Za Jaroslavem Porákem

Jan Petr

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dne 6. července 1985 zemřel po dlouhé a těžké nemoci ve věku 54 let náš přední znalec staré češtiny docent filozofické fakulty UK v Praze dr. Jaroslav Porák, DrSc., kterého mnozí domácí i zahraniční bohemisté a slavisté znají z jeho působení na Letní škole slovanských studií FFUK. Zvláště sovětští bohemisté mladší generace s ním přišli do styku při přípravě svých disertací a využívali při tom jeho rad i vedení. Také s Ústavem pro jazyk český ČSAV jej pojily dlouholeté osobní a pracovní svazky. Jako školitel se podílel na výchově několika mladých vědeckých pracovníků (aspirantů), byl častým členem zkušebních komisí, od r. 1980 byl členem redakční rady časopisu Naše řeč (organizačně zajišťoval rubriku recenzí), od r. 1979 byl recenzentem a od r. 1983 vědeckým redaktorem Staročeského slovníku. S ČSAV jej spojovalo také to, že byl členem komise pro vydávání spisů J. A. Komenského při Pedagogickém ústavu ČSAV. V r. 1982 se stal členem vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV a členem jeho ediční komise. Pravidelně se účastnil všech jeho jednání a ochotně přijímal úkoly, které mu byly svěřovány. V jeho vědecké i organizační činnosti se příkladně uskutečňovala právem zdůrazňovaná spolupráce mezi Akademií věd a vysokými školami. Zanechala na obou úsecích našeho vědeckého života stopy trvalé hodnoty, které si budeme stále připomínat a k nimž se budeme vracet. Bohužel se již nedočkal ani udělení čestné stříbrné plakety Josefa Dobrovského Za zásluhy o rozvoj jazykovědy, kterou mu v březnu 1985 navrhlo vědecké kolegium jazykovědy ČSAV u příležitosti jeho nadcházejících 55. narozenin, ani jmenování profesorem pro obor český jazyk, které ve formě návrhu projednala a schválila vědecká rada filozofické fakulty UK dne 26. června 1985.

Životní dráha J. Poráka byla dosti přímočará, i když nebyla zcela zbavena některých obtíží. Narodil se 23. května 1931 v Odrách, okr. Nový Jičín, oba jeho rodiče byli učiteli. Z rodinného prostředí si odnesl hlubokou lásku k humanitním vědám a k českému národu. Do obecné školy začal chodit ve Ful[266]neku a poté, když se jeho rodiče museli odtud v r. 1938 vystěhovat, přišel s nimi do Holic v Čechách. Jeho otec zde byl nejprve učitelem a od r. 1950 ředitelem na měšťanské škole, po změně školské soustavy byl od r. 1954 zástupcem ředitele místní jedenáctiletky. V r. 1957 byl mu propůjčen titul zasloužilý učitel.

Po ukončení školy v Holicích v r. 1942 studoval J. Porák na reálném gymnáziu v Pardubicích, kde složil v r. 1950 maturitní zkoušku. V září 1950 se zapsal na filozofickou fakultu UK v Praze na obory čeština — ruština, v r. 1951 změnil tuto studijní kombinaci na češtinu — obecný jazykozpyt. V lednu 1955 ukončil vysokoškolské studium v oboru český jazyk. V červnu 1960 dosáhl ještě na základě příslušných zkoušek odborné způsobilosti k vyučování českému jazyku na školách všeobecně vzdělávacích, odborných a pedagogických. Hodnosti kandidáta filologických věd dosáhl v r. 1966, doktorátu filozofie v r. 1967; v r. 1968 se habilitoval a v listopadu t. r. byl jmenován a ustanoven docentem pro obor český jazyk. Dne 15. 12. 1983 mu vědecká rada UK udělila hodnost doktora filologických věd na základě obhajoby monografie o humanistické češtině.

Během studia pracoval na poloviční úvazek jako odborný asistent Československo-sovětského institutu v Praze, pak byl zaměstnán na poloviční a po ukončení fakulty na celý úvazek jako asistent katedry českého a slovenského jazyka FFUK, poté tamtéž jako odborný asistent a docent. V listopadu 1984 byl převeden na vlastní žádost do Ústavu slovanských studií UK na FFUK, kde byl zařazen jako kádrová rezerva na funkci ředitele. Převážnou většinu pedagogického úvazku však nadále vykonával (přednášel historickou mluvnici češtiny a vedl staročeský seminář) na katedře českého a slovenského jazyka FFUK. V Ústavu slovanských studií byl od r. 1972 vedoucím tajemníkem Letní školy slovanských studií (působil na ní patnáct let s přestávkami od r. 1959) a zajišťoval její pedagogickou složku (přednášky a lektorské kursy češtiny), V letech 1957—1958 byl smluvním lektorem češtiny na sofijské univerzitě. Svého pobytu dokázal využít k hlubšímu studiu bulharského jazyka, což pak také uplatnil ve své odborné činnosti. Byl předsedou rigorózních komisí pro český jazyk, předsedou komise pro státní závěrečné zkoušky, školitelem aspirantů na katedře českého a slovenského jazyka i v Ústavu slovanských studií, členem komise pro obhajoby kandidátských a doktorských disertačních prací v oboru český jazyk.

Porákova bibliografie obsahuje okolo 200 položek, mezi nimiž jsou 2 knižní monografie, 2 vysokoškolské učebnice, 4 skripta, okolo 40 studií, 35 recenzí a nekrologů, 20 zpráv a větší počet učebnic ruštiny pro kursy SČSP. Přispíval také do našich i zahraničních časopisů a sborníků.

Těžištěm Porákova vědeckého zájmu byla stará a střední doba vývoje češtiny, syntax a dějiny českého mluvnictví. Zvláště významné jsou jeho studie, v nichž se zaměřil na rozvoj češtiny v období humanistickém a českobratrském, kdy emancipovaná čeština dosahuje svého významného rozkvětu [267]a vytváří si pevné základy pro novodobou spisovnou normu. Ve své monografii Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis[1] (1979, vyšla 1983) osvětlil toto období a ukázal nejen lokální odchylky češtiny, ale především příčiny (jazykové a sociální) krystalizace její celonárodní normy v oblasti pravopisu a fonologického systému. Z velmi detailního materiálu (excerpovaného z více než 140 textů a 50 rukopisů) dokázal vytěžit značné množství poznatků,[2] které v řadě případů osvětlují novým způsobem naše znalosti české historické mluvnice.[3] Na tuto monografii, jíž se dostalo pochvalného uznání v našem i v zahraničním odborném tisku, navazují dílčí časopisecké příspěvky. Zamýšlel se v nich nad vztahem psaného a mluveného jazyka v době humanismu, češtiny a slovenštiny té doby, nad vývojem spisovného jazyka a vytvářením jeho normy. V práci také naznačil směr svého dalšího výzkumu. Mělo to být tvarosloví a skladba humanistické češtiny a zhodnocení mluvnic, které v té době i později u nás vyšly. Chápal je především jako svědectví o vytváření celonárodní spisovné normy a zdůrazňoval jejich kodifikační úlohu.

Druhý okruh Porákových odborných zájmů byla česká skladba v diachronním pojetí. Zvláště jej zaujaly ve své mnohotvárnosti infinitivní věty. Věnoval jim svou kandidátskou práci a několik časopiseckých studií. Ukázal, že v průběhu vývoje češtiny ubývá infinitivních vět sponových, bezesponových a vyjadřování činitele infinitivního děje dativem subjektovým; naproti tomu se zvyšuje např. počet infinitivních vět s expresívním zabarvením. Přesvědčivě prokázal souvislost vývoje infinitivních vět s vývojem modálnosti, růst frekvence infinitivu po modálních slovesech a jiných modálních výrazech, po fázových slovesech, vzestupný výskyt infinitivu v platnosti předmětové a tzv. absolutního infinitivu. Tyto Porákovy poznatky, opírající se o bohatý materiál, mají trvalou platnost a vešly již do našich poznatků o vývoji češtiny.

S prvním uvedeným okruhem souvisel třetí okruh Porákových zájmů, a to studium starších českých mluvnic a jazykových příruček. Bohužel stačil uveřejnit jen část svých poznatků. Nejvíce jej zaujala náměšťská mluvnice, Blahoslavova a Rosova mluvnice. Tu se pokusil hodnotit z nových hledisek. Dějinám českého mluvnictví věnoval trvalou pozornost. Z jeho iniciativy se v r. 1983 konala na FFUK konference[4] o starších českých, slovenských a slovanských mluvnicích, především o mluvnici Blahoslavově (referáty vyšly v Pracích z dějin slavistiky X, 1985).

Pro vysokoškolské studijní potřeby uspořádal a vydal obsáhlou příručku Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13.—18. stol.) (1979) přinášející výbor [268]textů ze zmíněného časového období. Používá se jí s úspěchem při seminárních výkladech textů. Ve skriptové úpravě vydal doplněné zpracování Havránkova Vývoje českého spisovného jazyka (1980) a téhož roku připravil ve spolupráci s B. Havránkem reedici monografie J. Zubatého České sloveso (1980).

Čtvrtý tematický okruh tvoří Porákova ediční činnost zaměřená na starší texty. Uvedeme zde jeho vydání Komenského Nedobytedlný hrad (1978) a knihy Herbář, jinak Bylinář velmi užitečný P. O. Mathioliho a T. Hájka z Hájku (1982, spoluautor). Velký autorský a překladatelský podíl má na reprezentační publikaci Ze starých letopisů českých (1980), která byla se zájmem přijata naší veřejností. V ní se J. Porák uplatnil jako znamenitý překladatel prozaických a básnických textů.

Významná byla Porákova pedagogická činnost na Letní škole slovanských studií FFUK. Zde působil jako lektor češtiny a v posledním desítiletí jako přednášející (jeho přednášky vycházely ve sborníku LŠSS). Je autorem známé učebnice češtiny na základě ruštiny, která nejprve vyšla jako skriptum pro potřeby Letní školy (dosud v pěti vydáních 1970, 1972, 1973, 1977, 1984), poté v knižní přepracované podobě pro širší veřejnost (Češskij jazyk, 1978, 1981, 1984). Tato učebnice spojuje Porákovu znalost současného jazyka a jeho pedagogické schopnosti metodicky přistupovat k výuce češtiny jako k výuce cizího jazyka. Plným právem dosáhla velkého uznání a popularity především v Sovětském svazu a v dalších slovanských zemích.

Na úseku bibliografie pracoval především v době, kdy (od r. 1951) počal spolupracovat s časopisem Sovětská věda — jazykověda. Od r. 1952 byl jeho redakčním tajemníkem a později výkonným redaktorem. Byl spoluautorem nebo autorem pravidelně vydávané bibliografie sovětských jazykovědných prací a poté českých a slovenských prací rusistických a ohlasů sovětské jazykovědy (vycházela v čas. Sovětská věda — jazykověda 1951—1955). K bibliografické práci se ještě v pozdějších letech několikrát vrátil, ale již nikdy v tak velkém rozsahu (zpracoval např. rejstřík k 1.—10. svazku sb. Slavica Pragensia).

K této jeho mnohostranné činnosti je třeba ještě dodat řadu recenzí, zpráv o různých konferencích, jednotlivých bězích letní školy a nekrology několika našich bohemistů. V jeho bibliografii také najdeme údaje o redakční činnosti, pro niž měl mimořádné pracovní schopnosti a osobní povahové vlastnosti, totiž vytrvalost, systematičnost a pracovní houževnatost. Velmi mnoho záslužné práce vykonal jako člen redakční rady AUC Philologica (od r. 1966, tajemník od r. 1967), Slavica Pragensia (od roku 1968), Univerzitních zpráv UK (od r. 1979) a časopisu Naše řeč (od r. 1980).

Ještě je třeba se zmínit o Porákově činnosti na úseku výuky ruštiny u nás (v letech 1954—1966). Pro potřeby Lidových kursů ruštiny SČSP zpracoval větší počet učebnic, zabýval se metodikou vyučování ruštiny u dospělých a také otázkami vyučování češtiny v kroužcích v SSSR. Byl zástupcem vedou[269]cího redaktora a poté vedoucím redaktorem časopisu Lidové kursy ruštiny. Kromě toho se stal členem předsednictva komise ruštiny při ÚV SČSP. Na tomto úseku vykonal velmi mnoho politicky a odborně prospěšné práce.

Je těžké psát bez dojetí o zesnulém J. Porákovi, s nímž jsem se znal 35 let a s nímž mě spojovalo hluboké osobní přátelství. Opustil nás talentovaný jazykovědec a filolog, který ještě mohl vykonat velmi mnoho práce pro studium staršího českého jazyka. Zákeřná nemoc jej vytrhla z našich řad a nedovolila mu dokončit to, co si předsevzal. Všichni, kdož jsme jej znali, nikdy na něho nezapomeneme. Čest jeho památce!

---

[1] Srov. NŘ 67, 1984, s. 198—200.

[2] Předběžně je vyložil ve své stati Vytváření normy a její vztah ke kodifikaci v humanistické češtině, SaS 42, 1981, s. 219—227.

[3] Srov. SaS 45, 1984, s. 67—70.

[4] Srov. NŘ 66, 1983, s. 269—272.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 5, pp. 265-269

Previous Miroslav Grepl: Za profesorem Arnoštem Lamprechtem

Next Libuše Olivová-Nezbedová: Apelativa cementárna a cihelník v pomístních jménech v Čechách