K pomnožným podstatným jménům v současné češtině

Libuše Kroupová

[Articles]

(pdf)

-

Svou statí navazujeme na zevrubný vývojový popis pomnožných jmen v češtině od Aleny Fiedlerové[1] a vystižení dynamických vztahů singuláru a plurálu u substantiv v češtině od Anny Jirsové.[2] Podnětem k našemu příspěvku byly dotazy čtenářů z řad učitelů, kteří se pozastavují nad tím, že charakteristika mnohých podstatných jmen jako jmen pomnožných není v našich běžných jazykových příručkách[3] jednotná (např. akta: AP, SSJČ, SCS s. mn., SSČ s. pomn.; anály: AP m. mn., SSČ (kniž.), SSJČ (ob. a zast.), SCS (ob. a zast.) m. pomn.; archiválie: AP ž. pomn., SSJČ, SCS zprav. mn.; ceremonie: AP ž., SSČ 1. ž. (zvyklosti); 2. pomn. hovor. expr. (okolky); SSJČ, SCS 1. ž. (zvyklosti); 2. jen mn. ob. expr. (okolky); červené: SSČ ž. pomn.; SSJČ ž. mn.; čevapčiči: AP, SSJČ m. mn.; SSČ m. mn. n. neskl. s.; SCS m. pomn.). Takovýchto „nevyrovnaností“ by se daly uvést celé desítky.

Dříve než přistoupíme k posouzení mluvnické kategorie čísla u daných jmen, je třeba ujasnit pojetí podstatných jmen pomnožných vůbec a v souvislosti s tím vysvětlit, proč k nejednotnosti v určení rodu a čísla dochází.

Mluvnické číslo podstatných jmen je kategoriálním prostředkem k rozlišení mnohosti od jednosti.[4] Užití tvaru jednotného a množného čísla neodpovídá však významovému protikladu jednosti a mnohosti jednoznačně, tj. tak, že by tvary jednotného čísla vyjadřovaly vždy jen jednost a množného čísla mnohost. Již proto ne, že se v rámci kategorie mluvnického čísla specifickým způsobem uplatňuje dialektický protiklad obecného a zvláštního. Zatímco množné číslo zpravidla ozna[58]čuje více jednotlivin než jednu, jednotné číslo může stejně tak dobře označovat jednotlivinu jako třídu jednotlivin (druh, typ). Tak např. jménem kniha (tj. jeho singulárovou formou) označujeme nejen jednu určitou knihu nebo kteroukoli jednu knihu, nýbrž i třídu všech knih, knihu vůbec (např. ve větě Dobrá kniha je nejlepší přítel). Třída všech jednotlivin je ovšem ontologicky blízká množství jednotlivin, proto se jednotné a množné číslo mohou někdy zastupovat (můžeme např. v témž smyslu říci Orel je dravec i Orli jsou dravci). U jmen látkových, kde nemá smyslu rozlišovat mezi jednou a více jednotlivinami, je proto na místě obvykle jen singulár (srov. písek, mouka); plurál, pokud se ho vůbec užívá, má pak význam mnohosti druhů (mouky) nebo intenzifikační (písky, deště). Obdobně bývají zpravidla v singuláru pojmenování abstraktních pojmů (mládí, mladost, chůze, spánek) a jména tzv. hromadná, kde významový rys celku, souhrnu, zcela převládá nad významovým rysem jednotlivých jeho složek (kamení, lidstvo).

Je tedy v protikladu obou mluvnických čísel, singuláru a plurálu, plurál jasně příznakový, tj. označuje zásadně mnohost (ať už jednotlivin, nebo druhů), kdežto singulár je bezpříznakový — může označovat jak jednotlivinu, tak i třídu jednotlivin, popř. nepočitatelné množství i nepočitatelný abstraktní pojem.

Kromě této zásadní primární asymetrie ve vztahu číslo jednotné — číslo množné existuje však ještě další, druhotné narušení jednoznačného přiřadění kategoriálních významů jednosti a mnohosti příslušným formám mluvnického čísla, které je důsledkem historického vývoje, především významových posunů. Např. formou nůžky se původně označovaly dva „nůžky“ (dnes bychom řekli nožíky), skládající nástroj na stříhání, pak však i dvojice, souprava takových nožíků, tedy jeden nástroj (zvláště když příslušná singulárová forma nůžek v jazyce zanikla), popř. i více takových (ze dvou nožíků se skládajících) nástrojů. To je právě podstata historicky motivované anomálie jmen pomnožných, u nichž tvar množného čísla může vedle mnohosti (dvoje, troje, několikery nůžky) vyjadřovat i jednost (jedny nůžky).

Naše pojetí podstatných jmen pomnožných vychází z jejich tradičního mluvnického[5] i lexikografického[6] chápání. Rozumíme jimi ta podstatná jména, která v daném významu nemají tvar jednotného čísla [59]a tvarem množného čísla označují: /1/ jednotlivinu n. více jednotlivin (nůžky, hodinky), /2/ jen soubor věcí a jevů (hlasivky, mluvidla) a /3/ více takových jednotlivin n. souborů. Pomnožná jsou jména obecná, apelativa (ve výrazných významových okruzích), ale i jména vlastní, propria, a to především vlastní jména místní (např. Petrovice, Kladruby; Cáchy; Alpy, Krkonoše ap. — vzhledem k jejich specifické problematice ponecháme je v našem rozboru stranou). Pomocným kritériem, které tato jména vymezuje, je i shoda, vždy plurálová, s výrazy, s nimiž se spojují. Jsou-li to číslovky, jsou jen druhové. Pokud se u tohoto typu jmen vyskytuje i tvar jednotného čísla, jde o novou lexikální jednotku s jiným významem (např. omalovánky ‚knížka obrázků‘ a vedle toho omalovánka ‚obrázek‘), nebo o specifikaci jedné části jednolitého celku (levá plíce, pravá kalhota). Z hlediska morfologického, tj. tvaroslovného a slovotvorného, jsou pro tato jména charakteristické zvláště tyto formanty:[7] nejčastější -y, -ky, -čky, -iny; četné -a, -e, -ie; řídké -i, -í, -é, -ě, -á, -ice. Pomnožná jména patří po stránce jmenného rodu ke všem třem rodům (značnou převahu má u nich ženský rod, četně je zastoupen rod mužský, méně střední), rozlišují se však pouze formálně, neboť se tak pojmenovávají jen věci a jevy neživé (proto zcela chybějí příznakové tvary životné).

Vedle pomnožných podstatných jmen v striktním smyslu se vyskytují taková podstatná jména, kterých se užívá převážně v množném čísle, přitom jednotné číslo se vyskytuje a) řidčeji, ale běžně (např. při označení věcí, které se vyskytují v páru — boty, punčochy, sportovní potřeby: lyže, brusle ap.). Tato jména zřetelně doplňují řady jmen v striktním smyslu pomnožných a namnoze se s nimi prostupují. Mohla by se označovat jako jména párová (také ve spojení s nimi běžně užíváme číslovek druhových: má čtvery letní boty); b) poměrně nebo zcela zřídka (škubánek).

Kategorie čísla je kategorií morfologickou (mluvnický význam čísla vyjadřují podstatná jména flektivní tvarem nebo souborem tvarů), syntaktickou[8] (shodovou, u slovních druhů kongruentních) i lexikální[9] (lexikálně sémantické okruhy charakteristické pro užití jen jednotného nebo jen množného čísla). Číslo podstatných jmen jako gramatický [60]prostředek je tak spjato nejen s mluvnickou, ale i s lexikální sémantikou. Tvoření pomnožných jmen má u některých výrazů i svou vlastní paradigmatiku: např. od sg. oblak mužského roku se tvoří pomn. oblaka rodu středního.

O pomnožných jménech se uvádívá, že jejich výrazným sémantickým znakem je složenost, soubornost, souhrnnost, neurčitost, nepočitatelné množství, nepřesná ohraničenost, opakovanost[10] a podvojnost.[11] To ovšem platí jen tehdy, pokud je motivace pomnožných jmen ještě více méně živá a zřetelná. Taková jména označují entity složené z jistého počtu prvků (složek), ať už stejnorodých, nebo řidčeji různorodých, tvořících celek. To, že jde o celek, je podtrženo tím, že se tato jména spojují s druhovými číslovkami, které počítají jen celky. Jsou ovšem i taková pomnožná jména, u nichž je věcná motivace množného čísla již zcela zastřená; vyskytují se méně často: housle, necky, ústa, dveře, kamna, plavky, narozeniny aj.

V současné češtině se pomnožná jména vydělují do těchto výrazných sémantických okruhů:[12]

A. Konkréta

1. Jména nástrojů, nářadí, pomůcek a zařízení:

a) široce použitelných: aa) nástroje: nůžky, nůžtičky, kleště, klíšťky, kleštičky, štípačky, kombinačky; ab) přístroje: *váhy, *vážky; b) používaných zvláště v zemědělství a zahradnictví: hrábě, *vidle, podávky, brány; c) sportovní nářadí a pomůcky sloužící k provozování her: bradla, žebřiny, saně, sáňky; *šachy (souprava figur), barvy a druhy karet: *červené, kára/káry, *zelené, *žaludy, *kule, piky, taroky, *žolíky; d) zařízení k ulehčení námahy: *nosítka, máry, štafle; e) potřeby k ochraně zdraví: brýle/brejle; *peřiny (tzn. ložní přikrývka a polštáře); f) nástroje k trestání, chytání, omezování svobody: důtky, *tenata, *železa, želízka, okovy; g) přístroje ukazující čas: hodiny, hodinky, pendlovky, kukačky, stopky, cibule, *píchačky, h) zařízení jako součást obydlí: dveře, dvířka, veřeje, vrata, vrátka, v nohách, v hlavách (postele); ch) zařízení v domácnosti cha) k vytápění: kamna, kamínka, klubky; chb) k praní: necky; i) zařízení k vyživování (zvířat): jesle; j) hudební nástroje: housle, housličky, stradivárky, *kastaněty, *činely, kotle, tympány, dudy, varhany, dechy, *smyčce, *žestě; k) nástroje k vedení, řízení někoho, něčeho: řídítka; l) dopravní zařízení: koleje (dvojice).

[61]2. Jména a) materiálů potravinářských, ev. produktů z těchto materiálů připravených n. jiných produktů: kvasnice, povidla, *kapary, *vnitřnosti, dršťky, droby, játra, *ledvinky, plíčky, *prsíčka, *špagety/*spagety, *makaróny, *kolínka, pomfrity; — *mydliny (‚mýdlový roztok‘), *mydlinky; b) zbytků, odpadků z materiálů: pohrabky, pohrabiny, *otruby, *spaliny, *slivky, splašky, *pomyje, fekálie, patoky, *páry (mlha), *pozůstatky (tělesné), *ostatky.

3. Jména částí oděvů a doplňků k nim ap.: a) obecně: svršky, šaty, šatičky; ab) společenské oděvy a jejich části: kalhoty, džínsy, manšestráky (hovor.), pumpky, texasky; ac) pracovní oděvy: montérky, modráky; ad) sportovní oděvy, oděvy k vodě, turistice ap.: šponovky, trenýrky/trenky, plavky, bikiny, koupačky, šortky, opalovačky; oteplovačky; ae) domácí oděvy: tepláky, tepláčky; af) spodní prádlo: spodky, kalhotky, podvlékačky, punčocháče; ag) dětské oděvy: dupačky; b) doplňky k oděvům: korále, kšandy, *šle, *výložky.

4. Jména částí těla (lidského i zvířecího): a) vnější části: záda, bedra, ústa, *kukadla, vousy, pejzy, kníry, licousy, *pačesy; b) vnitřní části: hlasivky, *mluvidla, *kusadla; *útroby, *vnitřnosti, *genitálie, rodidla, jatérka, játra, *plíce, *žábry; *smysly (tzn. rozum), *nervy (tj. nervová soustava, její část).

5. Jména rostlin (trsů, keřů) a nerostů: *jahody (jahodník); *ostružiny, *maliny; naturálie (zeměd. plodiny); minerálie.

6. Jména písemností, ev. s jejich příslušenstvím: a) listiny, dokumenty, spisy: *akta, *anály, *kompaktáta (hist.), *pandekty, *desky (zemské), *miscelanea, *paměti (zápisy), *memoáry, dějiny (‚vypsání událostí‘); *skripta, *přednášky (soubor lekcí), noty (‚psaný n. tištěný záznam hudební skladby‘), verše, *omalovánky, *odpustky (hist.); *personálie, stanovy, *insignie; b) časopisy: noviny, lidovky (hovor.), módy.

7. Jména finančních prostředků: *peníze, *drobné, *prachy (ob. expr.) (kupovat za) *hotové (peníze, hovor.), finance.

8. Jména míst a) na zemi: aa) budovy aj. útvary: kasárny/kasárna, jatky/jatka, *kasematy/*kasemata, lázně (budova); boží muka; ab) pozemky ap.: humna; ac) krajina, podoba terénu: *hory (horstvo), velehory, prahory, starohory, prvohory, druhohory, třetihory, čtvrtohory, luka, blata, *lada, tropy; b) pod zemí: katakomby; c) nad zemí, ve vesmíru: *nebesa.

B. Abstrakta

1. Pojmenování druhů chování, jednání: cavyky, *ceremonie (hovor. expr.), *drahoty, fraky, *okolky, *rozpaky, *skrupule, *roupy, kejkle, *levity, *rejdy, *spády, *orgie, námluvy, *zálety, tácky, hrátky, *zvědy, výzvědy; *galeje.

2. Pojmenování stavů, okolností, poměrů: *časy, *poměry, *podmínky, proporce, *nepokoje, *nepořádky, *pořádky, *nešvary; finance (tj. majetkové poměry, hovor.).

3. Pojmenování určitých (společenských postupů) zvyklostí: manýry (hovor.), *ovace, *radovánky.

4. Pojmenování potřeb, dávek: nároky; — alimenty, naturálie (část mzdy).

[62]5. Jména druhů sportovní činnosti: pořadová, *prostná.

6. Jména organizací: *odbory.

7. Jména her (i když je u některých ještě velmi živá metonymická motivace): *kuželky, *kuličky, *šachy, *karty, gorodky, taroky.

8. Jména nemocí, popř. stavů: potničky, zarděnky, *neštovice, spalničky, příušnice, kurděje, hemoroidy; souchotiny, úbytě (zast.); měsíčky.

9. Jména významných dnů, událostí a údobí a) osobních: narozeniny, padesátiny…, devadesátiny, abrahámoviny; jmeniny; líbánky, ohlášky, zásnuby, *oddavky, vdavky, námluvy, křtiny, hrany; b) církevní aj. svátky, období určitým způsobem připomínané, slavené: *svátky, vánoce, velikonoce, Hromnice, *nešpory, roráty, *pašije; c) dny, období odpočinku ap.: pololetky (hovor.), prázdniny; d) časové úseky: o polednách, *(sportovní) dny, dějiny; e) dny spojené s určitou prací ap. n. s oslavou práce už vykonané: studie, sena, manévry, *taneční, *žně, dračky, přástky, hody, dožínky, šibřinky; *saturnálie (hist.), majáles.

Pro strukturu těchto sémantických okruhů je příznačné, že se v nich k obecným základním jménům druží zpravidla více jmen specifikujících (přičemž jejich řada je otevřená, tzn. může být stále doplňována novými prvky), tak např. k základnímu jménu kalhoty se druží specifická pojmenování tepláky, modráky, manšestráky, džínsy, džíny…; spodky, trenýrky, punčocháče a ovšem slovotvorné modifikace: kalhotky, tepláčky; ob. expr. spoďáry atp. Jiné řady tvoří synonyma (rodidla, genitálie) a zvláště paronyma (játra, plíce…).

Nejvíce nejednotnosti v označení jmen pomnožných v příručkách jsme zaregistrovali (viz jména označená hvězdičkou) v oblasti jmen konkrétních u skupiny názvů částí těla, zbytků a odpadků z materiálů, písemností, finančních prostředků, v oblasti jmen abstraktních u pojmenování chování a poměrů. Proč k nejednotnosti v určení čísla dochází? Především se s ní setkáváme u jmen konkrétních, a to u těch, kde se uplatňuje představa existence jednotlivých částí stejné povahy (gramaticky vyjádřené jednotným číslem) vedle představy více částí (tato představa vede přirozeně k vyjádření číslem množným). Ovšem tyto části fungují ne jednotlivě, ale v souboru a jen tak jsou použitelné v daném významu, proto je pro ně vhodné označení jména pomnožná (činely, kotle, tympány, prsa). Vedle toho existují jména, která v jednotném čísle označují jednotlivinu, v množném čísle pak jednak soubor těchto jednotlivin, ale i nový souborný pojem, pro který jsou tyto jednotliviny příznačné, charakteristické (např. u pojmenování chorob, her ap.: v j. č. neštovice: vřídek; v množ. č. několik vřídků; pomn. choroba; v j. č. kule označení karty; pomn. hra).

U některých jmen tohoto typu se dříve jednotné číslo užívalo ve stej[63]ném významu jako při označení soubornosti, ale postupem doby se stalo jeho užití řídké a dnes zaniklo (červánek, memoár, ovace). U jednotlivých jmen nastalo ustrnutí v určitém tvaru, který se stal tak i svým významem základem pro klasifikování tohoto jména jako pomnožného: ve snách, v hlavách (postele). Jiná jména se v určitém spojení frazeologizovala (zprav. ve spojení se slovesem: (jít, chodit, poslat) na zvědy).

Výrazy čevapčiči, mokasíny, nohavice, slapy, archiválie k pomnožným jménům nezařazujeme, i když jsou tak v některých jazykových příručkách označeny, a to proto, že se užívají i ve tvaru jednotného čísla se shodným významem pro jednotlivinu jako v množném čísle pro soubor jednotlivin. Tvoří oblast přechodnou, periferní. Některá z nich (jako mokasíny, nohavice) patří k jménům párovým (viz výše).

Jinak typy jmen, jejichž centrum jsme představili podle sémantických okruhů, odpovídají po stránce lexikálně sémantické, syntaktické, morfologické vymezení jmen pomnožných.

---

[1] A. Fiedlerová, Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině, SaS 36, 1975, s. 266—284.

[2] A. Jirsová, Dynamika vztahů singuláru a plurálu u substantiv v češtině, SaS 42, 1981, s. 193—199.

[3] Pravidla českého pravopisu, Praha 1983 (zkr. AP), B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981 (zkr. ČM), Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971 (zkr. SSJČ), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978 (zkr. SSČ), L. Klimeš, Slovník cizích slov, Praha 1981 (zkr. SCS).

[4] M. Dokulil, O vyjadřování jedinosti a jedinečnosti v českém jazyce, NŘ 53, 1970, s. 3; O jménech jednotlivin srov. Fr. Daneš, Jména hromadná a jména jednotlivin, Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967, s. 477n.

[5] Srov. B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981, s. 123.

[6] Viz SSČ, d. c. v pozn. 3, s. 784.

[7] Z praktických důvodů spojujeme pod tímto termínem tvaroslovnou charakteristiku, reprezentovanou tvarem nominativu, tedy tvaroslovný formant nominativní, s eventuálním formantem slovotvorným.

[8] Srov. Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 9.

[9] Fr. Miko, Rod, číslo a pád podstatných mien, Bratislava 1962: „Proti rodu má však menné číslo priame významové hodnoty“ (s. 58).

[10] Viz d. c. v pozn. 1 a 2.

[11] Srov. V. Mathesius, Obsahový rozbor současné angličtiny, Praha 1961, s. 52.

[12] Srov. též d. c. v pozn. 1 a Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyce, Praha 1972. — Uvádíme nejběžnější okruhy s příklady volenými zvláště vzhledem k případům v příručkách dosud nejednotně vymezeným. (Tyto případy označujeme hvězdičkou.) Náš výběr je proveden na základě porovnání lexikálního materiálu ze SSČ, AP, SCS, přihlížíme i k SSJČ.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 2, pp. 57-63

Previous Libuše Olivová-Nezbedová: Apelativum církviště

Next Jiří Zapletal: Vlastní jména českých kin