K publikaci Vžitá česká vlastní jména geografická
Eva Pokorná
[Reviews and reports]
-
0. Užití zeměpisného jména jako prostředku identifikace není omezeno jen na jazyková území, kde se pojmenovaný objekt nachází. Mnohá cizí zeměpisná vlastní jména tak procházejí v jiných jazycích úpravou, která nepropustí dále to, co by jejich užití v daném jazyku ztěžovalo, a přidá eventuálně něco, co k usnadnění jejich užití přispívá. Identifikační funkce těchto adaptovaných jmen není v daném jazykovém prostředí oslabena; ve vnitrojazykovém styku funguje naopak běžně užívané adaptované jméno spolehlivěji než jeho původní podoba (např. Lisabon místo Lisboa, Janov místo Genova, Alžír místo Džazá ’ir ap.). I v souboru počeštěných podob cizích zeměpisných jmen lze hovořit o poměrně stabilizovaném jádru nejvýznamnějších světových měst, řek, pohoří a hor. Podoby těchto jmen se nezměnily ani nezaměnily za původní podoby během mnoha desítek (ba i více) let.
Někdy se stává, že se úzus vrací od počeštěné podoby k podobě původní. Odsunutí počeštěné podoby cizího zeměpisného jména a nahrazení původní podobou je působeno mnoha mimojazykovými faktory. Záleží např. na tom, zda význam pojmenovaného objektu je v daném jazykovém prostředí stále stejný, nebo zda se změnil, zda se počeštěné podoby přestávají chápat jako nutné, protože se v našem jazykovém prostředí rozšířila znalost příslušného cizího jazyka (je možné, že tak již dříve ustoupila počeštěná podoba Nový York podobě původní New York), nebo zda bližší poznání některé země (např. rekreačními pobyty) přiblíží uživatelům původní podobu jména, jak je tomu např. u jména maďarského jezera Balaton, dříve u nás nazýva[145]ného Blatenské jezero. O pohybu v souboru počeštěných zeměpisných jmen směrem k podobám původním nás přesvědčí třeba srovnání několika slovníků z rozdílných časových údobí nebo odborná literatura staršího data. O rozkolísanosti dnešního úzu v užívání jedné nebo druhé podoby jména v současnosti se přesvědčujeme v denním tisku, který referuje o aktuálních událostech. Při přejímání zpráv ze světových agentur si ten, kdo je přebírá, buď automaticky vybaví počeštěnou podobu jména, nebo užije původní podoby, a to často zcela zbytečně[1] (např. Wrocław místo Vratislav, Cottbus místo Chotěbuz, Bautzen místo Budyšín aj.).
Počeštěných podob cizích zeměpisných jmen se běžně užívá ve zpravodajských relacích, v publicistice, v beletrii a také v učebnicích zeměpisu, kde jsou ovšem odkazy k původní podobě jména. Na školních mapách se také pro snadnější orientaci žáků uvádějí v závorkách vedle původního znění jména. Mimo vnitrojazykový styk je však funkce počeštěných jmen oslabena. V zájmu spolehlivých informací a jednoznačné identifikace je třeba užívat původního znění jmen např. na dopravních ukazatelích na našem území, které slouží i cizím účastníkům dopravy, v poštovním styku, v jízdních řádech ap.
Mimo cizí zeměpisná jména upravená pro snadné užití v jiném jazyku jsou ještě jména, která se sice liší od původního znění, ale mají mezinárodní platnost. Jsou obvykle pozůstatkem, svědkem jiných poměrů v zemi nebo důležitých událostí v mezinárodním měřítku, které se k pojmenovanému objektu vztahují, a jsou mezinárodně natolik vžitá, že se jich i v tomto rozsahu užívá, a to i na mapách vedle původního znění jména objektu (např. Mount Everest vedle čínského Čumu-lang-ma). Tato dvoujmennost i vícejmennost jednoho objektu ztěžuje práci kartografů. Zejména ti potřebují stanovit jednu jedinou podobu, která na všech kartografických dílech bude identifikovat určitý objekt, a potřebují tedy mít seznam jmen adaptovaných v jejich jazyce, která se uvedou na mapách v závorkách. Takovéto seznamy pořizují geodetické a kartografické instituce ve shodě s požadavkem jednotnosti v uvádění jmen na mapách, jak to stanoví OSN.
1. Český úřad geodetický a kartografický vydal v roce 1982 seznam takových zeměpisných jmen pod názvem Vžitá česká vlastní jména geografická.[2] Publikace má 209 stran, na kterých jsou v první části uvedena zeměpisná vlastní jména podle abecedního pořádku s gramatickým aparátem, s udáním originálního znění jména a s informací, který objekt je uvedeným jménem identifikován, kde se nalézá (stát, země) a jaké má zeměpisné souřadnice. V další části jsou jména sestavena podle originálního znění. Přílohu publikace tvoří 26 map, na kterých je zachycena poloha pojmenovaných objektů. Tato mapová příloha je velmi instruktivní. Ukazuje totiž, z kterých oblastí a která zeměpisná jména se v našem prostředí adaptovala a které objekty identifikují. Podle předmluvy [146]je publikace závaznou pomůckou pro užívání v kartografických dílech a doporučuje se jako normativní příručka pro všechna ostatní geografická díla a další publikace, z kterých se čerpají informace pro tisk, rozhlas a televizi ap. Jmenované úkoly však příručka nemůže patrně v žádoucím rozsahu splnit, protože byla vydána v nákladu tisíc výtisků, z nichž určité procento je bohužel vadné (pro tuto recenzi bylo třeba užít dvou výtisků a v každém chybělo po dvou tištěných stránkách). Publikace obsahuje zhruba 1 200 zeměpisných jmen, z nichž asi 560 je hláskově, tvarově nebo lexikálně adaptováno (Berlin-Berlín, Seine-Seina, München-Mnichov), asi 40 jmen má charakter mezinárodně užívaných podob odlišných od znění v jazyce země, kde se objekty nacházejí, a ostatek tvoří víceslovná zeměpisná jména, jejichž základ tvoří apelativní označení objektu (např. mys, země, ostrov(y), souostroví, poloostrov, pobřeží, záliv, průliv, řeka, moře, jezero, vodopád, vodní nádrž, průplav, kanál, hory, pohoří, kotlina, kaňon, útesová bariéra aj.), které je blíže určeno nejčastěji shodným nebo neshodným přívlastkem původu apelativního (Hladová step, ostrovy Naděje) nebo propriálního (země Františka Josefa, Havajské ostrovy).
2. Uvažme nyní, zda název publikace — Vžitá česká vlastní jména geografická — vystihuje jednoznačně její obsah. Název hovoří správně o vžitých jménech, avšak další charakteristika již zcela jednoznačná není, aspoň ne pro nezasvěceného uživatele. Pod českými vžitými jmény geografickými by si mnohý uživatel představil spíše jména objektů ležících na českém území než počeštěná a jiná jména objektů ležících mimo ně. Pro tato jména se v posledních létech užívá odborného označení exonyma (z lat. ex ‚mimo, vně‘ + (řec.) onoma ‚jméno‘).[3] Tento termín není ještě zachycen v první verzi Základní soustavy a terminologie slovanské onomastiky,[4] kterou měli autoři recenzované publikace k dispozici, a není zachycen ani ve výkladových slovnících českého jazyka. Pouze třídílný Ilustrovaný encyklopedický slovník[5] uvádí heslo exonymum s výkladem „vlastní jméno zeměpisné, vžité; jméno užívané vedle úředních jmen k označení topografických objektů (geografických objektů)“. Skutečnost, že jde o jména objektů na cizím území nebo znějící jinak než v jazykové oblasti, v které leží pojmenovaný objekt, však zde také není vystižena. Adjektivum vžitý není ve spojení vžité zeměpisné jméno uvedeno ani jako termín v Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—1971, dále SSJČ), který jinak zachycuje množství zeměpisných i jazykovědných termínů. Pro recenzovanou publikaci by byl vhodnější název, který jako výklad termínu exonymum obsahuje [147]druhá verze[6] již citované Základní soustavy a terminologie slovanské onomastiky, a to tradiční domácí podoba cizího toponyma.
3. Jakýkoli seznam zeměpisných jmen (a to cizích i domácích), který má obsahovat gramatické a slovotvorné údaje, staví zpracovatele před otázky týkající se jejich užití v českém kontextu. Ani počeštění podoby cizího zeměpisného jména nevyřeší totiž vždy všechny problémy související s jeho užitím v češtině. Rozbor publikovaného materiálu a slovotvorných údajů ukázal, že u cizích jmen — obdobně jako i u jmen českých — je možno setkat se s nejistotou při určování jejich rodu a čísla, při jejich skloňování a při odvozování adjektiv. Odchylky od gramatické charakteristiky jednotlivých jmen a od podrobně popsaného odvozování adjektiv v článku V. Šmilauera[7] a v mluvnických a slovníkových příručkách v mnoha případech ukazují, že některé gramatické charakteristiky by bylo potřeba znovu zvážit a na základě úzu provést některé úpravy dosavadní kodifikace. Praxe ukazuje, že v zájmu kontinuity byly gramatické charakteristiky jednotlivých jmen přebírány z jedné příručky do druhé, aniž již odpovídaly současnému úzu. Naše poznámky k uvedenému seznamu nejsou ve většině případů upozorněním na „chyby“, ale na jevy, které tuto potřebu signalizují. Gramatický a slovotvorný aparát se u seznamu zeměpisných jmen může zdát nadbytečný, avšak každému z uživatelů usnadní jejich užití v českém kontextu.
V následující části si nejprve povšimneme samotného znění exonym a podob osobních jmen, která jsou součástí zeměpisných jmen, a dále gramatických a slovotvorných údajů.
3.1. Pravopisná podoba
Některá exonyma mají v češtině pravopisné varianty, např. Athény/Atény, Bagdad/Bagdád. Na mapě se uvádí ovšem jen jedna podoba, a to Atény, Bagdad, a proto i seznam přináší jen tyto posledně jmenované. Podoby některých cizích zeměpisných jmen byly do češtiny patrně přejaty prostřednictvím jiného jazyka, a proto se neshodují s přímým přepisem z původního jazyka. Například podle přepisu z arabštiny má jméno pohoří v severní Africe podobu Tademajt (takto je jméno psáno v kolonce pro původní znění jména), avšak odvozené adjektivum je psáno tademaitský (Tademaitská plošina) místo tademajtský.
3.2. Rodná jména jako součást zeměpisných jmen
Rodná jména mají v zeměpisných jménech (vesměs jde o typ apelativum + rodné jméno) obvykle českou podobu (ostrov královny Alžběty, země krále Bedřicha, pobřeží královny Marie).
Rod zeměpisných jmen uvedených v recenzované publikaci je ve většině případů uveden ve shodě s mluvnickými příručkami, slovníky ap., avšak již zde se promítá nejistota, známá i při užití českých jmen zakončených zejména na změkčené souhlásky. Jméno Drač je v seznamu určeno jako mužské, kdežto Slovník spisovné češtiny (Praha 1978, dále SSČ) uvádí u tohoto jména rod ženský (obdobně i české jméno na -č, Ledeč, se určuje jako mužské, avšak mnozí uživatelé pociťují jméno jako ženské[8] ap.). Jméno Lurdy označuje seznam jako mužské, v SSČ je uvedeno jako ženské; v jiných příručkách toto jméno výslovně uvedeno není a uživatel je může zařadit k pomnožným jménům ženským (jako Helsinky, Atény), nebo je skloňovat jako mužské jméno (např. jako Brdy). V překladu Werflova románu Píseň o Bernadettě (od J. Fučíkové) má nejčastěji užívaný 6. p. jména tvar rodu mužského (v Lurdech). Jméno ostrovů v Severním moři — Špicberky — charakterizuje seznam jako mužské i ženské, kdežto Pravidla a ve shodě s nimi i SSJČ je určují jako mužské s tvarem 6. p. -ách (Špicberkách). Také jméno Thermopyly určuje seznam jako mužské i ženské, kdežto Pravidla a citovaný slovník jako ženské. V takových případech by patrně usnadnilo uživatelům situaci kodifikování dublety v 6. p.
3.4. Číslo
Zeměpisná jména jsou buď jednotného čísla, nebo mají formu množného čísla, např. Alpy, Beskydy, Kordilery, Pardubice, Helsinky, avšak neurčují se jako množná, ale jako pomnožná ([identifikují celek a eventuální mechanicky utvořenou podobu jednotného čísla — např. *Kordilera — neidentifikují část tohoto celku). V citované publikaci jsou však některá jména: (pohoří) Pyreneje, Rodopy, Smrčiny, Taury, (město) Lurdy, (ostrovy) Mariany, Maskarény, Nikobary, Orkneje charakterizována jako množná, kdežto jiná jména, jako Andy, Filipíny, Helsinky aj. jako pomnožná. Toto nedopatření je třeba opravit; všechna tato jména jsou pomnožná.
3.5. Skloňování
Určení rodu a čísla zeměpisného jména se dále promítá v kontextu při skloňování jména. V seznamu se např. charakterizuje jméno hlavního města Guineje Konakry (Conakry) jako ženské pomnožné s uvedením tvaru 6. p. v Konakrách.[9] Zde by bylo třeba gramatickou charakteristiku jména opravit. V Šmilauerově Nauce o českém jazyku (dále Nauka)[10] je toto jméno uvedeno jako příklad nesklonných jmen středního rodu a tak je také určeno v SSČ. Také v tisku a v mluvených projevech se chápe jako nesklonné střední obdobně jako Canterbury, Londonderry, Tipperary aj.
[149]Jako ženské sklonné je v seznamu publikace určeno i jméno ostrova ve skupině Sandwichových ostrovů Jižní Thule (6. p. Thuli). Toto jméno spojujeme spíše s bájeslovným ostrovem než s tím, který je zaznamenán na mapě.[10a] Jméno bájeslovného ostrova Ultima Thule charakterizuje SSJČ podle latiny jako nesklonné ženské, takto je také užito ve Fischerově překladu Fausta (byl jednou jeden král v Thule) a tak se také chápe v Kabinetu pro studia řecká a římská. Jméno konkrétního ostrova Jižní Thule bychom však zařadili jako jiná zeměpisná jména zakončená na -e (Frunze, Chile, Ostende), -i, -í (Bali, Gobi, Dillí), -y (Konakry, Nancy, Sydney), -u, -ú (Baku, Kjúšú) mezi nesklonná jména středního rodu, kterých se v kontextu užívá v nominativu jmenovacím (na ostrově Jižní Thule, za ostrovem Jižní Thule, Jižní Thule bylo zahaleno mlhou ap.). Z ženských jmen uvedených v seznamu si ještě povšimněme jmen zakončených na -ja a -šť. U jmen na -ja jsou zaznamenány tvary 2. a 6. p. právě opačně než ve všech mluvnických příručkách. Podle nich by měl být tvar 2. p. jmen Amudarja a Korča Amudarje a Korče (v seznamu je Amudarji, Korči) a 6. p. Amudarji a Korči (seznam uvádí Amudarje, Korče). Je ovšem třeba konstatovat, že záměna tvarů 2. a 6. p. u těchto jmen bývá častá (SSČ uvádí 2. p. jména Keňa Keni, Keně; mělo by být jen Keně). Jméno Bydhošť má tvar 2. p. Bydhoště, kdežto jména Bukurešť a Budapešť — obdobně zakončená — mají tvar 2. p. Bukurešti, Budapešti. V seznamu však je u jména Bydhošť uveden 2. p. analogicky podle tvaru těchto dvou velmi frekventovaných jmen Bydhošti místo Bydhoště.
Nejen v recenzované publikaci, ale i v českém kontextu občas zjistíme, že skloňování jména německého pohoří Harc (počeštěná podoba podle výslovnosti německého jména Harz) se neshoduje s tím, jak je stanoví mluvnické příručky. Podle Nauky se jméno skloňuje podle vzoru „stroj“, 2. p. tedy zní Harce a 6. p. Harci, avšak v písemném projevu se užívá též původní německé podoby Harz a podle této psané podoby se pak jméno skloňuje jako „hrad“, tedy 2., 3. a 6. p. má tvar Harzu (nebo Harcu). Tvary uvedené v seznamu však plně neodpovídají ani jedné, ani druhé možnosti; zde je uveden 2. p. Harce a 6. p. Harcu.
Vyjmenované případy ukazují, že při užití cizích (ale též českých) jmen se mimo jiné uplatňuje analogie, zaměřená obvykle na všeobecně známá jména. Ze seznamu doložme ještě jeden příklad. U mužských jmen je zde zachováno tradiční skloňování jmen zakončených na -us; 2. p. je Tauru, Antitauru, avšak ani skloňování jména připojením koncovky k celému jménu (Taurusu, Antitaurusu) již není výjimkou a nelze je považovat za chybné.
3.6. Odvozování adjektiv
Odvozování adjektiv z cizích zeměpisných jmen je věnován obsáhlý článek [150]Vl. Šmilauera[11] a v zhuštěné zkratce je tato problematika zpracována též v jeho Nauce. Způsob odvozování adjektiv, jak citovaný článek ukazuje, je podmíněn mnohdy více než jedním činitelem. Rozhodující bývá např. původ jména nebo jeho výskyt na teritoriu určeného státu (zejm. pokud jde o měkčení -g- nebo o jména zakončená na -ao, -eo ap.). S těmito zásadami se kříží snaha zachovat základ jména (např. z jména Pera zní odvozené adjektivum peraský, aby nedošlo k záměně s jménem Persie, z jména Mekka mekský, z jména Lucca lukský[12] ap.). Podle citovaného článku by se mělo při odvozování adjektiv měkčit -g- u jmen všech objektů z oblasti Sovětského svazu. Adjektivum z jména Bug by mělo znít bužský. Avšak v samotné ruštině zásada měkčení -g- při odvozování adjektiv není neměnná. Podle ruské mluvnice[13] se vyskytuje změkčené -g- v adjektivech starších zeměpisných a jiných jmen (např. Onežskoje ozero), avšak čím mladší jsou tato jména, tím spíše je -g- ponecháno v podobě nezměkčené, např. v jménu Dneprovsko-Bugskij kanal, česky Dněpro-bugský kanál, nebo v jménu Kremenčugskoje vodochranilišče (nádrž napuštěná v letech 1959—1961) — Kremenčugská vodní nádrž. SSČ uvádí u jména Bug adjektivum bugský a také v seznamu má adjektivum tuto podobu. Nezměkčené má být -g- ve jménech z jiných oblastí vždy (výjimkou je adjektivum konžský); v seznamu by bylo třeba opravit adjektivum z jména čínského pohoří Altyn-tag na altyntagský (je uvedeno altyntažský).
V praxi se často setkáváme s nejistotou, kdy vkládat -j- při tvoření adjektiv z jmen zakončených na samohlásku a jak vytvořit adjektivum z jména zakončeného na vyslovované -e. Tato nejistota se promítá i u některých adjektiv v seznamu publikace. Z dvouslabičných jmen zakončených na -i se tvoří adjektivum vsunutím -j- před sufix -ský (Bali — balijský), avšak u víceslabičných jmen se -i na konci jména odsouvá. Z jména řeky Ussuri zní tedy adjektivum ussurský, nikoli ussurijský, jak je v seznamu uvedeno. Z jmen zakončených na -ao (pokud nejde o čínská jména, v nichž -ao je dvojhláska) se po odsunutí -o tvoří adjektivum připojením (j)ský, tedy např. Bilbao — bilbajský. U jména Macao může uživatel zaváhat, zda je má považovat za čínské jméno (je to jméno portugalské državy na jv. pobřeží Číny), nebo zda je přiřadit k typu Bilbao. V seznamu je tvar macaoský, což by svědčilo o snaze zachovat základ jména a o znalosti původu jména (Macao je z portugalského Macau, což je podoba utvořená podle pův. čínského Ama-kao[14]). V SSČ je uveden tvar macajský se zřetelem k tomu, že exonymum je z portugalského Macau a bez dalšího zřetele k původu tohoto znění. Běžný uživatel ovšem obvykle nezná věcné a jazykové skutečnosti vztahující se ke konkrétnímu [151]jménu a utvoří adjektivum k jménu analogicky podle známého jména (v našem případě si připomene spíše typ Bilbao — bilbajský).
Nevyslovované -e na konci jména, pokud nemá vliv na výslovnost předcházejících souhlásek, se při odvozování adjektiva vypouští; kde však výslovnost ovlivňuje, zůstává zachováno. Pro druhý případ citujme vždy uváděný příklad Cambridge [-dž] — cambridgeský. Ve jménu Chesapeake [česapík] však výslovnost předcházející souhlásky ovlivněna není a adjektivum by pak mělo znít chesapeacký (jako Písek-písecký). V seznamu je však — obdobně jako na mapě — uvedena podoba chesapeakeský (Chesapeakeská zátoka). Jde patrně o tradičně užívanou podobu, která zachovává podobu vlastního jména, což je u málo frekventovaných jmen výhodné, protože se snadno identifikuje základní grafická podoba jména.
Jako tradičně užívanou je asi třeba chápat podobu adjektiva vztahující se k jménu Hamáma. Adjektivum hamámatský (Hamámatský záliv) bylo patrně převzato z jiného jazyka, protože by mělo znít hamámský. Tradiční (z cizí přípony -icus) je adjektivum ve jménu Umbrický Apenin (pravidelně tvořené adjektivum z jména Umbrie by znělo umbrijský).
Adjektivum z dvoučlenného slučovacího sousloví se má tvořit (a většinou se u vlastních jmen tak tvoří) z adjektivního základu obou složek jména (např. Praha-Duchcov — pražsko-duchcovský). Jméno kanálu spojujícího Dněpr s Bugem je však v seznamu tvořeno tak, že první část odvozeného adjektiva má substantivní základ a adjektivum zní Dněpro-bugský kanál. Toto tvoření není zcela ojedinělé (z jmen Cyril a Metoděj je adjektivum cyrilometodějský) a je hojné i u apelativ, která vyjadřují slučovací vztahy (dřevotřískový neznamená ‚dřevěná tříska‘, ale dřevo a tříska), a proto je nelze považovat za chybné.
4. Recenzovaná publikace přináší jen část souboru exonym žijících v povědomí uživatelů českého jazyka. Výběr byl dán potřebou současné kartografické praxe zaměřené na současný stav exonym. Doufejme, že se brzy dočkáme slibované publikace, která zahrne i exonyma historická.
Gramatické a slovotvorné údaje v publikaci upozornily na širokou problematiku užití cizích zeměpisných jmen v českém kontextu. Některé je třeba upravit (např. určování jmen majících formu plurálu jako pomnožná místo množná), jiné signalizují, že je třeba revidovat některé zásady o jejich užití v kontextu. Ukázalo se také, že analogie není zanedbatelnou složkou při užití méně známých jmen, což se projevuje zejména ve chvíli, kdy je třeba utvořit bez pomoci příruček potřebný tvar jména nebo odvozeného adjektiva.
Pro potřebu denní praxe by byla žádoucí příručka, která by obsahovala mnohem širší výběr jmen, než zahrnuje recenzovaná publikace, a to s gramatickými a slovotvornými údaji založenými na výsledcích zkoumání dnešního úzu. Přispěla by k jednotnějšímu užívání cizích zeměpisných jmen v českém kontextu.
[1] M. Sedláček, Slovanská vlastní jména v novinách a časopisech, NŘ 64, 1981, s. 169—177; autorovi děkuji za podnětné poznámky k rukopisu této recenze.
[2] I. Čáslavka, H. Štusáková, P. Vyskočilová, L. Mucha, J. Horák, O. Roubík, Vžitá česká vlastní jména geografická, Praha 1982.
[3] O. Bach, Übersetzbare Eigennamen, Österreichische Namenforschung, Sonderreihe 5, 1983, uvádí, že tohoto termínu užil poprvé M. Aurousseau v práci The Rendering of Geographical Names, London 1975.
[4] J. Svoboda, V. Šmilauer, L. Olivová-Nezbedová, K. Oliva, T. Witkowski, Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 14, 1973, č. 1.
[5] Ilustrovaný encyklopedický slovník, Praha 1980.
[6] Osnoven sistem i terminologija na slovenskata onomastika, Skopje 1983.
[7] V. Šmilauer, Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných, NŘ 39, 1956, s. 187—214.
[8] I. Lutterer, M. Majtán, R. Šrámek, Zeměpisná jména Československa, Praha 1982.
[10] V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972.
[10a] I. Honl, Toponymum Ultima Thule a změny jeho významu, Zpravodaj Místopisné komise 20, 1079, s. 270—274.
[12] M. Sedláček, Adjektivum k názvu Srí Lanka. NŘ 63, 1980, s. 53—54.
[13] V. Barnetová, H. Běličova, O. Leška, Z. Skoumalová, V. Straková, Russkaja grammatika, I. díl, Praha 1979.
[14] I. Lutterer, L. Kropáček, V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976.
Naše řeč, volume 68 (1985), issue 3, pp. 144-151
Previous Miloslava Knappová: Nová knížka o příjmeních
Next Jana Hoffmannová: O ztvárnění mimojazykové skutečnosti v jazykovém projevu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1