Časopis Naše řeč
en cz

Sborník Filologické studie XI

Josef Hrbáček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je třeba s uznáním konstatovat, že učitelé filologických kateder pedagogické fakulty UK věnují svůj pracovní čas nejen vyčerpávající pedagogické práci, ale také samostatnému vědeckému výzkumu svého oboru. Svědčí o tom mimo jiné už jedenáctý svazek sborníku Filologické studie,[1] který obsahuje pět příspěvků členů katedry českého jazyka a literatury PF UK. Stati se zabývají různými stránkami jazyka spisovného i nespisovného v rozmezí od 14. stol. do současnosti a nejsou většinou příliš vzdáleny zaměření pedagogické činnosti svých autorů. Je to dokladem toho, že učitelé PF UK spojují [96]svou odbornou práci s pedagogickou praxí, a to nepochybně ku prospěchu obou.

Už úvodní a nejrozsáhlejší stať sborníku od R. Brabcové (zabírá polovinu sborníku) se zabývá tématem velmi aktuálním a důležitým pro školní jazykovou praxi: Vztah spisovné češtiny a nespisovných útvarů národního jazyka ve školní praxi Středočeského kraje (7—61). Jak naznačuje už název této stati, je autorčina analýza založena na vlastním výzkumu vyjadřování žáků škol Středočeského kraje (ZDŠ, gymnázií a pedagogické školy). Závažnost stati vyplývá z úkolu, který si autorka položila: zjistit, „jak se při rozvíjení vyjadřovacích schopností uplatňuje dnešní škola, jaké jsou konkrétní znalosti spisovného jazyka a ostatních útvarů národního jazyka a zda se dnešní mladá generace ve věku 11—18 let dovede kultivovaně vyjadřovat“ (s. 11). Všestranným rozborem získaného jazykového materiálu, komunikativních situací a také názorů školní mládeže na vlastní vyjadřování dospěla autorka k těmto závěrům: „ … žáci již od šesté třídy víceméně znají kodifikaci spisovného jazyka po stránce hláskoslovné a morfologické (hloubka znalostí roste od šesté třídy) v rozsahu, který stanoví osnovy českého jazyka na jednotlivých stupních školy“ (s. 57); „ … zkoumaní mluvčí jsou schopni užívat prostředků spisovného jazyka, přesněji řečeno, vědí, jakých prostředků by měli užít, ale nezvyk na pravidelné užívání takových prostředků způsobuje, že přes jejich snahu proniknou do projevu i prvky z nižších útvarů národního jazyka“ (s. 58); „ … zvuková realizace dělá mluvčím při snaze o spisovné vyjadřování největší potíže“ (s. 58). Budeme proto nepochybně s autorkou souhlasit v názoru, že naše škola by měla péči, kterou věnuje pravopisu, doplnit i větší snahou o zvukovou kulturu vyjadřování. O to a vůbec o zvýšení úrovně jazykových projevů žáků by měli dbát nejen češtináři, ale v rámci požadavku jednotného pedagogického působení na žáky i učitelé ostatních předmětů.

Názor žáků, že spisovný jazyk se hodí jen pro oficiální veřejné projevy (důsledek je, že ho mimo vyučování velmi málo užívají), a dnešní situace, že v běžné komunikaci se užívá mluvy značně vzdálené spisovnému vyjadřování, nejsou dobrými pomocníky v úsilí učitelů naučit naši mládež bezpečnému ovládání spisovného jazyka. Lze sice souhlasit s autorkou, že dnes ani v blízké budoucnosti nelze počítat s tím, že by se dorozumívacím nástrojem běžné denní praxe stala hovorová forma spisovného jazyka, ale neměli bychom se tohoto — byť vzdáleného — cíle vzdávat. Výsledky autorčina rozboru utvrzují v přesvědčení, že bychom měli neustále podporovat vývoj přibližující běžnou mluvu k hovorové formě spisovného jazyka a naopak tuto hovorovou formu cílevědomě přibližovat (pružnou, zživotňující kodifikací) běžné komunikaci. To by přispělo i k omezení hlavního nedostatku současné jazykové praxe mladé generace, který R. Brabcová svým rozborem ukázala, tj. labilní dovednosti spisovného jazyka užívat v komunikativních situacích, které užívání spisovného jazyka vyžadují.

[97]Úvaha M. Markové K vymezení polopredikativních konstrukcí (63—75) se zabývá spíše podstatou polopredikativnosti než jejím vymezením vůči jiným jevům. Je totiž zaměřena spíše na to, co mají polopredikativní konstrukce společného s jinými konstrukcemi s oslabenou, implicitní, druhotnou predikací, než na to, co polopredikativní konstrukce odlišuje. Polopredikativní konstrukce chápe autorka jako konstrukce, které jsou v polopredikativním a polodeterminativním syntagmatickém vztahu k některému členu věty, do níž jsou začleněny, které jsou v paradigmatickém vztahu k plné predikaci větné a které mají funkci vyjadřovat kondenzovaně druhotné sdělení.

Stať I. Havlové Tematická výstavba přihlášek vynálezů (77—84) analyzuje syntax odborné promluvy, a to odborného popisu, jehož výstavba je značně stereotypní. Standardnost tohoto typu komunikátu je však jeho předností, protože ho činí přehledným a snadněji převeditelným do informačního jazyka. Tematickou výstavbu přihlášek vynálezů charakterizuje autorka (podle Danešových tematických posloupností) jako průběžné téma. Protože přihlášky vynálezů obsahují zpravidla i výkresy, jde o smíšené jazykově-nejazykové komunikáty a analýza jejich textové výstavby by měla objasnit též zapojení nejazykové komunikace do textu verbálního komunikátu. Autorka však tuto problematiku podrobněji neřeší.

Sborník obsahuje dále stať znalce české a latinské kultury 14. století u nás J. Tříšky nazvanou K jazykovému paralelismu a školské terminologii 14. stol. (85—92). Kulturní a částečně i jazykový (hlavně lexikální) paralelismus česko-latinský ve 14. stol., zvl. v oblasti školské (univerzitní) vzdělanosti, který autor akcentuje, je nepochybnou skutečností, ale pro nás by dnes bylo v rámci tohoto tématu užitečné sledovat spíše pokusy vymanit se z něho. Např. české paralely latinských přísloví, alespoň pokud jde o příklady autorem uváděné, sotva opravňují k závěru, že „latinská a česká přísloví jsou příkladem paralelismu latinské a české věty“ (s. 90), srov. Premeditata loqui bene conveniunt sapienti což tě má potkati potom, napřed rád přěmietaj o tom (Nová rada). Je sice pravda (jak se praví v latinském resumé), že „Syntaxis Bohemica constructiones Latinas varias imitabatur“ (s. 92), ale uváděné české paralely latinských přísloví jsou syntakticky samostatné, nejde o paralelismus jazykový. Jinak stať připomíná hlavně Klaretovy české výrazy za latinské termíny z oblasti školské a z oblasti nauk pěstovaných ve středověké škole (gramatiky, rétoriky).

J. Hedvičáková přispěla do sborníku statí Jazyk básnické trilogie Jana Erazima Vocela (93—113). Vocel byl spíše vědec (archeolog a historik) než básník, ale i studium jeho básnického jazyka vítaně přispívá k poznání vývoje našeho jazyka v minulém století. Každá výstižná analýza vývoje jazyka 19. století umožňuje lépe poznat kořeny jazyka současného. Zdaleka ještě nemáme popsán jazyk všech významných tvůrců minulého století a zejména potřebné by bylo rozšířit tyto analýzy i na jazyk nebásnický.

Hedvičáková se neomezuje na popis jazyka trilogie (Přemyslovci, Meč [98]a kalich, Labyrint slávy), nýbrž charakterizuje Vocelovo básnické dílo obecněji, a to z hlediska literárního a společenského působení. Jazyk Vocelův označuje za vcelku konzervativní, knižní, ale držící kontakt s vývojem. To dokládá i kvantitativním výzkumem některých jazykových jevů. Autorka konstatuje, že některé zvláštnosti Vocelova jazyka jsou způsobeny patrně potřebami rýmovými a rytmickými, avšak zcela objektivní posouzení těchto jevů by vyžadovalo srovnání s autorovým vyjadřováním v nebásnických textech, popř. s vyjadřováním jiných autorů téže doby. Také „rozkolísaná“ kvantita některých slov by vyžadovala širšího srovnávacího zkoumání. Někdy jde pouze o jinou kvantitu, než jakou mají tato slova dnes, nikoli o rozkolísanost. Závěrem je možno konstatovat, že pět statí Filologických studií XI přispívá k lepšímu poznání našeho jazyka a jeho minulosti.


[1] Filologické studie XI, Z dějin a přítomnosti českého jazyka, Univerzita Karlova, Praha 1981, 113 stran (uspořádal prof. PhDr. Josef Polák, CSc.).

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 2, s. 95-98

Předchozí Věra Petráčková: Sborníky filozofické fakulty Univerzity Palackého

Následující Jaroslav Porák: Příspěvek k poznání dějin naší bohemistiky a slavistiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1