Časopis Naše řeč
en cz

Jubileum Františka Martina Pelcla

Věra Petráčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 11. listopadu t. r. uplynulo 250 let od narození Františka Martina Pelcla, příslušníka první generace národního obrození, historika a prvního profesora české řeči a literatury na pražské univerzitě. Toto výročí je příležitostí k tomu, abychom si krátce připomněli aspoň některé z jeho prací, které nepřestávají vzbuzovat ani s odstupem času naši úctu.

O Pelclově díle se pochvalně vyjadřovali už jeho (generačně mladší) současníci, především Josef Dobrovský (zvl. v nekrologu uveřejněném v Abhandiungen z r. 1802—1, s. 50—61) a po něm Josef Liboslav Ziegler (srov. František Martin Pelcl, Dobroslav III, sv. 1, Praha 1822—9). Pelclovy zásluhy o zachování a rozvoj českého jazyka vyzdvihl později František Bačkovský (K dějinám stolice českého jazyka při pražské univerzitě, Praha 1882); František Michálek Bartoš (Buditel F. M. Pelcl, O kalich, Praha 1939) zase ocenil výsledky jeho historických studií, zejm. to, že Pelcl vystoupil — na svou dobu — s odlišným, kladným pohledem na úlohu české reformace a na dobu předbělohorskou vůbec (tato období představují pro [253]Pelcla také „zlatý věk“ českého jazyka). V r. 1914 vydal Josef Hanuš první pelclovskou monografii František Martin Pelcl, český historik a buditel (dále Hanuš), v níž se pokusil o kritické zhodnocení (v duchu pozitivismu) Pelclovy individuality, jeho filozofických východisek, postojů a výsledků tvůrčího úsilí ve všech oblastech činnosti, hlavně však na poli historiografie. Novějšího ocenění se dostalo některým Pelclovým obranám českého národa a jazyka ve sborníku Alberta Pražáka Národ se bránil (Praha 1945, s. 193—205; dále Pražák). Jaromír Bělič ve své poslední studii František Martin Pelcl a český jazyk (Slavica Pragensia 21, 1978, s. 115—131; dále Bělič) analyzoval Pelclův poměr k češtině na pozadí složité společensko-politické situace na konci 18. stol. a sledoval vývoj jeho odborného vztahu k češtině, zejm. jeho postoje k normě spisovné češtiny a jejich vyústění ve zpracování německy psané mluvnice (Grundsätze der bohmischen Grammatik). V poslední době se Pelclovou osobností zabýval Josef Johanides. Výsledky svých výzkumů shrnul a bohatě dokumentoval ukázkami z korespondence v publikaci František Martin Pelcl (Praha 1981). Práce obsahuje rovněž úplnou pelclovskou bibliografii.

V našem příspěvku se omezíme na bližší seznámení s obsahem významnějších Pelclových obranných projevů; soustředíme se přitom na jeho vstupní řeč Akademische Antrittsrede über den Nutzen und Wichtigkeit der böhmischen Sprache (Praha 1793).[1] Pelcl ji proslovil německy 13. března 1793 v Karolinu před více než 300 posluchačů z řad přátel, studentů, inteligence a zástupců české šlechty. Protože tato obrana češtiny byla už syntézou, vyústěním Pelclových buditelských snah i shrnutím jeho teoretických poznatků, budeme také sledovat jeho dřívější projevy nesené v obranném duchu.

Úvodem je třeba podtrhnout, že F. M. Pelcl, vzdělaný osvícenec, patřil k čelným představitelům české inteligence konce 18. století, k uznávaným návštěvníkům tzv. nostického salónu (tj. setkání nejlepších učenců i nejznámějších pražských osvícenců, která se konala v domě hraběte Františka Antonína Nostice). Byl spoluzakladatelem Soukromé společnosti české (1774), z níž se v r. 1790 utvořila Královská česká společnost nauk. V domě hraběte Nostice na Malé Straně v Praze (kde byl zaměstnán jako vychovatel) se utvářely jeho názory, vlastenecké smýšlení, tady získával podněty k vědecké práci a účastnil se projednávání jejích výsledků. Pravidelný styk s předními českými vzdělanci, vlastenci a osvícensky smýšlející liberální českou šlechtou, jež jen dočasně vystupovala na obranu české minulosti a českého jazyka, značně ovlivnil i povahu Pelclových obranných projevů. Pro tyto společenské vrstvy je psal a jimi chtěl na ně působit.

V našem prvním vědeckém časopisu Prager gelehrte Nachrichten (dále PGN) uveřejnil Pelcl pod šifrou Mz několik tematicky různorodých článků. Zejména tu zaujme jeho recenze nových českých překladů cizí beletrie (PGN 1771, I, s. 134 a 361n.). Nadšeně v ní vítá takové vydavatelské činy, chválí [254]snahu překladatelů o co nejvěrnější přiblížení původního díla českému čtenáři a zároveň tu vyslovuje myšlenku, která mu nejvíce ležela na srdci, totiž obavu o osud české řeči. (Obranný moment recenzí v PGN byl nejspíše odezvou na literárněhistorické články Mikuláše Adaukta Voigta v Neue Literatur.) I když se na první pohled zdá, že si zde všímá spíše okrajových otázek, jako „nářeční souvislosti“ Čech, Moravy, Slezska a Horních Uher (jazyk jmenovaných oblastí chápe jako historicky danou jednotku), lze z jeho slov snadno vyčíst základní smysl článku, totiž hledání cesty k zastavení úpadku češtiny a k její obnově. Podobně reaguje na vydání Zebererova překladu divadelní hry Kníže Honzík;[2] i zde opětně vybízí překladatele, aby poskytovali lidu co nejvíce česky psaných textů.[3] Čeština měla být podle jeho názoru uchována pro lidové vrstvy (rozuměj pro nižší společenské vrstvy, neboť inteligence a šlechta toho neměly zapotřebí, mohly čerpat poznatky z jinojazyčných pramenů), které budou jejím prostřednictvím osvěcovány, a pro úzce specializované badatele. Jen tak se dosáhne zlepšení jazykových poměrů v Čechách a na Moravě.[4] O tom, jak by měla vypadat čeština v textech určených pro lidové vrstvy, měl Pelcl v té době, kdy se sám ještě vyjadřoval převážně jen německy, poněkud zvláštní představy.[5]

Za velkou Pelclovou obranu můžeme považovat předmluvu, kterou doprovodil vydání Příhod Václava Vratislava z Mitrovic (dále Příhody).[6] Už samo vydání Příhod bylo uskutečněním jeho trvalého, životního úkolu — národně uvědomovat Čechy, tentokrát pomocí příkladu vynikajících osobností minulosti a srovnáním s jinými národy (a v neposlední řadě i s jazykovou úrovní díla). V předmluvě zdůrazňoval skutečnost, že každý národ usiluje o uchování svého mateřského jazyka a o jeho soustavné zdokonalování. Toto úsilí bylo příznačné pro český národ v minulosti, do bělohorské tragédie; do té doby vzniklo množství původních českých literárních děl i překladů. Naši předkové si nesmírně vážili knih, pečovali o knižní vzdělanost, avšak potom došlo ke zlomu provázenému znevážením tohoto národního pokladu. O příčinách tohoto stavu se Pelcl nechce podrobně rozepisovat (ty souvisí s náboženskou otázkou), domnívá se však, že ničení českých knih a potlačování české kultury vůbec se může jedině minout cílem.[7]

Ani v příručce Handbuch zum Gebrauche der Jugend bei Erlernung der deutsch-französisch- und böhmischen Sprache (Praha 1775), vycházející z jeho vychovatelské praxe, neustává v nabádání k péči o český jazyk a vy[255]zdvihuje jeho přednosti, praktičnost a nezbytnost v denním styku — s lidem.

Z Pelclových projevů vzniklých v letech 1770—90 cítíme upřímnost, stesk po tom, co patří minulosti, ne však víru v další rozvoj českého jazyka. Pesimistický tón není příznačný jen pro něj, vyznačují se jím téměř všichni příslušníci české inteligence první generace[8] národního obrození, zejm. ti, v jejichž pracích se odrážela metoda kritické skepse.[9] Také to, že se Pelcl v obranách neustále obracel na šlechtu a dovolával se její úlohy v obrodném procesu, odpovídá jednak jeho vnitřnímu přesvědčení, jednak se toto zaměření jevilo v dané situaci jako účelné a prospěšné: Vždyť díky těmto společenským kruhům byla na pražské univerzitě konečně[10] zřízena stolice české řeči a literatury a Pelclovi se splnila životní touha — mohl přednášet ve své vlasti.[11] Tato skutečnost vlastně podstatně přispěla k postupnému potlačování projevů pesimismu v nazírání na budoucí vývoj češtiny. Náznaky obratu pozorujeme už v Kurzgefasste Geschiehte der Böhmen[12] a zcela zřetelně pak v Nové kronice české (1. díl 1791, 2. díl 1792, 3. díl 1796, 4. díl zůstal v rukopise), prvním velkém Pelclově díle psaném česky. Když o dva roky později předstoupil v Karolinu před své první posluchače, měl úspěch nejen pro svůj dokonalý, vybroušený, skvěle stylizovaný a tím působivý přednes, ale hlavně proto, že vystoupil s programem, s promyšlenými, jasně formulovanými představami o dalším zaměření obrodného procesu.

Pelcl v nástupní řeči zopakoval (a ještě bohatěji doložil příklady) argumenty známé už z ranějších obranných projevů.[13] Jsou to mj. užitečnost znalosti češtiny ve všech oblastech společenského života (tedy i pro panovníka!), dále historické právo českého jazyka na existenci a rozvoj (podle Pelcla mluvilo česky v Rakousku té doby více než 6 miliónů obyvatel, tj. jedna čtvrtina), jeho vyspělost a dokonalost, tedy vesměs skutečnosti, které samy o sobě [256]svědčí o tom, že takový jazyk nemůže být odsouzen k zániku. Kromě toho poukazuje ve své nástupní řeči na výhody, které má čeština jako základ pro získávání znalostí a dovedností v jiných jazycích. Na tomto místě, kde se zároveň kriticky dotýká situace v samotné Praze, např. toho, jak nesprávně jsou značeny ulice,[14] podtrhává ty rysy českého jazyka, které se mu jeví jako nesporné klady ve srovnání s jinými jazyky. Vychovává-li se podle něj jedinec v češtině od malička, a) získá lehce návyk k jasnému členění projevu, naučí se rytmizovat, b) tříbí se jeho sluch (neboť čeština vyžaduje pečlivé rozlišování délky u samohlásek, ve srovnání s němčinou zřetelné rozlišování párových souhlásek jako b-p, d-t ap.), c) naučí se vyslovovat téměř všechny hlásky, které obsahují hláskové systémy běžně vyučovaných a používaných evropských jazyků (upozorňuje na ne nepodstatnou existenci měkkých souhlásek, jež prý přispívají mj. „k zjemnění projevu“[15]), d) naučí se rychle číst a psát (protože český pravopisný systém není obtížný a dokonale odpovídá charakteru českých hlásek), e) snadno zvládá mluvnici (k výhodám češtiny počítá Pelcl ohebnost některých slovních druhů, rozvinuté skloňování a časování). To všechno dává záruku, že takto vedený člověk se naučí vyjadřovat jasně, stručně i ozdobně (rozuměj s rozvinutou skladbou a frazeologií).[16] Podle Pelclova mínění se mnoho českých slov (nikoli jen citoslovce) vyznačuje zvukomalebností, tedy takovou kombinací hlásek, jejímž prostřednictvím lze dosáhnout zvukového napodobení (přírodních) jevů a tím navodit atmosféru umožňující snadněji vyrozumět význam slova (např. „Hrom tam udeřil, pořád hřmí“, v těch slovech slyšíme hřmění …, Antrittsrede, s. 260).

Nakonec se zamýšlí nad tím, jak byla čeština v průběhu celého století zanedbávána a komolena.[17] Chválí proto některé soudobé spisovatele (J. Chládka, F. F. Procházku, B. Dlabače, J. Dobrovského, F. J. Tomsu, V. M. Krameria, bratry Thámy, J. Rosenthalera aj.), oceňuje jejich odvahu psát česky, třebaže se tomu musí teprve učit. Příznivě se vyslovuje o vzrůstajícím počtu knih vyšlých v češtině, o zřízení Národní knihovny (zásluhou K. Ungara) a také o několika státních výnosech a rozhodnutích směřujících k uvádění češtiny do veřejného života.[18]

Pelclova nástupní řeč se nevyznačovala pouze hlubokým citem, láskou k vlasti, národu a českému jazyku, ale i vynikající znalostí české historie a soudobých poměrů.[19] Nelze se proto divit, že vyvolal zasloužený obdiv a souhlas všech posluchačů. O odezvě přednášky se dovídáme z několika přímých [257]svědectví, např. Jana Rulíka[20] nebo Krameriových Novin z 16. března 1793.

Brzy po Pelclově jmenování profesorem vyšla jeho Böhmische Grammatik (1795[21]). Měla sloužit jednak jako učebnice pro univerzitní posluchače, jednak byla určena těm, kteří se vraceli ze studií na německých univerzitách a chtěli získat potřebné znalosti, aby byli schopni užívat češtinu aktivně (v projevu mluveném i psaném). Mluvnice vyšla sice jen s Pelclovým jménem, avšak z předmluvy i z jiných pramenů zjišťujeme, že autorem dvou kapitol (přehledu skloňovacích typů a nástinu prozódie) byl ve skutečnosti jeho mladý přítel J. Dobrovský. Přes mnohé věcné i metodické nedostatky (i skutečnost, že téměř pomíjel soudobý úzus), je nutné přiznat, že tato mluvnice byla ve své době dílem přínosným už tím, že zhruba 15 let před vydáním německy psané mluvnice Dobrovského (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache) prakticky kodifikovala „veleslavínskou češtinu jako normu pro současný spisovný jazyk“.[22]

Pelcl jako první profesor stolice českého jazyka na pražské univerzitě ztělesňoval úsilí vlastenecky smýšlející šlechty o obhajobu zemských práv a jejího poslání v tehdejší společnosti. Nepočítal ještě se silou rodící se národní buržoazie, proto se na ni neobracel. Lid byl pro něho zdravým nositelem jazyka, ale přistupoval k němu jako osvícenec — s nedoceněním jeho sil. Optimismus pohledu na další vývoj českého národa a jeho jazyka mu vyplynul z prvních společenských výsledků českého národního obrození. Vztah k češtině byl podmíněn idejemi osvícenství a racionalismu, měl však kořeny ve snaze české šlechty hájit svá historicky zdůvodňovaná práva v českých zemích v boji o své postavení s rozpínavou německou šlechtou a nastupující německou buržoazií. Obrana českého jazyka byla vedena snahou zachovat český jazyk, který je součástí slovanské jazykové větve a má se stát nástrojem k povznesení kulturní úrovně obyvatelstva. K jeho aktivní podpoře vybízel šlechtu.


[1] Použito vydání Výbor ze starší univerzitní literatury, Praha 1977, s. 242—272, vyd. J. Tříska; dále Antrittsrede.

[2] PGN I, s. 363.

[3] Současně však doporučoval věnovat zvýšenou péči výběru předloh (PGN I, s. 364).

[4] PGN 1, s. 133, 266 aj.

[5] PGN II, s. 81—82. Jak zjišťujeme v pozůstalosti, nechával si Pelcl ještě o 15 let později korigovat své česky psané práce (srov. např. dopis J. V. Zlobickému z 19. ledna 1797).

[6] Praha 1777.

[7] Příhody, s. 105 aj.

[8] Pesimismus se přenáší i na druhou generaci obrozenou, srov. např. rané názory na budoucnost češtiny u Josefa Dobrovského.

[9] Většina uznávala za svůj vzor Gelasia Dobnera.

[10] Stolice češtiny byla zřízena nejdříve při vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě r. 1754; na vídeňské univerzitě byla zřízena v r. 1774 (v Pelclově době stál v jejím čele Josef Valentin Zlobický).

[11] Před jmenováním profesorem češtiny v Praze byla Pelclovi nabídnuta profesura dvakrát jinde: na stolici češtiny ve Vídeňském Novém Město r. 1773 a v r. 1779 se na něj obrátila erfurtská univerzita jako na historika.

[12] Srov. 1. vydání z r. 1774, s. 547 (zde ještě mluví o takové síle germanizačního procesu, kterou lze sotva zastavit, dovršení úpadku a úplný zánik češtiny je otázkou jednoho století; s netajeným smutkem popisuje příhodu spojenou s návštěvou Petra I. v Praze r. 1698 — car projevil nadšení nad skutečností, že v Praze může mluvit slovansky, a Pelcl k tomu dodal: „Neboť tehdy ještě čeština byla mateřskou řečí šlechty …“), a 3. vydání z r. 1782, s. 837 (bezútěšnost tu už nahrazuje víra v lepší osud národa i jazyka).

[13] Mnohé argumenty (např. o výhodách češtiny oproti jiným evropským jazykům) se opakují od B. Balbína (jeho proslulá obrana vyšla právě zásluhou F. M. Pelcla r. 1775 pod názvem Disseriatio apologetica pru lingua Slavonica, praecipue Bohemica).

[14] Antrittsrede, s. 268.

[15] Antrittsrede, s. 261.

[16] Uvádí Voltairův názor, že barbarskost nejběžněji užívaných evropských jazyků se projevuje přemírou takových prvků, jako jsou členy a pomocná slovesa. Souhlasí s ním a dodává: „Hätte Voltär die Böhmische oder eine andere Slawische Sprache gekennt, so würde er sie den unbarbarischen Sprachen der Griechen und Römer beigezählt haben“ (Antrittsrede, s. 258—9).

[17] Antrittsrede, s. 253, 268 aj.

[18] Srov. Pelclovu narážku v Pamětech, s. 27 (použito vydání J. Pána, Praha 1956). Pelclův zápisník (jím nazvaný Böhmische Chronik unter der Regierung des römischen Kaisers und Königs von Böhmen Josephus II.) obsahuje jeho nejtajnější názory na události spjaté s neklidným obdobím 1780—1790. Ve stručných, téměř heslovitých poznámkách tu ostře kritizuje vládu Marie Terezie a nadšeně vítá nástup „osvíceného Josefa II.”. S přibývajícími změnami v politickém a hospodářském životě (tj. se zaváděním Josefových reforem, jejichž podstatu Pelcl jako obdivovatel šlechty nepochopil) se nadšení ze zápisků vytrácí; přibližně od r. 1787 už začíná zaujímat k panovníkovi záporný postoj. Nakonec netrpělivě očekává Josefovu smrt a vkládá naděje do jeho bratra Leopolda II.

[19] Obdobně B. Balbín, srov. Pražák, s. 65nn.

[20] Srov. spisek Vlastenecké plesání a díků činění nad slavným uvedením cís. král. profesora jazyka českého na učitelskou stolici v slavné pražské universí r. 1793. J. Rulík (1744—1812) napsal několik obran; svůj život zasvětil buditelsko-osvětové činnosti.

[21] V předmluvě popisuje prameny (především starší mluvnice češtiny), z nichž čerpal pro svou mluvnici.

[22] Srov. Bělič, s. 129.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 5, s. 252-257

Předchozí Marie Krčmová: Konference o slangu a argotu

Následující Jaromír Spal: Šedesát let doc. Lumíra Klimeše

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1