Příspěvek k výzkumu dialogu

Petr Mareš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S termínem dialog se často setkáváme v odborných pracích různých oborů, podle názoru H. Markiewicze se dokonce dialog „stal jedním z klíčových pojmů současných humanitních věd“.[1] Tato situace s sebou ovšem přináší značnou významovou rozkolísanost, význam se v různých směrech rozšiřuje; v extrémním případě postihuje pojem dialogu (resp. dialogičnosti) vlastně celou oblast lidské činnosti a lidských výtvorů.[2] Koncepce tohoto typu pak někdy poněkud zastiňují výzkum dialogu v jeho primární podobě a běžném chápání, dialogu jako mluvené jazykové komunikace vyznačující se střídáním komunikativních rolí (mluvčí — posluchač) mezi alespoň dvěma partnery, kteří jsou spolu v kontaktu v určité situaci. Přitom je nepochybné, že jde o problematiku důležitou a že osobité rysy tohoto druhu komunikace nebyly dosud objasněny ve všech podstatných stránkách.

Novým závažným příspěvkem ke zkoumání dialogu v jeho primární podobě je knižní studie Olgy Müllerové Komunikativní složky výstavby dialogického textu,[3] která představuje zachycení výsledků jedné etapy jejích soustavných výzkumů nepřipravených mluvených projevů, především dialogických. Na rozdíl od některých jiných prací o dialogu, jež podávají výklad především na obecné rovině a používají příkladů jen k tomu účelu zkonstruovaných, je studie O. Müllerové založena na obsáhlém souboru autentických spontánních dialogů, které byly zaznamenány na magnetofonový pásek a potom přepsány. Především jsou to rozhovory pracovní (zachycené ve výzkumném ústavu) a rozhovory běžného denního styku; zčásti jde přitom o rozhovory telefonické. (Záznamy dialogů jsou ve výboru otištěny v příloze k práci; i samy o sobě představují zajímavou četbu, protože názorně ukazují ty rysy dialogické komunikace, jež si mluvčí ani posluchači většinou neuvědomují.) Pro podrobný rozbor byly vybrány celkem 34 dialogy; příležitostně autorka přihlížela i k dialogům dalším.[4] Terminologický aparát, [97]který se v práci užívá, byl budován především jako nástroj popisu tohoto materiálu. Jeho platnost je ovšem vesměs obecnější, i když samozřejmě nemůže postihnout všechny možné případy.

Autorčin přístup k problematice a její výklad je založen na několika základních principech:

/1/ Spontánní mluvené projevy nelze adekvátně zkoumat při omezení na postupy a pojmy, které byly vytvořeny v souvislosti s psanými, připravenými texty. Na tuto skutečnost poukazuje už podoba grafického přepisu rozhovorů (není dodatečně zaváděna interpunkce, zato se objevují speciální znaky označující intonaci) i potom způsob jejich analýzy. Ukazuje se např., že nejspolehlivějším kritériem pro rozčlenění dialogu (jakož i vůbec nepřipraveného mluveného projevu) na základní jednotky je faktor zvukový. Tato jednotka — výpověď — je prvořadě ohraničena intonačně. Na další rovině, ve vztahu ke komunikujícím subjektům, se pak dialog člení na repliky, úseky pronesené bez přerušení jedním partnerem.

/2/ Pro objasnění povahy dialogu je třeba vyjít právě z těch složek, které přispívají k jeho specifičnosti. Jde o osobitý komunikativní charakter dialogu, jeho výrazné zakotvení v mimojazykové situaci a důležitost vztahu partnerů dialogu, jejich vzájemného působení.

/3/ Je třeba jak podrobně analyzovat jednotlivé prvky dialogu, tak věnovat pozornost jejich vztahům, závislostem, dynamickému narůstání dialogu.

Studie O. Müllerové se soustřeďuje především na dva okruhy problémů: na tematickou výstavbu dialogů a na komunikativní funkce replik ve vztahu k jejich modální výstavbě (srov. výše bod 2).

V prvním případě běží o postižení dynamiky tematické organizace dialogu, o jeho rozvoj ve vztahu k „tomu, o čem se mluví“. Autorka zkoumá tematickou výstavbu v rámci celku dialogu, skupiny replik i jednotlivé repliky. Výchozím pojmem se stává tzv. tematický soulad, tj. ochota partnerů hovořit o téže věci. Dialog se pak často jeví jako sled porušování a opětných navozování tematického souladu; z tohoto hlediska se člení na části nazývané bloky. Uvnitř bloku lze rozlišit tematickou organizaci lineární, kdy dochází k uvádění stále nových faktů o tématu a v souvislosti s tím k jeho jednosměrnému rozvoji, a organizaci „hnízdovou“, kdy se téma rozvíjí minimálně a jde především o konfrontaci názorů mluvčích na ně. Autorka též ukazuje, že v celkové tematické organizaci dialogu lze nalézt určité podobnosti s tzv. tematickými posloupnostmi, jak je (v psaných textech odborných) stanovil F. Daneš.[5]

Další část práce je věnována charakteristice modální výstavby dialogu, [98]tj. výskytu oznamovacích, tázacích a imperativních replik[6] a jejich kombinací. Přitom se zdůrazňuje složitý asymetrický vztah modálních typů a komunikativních funkcí replik.

Pojem komunikativní funkce získává postupně ve výkladu ústřední postavení. Rozumí se pod ní „to, čeho chce mluvčí prostřednictvím určitých slov a gramatickým a modálním ztvárněním výpovědi dosáhnout“ (s. 27). Koncepce komunikativní funkce do určité míry navazuje na známé práce Austinovy a Searlovy a odpovídá tendencím, které se v současné době uplatňují v lingvistickém výzkumu v řadě zemí (výrazně např. v NDR). Jak autorka připomíná, nacházíme zde též souvislosti např. s metodou sémantické redukce vypracovanou A. Wierzbickou[7] a dokonce s metodou interpretace, kterou používal K. S. Stanislavskij.

Nejobsáhlejší kapitola studie je věnována přehledu a klasifikaci komunikativních funkcí, které autorka stanovila na základě analýzy svého materiálu (např. návrh, slib, potřeba informace, domněnka, vysvětlení atd.). Přitom se ukazuje, že orientace na výzkum záměru mluvčího (autora), která se dříve uplatňovala zvláště v pracích literárních vědců zabývajících se obsáhlými texty se složitou výstavbou a projevila se jako málo účinná a neadekvátní, může přinášet přesvědčivé výsledky při aplikaci na jednotlivé prvky projevů realizovaných v běžných životních situacích. Neznamená to ovšem, že určení komunikativní funkce by v tomto případě bylo prostou věcí. Autorka přistupuje k problému velmi obezřetně a je si vědoma všech obtíží (srov. její zdůrazňování role intonace, závažnosti pragmatické stránky dialogu, tj. vztahů partnerů, jejich zážitků, zkušeností a názorů, apod.).

Dodejme ještě, že podstatnou kvalitou práce je jasnost, přehlednost a přístupnost výkladu.

Závěrem je třeba konstatovat, že studie O. Müllerové představuje podnětný příspěvek k analýze problematiky dialogu i vhodné východisko pro rozbory dalších stránek dialogických projevů,[8] jakož i pro další propracovávání soustavy základních pojmů (pozornost by si zasloužil např. vztah pojmů dialog a text[9]).

---

[1] H. Markiewicz, Morfologia dialogu. Próba uporządkowania, Dialog 28, 1983, č. 1, s. 111.

[2] Vedle uvedeného článku Markiewiczova srov. např. M. M. Bachtin, Román jako dialog, Praha 1980; sb. Dialog w literaturze, Warszawa 1978; E. Czaplejewicz, Dialogue Theory of Literary Work, Zagadnienia Rodzajów Literackich 20, 1977, č. 1 (38), s. 49—66; W. Bibler, Myślenie jako dialog, Warszawa 1982.

[3] Acta Universitatis Carolinae, Philologica Monographia 76—1979, Praha 1983, 162 s.; několikaletý rozdíl mezi plánovaným a skutečným datem vydání se u publikací UK stal v posledním období bobužel běžnou věcí.

[4] Okrajově bylo využito i dialogů do jisté míry připravených, tzv. dialogů řízených, v nichž promluvy jednoho z partnerů jsou založeny na určitém stereotypu (šlo o rozhovory lékaře s nemocným).

[5] Typy tematických posloupností v textu, SaS 29, 1968, s. 125—141.

[6] Termín replika se nám v tomto případě nejeví jako příliš šťastný. Výše byla replika vymezena jako část dialogu pronesená jedním mluvčím. Tyto repliky jsou, jak autorka sama upozorňuje, často modálně smíšené. Dochází tak k tomu, že replika se skládá z několika replik.

[7] Srov. např. Dociekania semantyczne, Wrocław (etc.) 1969.

[8] Srov. řadu autorčiných statí uveřejněných po napsání této práce zejména v SaS.

[9] Srov. K. Hausenblas, Text, komunikáty a jejich komplexy, SaS 45, 1984, s. 1—7.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 2, s. 96-98

Předchozí Vladimír Mejstřík: Práce o neologismech v současné spisovné češtině

Následující Renata Povolná: Jak mluvit a přednášet