Jde o názvy vlastní?

Marie Vieweghová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Problém rozlišování vlastních názvů a názvů obecných — a z toho plynoucí problém psaní velkých písmen — nemůže být vlastně nikdy vyčerpán, uzavřen. Mimojazyková skutečnost se neustále mění, vyvíjí, obohacuje, a to přirozeně přináší potřebu nových názvů, jejichž pravopis je nutno řešit.

Rádi konstatujeme, že odborníci některých profesí mají snahu psát nové názvy ve svém oboru tak, aby to bylo v souladu s propracovanými pravopisnými zásadami, a cítí potřebu odstranit případnou dosavadní pravopisnou nejednotnost.

Konkrétně máme na mysli situaci v historii umění, zejm. při péči o historické kulturní památky. Počínaje dohledem na stavební opravy přes vedení restaurátorských prací, průběžnou údržbu až po instalaci interiérů potřebují se památkáři při své činnosti rychle a jasně navzájem dorozumět o rozsáhlých prostorách historických objektů, a tak rádi jednotlivé místnosti na hradech a zámcích pojmenovávají. Východiskem k motivaci těchto názvů může být účel místnosti, některé její znaky, vlastnosti, její zařízení, předměty v ní vystavené a ovšem také v některých případech historická tradice. Názvy — ať již vzniklé v pracovním procesu, nebo přejaté od původních majitelů — dostávají se však postupně i do památkářských publikací a to staví autora před nutnost rozhodnout, které z nich se svou povahou zařazují mezi názvy vlastní.

[165]Všechny níže uvedené názvy pocházejí z objektů Jihomoravského kraje. Tak například při rekonstrukci zámku Vranov nad Dyjí začalo se říkat jedné z místností Modrý salón, protože v něm tapety a potahy na čalouněném nábytku mají modrou barvu. Jiná místnost dostala název Napoleonský pokoj, protože je v něm umístěna Napoleonova bysta a některé grafické památky s napoleonskou tematikou. Jestliže jsou v místnosti vystaveny sbírky předmětů orientálního původu, je pochopitelné, že se jí začne říkat Orientální pokoj. Ze stejné situace vyplynul například také název Čínský pokoj. V zámku v Telči je velmi známý Zlatý sál — s bohatým zlaceným stropem.

Kromě pojmenování, která se vyskytují na zámcích a hradech dosud jednotlivě, máme dnes také názvy, které se opakují na více místech. Na památkových objektech se budují např. takzvané vstupní síně. Název sám naznačuje, že zde návštěvníci získají první informace o historii objektu a o charakteru jeho vnitřního zařízení. V objektech se často vyskytují Rytířské sály, v nichž je instalováno všechno, co patřilo k rytířské výbavě. Od období barokního datuje se záliba ve shromažďování památek na předcházející generace majitelů zámků. Taková místnost, ve které jsou tyto památky shromážděny, má název Sál předků. Také tato součást zámeckých interiérů není dnes zdaleka ojedinělá.

Pravidla českého pravopisu (Praha 1983) uvádějí v kapitole o psaní velkých písmen (§ 141) a v pravopisném slovníku jediný příklad názvu místnosti, a to velké síně v 2. patře Starého paláce Pražského hradu, tj. vlastní název Vladislavský sál. Stejně vžitý způsob psaní s velkým počátečním písmenem je u názvu Španělský sál — rovněž na Pražském hradě. Z Brna možno uvést název Pečetní sál (na Staré radnici).[1]

Názvy místností v historických památkových objektech můžeme roztřídit do dvou skupin podle jejich vztahu k pojmenované skutečnosti.

1. Názvy vlastní, psané s velkým počátečním písmenem u prvního slova (v duchu zásady o psaní velkého počátečního písmene u názvů utvořených z několika slov obecných). Jejich dnešní pojmenovávácí funkce se nekryje s původním významem těchto sousloví. Význam sousloví není zde zcela průhledný, je „posunut“, v některých případech jde o vztah metonymický. Modrý salón má svůj název po některých částech svého vybavení, není přirozeně modrý celý. Ve Zlatém sále je zlatý jen bohatě zdobený strop. Sál předků neobývali zakladatelé rodu majitelů toho kterého historického objektu, jsou v něm jen vystaveny památky na tyto předky. Domníváme se, že je zde skutečně potřeba naznačit psaním velkého písmene relativně jedinečnou povahu pojmenovávané skutečnosti. Do této skupiny bychom zařadili názvy: Zlatý sál, Sál předků, Althannský pokoj (v něm jsou shromážděny památky na období, kdy objekt vlastnil rod Althannů), Modrý (Růžový) salón, Švýcarský pokoj, Pompejský salón (v těchto dvou případech vedly ke vzniku pojmenování malby na stěnách), Orientální pokoj, Čínský pokoj, [166]Výšivkový pokoj, Rytířský (Lovecký) sál.

2. Názvy obecné, vyjadřující funkci místnosti. Na rozdíl od názvů první skupiny se obsah těchto pojmenování kryje s původním obsahem sousloví. Jsou zároveň totožná s obecnými pojmenováními, která jsou motivována i dnešní společenskou situací. Pro psaní velkého písmene zde není důvodu. Patří sem názvy jako: společenský salón, přijímací salón, rodinný pokoj, kuřácký salón, toaletní pokoj, knihovní sál, divadelní sál, vstupní síň, kabinet kuriozit.

Současný stav způsobu psaní názvů místností na státních hradech a zámcích v publikacích našich památkářů je značně nejednotný. Je nesnadné určit, který způsob psaní převládá. Jisté však je, že mnohým autorům diktuje správně jejich jazykové povědomí příklon k pojetí některých těchto názvů jako názvů vlastních. Je třeba počítat s tím, že jisté kolísání mezi pojetím těchto názvů jako obecných a vlastních se bude objevovat i nadále, jak to konečně předpokládají a připouštějí Pravidla českého pravopisu. Náš návrh však chce přispět k odstranění zbytečné nejednotnosti na tomto malém úseku problematiky psaní velkých písmen.

---

[1] N. Fuková (Malé, nebo velké písmeno v názvech sálů a síní?, NŘ 67, 1984, s. 221) přiřazuje otázku psaní názvů místností k situaci, jaká je u názvů budov (radnic, klášterů, chrámů, kaplí). Pravidla tu připouštějí jistou volnost. Autorka považuje za kritérium způsobu psaní i u názvů místností okolnost, nakolik je místnost společensky významná a známá.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 3, s. 164-166

Předchozí Ludmila Švestková: Radvanec

Následující Helena Confortiová: Předložky s 1. pádem