K 40. výročí osvobození Československa

Redakce

[Články]

(pdf)

-

V letošním roce si připomínáme 40. výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje československého lidu a osvobození Československa Sovětskou armádou. Osvobozenecký boj československého lidu postupně přerostl v národní a demokratickou revoluci, která začala Slovenským národním povstáním a pokračovala v Květnovém povstání českého lidu. Tím také byl dovršen národně osvobozenecký boj v naší zemi.

Lid Československa přistoupil po osvobození k rychlé obnově válkou zničeného hospodářství a k budování základů lidově demokratického státu. Základní politickou směrnici poskytoval Košický vládní program z 5. dubna 1945, který formuloval vymoženosti národní a demokratické revoluce. Vytvořil podmínky k tomu, aby široké vrstvy lidu obou našich národů mohly, a to především prostřednictvím národních výborů, vzít správu svých státních záležitostí do vlastních rukou.

Zápas o lidový charakter poválečného Československa pokračoval v prvních letech po osvobození. Bylo třeba svést rozhodný boj proti buržoazii, která usilovala za přispění zahraničních reakčních sil změnit u nás chod dějin. Za vedení KSČ lid Československa v únoru 1948 definitivně porazil kontrarevoluční spiknutí buržoazie a tím plně otevřel cestu k budování socialistické společnosti. Toto vítězství dělnické třídy zajistilo s konečnou platností náš další vnitropolitický vývoj a zahraniční orientaci Československa. Tehdy bylo možno uskutečnit hluboké revoluční přeměny v naší společnosti a nastolit skutečnou demokracii, uvést v platnost celý soubor občanských práv, která vytvářejí pevnou základnu jistot pro pracujícího člověka. S konečnou platností také byl vyřešen na základě principů leninské národnostní politiky poměr českého a slovenského národa a postavení všech národností v Československu, nastolena soudružská spolupráce mezi příslušníky všech národů žijícími v naší společné vlasti.

O těchto významných událostech v životě československého lidu se podrobně mluví v Provolání ústředního výboru KSČ, ústředního výboru NF a vlády ČSSR, otištěném v našem tisku dne 21. dubna 1984.

Spojenecké svazky se Sovětským svazem a socialistickými zeměmi tvoří pevnou záruku našeho mírového života a jistotu, že se již nikdy nebudou opakovat pro náš stát tragické události z let 1938, 1939—1945. [2]Tuto skutečnost si dobře uvědomujeme právě my, vědečtí pracovníci na úseku společenských věd. Proto se programově hlásíme k mírovému programu Sovětského svazu a plně jsme podpořili Mírovou výzvu k vědcům celého světa, která zazněla na Světovém shromáždění za mír a život, proti jaderné válce, konaném v Praze v červnu 1983 (srov. NŘ 67, 1984, s. 57—59).

Čs. jazykověda za posledních čtyřicet let od osvobození prošla pozoruhodnou cestou krystalizování své ideologické orientace a hledání svých teoreticko-metodologických základů. Je zásluhou některých představitelů starší generace našich lingvistů, že tento myšlenkový vývoj dovedli v souladu se společenským vývojem na vyhraněné marxistické pozice a že k tomu cílevědomě využívali výsledků sovětské jazykovědy. Tyto jejich záměry podpořily a dále rozvíjely a rozvíjejí následující generace. Vědomě se navazuje na odkaz klasiků marxismu-leninismu týkající se jazykovědy a získávají se nové teoretické poznatky při zkoumání zákonitostí vývoje a fungování jazyka ve společnosti. K tomu významně napomáhá tvůrčí spolupráce s jazykovědci zemí socialistického společenství, opírající se o četné dohody o spolupráci s partnerskými vědeckými ústavy těchto zemí.

Rok 1945 také přinesl významné změny v celkovém postavení a činnosti čs. jazykovědy a především bohemistiky. Po násilné přestávce v období okupace se obnovila činnost vysokých škol, v nových společenských podmínkách se rozvíjela vědecká činnost a znovu se začaly vydávat odborné časopisy. V souladu s Košickým vládním programem se u nás rozvinulo studium slovanských jazyků v dosud nebývalém rozsahu a studium češtiny se dostalo na kvalitativně novou základnu; obnovený čs. stát kladl na zkoumání mateřštiny nové aktuální požadavky.

Tyto náročné úkoly již nemohla vedle univerzitních kateder plnit akademická Kancelář Slovníku jazyka českého, založená r. 1911, která byla zaměřena především na zpracování slovní zásoby současného jazyka. Proto hned v prvních měsících po osvobození ožila myšlenka z doby po 1. světové válce zřídit bohemistický ústav. Již v červenci 1945 byl tento návrh schválen plénem III. třídy České akademie věd a umění a poté v únoru 1946 správní komisí akademie. Takto vznikl v r. 1946 přebudováním a rozšířením kanceláře Ústav pro jazyk český (dále ÚJČ), od r. 1953 začleněný do nově budované Československé akademie věd. Akademickým referentem (tj. vědeckým vedoucím) nově zřízeného ústavu byl jmenován B. Havránek, jeho řízením byl pověřen Al. Získal. Od té doby se ústav postupně rozrostl až do své dnešní podoby. V r. [3]1953 přibyla brněnská pobočka, zajišťující pro moravskou oblast výzkum dialektologický a onomastický a teorii a praxi jazykové kultury. Od 1. 1. 1983 byla k ústavu začleněna vědeckovýzkumná část bývalého Kabinetu cizích jazyků, zahrnující především zkoumání slovanských a některých západoevropských jazyků v konfrontaci s češtinou.

V současné době je tedy ÚJČ jediným komplexně vybaveným akademickým ústavem pro jazykovědu. Provádí všestranný vědecký výzkum a popis dnešního českého národního jazyka ve společnosti ve všech jeho podobách, a to především v celonárodní podobě spisovné, ale také v podobách nespisovných (výzkum nářečí, běžně mluveného jazyka apod.), dále výzkum vývoje jazyka a jeho vztahu ke společnosti a fungování v ní. Zkoumá problémy obecné povahy, zejm. rozvíjí teorii a filozofii jazyka, rozpracovává marxisticky zaměřenou metodologii a kvantitativní analýzu jazyka. Vedle základního výzkumu je jeho hlavním posláním soustavná péče o kulturu spisovného jazyka a spisovného vyjadřování. Dále vyvíjí ústav rozsáhlou činnost jazykově výchovnou a vzdělávací, popularizační a konzultační pro odborníky jiných oborů i pro nejširší veřejnost. Jeho činnost tedy zahrnuje jak bohemistiku spisovných i nespisovných útvarů v nejširším slova smyslu, tak i slavistiku. (Další lingvistické obory jsou pěstovány v omezené míře.)

Při této jubilejní příležitosti je vhodné zopakovat to, co jsme již před lety připomenuli v našem časopise o vztahu komunistické strany a jejích představitelů k národnímu jazyku. Naši přední průkopníci socialistické kultury již v meziválečném období chápali češtinu jako samostatnou složku kulturního dědictví. Viděli v ní nejen mocnou zbraň politického a ideového boje, ale také důležitý nástroj při budování socialistické společnosti. Uvědomělým vztahem k spisovnému jazyku vynikali přední komunističtí novináři jako J. Fučík a E. Urx. Rovněž tak účinné a osobité jazykové mistrovství vedoucích politických osobností, především Kl. Gottwalda a Ant. Zápotockého, bylo a je všeobecně známo a uznáváno (a bylo i předmětem jazykově-stylistických hodnotících rozborů, stejně jako výrazová stránka děl Fučíkových a Z. Nejedlého). Významná a příznačná je konečně i ta okolnost, že se stranou byli spjati i vynikající spolutvůrci moderního českého literárního jazyka, umělci s živým, uvědomělým a pokrokovým vztahem k národnímu jazyku, jako byli S. K. Neumann, V. Nezval, I. Olbracht, M. Majerová, M. Pujmanová, Vl. Vančura, J. Hora, Fr. Halas a další, a že mnozí z nich přímo zasahovali do řešení otázek jazykové kultury.

40. výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje českosloven[4]ského lidu a osvobození naší vlasti Sovětskou armádou nejlépe oslavíme činorodou prací ve prospěch naší společnosti. Chceme tak čestně splnit všechny úkoly, které vytyčila naše společnost před jazykovědu v této pětiletce. Naplníme tak konkrétními činy slova usnesení 10. zasedání ÚV KSČ o tom, že slavné 40. výročí se má stát podnětem pro všechny pracující, aby přispěli k plnění a překročení úkolů plánu letošního roku a celé pětiletky.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 1, s. 1-4

Předchozí Ludmila Švestková: Suden

Následující Miloslava Knappová: Stav a perspektivy české onomastiky v mezinárodním kontextu