Časopis Naše řeč
en cz

Dějiny spisovné slovenštiny

Zuzana Majerčáková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Spisovný slovenský jazyk stál v popředí zájmu Eugena Paulinyho téměř po celý jeho plodný život. První, nepříliš rozsáhlou syntetickou práci z této oblasti, a to Dejiny spisovnej slovenčiny, uveřejnil již v r. 1948. Tato publikace znamenala tehdy novum i po stránce metodologické. V letech 1966 a 1971 vydal další, materiálově fundovanější Dejiny spisovnej slovenčiny, Od začiatkov až po Ľudovíta Štúra. Potřetí se Pauliny vrátil k dějinám národního jazyka v knize Dejiny spisovnej slovenčiny od začiatkov po súčasnosť (Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1983, 256 s.); jejího vydání se však již nedožil. Pramenem mu nebyla jen vlastní rozsáhlá studia, ale i výsledky zkoumání jiných badatelů v tomto oboru i badatelů v oboru dějin.

Zpracování je rozvrženo do devíti kapitol. Na konci každé z nich je uveden přehled užité literatury. V úvodu autor stručně, ale výstižně vymezuje základní pojmy, zvl. pojem spisovného a kulturního jazyka jako jazyka celospolečenského, podává vnitřní členění spisovného jazyka na jednotlivé styly a charakterizuje celkovou situaci spisovné slovenštiny. Uplatňuje tu (stejně jako v předcházejících dílech) stálý zřetel k souvislostem mezi dějinami společnosti a dějinami jazyka. Počátek dějin slovenštiny hledá už v „predkresťanskom hmlistom praveku dejín našich predkov“ (s. 9). Od něho pak sleduje vývoj až po současnost.

V první kapitole Velkomoravské obdobie si E. Pauliny všímá nejprve doby předcyrilometodějské. Usiluje tu zejména o postižení stop raně feudálních vztahů v jazyce. Vysoce hodnotí cyrilometodějské období, zvláště činnost Konstantina a Metoděje. Na závěr zařazuje i úryvky ze staroslověnských literárních památek.

Kapitola o slovenském jazyce 10.—14. stol. je z hlediska společensko-politického velmi důležitá, neboť ve 13.—14. stol. se formovala slovenská národnost v souvislosti se vznikáním a upevňováním slovenského měšťanstva a zemanstva. Jejich společenské potřeby (právní a administrativní) si totiž vynutily užívání slovenštiny v nadnářečních funkcích (v 10.—12. stol. objevovala se slovenština jen jako prostředek náboženské pastorace). Užívání latiny (s. 52) mělo nemalý vliv na jazyk domácí. Proto jsou připojeny i dobové jazykové ukázky, staročeské texty, v kterých jsou slovenské jazykové prvky (s. 66).

Další kapitola je věnována období 15. stol. Přibližuje vývojový úsek, který je ve vývoji slovenské národnosti a jejího spisovného jazyka pokládán za zlom. V tomto století se začalo užívat češtiny jako psané podoby spisovného jazyka národa slovenského. Autor tuto fázi hodnotí jako dobu, v níž se kladly základy toho, co se později ustálilo jako kulturní slovenština. Užívání češtiny [200]a slovenštiny v 15. stol. je doloženo texty nejen z oblasti administrativy a práva, ale i z umělecké literatury.

Rozsahem největší je kapitola nazvaná Kultúrne jazyky slovenskej národnosti v 16.—18. storočí. V jejím úvodu Pauliny konstatuje, že bez ohledu na historické události (stavovská povstání, turecké války, zesílení feudalismu apod.), které na Slovensko neobyčejně těžce dolehly, pokračovala další integrace slovenské národní pospolitosti.

Od 16. stol. se vedle češtiny, u níž je v knize zaznamenáno její funkční a kvantitativní rozšíření, formuje i domácí jazyk, tedy takový útvar, v němž se „neuplatnila přímo slovenská nářečí, ale taková podoba slovenštiny, která se v jednotlivých hospodářských a administrativních okruzích uplatňovala v nářečním kontaktu“ (s. 119). Tohoto domácího jazyka (sledován stav středoslovenštiny, západoslovenštiny a kulturního jazyka na východním Slovensku) se využívá v rozmanitých funkcích, ale ne v jednotné kodifikované podobě.

V 17., a hlavně v 18. stol. se objevují snahy o kodifikaci v tištěných pracích, jednou z nich je i kodifikace A. Bernoláka zachycená v kapitole Bernolákovské obdobie. Vystoupení Bernolákovy skupiny bylo podloženo mocným vzrůstem národního uvědomění, který způsobil, že se samostatný spisovný slovenský jazyk stal nepostradatelným.

Následující kapitola Štúrovské obdobie začíná společensko-politickou charakteristikou 20. a 30. let 19. stol. Přináší základní informace o jazykovědné teorii Ľ. Štúra a hlavní zásady jeho kodifikace. E. Pauliny hodnotí tento čin slovy: „Tak sa zavŕšila podstatná časť vývinu pri formovaní celospolečenského jazyka Slovákov“.

Další dvě kapitoly — Matičné obdobie a Martinské obdobie — zachycují dobu od 60. let 19. stol. do konce první světové války. Tuto kapitolu uzavírají ukázky textů dokumentující rozvoj stylů ve vědě, publicistice a v umění.

Poslední kapitola má název Obdobie od vzniku Československej republiky po súčasnosť. Autor ukazuje, jak v meziválečném období dochází k rozšiřování funkcí spisovné slovenštiny. Podrobně zpracovává otázky úzu, normy a kodifikace (vydání prvních Pravidel slovenského pravopisu v r. 1931). Vyjadřuje se také k tolik diskutované otázce vztahu slovenštiny a češtiny. Po r. 1945, kdy byly uskutečněny významné společenské a hospodářské změny, mohla už spisovná slovenština bez jakýchkoliv otřesů a bez rozkolísanosti sloužit novým náročným úkolům, které na ni společnost kladla. Charakterizována je přitom i pravopisná reforma z r. 1953 (při vydání nových Pravidel slovenského pravopisu).

Kniha Dejiny spisovnej slovenčiny od začiatkov po súčasnosť představuje metodologicky i faktograficky významné dílo s promyšlenou koncepcí. Její nespornou předností je i přehlednost, formulační jasnost a srozumitelnost. Znamená skutečný přínos pro poznání dějin slovenského jazyka, a to nejen v měřítku domácím, ale i šíře slavistickém.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 199-200

Předchozí Hana Prouzová: K nové syntaktické práci o struktuře věty

Následující Ludmila Uhlířová: Bulharská učebnice češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1