Několik poznámek k vývojové nemluvnosti

Karel Kamiš

[Short articles]

(pdf)

-

Příspěvek K. Pecha Proč je důležité, aby si děti hrály, otištěný v NŘ,[1] se letmo dotkl problematiky opožděného nebo zpomaleného vývoje u dětí, tj. kategorie vymezené logopedií věkovým obdobím dítěte od konce třetího roku života. Autor uvedl několik osvědčených terapeutických postupů, jež ovšem nemají zcela univerzální povahu, jak by se na první pohled mohlo (zejména některým rodičům) zdát, a to proto, že jich lze s úspěchem užít jen u některých typu opožděného vývoje dětské řeči, a to navíc vázaných na konkrétní děti.

K příspěvku proto připojujeme několik [160]doplňujících poznámek. Řeč dítěte je velmi citlivým ukazatelem jeho duševní činnosti. Její porucha bývá výrazným příznakem nastupující nebo již existující nervové choroby. Dětská řeč trpí řadou poruch a vad — procentuální údaje o jejich výskytu jsou značně nejednotné, jdou od jednoduchých až po takové, které odstranit nelze. Vždy však musíme počítat s tím, že každá emočně náročná situace působí na psychiku dítěte a mnohdy způsobuje některé jednodušší poruchy řeči. Právě zde je na místě, aby si děti co nejvíce hrály, neboť v rámci dětských her pak zapomínají na negativně působící vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují jejich psychiku. Ovšem vedle jednodušších poruch dětské řeči existují i takové poruchy, jež jsou způsobeny patologií mluvních nebo sluchových orgánů dítěte; rovněž mohou být determinovány poškozením organické hmoty mozku. Ty pak jsou již velmi vážného charakteru.

K. Pech probírá velmi úzký výsek z rozsáhlé problematiky opožděného nebo zpomaleného vývoje dětské řeči. Etiologii nemluvnosti ovlivňuje ovšem řada činitelů. Jestliže dítě nehovoří v souvislých větách ani po třetím roce života, pak se hledají příčiny nemluvnosti. Vliv (rodinné) výchovy může důsledky nemluvnosti pozitivně zmírnit, ale naopak i zhoršit. Zmírnění napomáhá, jak uvádí K. Pech, motivovaná potřeba mluvy, a to jako životní potřeby dítěte. Nejlepší prognóza je u nemluvnosti motivované nedostatečným, popř. nadměrným výchovným působením — a zde k úpravě mluvy napomáhá i vhodně volený herní program. Podobně i děti motoricky a emocionálně nestabilní (s příznaky lehké mozkové poruchy) vykazují při logopedickém léčení relativně dobré výsledky. Děti trpící vadou receptivní složky (zejména při senzorické sluchové afázii) vyžadují však dlouhodobou a pracnou logopedickou terapii s výsledky značně neurčitými.

Můžeme konstatovat slovy M. Sováka,[2] že „ … vývojová nemluvnost, tj. dysfázie (alálie), je problém lékařsko-psychologicko-pedagogický a po stránce ošetřovací metodiky je oblastí vysloveně logopedickou“, a dodat, že jestliže nelze předávkovat zdravému či opožděnému dítěti herní aktivitu, pak lze dítěti uškodit nevhodně vynucovaným řečovým programem, a to proto, že vývoj dětské řeči koreluje s vývojem dětského mozku.

---

[1] Srov. NŘ 66, 1983, s. 216—218.

[2] M. Sovák, Logopedie, Praha 1978, s. 120.

Naše řeč, volume 67 (1984), issue 3, pp. 159-160

Previous Olga Suchánková: O výslovnosti některých německých příjmení

Next Lumír Klimeš: K článku Slovník cizích slov od Lumíra Klimeše