkodifikačního období nejsilněji čeština, a to jednak vyplňováním mezer v slovenské slovní zásobě, jednak posilováním repertoáru synonym. Š. Peciar objasnil zásadu, podle které se v HSSJ označují jako česká slova jen slova v slovenštině nezdomácnělá (delník čes. robotník) a hláskově odlišná (cpať čes. pchať).

Smolenická konference úspěšně pokračovala v tradici obdobných zasedání konaných na Slovensku od r. 1952. Referáty a komunikáty na ní přednesené dobře informovaly o výsledcích a plánech slovenské nauky o lexikální zásobě, zvláště pak o velkých kolektivních dílech, na nichž se pracuje. Bohatá diskuse přinesla řadu námětů k zpřesnění těchto úkolů. Podílelo se na ní i pět zástupců české lingvistiky z Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze, kteří přednesli devět sdělení. Zvláště je třeba ocenit přehlídku mladých pracovníků a pracovnic JÚĽŠ, kteří prokázali pracovní iniciativu a fundovanost. Ze zasedání vyplynuly další cíle, jimiž budou podle závěrečného slova J. Kačaly sociolingvistická orientace lexikálního výzkumu, metodologie sémantiky, propracovávání spojitelnosti lexikálních jednotek a syntetická lexikologie, opírající se o materiálové práce lexikografické. S těmito cíli, odpovídajícími i dřívějším plánům českých lexikologů, lze bezvýhradně souhlasit.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 2, s. 78-82

Předchozí Libuše Čižmárová: Mlha, kouřmo, zákal, smog

Následující Josef Štěpán: Kniha o základech slavistiky