Časopis Naše řeč
en cz

Z dějin našeho pravopisného názvosloví

Emanuel Michálek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Před 450 lety vyšla tiskem v Náměšti nad Oslavou první česká mluvnice.[1] Její autoři, zvláště utrakvističtí kněží Beneš Optát z Telče a Václav Philomates z Jindřichova Hradce, v ní shrnuli své zkušenosti získané při překladu latinského znění Nového zákona pořízeného humanistou Erasmem Rotterdamským do českého jazyka. Český překlad Erasmova textu Nového zákona vyšel tiskem právě tak jako mluvnice na něm založená roku 1533 rovněž v Náměšti. Názvosloví náměšťské je sice značně ovlivněno terminologií latinskou, jak tomu bylo v staré době obecně, přesto však v něm najdeme také nejeden termín domácího původu. Někdy je dokonce možné předpokládat, že jde o výraz uvedený do naší slovní zásoby právě první českou tištěnou mluvnicí.

K takovým případům patří v oddílu věnovaném pravopisu např. slovo čárka. Úsek o pravopise, označovaném přejatým výrazem orthographia, zpracoval v náměšťské mluvnici Beneš Optát. Předmět svého výkladu, orthographii, charakterizoval jako jednu ze stránek gramatiky české, kteráž učí českou řeč právě a vlastně (tj. správně a náležitě) psáti i čísti.[2] Slovem čárka se v Optátově pojednání vykládá z latiny přejaté akcent, jak svědčí výklad o grafickém označování dlouhých samohlásek: Nad vocalemi, tj. nad hlasitými literami …, sluší znamenati akcenty, tj. čárky tenké, na stranu tržené. Kdežkoli ten akcent nad kterou stojí, tu jest toho hlasu neb zvuku dlouhé vostřejší znění (s. 4). V staré češtině před rokem 1500 se slovo čára (zdrobnělina čárka není doložena) vyskytuje např. v jednom z rukopisů Klaretova Glosáře (verš 75)[3] jako synonymum k črcha za lat. linea. Není to však v souvislosti s názvoslovím mluvnickým, které Klaretovy slovníky přinášejí, ale v oddíle o nadpřirozených jevech a o nebi. To však nepřekvapí, uvážíme-li, že různé čáry a kruhy ryté do země patřily k starobylým ochranným znamením, které měly člověka chránit proti démonům,[4] jak svědčí např. doklad ze Staročeských životů svatých otců (vyd. E. Smetánka v Praze 1909, s. 72): Před tú jeskyní na piesku (světec) čáru prstem učiní a řka: Zaklínají vás, zlí ďábli…, abyšte nepřěstúpali té čáry. Rovněž další staročeské doklady na slovo čára svědčí o jeho užívání ve spojení s tajemnými neznámými silami. Tak např. v lékařství se hledala souvislost nejen mezi působením hvězd a lidskými osudy, ale i mezi vnější podobou člověka a jeho vlastnostmi povahovými. To se ukazuje např. [219]v Hvězdářství krále Jana fol. 68b, kde rucě, na nichž sú čáry črvené, dokazují svárlivost příslušné osoby. V oblasti právní se spatřovalo působení nadpřirozených sil v božích soudech, ordálech,[5] když se např. soubojem měla z rozhodnutí soudu dokázat vina, popř. nevina obžalovaného. Také v těchto souvislostech se objevuje čára jako vymezení místa, kde sporné strany souboj podstupovaly: Žádný  … nemóž ortele  … haněti před právem ani ten muž, kterýž sedati (tj. podstoupit souboj) má, když do čáry přijde, praví se v českém překladu práva saského (rukopis Národního muzea v Praze III E 46, fol. 118a). Všechno to dosvědčuje, že se v staré češtině slovo čára neužívalo v souvislosti s pravopisem. Čárka jako diakritické znaménko se označovala v staré češtině souslovím nabodeníčko dlúhé, srov. Staročeský slovník, Praha 1970, s. 17. Zdá se proto, že čárku v oboru ortografie zavedla náměšťská mluvnice. O kontinuitě tohoto výrazu v češtině doby střední svědčí mimo jiné doklad z 11. kapitoly Komenského Labyrintu, kde poutník nalézá mezi gramatiky plno  … malujících litery, čárky a puňktíky. Má tedy i slovo čárka ve významu diakritického znaménka za sebou již dlouhou historii, třebaže se v staré češtině ještě nevyskytovalo.


[1] Srov. o tom V. Petráčková, Konference o starší české, slovenské a slovanské jazykovědě, NŘ, 66, 1983, s. 269—272.

[2] Náměšťskou mluvnici citujeme podle vydání I. Hradila a J. Jirečka, Jana Blahoslava Grammatika česká dokonaná l. 1571, do níž vložen text Grammatiky Beneše Optáta z Telče, Petra Gzela z Prahy a Václava Philomathesa z Jindřichova Hradce, Vídeň 1857. Náš citát je na s. 1.

[3] Bližší poučení o staročeských pramenech podává Z. Tyl, Soupis pramenů Staročeského slovníku a jejich zkratek v Úvodních statích Staročeského slovníku, hl. red. B. Havránek, Praha 1968, s. 50n.

[4] I. Němec, Česká slova někdejší magické terminologie, Listy filologické, 103, 1980, s. 32.

[5] V. Vaněček, Dějiny státu a práva v Československu do r. 1945, Praha 1975, s. 122.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 4, s. 218-219

Předchozí Jaroslava Hlavsová: O počátcích českého jazykového zeměpisu (K stému výročí narození A. Frinty)

Následující Ludmila Švestková: Kálet prádlo

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1