K nové syntaktické práci o struktuře věty

Hana Prouzová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V r. 1983 vydala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně knihu Miroslava Grepla a Petra Karlíka Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty (Spisy filoz. fak. UJEP č. 246, 102 s.).

Už sám název práce a posléze i úvodní kapitola prozrazují, že se autoři zabývají obecnějšími otázkami vztahu formy a významu, jejich vzájemného přiřazení, podmíněnosti a závislosti, a to na rovině vzájemných vztahů mezi sémantickou strukturou věty a odpovídajícími strukturami formálně syntaktickými. Jde tedy o výzkum poměrně vysoce abstraktní úrovně věty. Sémantická stránka této úrovně je vytvářena kategoriálními rysy sémantických tříd predikátů, tj. rysy společnými všem členům dané třídy, a v závislosti na tom i kategoriálními sémantickými rysy tříd jiných výrazů, které specifikují sémantické participanty, jež daná třída predikátů ve své struktuře obsahuje. (Participanty sémantické struktury věty jsou abstraktní pozice svázané s predikátem a charakterizované jistými syntaktickosémantickými funkcemi, „rolemi“, které odpovídají „účastníkům“ nebo relevantním „okolnostem“ reálných situací. Jde např. o role jako agens (původce děje), recipient (příjemce, adresát), prožívatel, místo, účel aj.).

Při zkoumání formálně syntaktické roviny věty ve vztahu k její struktuře sémantické soustředili autoři pozornost na takové formálně syntaktické projevy a ukazatele, které lze řadit do kategorie jevů „transformační“ povahy. Jádrem studie jsou otázky diateze. Jako vztahy diateze se chápou vztahy mezi participanty sémantické struktury věty a jim odpovídajícími syntaktickými pozicemi. Vzhledem k tomu, že táž sémantická struktura může být ztvárněna různými syntaktickými formami, rozlišuje se pro účely syntaktickosémantické analýzy větných struktur i pro jejich popis a vzájemné přiřazení roviny významu a roviny výrazu diateze primární (základní) a diateze sekundární; větné struktury se sekundárními diatezemi lze pak chápat jako odvozené (diateze) a popisovat je vzhledem k strukturám s diatezí základní jako její různé transformace (derivace).

Vzhledem k tomu, že se autoři zabývají tematikou úzce souvisící svou povahou i zaměřením s problematikou slovesného rodu (jde o konstituování větných struktur, v nichž je participant „agens“ nebo participant „kauzátor“ odsouván ze syntaktické pozice podmětu, tj. pozice Snom), věnují autoři jistou pozornost i těmto otázkám. Příslušná základní literatura a výklad pojmů, s nimiž se v ní pracuje, a dále též hodnocení postojů různých badatelů k problematice slovesného rodu tvoří v práci samostatnou kapitolu (Přehled literatury o slovesném rodu).

[197]V kapitole Větné struktury autoři osvětlují pojem „větná (syntaktická) struktura“; rozumějí jí „to syntaktickosémantické jádro vět, které je bezprostředně dominováno a konstituováno syntaktickými a sémantickými vlastnostmi predikátu ve formě verba finita“. Při charakteristice věty na úrovni větné struktury a při popisu typů větných struktur vycházejí v zásadě z toho pojetí věty, které u nás propracovává především F. Daneš, Z. Hlavsa a J. Kořenský a které se stalo také východiskem pro popis tzv. základových větných struktur (ZVS) a jejich větných vzorců v nové akademické Mluvnici češtiny.

Po úvodu a dvou zmíněných kapitolách obecnějšího charakteru následuje analýza materiálu a vlastní výklady o problematice tvoření různých syntaktických konstrukcí ze stejné „sémantické báze“ (tj. zakládajících se na stejné obsahové struktuře). Možnost ztvárnit touž sémantickou strukturu různými syntaktickými formami slouží k hierarchizaci (uspořádání) sémantické struktury věty. To je jev značně široký; zahrnuje v zásadě všechny rozdíly v rozmístění participantů do různých syntaktických pozic gramatického větného vzorce (GVV) a tím zvýrazňování některých participantů a naopak odsouvání do pozadí („upozaďování“) jiných. Srov. např. rozdíl mezi větou Delegáti už o návrhu hlasovali, v níž participant „agens“ obsazuje hierarchicky nejvyšší pozici podmětu (v zápise symbolicky Snom), a větami O návrhu se už hlasovalo / O návrhu už bylo hlasováno, které tuto pozici neobsahují, a navíc prvá z nich nemá pro realizaci participantu „agens“ ani jinou pozici. Pojetí autorů je však užší; zkoumají jen takové varianty (takové různě hierarchizované struktury), pro něž platí, že /1/ k derivaci (odvozování) struktur se sekundární diatezí ze struktur s diatezí primární (základní, výchozí) slouží gramatické prostředky a /2/ struktury s primární a sekundární diatezí jsou významově rovnocenné (ekvivalentní).

S problematikou hierarchizace souvisí úzce tzv. dekonkretizace (anonymizace) participantů; jde však podle autorů o dva různé jevy, jež mají společné pouze některé výrazové prostředky. (Dekonkretizace lze dosáhnout prostředky lexikálními, srov. Na chalupě spí Eva dobře — Na chalupě spí člověk / kdokoli dobře; nedochází tu k přemisťování participantu do jiné syntaktické pozice. Naopak věta Na chalupě se spí dobře patří do oblasti hierarchizace; dekonkretizace se zde dosahuje pomocí syntaktické konstrukce, jež odsouvá agens ze syntaktické pozice podmětu (pozice Snom) a zároveň redukuje valenční pozici, která tomuto participantu v GVV odvozené struktury odpovídá). Stejně tak nelze ztotožňovat hierarchizaci sémantické struktury s aktuálním členěním výpovědi.

Autoři rozlišují tři základní, vnitřně dále diferencované typy hierarchizace sémantické struktury věty. Jejich typologie je založena v podstatě na dvou kritériích: /1/ na tom, že se nějaký participant odsouvá z hierarchicky nejvyšší pozice Snom (podmětu) v ZVS a jaký participant se do této pozice eventuálně přesouvá; /2/ na tom, jaké formální prostředky (syntaktické konstrukce) k tomu v češtině slouží.

[198]První typ sekundárních (odvozených) diatezí — deagentizace — spočívá v odsunutí agentního participantu (zpravidla personického (lidského) „původce“ nebo „nositele“) ze syntaktické pozice Snom v ZVS, např. Tento úkol vědci již vyřešili → Tento úkol byl (vědci) již vyřešen. Druhým typem je dekauzativizace; rozumí se jí odsunutí participantu „kauzátor“, tj. nepersonického původce děje z téže syntaktické pozice, srov. např. Zima nás probudila → Probudili jsme se zimou. A konečně třetí základní typ hierarchizace — upozaďování agentu — vychází z takových ZVS, které obsahují v pozici Snom nejméně dva výrazy pro agens, srov. Petr a Pavel se hádají → Petr se hádá s Pavlem/Pavel se hádá s Petrem.

Všechny tyto operace umožňuje celá řada syntaktických konstrukcí; jejich využívání však závisí na takových sémantických činitelích, jako je sémantika predikátu (táž konstrukce se může např. u predikátů statických na rozdíl od predikátů dějových pociťovat jako nespisovná, např. O tom se všude mluví × *Včera se bylo doma aj.) a zejména sémantika výrazů, které specifikují jednotlivé participanty. Autoři charakterizují výrazy pro specifikaci jednotlivých participantů pomocí distinktivních sémantických rysů. Distinktivní rys se při tvoření odvozené diateze buď uplatňuje (symbol (+)), nebo neuplatňuje (symbol (—)), anebo se uplatňovat může, ale nemusí (symbol (±)), a konečně může být irelevantní (symbol (0)). Všechny typy syntaktických konstrukcí sekundární diateze pak autoři podrobují analýze především z hlediska podmínek, za kterých mohou být funkčně ekvivalentní. Přehledně jsou tyto konstrukce a soubory podmínek pro jejich užívání zpracovány v tabulkách.

Závěrem své zprávy chceme zdůraznit, že autoři knihy nepovažují předkládané řešení této problematiky ze jedině možné. Jako struktury s primární diatezí chápou ty věty, které obsahují potenciální valenční pozici Snom, obsazenou primárně participantem „agens“ nebo „kauzátor“. (Proto také nepovažují např. strukturu typu Auto stojí před domem ve srovnání s Petr stojí před domem za základovou, na rozdíl od pojetí v nové akademické Mluvnici češtiny. S názorem brněnských autorů v této věci by bylo jistě možné polemizovat.) Zůstává však vždy otevřena otázka, do jaké míry tento přístup odpovídá jazykové realitě. Je ovšem třeba souhlasit s jejich závěry, že různé syntaktické konstrukce, které jsou v této práci analyzovány, lze chápat jako v podstatě ekvivalentní možnosti realizace téže sémantické struktury věty, s tím, že umožňují její různé uspořádání (hierarchizaci).

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 196-198

Předchozí František Štícha: Nová knížka o jazykové komice

Následující Zuzana Majerčáková: Dějiny spisovné slovenštiny