Zeměpisná jména Československa
Eva Pokorná, Alena Polívková
[Reviews and reports]
-
Zeměpisná jména se těší pozornosti nejširší veřejnosti, jak dokazuje již další svazek řady[1] malých encyklopedických příruček nakladatelství Mladá fronta, nazvaný Zeměpisná jména Československa (Praha 1982, 373 stran) (s podtitulem Slovník vybraných zeměpisných jmen s výkladem jejich původu a historického vývoje) od autorů I. Lutterera, M. Majtána a R. Šrámka. (Zeměpisná jména Čech zpracoval I. Lutterer, moravská jména R. Šrámek a slovenská jména M. Majtán.) Publikace obsahuje 1187 abecedně uspořádaných jmen. Výběr těchto jmen se řídil požadavkem, aby byla zastoupena především jména měst (u velkoměst i jejich částí), význačných nejen rozlohou a počtem obyvatelstva, ale i správním, hospodářským a hlavně kulturně historickým postavením, popřípadě též jména menších sídelních jednotek, pokud mají zajímavou etymologii, nebo reprezentují některý ze základních typů toponymických.
Slovníkové části předchází sedmadvacet stran výkladu k zeměpisným jménům (čili toponymům) na našem území. Je zde kapitola o vývoji osídlení Československa a chronologii jmenných typů, charakteristika systému a společenská funkce zeměpisných jmen a přehled hlavních typů zeměpisných jmen v češtině a slovenštině. Slovník je ještě doplněn mapovým zobrazením výskytu slovotvorných prostředků (přípony -ovce, -ovice a -ince v slovenských jménech, přípony -ary/-áry v českých místních jménech), některých typů místních jmen a jejich apelativních základů a znázorněním slovanského areálu kolonizačních místních jmen Lhota a Voľa. Ve stati o vývoji osídlení Československa a o chronologii jmenných typů se pro celkovou charakteristiku zeměpisných jmen připomíná závěr ze Šmilauerova díla Osídlení Čech ve světle místních jmen: „Místní jména na staroslovanském území v Čechách jsou až překvapivě jednotná: nebyly zjištěny podstatnější rozdíly mezi lučanským Žateckem, českým Slánskem a zlickým Kouřimskem. Z toho vyplývá závažné zjištění, že již před politickým sjednocením Čechů v přemyslovském státě nebyly jejich odlišnosti kmenové a tím ani jazykové nijak výrazné, že tedy byli naši slovanští předkové lid etnicky homogenní, třebas rozdrobený do několika soupeřících kmenových celků.“
Již tento úvod prozrazuje, že ve slovníkovém zpracování jednotlivých jmen najdeme víc, než říká podtitul publikace. Úvod podává obraz o tom, z jakých hledisek přistupuje dnes onomastika ke zkoumání toponym. Čistě lingvistické zkoumání spojuje s poznatky historického a archeologického výzkumu, s poznatky o charakteru terénu, jeho členění, porostu, o jeho kultivaci apod., [144]tedy s fakty mimojazykovými. Tento přístup je doložen i seznamem základních knižních publikací o toponymech, kde vedle Profousových Místních jmen v Čechách a Hosákových—Šrámkových Místních jmen na Moravě a ve Slezsku i prací Šmilauerových a jiných jazykově historických děl jsou uvedena díla historická, zeměpisně historická a archeologická. Recenzovaná publikace snad jako první popularizační práce o našich zeměpisných jménech informuje přístupným způsobem o komplexním přístupu ke zkoumanému materiálu a vykládá i společenské funkce zeměpisných (a jiných) vlastních jmen, které vyplývají z jejich postavení v jazykové a společenské komunikaci; je to individualizace, lokalizace a charakterizace toponyma.[2]
V slovníkové části je každé jméno na začátku výkladu spojeno s objektem, který pojmenovává (tj. obec, ves ap., objekt vertikálního členění zemského povrchu — tedy vrchy, hory, pohoří, propasti ap., vody a území); je uveden nejstarší doklad výskytu jména, někdy i s udáním pramene (např. Kosmova kronika u místního jména Habry) a další doklady, svědčící mj. též o obměnách podoby jména; u většiny jmen je připojena také informace o pojmenovaném objektu, např. o historické nebo dnešní kulturní, hospodářské ap. významnosti obce, u vodních toků je uvedena jejich délka, u vyvýšenin výška aj. Po objasnění základu jména následuje výklad, který, jak jsme se již zmínili, zařazuje jméno do husté a složité sítě soustavy toponym.
Uveďme několik konkrétních přikladů na to, jaké údaje jsou u jednotlivých jmen uvedeny: Slovní základy místních jmen (u jména Březnice jsou vyjmenována další místní jména se základem bříza, březový), u slovních základů je vymezena oblast jejich výskytu, např. místní jména ze základu slap (tj. peřej) jsou jen v českých místních jménech. Slovní základy jsou hodnoceny z hlediska chronologického, např. základ Kom- (u místního jména Komín, tj. Komův majetek) je hodnocen jako jeden z nejstarších na Moravě. Uvádějí se paralely s pomístními jmény (tj. s jmény neobydlených objektů v terénu), např. u místního jména Dzbel ze stč. zdbel, což znamená ‚studánka v dutém pařezu, údolí se studánkou‘ — na Moravě je znám prostor pomístních jmen vztahujících se k studánce nebo poli nebo k louce kolem ní (v Čechách též pomístní jména Belka, Beluše aj., pozn. rec.); tento základ přesahuje naše území, neboť místní jména s tímto základem se vyskýtají v Jugoslávii, v Bulharsku a v Rumunsku. Z dalších souvislostí naznačených v slovníkové části publikace je patrná i obdobná motivace pojmenování, např. záměr oslavit významnou osobnost (v slovenštině sufixem -ovo) ve jménech Bernolákovo, Hurbanovo, Palárikovo, pojmenovat obec podle dne povoleného trhu, např. Dunajská Streda, Rimavská Sobota (v Čechách např. Sobotka, Úterý), podle služeb, které vykonávali obyvatelé obce. např. Ovčáry, Kravaře apod., podle vodního toku, podle zvěře, která se v blízkosti vy[145]skytovala, např. Losenice (kdysi tam byli losi), Zubrnice, Srnice aj. Odkazuje se také na společný zdroj jména, např. jméno Beskydy k nám přišlo — obdobně jako Grúň — s valašskou kolonizací. Některá jména tvoří antonymní dvojici, např. jméno Bečva (ze základu bek, beč — ‚pláč‘), tj. ‚řvoucí řeka‘, proti Tichá, Tichava.
Všechna jména nelze dodnes spolehlivě vyložit; některá mají několik výkladů buď možných, ale zatím neprokazatelných; některé výklady jsou nepřijatelné. Je to např. u jmen Bechyně, Košíře, Motol, Nasavrky, Obrataň, Otava, Pieniny, Praha, Rokoš, Šahy, Špilberk, Uh, Volyně, Žalý. Autoři příručky někdy též upozorňují na některé mylné výklady. Např. místní jméno Drahany se často mylně vykládá jako ‚ves lidí sídlících na drahách‘ (velký kus obecního pole), avšak v tomto případě by jméno muselo mít podoby Dražany (jako les — Lešany); jméno znamená ‚ves Drahanovy rodiny‘. Uvádějí též, že někdy pomůže při správném výkladu psychologie pojmenování, např. u místního jména Doudleby se dává z tohoto hlediska přednost výkladu podle západogermánského základu ‚lid nebo kmen‘, popř. ‚zděděné území‘ před výkladem o slovanském původu s významem ‚hubený jako píšťala‘. Uvedené příklady ukazují jen zlomkovitě způsob výkladu jednotlivých toponym.
Historické a zeměpisné údaje u jednotlivých hesel posoudí patrně recenze v příslušných odborných časopisech. Se zřetelem k zaměření Naší řeči věnujeme pozornost gramatickým údajům (rodu a číslu) uvedeným u některých hesel. U toponym zakončených na měkké a obojetné souhlásky je uveden rod, za nadbytečné však považujeme uvádění rodu u jmen zakončených na -ec, např. u jmen Humpolec, Načeradec, Žatec, která jsou vždy maskulina. Za zbytečný považujeme např. i údaj o rodu místního jména Cheb. Připomínky máme k rodové charakteristice jmen Bohdaneč (žen.), Bubeneč (muž.) a Ledeč (žen.). U jmen Bohdaneč a Bubeneč doporučujeme uvádět jak rod mužský, tak rod ženský. Patří do skupiny jmen (jako Aš, Pankrác, Unhošť, Zliv, Želiv, Živohošť aj.), která kolísají mezi rodem ženským a mužským. O rodu těchto a některých dalších místních jmen rozhodne teprve budoucnost. Tam, kde je i v spisovné praxi kolísání většího rozsahu, jazykověda řešení nediktuje, ale řeší situaci dubletami.[3] Místní jméno Ledeč bývá zařazováno k maskulinům,[4] ne k femininům. Domníváme se, že by bylo též vhodné doplnit údaj o rodu některých slovenských jmen, např. Radvaň, Sereď, Sliač aj., u českých jmen např. u jména Horní Lideč. U moravských toponym je uveden též rod užívaný v nářečích, např. Čejč, Kelč, Mladeč, Náměšť, Olomouc, Telč, Třebíč, Třešť aj., u jmen z jiných oblastí však ne.
U jmen na -e a -ice je důsledně uváděno j. č., např. Police n. Metují (žen., j. č.); u plurálových jmen se — podle poznámky na s. 28 — místní jména na -ice, -ovice (množ. č.), odvozená z obyvatelských jmen, uvádějí bez údaje o gramatickém čísle. Avšak v slovníkové části jsou charakteristiky čísla [146]udány i u těchto jmen, např. u jména Průhonice (ves lidí bydlících v průhonu), slovenských jmen Budmerice a Čachtice, kdežto u obdobného jména Podlažice (tj. ves lidí bydlících pod lázem), též uvedeného jako příklad toponyma z obecného označení místa, kde obyvatelé sídlili nebo odkud se přistěhovali, charakteristika čísla uvedena není. V popularizující příručce by bylo výhodnější rozhodnout se pro jednoznačné označování gramatických jevů (raději označit číslem všechna jména určitého zakončení), protože připomenutá nedůslednost v označování pak může u uživatele vyvolat pochybnost, zda správně porozuměl výkladu a proč to či ono jméno podle uvedení nebo neuvedení čísla náleží nebo nenáleží k příslušnému typu.
Nedůslednost je někdy i v uvádění gramatických údajů u několika dalších názvů (srov. např. hesla Bílé Karpaty, Klatovy mají gramatické údaje, ale u hesel Brdy a Beskydy se neuvádějí). Žádoucí by tedy bylo, aby gramatické údaje byly uváděny důsledně u všech jmen, u nichž mohou nastat při začleňování do určitého kontextu potíže.
Jména stejně znějící mohou mít odlišné číslo podle toho, z jakého jsou základu. Např. jméno Sušice (žen., j. č.), pojmenovávající město na Šumavě, vzniklo připojením zpodstatňující přípony -ice k adjektivu suchá (ves) — sušil se zde zlatý písek po vypírání,[5] kdežto jméno, pojmenovávající moravskou obec, má původ v osobním jméně (ves lidí Suchových) a je pomnožné. Z výkladů u jednotlivých jmen také vyplývá, že některá původně singulárová jména na -ice přešla k početněji zastoupeným jménům pomnožným, např. Bojnice, Hejnice, Hudlice, Teplice.
Psaná podoba toponym odpovídá pravopisné normě, jen jméno Troja se od ní liší.[6]
Doufejme, že první popularizační publikace o československých místních jménech, odpovídající vysoké úrovni naší onomastiky, nezůstane osamocená, že se k ní připojí další, pokud možno rozsáhlejší. Jak sami autoři připomínají, výklad jmen zajímá opravdu nejširší veřejnost a výklad opřený o výsledky komplexního přístupu k výzkumu toponym jí přinese mnohem víc než odpověď na otázku, jaký význam jméno má. Jednotlivá hesla jsou napsána svěžím neotřelým způsobem a přinesou každému, kdo bude knížku užívat, řadu nových poznatků.
[1] Srov. např. I. Lutterer, L. Kropáček, V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976. Srov. o tom recenzi E. Pokorné, NŘ 60, 1977, s. 36—40.
[2] Těmto otázkám věnují onomastikové pozornost zejména v posledním desetiletí i na onomastických konferencích a objasňují je jak na toponymickém, tak na antroponymickém materiálu.
[3] Viz např. Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971, a Slovník spisovné češtiny, Praha 1978.
[5] K výkladu jména Sušice viz též J. Spal, Onomastický zpravodaj ČSAV 24, 1983, s. 599.
[6] Srov. Pravidla českého pravopisu, Praha 1977, kde je jen podoba Trója.
Naše řeč, volume 67 (1984), issue 3, pp. 143-146
Previous Josef Filipec: Česká frazeologie
Next Jitka Šonková: O příspěvku sovětské lingvistiky ke studiu českých citoslovcí
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1