Jazyk, kultura a slovesnost

Otakar Šoltys, Alena Polívková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V článku věnovaném stému výročí narození V. Mathesia[1] jsme v závěru upozornili na připravovaný výbor z Mathesiova odkazu. Cítíme proto milou povinnost napsat o knize Jazyk, kultura a slovesnost[2] i poté, co se Mathesiův odkaz dík tomuto edičnímu činu stal dostupným každému opravdovému zájemci o jazyk a jazykovědu. (A nejen o jazykovědu, jak ukážeme níže.)

Výbor, který uspořádal Mathesiův žák nejvěrnější, prof. J. Vachek, DrSc., je nesmírně cennou knihou. Jistě si ji rádi přečtou i ti, kteří Mathesiovo dílo podrobně znají. J. Vachkovi se podařilo to, co by zřejmě nikdo jiný nedokázal: představit V. Mathesia v jeho vědecké i lidské velikosti. I nazaujatý čtenář, který se o jazykovědu, literární teorii a historii nebo o kulturní dění a dějiny zajímá pouze okrajově, musí při styku s touto knihou obdivovat nesmírnou skromnost, moudrou rozvahu, vědeckou poctivost a zaujetí, s jakým Mathesius řešil aktuální vědecké i společenské problémy. Není lepší metodologická příručka pro mladé myslící lidi, neboť Mathesius učí vážit si smělých myšlenek až poté, jsou-li podloženy hojností prokazatelných faktů, a zároveň učí neméně si vážit faktů, které jsou se smělými myšlenkami v rozporu. Jeho mistrovské studie, které výbor vesměs obsahuje, pak ukazují, kolik poznatků (a dodejme i inspirace) přinášejí práce, v nichž jsou smělé myšlenky a prokazatelná fakta v rovnováze.

V rovnováze jsou ve výboru i oblasti, kterým V. Mathesius věnoval svůj život, a tak jeho vědecký odkaz nesený mathesiovským optimismem může opětně vstoupit do domácího kulturního dění na počátku osmdesátých let tohoto století.

První část tohoto výboru zahrnuje Mathesiovy práce jazykovědné, které jsou základními studiemi časopiseckými, knižními a pocházejí zejm. z autorova souboru statí Čeština a obecný jazykozpyt.[3] Některé Mathesiovy studie, [28]např. O potencionálnosti jevů jazykových a O tzv. aktuálním členění větném, jsou nyní již světoznámé. Významným a metodologicky promyšleným příspěvkem k lingvistickému rozboru řečnického projevu v moderní češtině je stať Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu.[4] Studie O jazykové správnosti, O potřebě stability ve spisovném jazyce, Problémy české kultury jazykové, Řeč a sloh aj. však musejí zaujmout i neodborníka, neboť v nich nalezne poznatky dávající smysl a řád jeho individuálnímu pozorování jazyka. Snad nám však chybí v této části výboru stať Ze srovnávacích studií slovosledných, která v podstatě shrnuje výsledky bádání V. Mathesia o anglickém slovním pořádku ve srovnání s pořádkem českým.[5]

V druhém oddílu jsou sloučeny studie literárněhistorické, literárněteoretické, verzologické, studie dotýkající se teoretických otázek literární kritiky i dobového kulturního dění. V zásadě Vachek do výběru zařadil dva typy studií: jednak krátké a úderné eseje, často ne delší než tři strany tištěného textu, na nichž je možno oceňovat Mathesiovu ujasněnost problematiky a průzračnou sdělnost, jednak rozsáhlejší studie věnované určitému problému, vybavené vědeckým přístupem a argumentací, na nichž je možno obdivovat komplexní a objevný přístup k problému, kdy každé tvrzení je podloženo prokazatelnými fakty.

K první skupině patří např. esej Zrození a povaha kritického soudu, v němž Mathesius nelibě pociťuje přemíru negativní odsudivé kritiky v našem kulturním životě a dožaduje se kritiky pozitivní a konstruktivní, která podle jeho soudu mnohem lépe slouží potřebám národního kolektivu. Stejnou povahu má i esej O úkolech a výzbroji literární kritiky. Navíc se v něm naleznou myšlenky, které naprosto zřetelně promlouvají i k situaci v naší současné literární kritice. Zřejmě nejkratším esejem je esej O problémech českého překladatelství, v němž je slohově velmi vytříbeně vyjádřena nyní již teoreticky zdomácnělá představa o adekvátním uměleckém překladu. Tento překlad by měl respektovat funkční hodnotu jazykových prostředků použitých v originálu a hledat k nim prostředky s relativně ekvivalentní hodnotou v jazyce, do něhož se překládá. Kulturně politický dosah má esej Kdy divadlo mluví k národu. I tato problematika by se dala transponovat do současné dramatické tvorby ku prospěchu mnohých autorů. Jako příležitostné lze charakterizovat eseje věnované Danielu Defoeovi, Henri Fieldingovi, H. G. Wellsovi, G. B. Shawovi (Daniel Defoe, Henry Fielding a jeho dílo, H. G. Wells jako myslitel, Bernard Shaw u nás). I v nich se však nalezne nejeden pronikavý postřeh a mnohý závažný fakt.

Druhou skupinu představují studie vpravdě vědecké. Máme na mysli zejména průkopnickou a z hlediska verzologie základní studii Poznámky o překlá[29]dání cizího blankversu a o českém verši jambickém vůbec. Velmi detailní rozbor Shakespearových her a jejich překladů podepřený kvantitativní analýzou dovolil Mathesiovi formulovat o překládání blankversu závěry, které doposud neztratily svou platnost. Brilantní vědeckou argumentaci představuje studie Tainova kritika Shakespeara s podtitulkem Příspěvky k dějinám pokusů o zvědečtění literární historie. Na 40 stranách Mathesius s matematickou přesností snáší důkaz za důkazem, aby závěr studie byl naprosto přesvědčivý: „…, že Taine při rozboru postav Shakespearových jednostranně podtrhuje vášnivou a slepou obrazotvornost, zanedbávaje prvky intelektuální: …“ (s. 292). Obdobný charakter má i rozsahem i argumentací skromnější studie Ke sporu o Shakespeara filozofa, jejíž závěry však jsou neméně závažné a v shakespearovském kontextu objevné. Studie Větné základy epického slohu v Zeyerově Kronice o svatém Brandanu představuje výklad na pomezí mezi lingvistikou a literární vědou, kdežto studie Sira Thomase Maloryho Kronika o životě a smrti krále Artuše ukazuje zase Mathesiovou schopnost zapojit i téma z dějin anglické literatury do širokého společenského kontextu a z toho vytěžit nové objevné poznatky pro literární historii.

Těžiště Mathesiova významu tkví samozřejmě v jeho odborných lingvistických, popřípadě stylistických, verzologických a literárněvědných studiích. Avšak jeho lidské a mravní kvality, velice zjevné i tam, přece jen nejzřetelněji vystupují v pracích obecněji kulturního a nejednou přímo společenského zaměření a dosahu. Pořadatel souboru je zařadil do třetího oddílu a až na výjimky jde o výběr prací, jež byly po časopiseckém otištění (resp. přednesení v rozhlase) pojaty do známé a ve své době i čtenářsky velmi úspěšné knihy Možnosti, které čekají. Mathesius si tu pochopitelně všímá otázek blízkých jeho nejvlastnější odborné orientaci, např. výchovy, školství a vůbec osvětové vzdělávací aktivity. Často však zabírá i oblasti, které lze na první pohled považovat za oblasti Mathesiovi poněkud vzdálenější, např. dobovou architekturu, problematiku veřejné správy, lokálně patriotického partikularismu apod. Nejvíce mu však zde leží na srdci problematika pracovního a životního stylu, a to jak v rovině osobní, tak v rovině celonárodního kolektivu. Využívá přitom svého nemalého světového rozhledu, zejména svých zasvěcených a důvěrně zažitých znalostí anglosaského prostředí a nejednou právě je konfrontuje s prostředím českým, snaží se odtud pro český život vytěžit ani ne tak závazné příklady, jako samostatně uplatnitelné podněty (srov. Anglický džentlmen a český vzdělanec). Zároveň dává všude plný průchod své střízlivosti a věcnosti, jež však nemá nic společného s úzce pragmatickým prakticismem, nýbrž je mu východiskem jeho důkladně promyšlené a důsledně uplatňované koncepce činorodého a cílevědomého, vysokou myšlenkovou kulturou a citovou noblesou utvářeného života v maximální harmonii. V souladu s tím vytyčuje i svůj mravně náročný, nicméně konkrétní ideál života chápaného především jako oddané plnění poznaného a někdy i uloženého úkolu (zejména ve vynikajícím eseji z válečných let [30]O pokoře tvořivého ducha, avšak též např. ve studiích Vůle ke kultuře, Myšlenková kultura aj.). Pod zorným úhlem tohoto ideálu někdy příležitostně a marginálně, někdy detailně (zejména např. ve studii Úskalí na cestě) analyzuje celkovou i dobovou českou situaci, přichází se značně osobitým, nikoli však originálnickým pohledem na vývoj a postavení moderní české společnosti a kultury, vyslovuje přesvědčivě zdůvodňované představy o tom, které její vývojové tendence by bylo vhodné podporovat a které naopak potlačovat.

V Mathesiových studiích najdeme i místa a tvrzení, s nimiž lze polemizovat (např. odmítavý názor na romantismus, velice kritický vztah k české literatuře od 90. let), popřípadě místa poplatná době, kdy Mathesius žil (např. některé sociální soudy nebo soudy o Anglii). Daleko nad nimi však převažují myšlenky, jež dodnes znějí aktuálně či znějí tak dnes poznovu a snad ještě více než ve své době. Především v této části vyvstává před námi V. Mathesius jako velká, tvůrčí a konstruktivní osobnost, jakých jsme neměli mnoho. Jeho stati mohou být opětovně promýšleny i v kontextu současném a neztratí nic na své podnětnosti. Mathesiovy úvahy ukazují mimo jiné, že jazyková kultura, o níž se nezřídka hovoří zcela izolovaně, může vzkvétat jen tam, kde je odrazem a výsledkem celkové kultury a všestranně rozvinuté osobnosti.

Čtvrtá a poslední část výboru přináší několik osobních vzpomínek a vyznání. Pozornost si zaslouží Mathesiovy vzpomínky na profesory a učitele, osobně laděná stať Kořeny mého lingvistického myšlení nebo shrnutí desetileté činnosti Pražského lingvistického kroužku.

Nesmírně cenný je bibliografický soupis díla Viléma Mathesia, sestavený E. Mackem, který v tomto rozsahu a úplnosti nebyl dosud publikován, i citlivá črta J. Vachka o V. Mathesiovi, na níž je vidět krásný vztah žáka k učiteli.

Na závěr lze jen dodat, že vydavatel se věnoval práci s důsledností a erudicí jemu vlastní. Doplnil dílo nejenom obsáhlými poznámkami, ale některé Mathesiovy výklady a myšlenky i zkorigoval. Vydání publikace Jazyk, kultura a slovesnost bylo nejdůstojnějším způsobem oslavy stého výročí narození tohoto velikého českého vědce.

---

[1] O. Šoltys, Mathesiův odkaz stále živý, NŘ 65, 1982, s. 145—150. Na stránkách Naší řeči psali o V. Mathesiovi také: F. Daneš, Poslední práce Viléma Mathesia, NŘ 45, 1962, s. 244—248, a K. Horálek, Vilém Mathesius jako filozof jazyka, NŘ 59, 1976, s. 169—174. — V. Mathesiovi a jeho studiím je věnována i podstatná část příspěvků uveřejněných v 3. čísle Časopisu pro moderní filologii (ročník 64/1982). Autory statí jsou J. Vachek, B. Ilek, J. Polišenský, J. Šabršula a J. Svobodová.

[2] V. Mathesius, Jazyk, kultura a slovesnost, Praha 1982, 528 str.

[3] Soubor vyšel v Praze v r. 1947.

[4] Podrobněji nás s tímto příspěvkem seznamuje J. Kraus ve své publikaci Rétorika v dějinách jazykové komunikace, Praha 1981.

[5] Článek vyšel v 28. ročníku Časopisu pro moderní filologii a navázal na něj J. Firbas článkem Ze srovnávacích studií slovosledných, SaS 23, 1962, s. 161—174.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 1, s. 27-30

Předchozí Igor Němec: Frazeologizace slovesa dělati a jeho synonym

Následující Eva Macháčková: Teorie textu a edice Linguistica