Příspěvek k poznání dějin naší bohemistiky a slavistiky

Jaroslav Porák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nebývá zvykem přinášet v odborných časopisech referáty o učebních textech, které vydávají jednotlivé vysoké školy. V poslední době však vycházejí bohemistická skripta, která přesahují rámec běžných učebních textů a o nichž by měla být odborná veřejnost informována. Navíc jsou to publikace, které zpravidla není snadné si opatřit, protože jsou k dostání jen v prodejnách na příslušné fakultě. Uveďme např. nové zpracování Havránkova Vývoje spisovné češtiny, který vyšel původně v dodatcích k Čs. vlastivědě v r. 1936, jež je dnes jen těžko dostupná.[1]

Dalším takovým titulem, o němž chceme podat zprávu, je Čítanka ze slovanské jazykovědy v českých zemích I, jejímiž autory jsou pracovníci brněnské filozofické fakulty J. Nechutová, D. Šlosar a R. Večerka (vydala Univerzita J. E. Purkyně, filozofická fakulta, Brno 1982, 162 s.).

Práce je uvedena obsáhlou studií R. Večerky o bohemistice a slovanské jazykovědě u nás od počátků (tj. od 9. stol.) až do osvícenství (tedy do poloviny 18. stol.). K ní je připojena výběrová, ale dosti obsáhlá bibliografie prací obecných i prací o jednotlivých autorech a dílech. Celá devítisetletá epocha je rozdělena do čtyř období. První je období staroslověnské na Velké Moravě [99]a v přemyslovských Čechách; zahrnuje se sem jednak prozaická předmluva k evangeliu a veršovaný Proglas Konstantinův, které si všímají otázek překladu, jednak obrana staroslověnštiny. Po přenesení staroslověnské kultury do Čech se v těchto liniích nepokračovalo a jako počátky jazykovědných snah se chápou glosy,[2] jež Večerka interpretuje jako zárodky dvojjazyčné lexikografie. Na tuto oblast navazuje i následující období, už ryze české, od 12. stol. až do počátků humanismu (tedy do konce 15. stol.). Glosátoři připravovali půdu pro vznik různých terminologických soupisů a slovníčků; dalším krokem jsou pak rozsáhlejší slovníky (např. Klaretovy). Největší pozornost v tomto období věnuje autor Husovu traktátu o českém pravopisu.

Následuje doba humanistická, kterou autor končí rokem 1620 (bitva na Bílé hoře), kdy se česká jazykověda rozvíjí v řadě dílčích oblastí. A konečně poslední je období od Bílé hory do osvícenství. V něm se objevuje u nás výraznější zájem o jiné slovanské jazyky, proto autor doplňuje kapitolu stručným přehledem o počátcích mluvnictví a slovníkářství u ostatních Slovanů. Poslední část této kapitoly je věnována situaci slovenské.

Záslužný Večerkův přehled shromáždil, utřídil a dal do vzájemných souvislostí velkou řadu faktů.

Snad by bylo lze připomenout ještě neznámého lingvistu, nejspíše učeného mnicha z některého českého kláštera na rozhraní 13. a 14. stol., který využil některých starších náběhů a vytvořil velmi promyšlený pravopisný systém přesně se vyrovnávající s řadou rysů českého fonologického systému; dnes tomuto systému říkáme starší spřežkový pravopis.[3] V 16. stol. by bylo možno doplnit pojednání o odborné terminologii od Tadeáše Hájka z Hájku, které je v jeho předmluvě k Melantrichovu vydání Herbáře (srov. nové vydání v nakl. Odeon, Praha 1982), kde se mluví např. o rozdílech mezi lidovým názvoslovím rostlin a jejich odbornou terminologií, o požadavku jednoznačnosti termínů, o nevýhodách synonymie v terminologii, o vztahu české a latinské terminologie apod. Promyšleným příspěvkem k otázce doslovnosti a volnosti překladu a vlastně k jeho teorii je předmluva k 3. knize makabejské od Sixta z Ottersdorfu; znám ji z 3. vydání Melantrichovy bible v r. 1570. Třetí kniha makabejská byla do bible zařazena dosti pozdě a v 1. vydání Melantrichovy bible ještě není.

Textová část přináší chronologicky řazené ukázky z jednotlivých prací a autorů. Začíná předmluvou k překladu evangelia od Konstantina Filozofa a končí ukázkou z Doležalovy mluvnice z r. 1746. Texty staroslověnské a latinské jsou opatřeny paralelními českými překlady. Ukázky jsou dobře voleny, takže jsou vhodným protějškem Večerkových úvodních výkladů (tak např. v ukázce z Rosovy mluvnice z r. 1672 si můžeme přečíst první slovanské pojednání o slovesném vidu).

[100]Pouze jeden text je zde otištěn celý, a právě tento počin autorů bychom chtěli zvláště připomenout. Jde totiž o Husův traktát o pravopisu, který byl u nás vydán A. V. Šemberou v r. 1858 (je zde řada chyb), pak V. Flajšhansem a v r. 1903 v Sebraných spisech M. Jana Husi. Ukázka (pouze v českém překladu) je dále ve Výboru z české literatury husitské doby II, Praha 1964. V novější době se zájem o tento traktát, který přináší nejen návrh na reformu českého pravopisu, ale i řadu pozoruhodných úvah obecně lingvistických, projevoval spíše v zahraničí. (Srov. např. přetisk Šemberova vydání v edici Slavische Bibliothek, Amsterdam 1965, a rozsáhlou práci J. Schröpfera, Hussens Traktat Orthographia bohemica, Wiesbaden 1968, v níž je celý text latinský otištěn s paralelním německým překladem, s komentářem a interpretací i s rozsáhlým aparátem poznámkovým.) U nás se už dlouho pociťovala potřeba nového vydání tohoto Husova traktátu, a proto je třeba přivítat, že autoři čítanky uveřejnili celý latinský text s českým překladem J. Nechutové (škoda, že vzhledem k rozsahu a charakteru publikace nebylo možno přidat komentář).

Zájem lingvistů v minulosti se soustřeďoval převážně na češtinu, a proto je tato čítanka v obou svých částech vlastně výkladem a exemplifikací dějin naší jazykovědné bohemistiky v starším období. Práce brněnských autorů je tak příspěvkem k problematice, která delší dobu stála stranou zájmu našich bohemistů a jejíž studium se začíná v současné době prohlubovat (srov. např. i konferenci o dějinách starší české bohemistiky, která byla u příležitosti 450. výročí vydání první mluvnice češtiny uspořádána v květnu 1983 na filozofické fakultě UK v Praze).[4]

---

[1] B. Havránek, Vývoj českého spisovného jazyka, učební text filozofické fakulty UK v Praze, SPN, Praha 1979, 159 s. — Můžeme ostatně připomenout na tomto místě i práci J. Zubatého, České sloveso, která vyšla v edici Prameny české a slovenské lingvistiky v nakladatelství Academia, Praha 1980, 76 s., a která byla původně učebním textem vycházejícím ze Zubatého bohemistických přednášek na pražské univerzitě v r. 1915.

[2] Srov. k tomu nověji J. Petr, Staroslověnská kulturní tradice v Čechách, ve sb. Přednášky z XXII. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 1981, s. 5.

[3] Srov. J. Porák, Počátky české vzdělanosti a českého literárního jazyka, sb. cit. v pozn. 2, s. 30.

[4] Viz o tom V. Petráčková, Konference o starší české, slovenské a slovanské jazykovědě, NŘ 66, 1983, s. 269—272.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 2, s. 98-100

Předchozí Josef Hrbáček: Sborník Filologické studie XI

Následující Jaroslav Porák: Vliv ruštiny na slovní zásobu češtiny v obrození