Časopis Naše řeč
en cz

Nová knížka o jazykové komice

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po úspěšné příručce o vtipné češtině od F. Jílka-Oberpfalcera[1] objevila se mezi tituly knižních novinek téměř po dvaceti letech nová knížka o jazykové komice, o komickém účinu prostředků našeho jazyka. Je to publikace Repetitorium jazykové komiky od L. Dvorského, s celkem „místným“, komicky působícím výrazem repetitorium (známým z praktických příruček pro lékaře) ve svém názvu. Vydalo ji v r. 1984 nakladatelství Novinář jako 36. svazek Knihovničky novináře. Podle slov autora chce být „malým příspěvkem k praktické stylistice. Jeho úkolem je, aby si čtenář podstatu a účinnost některých jazykových prostředků znovu ujasnil, oživil v paměti, zařadil, a aby se zamyslil nad současnými objektivními i subjektivními možnostmi jejich využití.“

Práce vychází z bohaté excerpce značného množství knih a časopisů, z řady projevů rozhlasových, televizních a jevištních a konečně i z vlastní řečové zkušenosti autora. Její předností je i to, že nepřeberné množství způsobů a prostředků komického účinu jazykového výrazu uspořádává vzhledem k mož[194]nostem využít k takovému účelu jednotlivých prostředků a jevů jazykového systému.

Knížka je rozčleněna — kromě úvodu a prvních dvou kapitol, z nichž první probírá principy jazykové komiky a druhá pojednává o místě jazykové komiky v publicistických projevech — do množství menších kapitolek. Každá z nich představuje přehled možností a příkladů, jak lze využít a jak se v řečových projevech využívá daného jazykového prostředku či jevu ke komickému účinu sdělení. Prostředky takovým způsobem v knížce představené jsou převážně prostředky a jevy lexikální (slova hovorová, knižní, slangová, frazeologismy, přirovnání, fráze a klišé, rodná a místní jména, slova odborná a cizí, zastaralá slova, neologismy, synonyma, homonyma, antonyma, metafory aj.), ale i prostředky gramatické, zvukové a grafické. Mezi kapitoly probírající jazykové komično podle jednotlivých prostředků a jevů systému jazyka je vložena kapitola o podstatě, principech a způsobech ironie a oddíl souhrnně pojednávající o „jazykových hříčkách“.

V úvodní části o principech jazykové komiky je zajímavé srovnání komiky jazykové a situační; např. nešikovnost v pohybech se přirovnává k neobratnosti ve volbě slov, volba nevhodného oděvu k užití jazykového prostředku nehodícího se svou stylovou platností do kontextu a situace promluvy ap. V následujících kapitolách se pak charakterizují způsoby využívání daného jazykového prostředku či jevu k dosažení komického účinu. Např. v kapitole o metafoře bere autor v úvahu dva způsoby, jak tímto prostředkem dosáhnout komického účinu sdělení: buď je metaforické pojmenování zvoleno na základě komické podobnosti původní představy s přeneseným pojmenováním, nebo se přenesený význam chápe (k chápání předkládá) coby nepřenesený. U zastaralých slov se komického efektu dosahuje jednak nezvyklou podobou slova, jednak napětím mezi starým pojmenováním a novou skutečností. Komického účinu některých cizích slov se dosahuje např. tím, že se jimi nahradí slovo domácí, pokud obě slova mají sice stejný význam, ale liší se způsobem užití (např. autogram za podpis autora; někdy ovšem nejde o náhradu, neboť české slovo neexistuje, např. absolvent mateřské školy).

Jestliže práci nelze upřít snahu, byť někdy poněkud mechanicky uplatňovanou, o systematické a přehledné zpracování prostředků jazykové komiky, je nicméně třeba se pozastavit nad výběrem a způsobem záznamu příkladů. Pokud jde o volbu ukázek, leckdy se nezdá nejšťastnější; některé výrazy působí samy o sobě i v daném kontextu málo komicky, ba ani vůbec komické nejsou (např. mám tu různé uzeniny, mohli bysme je někde zblajznout; moc krásy nepobrala; on do ní hučel; hoď mě tam, tj. svez mě). Komicky nepůsobí ani většina z uváděných přísloví, lidových rčení, metaforických obratů a ironicky míněných výpovědí (sytý hladovému nevěří; nemá to hlavu ani patu; navezli se do mě; Tak vám tedy pěkně děkuju!). Přestože se v úvodu knihy tvrdí, že probírané prostředky jsou v příkladech zbaveny kontextu, jsou mnohdy jako ukázky jevu naopak uváděny celé části textů, v nichž je [195]leckdy třeba daný jev pracně hledat, ba někdy se v nich až ztrácí. Např. v ukázce složité výpovědi (s. 36 dole), parodující odborný styl, působí komicky spíše celková výstavba a obsah výpovědi než „užití předložkových výrazů s přesnějším významem“. Všude tam, kde jsou jednotlivé komicky působící prostředky (či prostředky za takové pokládané) součástí složitější výpovědi nebo celého textu (či jeho části), bylo by tedy jistě žádoucí tyto prostředky v daném kontextu nějak graficky vyznačit.

V práci jsou i nedostatky či nepřesnosti odborné. Např. jestliže se výrazu hovorová čeština užívá v jazykovědě jako termínu označujícího mluvenou podobu jazyka spisovného, nelze říkat, že „některá slova obecné češtiny spolu s některými slangovými slovy tvoří hovorové vrstvy“ (s. 55). Výrazy jako natáhl brka, zaklepal bačkorama lze stěží nazvat eufemismy (s. 68); eufemismem není ani výpověď Cítím potřebu dodat organismu nezbytné kalorie (s. 69). Výrazy hojný, sladký, ohebný a hladký nejsou synonymní (ba ani nijak významem blízké) ani v uvedeném kontextu (s. 97). O tzv. zvratném pasívu nelze tvrdit, že má expresívní ráz, neplatí to obecně (s. 180). Slova diktovat a diktátor nejsou slova významově odlišná slovotvornými prostředky (s. 50), resp. to, co může sdělit toto vyjádření, neodpovídá formálním a významovým vztahům těchto slov. Sloveso zírat již ztratilo svůj knižní ráz a také sloveso dumat je spíše pouze poněkud expresívní než knižní.

V publikaci nalezneme i některé tiskové chyby či autorské přepisy, které by čtenář nemusel rozpoznat: pojmenování, které znamená pravý opak toho, co znamená věčně (s. 108, místo věcně); ke jménu se připojí přísloví (s. 144, místo příjmení); užití tzv. řečnické odpovědi (s. 181, místo otázky).

Přes všechny zmíněné nedostatky má knížka L. Dvorského svou cenu nejen vzhledem k přehledně utříděnému souboru dokladů, ale i vzhledem k jejich interpretaci. Jestliže čtenář, který není novinářem, spisovatelem, učitelem češtiny či jazykovědcem, se při četbě knížky především pobaví řadou rozmanitých prostředků, jejichž komický účin je značný, čtenář, který s jazykem zachází také jako s pracovním nástrojem či objektem pozorování (a jemuž je knížka především určena), může být touto zajímavou publikací inspirován, ať k praktickému zacházení s jazykem (a o to šlo autorovi zejména), či k teoretickým úvahám.

Užitečnost nové publikace ve srovnání s knihou F. Jílka lze vidět ve shromáždění nového materiálu i v pokusu o systematičtější přehled možností, jak dosáhnout komického efektu prostřednictvím jednotlivých elementů a jevů jazykového systému; úrovně Jílkova rozboru jazykových hodnot jednotlivých prostředků naší mateřštiny, které podmiňují komický účin sdělení, však recenzovaná publikace nedosahuje.


[1] F. Jílek, Vtipná čeština, Praha 19673.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 4, s. 193-195

Předchozí Naďa Svozilová: O jazykové komunikaci netradičně

Následující Hana Prouzová: K nové syntaktické práci o struktuře věty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1