Maňas a maňásek

Eva Havlová

[Drobnosti]

(pdf)

-

V časopise Československý loutkař (1983, č. 9, s. 208) vyšel pod šifrou (pp) zajímavý článek Úvahy etymologa samouka, kde se probírají různé možnosti etymologického objasnění slova maňásek ‚loutka navlékaná na ruku‘. Redakce Naší řeči byla požádána o vyjádření k tomuto výkladu.

Předem řekněme, že zcela přesvědčivý výklad tohoto slova není znám.

1. Autor vyjadřuje právem pochybnosti o dnes často přijímaném výkladu Zubatého,[1] podle něhož jde o expresívní přetvoření osobního jména Máňa sufixem -as (srov. staročeské — dále stč. — Vaňas vedle Váňa od Václav, Havlas, Kazimas [217]aj.); stč. Máňa, Maňas může být expresívní obměnou několika jmen: Matěj, Martin nebo Mařík (z Mauritius).[2] Zubatého vedl k tomuto výkladu obecný jev, že některé věci či zvířata se pojmenovávají lidskými jmény, a také tu hrála roli hlásková shoda českého slova maňas se jménem Maňas, nikoliv myšlenka na loutkáře Matěje Kopeckého, jak se domnívá autor (pp).

Slova maňas a maňásek jsou totiž doložena dlouho před Matějem Kopeckým. Maňas najdeme poprvé v Žídkově Správovně z 15. stol.: Kněží (totiž podobojí) na kázání umučení božiemu „maňasi“ přezdívají. V 16. stol. je už častější; znamená ‚socha, figura‘, pejor. ‚modla‘. Až pozdější jsou významy ‚loutka, tlustý člověk, mamlas, druh jídla ap.‘. Nejstarší datovaný doklad na slovo maňásek je z Veleslavínova Nomenclatoru z r. 1586[3] ve významu ‚panáček, figurka, loutka‘.

2. Druhou možnost, jak vyložit maňas z vlastního jména, nám napovídá vývoj francouzského slova marionette. Ve významu ‚loutka‘ je doloženo od r. 1517, předtím znamenalo ‚vyobrazení P. Marie‘ (nejstarší doklad z r. 1489 označuje dukát s obrazem P. M.). Stejně jako mariole ‚soška P. M.‘ (od 13. stol.) je to hypokoristikon k Marie.[4] Proto se domnívá Kopečný, že východiskem stč. maňas je *máňa ‚soška P. M.‘ „za husitství pejorisováno (soška vůbec, panák) s dalším expres. formantem -as“.[5] Z franc. marionette, bez chronologických úvah, vycházejí též Trubačev[6] a Knobloch.[7]

Tento výklad by byl sémanticky dost přesvědčivý. Na závadu je však to, že na rozdíl od franc. marionette, kde je význam ‚soška nebo obrázek P. Marie‘ dobře doložen, je to pro češtinu pouhý předpoklad. Pokládat maňásek ‚jakákoliv figurka, loutka‘ přímo za kalk franc. marionette ‚loutka‘, nám nedovoluje stáří českého slova. Jistou slabinou výkladu ze jména Marie je i to, že stč. Máňa je převážně jméno mužské. Jak píše V. Polák, jméno Marie se více ujalo v Čechách až po 15. stol., i když sám našel dva do[218]klady starší: Maniczkam mulierem z r. 1378 a Máňa pistrix z r. 1401.[8]

3. Všechny starší doklady na maňas i maňásek označují (mimo další významy) loutku vůbec. Až mnohem později začali křísitelé loutkářského umění užívat slova maňásek pro loutku navlékanou na ruku. Proto nemůžeme předpokládat, že by maňas, maňásek bylo přejato z lat. manus ‚ruka‘, což je jeden z etymologických návrhů autora (pp). Ani špan. muñeca nesouvisí s lat. manus: označovalo (asi od 1400) hračku v podobě ženské figury, loutku z ovinutých hadrů, též vůbec ‚ranec hadrů‘, a souvisí podle Corominase[9] se špan. moño ‚masívní, kulatý předmět, kloub, boule ap.‘. S českým výrazem maňas španělské slovo muñeca asi souviset nemůže.

4. Sám autor článku v Čs. loutkáři má za pravděpodobnější jiný výklad — odvození z něm. Mann. Že by maňásek ‚*mužíček‘ bylo starší než maňas, jak se on domnívá, nám doložení slov nepotvrzuje. Ale jinak by se dalo o spojení s něm. Mann uvažovat, nikoli však o přímé úpravě onoho Mann expresívním sufixem -’as, neboť to nedovolují významy obou slov v té době, jen o -man ve složenině tatrman.

Staročeské a středočeské slovo tatrman, tatrmánek bylo s výrazy maňas, maňásek celkem synonymní: znamenalo také ‚figura‘, ba i pejorat. význam ‚modla‘ byl společný. Dnešní jeho významy se objevují až od Dobrovského. Je to přejetí ze středohornoněmeckých slov taterman, datterman ‚skřítek, figura, loutka‘; význam ‚figura‘, zúžený na ‚strašák do pole‘, se dochoval dodnes v bavorských dialektech.

Není vyloučeno, že tatrman bylo v češtině dále expresívně obměněno přidáním sufixu -’as a ztrátou první části. Tento etymologický nápad, ústně sdělený dr. I. Němcem, DrSc., má ovšem také své slabiny, mimo ono radikální krácení, které by se ostatně také dalo chápat jako projev expresivity, je to především měkčící sufix -’as. Jak vyplývá z rukopisu staročeského retrográdního slovníku, je v staré češtině doložena řada slov na -as (mrdas, křehlas, Hrbas, Holas aj.), ale žádné se změkčením, nepočítáme-li koňas, které má svou měkkost ze základního slova.

5. Další etymologický námět mi sdělil v dopise dr. Tyl. Vychází z Rešelova česko-latinského slovníku, kde se u českých výrazu tatrmani, babáci, maňasi uvádějí lat. paralely manicae (místo maniae?), maniola (RešDictB — Nn 4b). Maniae jsou v středověké latině hlavně ‚strašidla, bubáci‘, ale i ‚figury‘, srov. Du Cange: nostris Manies appellatae effigies quaedam ex cera compactae, quibus in maleficiis utebantur.[10] Z toho dr. Tyl soudí, že jde o domácí úpravu přejatého latinského slova.

Vidíme tedy, že možných výkladů je víc, ale žádný není natolik přesvědčivý, aby vyloučil ty ostatní.

Zbývá objasnit vztah názvu loutky a úzké loďky. Maňásek ‚úzká, vratká loďka‘ je v literatuře poprvé zachycen u M. Čapka-Choda v r. 1921 a v r. 1924 v Krakatitu K. Čapka, od té doby stále častěji (též nezdrobněle maňas) jako druh sportovní loďky. Většinou se název loďky a [219]loutky spojuje, jen V. Šmilauer v rukopisné recenzi Machkova slovníku o tom vyslovuje pochybnost. Autor článku v Čs. loutkáři vychází z vizuální podoby: „Člověk, pádlující v maňásku, je velice podobný maňásku (loutce) za paravánem. Je vidět jen od pasu nahoru a vehementně gestikuluje rukama.“ Tato motivace je nesporně lepší než Machkova: „… loďka je jaksi vyplněna živým tělem jako ona loutka rukou.“ V dvacátých letech se takové loďce říkalo i ševčík,[11] což asi také vychází z rychlých pohybů.[12]

---

[1] J. Zubatý, Studie a články I 1, Praha 1945, s. 318—322. Výklad přijímá (jako pouhou možnost) V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1957, s. 284, stejně v 2. vyd. z r. 1968, a J. Holub — S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1978, s. 301.

[2] Pro Zubatého je Maňas jen konstrukt podle výše uvedených slovotvorných paralel. Na to, že stč. vlastní jméno Maňas skutečně existuje, a to jako hypokoristikon k Mauritius, mě upozornil v dopise dr. Z. Tyl. U V. V. Tomka, Základy starého místopisu pražského, Praha 1866—75, je několikrát uváděn pražský měšťan Mařík Maňas; v této podobě r. 1387 (n 134, č. 353 f), v r. 1399 (n 70, č. 15b) už „důstojněji“ Mauritius Maňas. Pravdu má asi dr. Tyl, když soudí, že obě jména — Mařík i Maňas — budou hypokoristika k Mauritius, Mařík jemnější, Maňas lidovější, expresívnější.

[3] Za tento i další údaje děkuji dr. Z. Tylovi. Rovněž děkuji pracovníkům Ústavu pro jazyk český ČSAV za poskytnutí materiálu z kartoték českého spisovného jazyka a Staročeského slovníku.

[4] A. Dauzat — J. Dubois — H. Mitterand, Nouveau dictionnaire étymologique et historique, 3. vyd., Paris 1971, s. 466.

[5] J. Holub — F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 215.

[6] O. N. Trubačev v rec. Machkova slovníku, Voprosy jazykoznanija 1958, 4, s. 135.

[7] J. Knobloch, Zeitschrift für Slawistik 7, 1962, s. 300, rovněž v rec. Machkova slovníku.

[8] V. Polák, Marie, NŘ 23, 1939, 239; též s. 197—206, 225—242.

[9] J. Corominas, Diccionario crítico etimológico de la lengua castellana, Bern 1954—57, III, s. 477n.

[10] Du Cange, Glossarium mediae et infimae latinitatis, Paris 1883—87, V, s. 219.

[11] Viz Zubatý, d. c. v pozn. 1, s. 319.

[12] Maňas, expresívní úprava do češtiny přejatého výrazu manko (z Ital.), je doloženo v literatuře až od r. 1960 a s naším maňas samozřejmě nesouvisí.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 216-219

Předchozí Hana Prouzová: K užívání slovesa uvažovat

Následující Emanuel Michálek: Doch, došek