Časopis Naše řeč
en cz

Karel Svoboda sedmdesátiletý

Karel Šebesta

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V lednu letošního roku oslavil sedmdesáté narozeniny Karel Svoboda, náš přední bohemista, dlouholetý vysokoškolský učitel, zkušený autor řady odborných publikací, školních učebnic, metodických příruček a také zasvěcených článků, uveřejňovaných pravidelně v Naší řeči a v dalších lingvistických časopisech.

Narodil se 8. ledna 1914 v Brandýse nad Labem. Po absolvování gymnázia a filozofické fakulty UK (obor čeština-němčina) působil po 18 let na několika středních školách — v Mladé Boleslavi, Teplicích a v Benešově u Prahy — a získal bohaté pedagogické zkušenosti. Nepochybně také tímto dlouhým intenzívním kontaktem s praxí byl posílen jubilantův smysl pro její potřeby a pro praktickou užitečnost lingvistického bádání. V r. 1956 zahájil dráhu vysokoškolského učitele. Zpočátku pracoval na Vysoké škole pedagogické, později na FFUK, kde působil jako docent na katedře českého a slovenského jazyka až do r. 1979 a pak, už v důchodu, ještě po několik semestrů jako učitel externí. I po skončení pedagogické činnosti zůstal členem komise pro kandidátské obhajoby v oboru teorie vyučování mateřskému jazyku, redakční rady časopisu Český jazyk a literatura (dále ČJL), vedl autorský kolektiv připravující experimentální učebnice českého jazyka pro gymnázia a metodické příručky k nim, je spoluautorem integrované učebnice pro čtyřleté střední školy atd.

Sedmdesáté narozeniny jsou dobrou příležitostí k tomu, abychom si připomenuli Svobodův přínos české lingvistice, zejména bohemistice. Není to úkol snadný. Od r. 1946 do r. 1982 uveřejnil K. Svoboda přes 170 původních studií, včetně několika publikací knižních. Jeho příspěvky se objevily ve více než 30 časopisech a sbornících lingvistického nebo pedagogického zaměření. Jen ve Slově a slovesnosti uveřejnil za toto období na 20 rozsáhlých studií. Jeho první články nejsou orientovány lingvisticky. Nalézáme mezi nimi práce literárněvědné, články vztahující se k teorii vyučování literatuře i čistou publicistiku (Karel Svoboda byl v době svého středoškolského působení, ale i později publicisticky činný — vedl dokonce divadelní rubriku v teplickém krajském listě). Záhy se však zájem K. Svobody začíná obracet k lingvistice a jeho smysl pro aktuální potřeby vědy a praxe, schopnost získávat a zpracovávat bohatý jazykový materiál i dar bystře ho interpretovat přinesly české bohemistice cenné poznatky nejen dílčí, ale i několik významných, zásadních syntéz, a to poměrně velmi záhy. Od r. 1956, kdy [39]začal působit na Vysoké škole pedagogické, dokázal v krátké době zpracovat a v r. 1962 publikovat dvě velké syntetické práce, z nichž každá představuje původní dílo trvalé hodnoty: Infinitiv v současné spisovné češtině (Academia, Praha 1962) a Základy metodiky vyučování mateřskému jazyku v 6.—9. roč. ZDŠ a na školách 2. cyklu (Univerzita Karlova, Praha 1962). Metodické otázky se staly K. Svobodovi tématem velkého počtu článků a dalších knižních publikací i základnou pro jeho praktickou činnost v oblasti pedagogické, v tvorbě učebnic a metodických příruček, ale i v činnosti přednáškové mimo fakultu. (Jeho bohatou činnost na poli metodickém hodnotí článek v ČJL.)

Také k problematice infinitivu se K. Svoboda později několikrát vrátil. Autorsky se podílel na zpracování infinitivu v akademické mluvnici češtiny a ve své studii publikované v 39. ročníku SaS se znovu a velmi podnětně zabýval časovým rozvrstvením infinitivních konstrukcí ve spisovné češtině. Na základě první verze práce o infinitivu získal K. Svoboda v r. 1960 hodnost kandidáta věd a v r. 1964 se habilitoval. V té době už se intenzívně zabýval problematikou souvětnou. Početné studie věnované jednotlivým problémům souvětné stavby, které průběžně uveřejňoval v NŘ, SaS a jinde, vytvořily základ knihy Souvětí spisovné češtiny, originálního díla, které podává velmi podrobné výklady českých souvětných konstrukcí. Jde o dílo neobyčejně bohaté a cenné jak výkladem teoretických otázek souvětné stavby, tak i shromážděným a interpretovaným jazykovým materiálem. K. Svoboda své Souvětí vydal v r. 1970 jako učební text a v témže roce je podal a obhájil jako disertační práci k získání vědecké hodnosti doktora věd.

Ve stínu těchto velkých, impozantních prací a Svobodova rozsáhlého díla didaktického někdy nezaslouženě zůstávají jeho studie o tématech, jimž se nedostalo z jeho pera syntézy tak reprezentativní. Všimneme si podrobněji dvou takových oblastí: historické syntaxe českého jazyka a jedné oblasti pomezní, lingvisticko-didaktické, analýzy jazyka žáků. V obou těchto sférách se mohly výrazně uplatnit typické přednosti lingvistické práce K. Svobody: jeho schopnost detailní, jemné analýzy a podrobného výkladu jazykového jevu, snaha výklad doložit bohatým a instruktivním materiálem a soustavný zřetel k potřebám jazykové praxe.

První studii s historickým zaměřením publikoval K. Svoboda již v r. 1959. Byla to práce o souvětné stavbě v jazyce Hýblových časopisů. Již v ní mohl konstatovat, že v době obrozenské dochází k velmi prudkému rozvoji také ve stavbě souvětné, třebaže na rozdíl od jiných jazykových jevů není tento pohyb regulován a často ani registrován soudobou jazykovědou (a vlastně ani jazykovědou pozdější). To ho pak přivedlo k prohloubenějšímu studiu souvětí tohoto období i etap následujících a předcházejících. Charakteristickým rysem jeho prací z historické syntaxe je to, že se nesnaží pouze zjistit, popř. vyložit stav jazyka v jisté době, ale že historické poznatky chápe jako prostředek osvětlující situaci současnou. Tento svůj přístup ke zkoumání his[40]torické gramatiky vyložil v článku K historické metodě při studiu současné syntaxe (SaS 39, 1978, s. 262—265) a uplatnil ho v řadě studií publikovaných zejména v letech sedmdesátých. Typický je po té stránce článek O časovém rozvrstvení přípustkových spojek v současné spisovné češtině (NŘ 57, 1974, s. 67—71). K. Svoboda v něm vyložil pronikání nových přípustkových spojek i když, i kdyby, třeba/s/že a zatlačování spojek dřívějších (ač, ačkoli, byť, byť i, jakkoli) do vrstvy knižní a ukázal na spojitost tohoto vývoje s faktory společenskými. Výrazně kodifikační zaměření má jeho článek o vývoji vět s aniž od souřadicích konstrukcí k podřadicím (Věty se spojkou aniž, NŘ 55, 1972, s. 97—103), který dokládá, že historický přístup může pomoci při řešení konkrétních jazykově kulturních problémů. Historický aspekt má i Svobodův výklad výrazu když v jistých případech jako příslovce vztažného (K některým otázkám vět vztažných, Slavica Slovaca 2, 1967, s. 334—339). Připomeňme dále obsáhlou studii O vývoji některých souvětí v době Jungmannově (Slavica Pragensia 17, 1975, s. 89—114) a syntetickou přednášku O současném českém souvětí z hlediska vývojového, publikovanou ve sborníku Přednášky z 23. běhu Letní školy slovanských studií (LŠSS) v r. 1979 (UK, Praha 1981); obě přispívají k vytvoření celkového obrazu vývoje souvětné stavby češtiny v novější době a jeho promítnutí v dnešním systému souvětných konstrukcí.

Druhá oblast, o které je potřeba alespoň krátce se zmínit, představuje spojnici mezi jazykovědnou a metodickou složkou díla K. Svobody. Jsou to publikace věnované jazyku žáků, jeho vývoji a typickým nedostatkům. Mohu zde připomenout jen některé. Od teoreticky základní, výchozí práce (Jazykové vyjadřování a myšlení se zřetelem k vyučování mateřskému jazyku, ČJL 1970—71, s. 337—344, 388—398) přes dílčí analýzy (např. Strukturní vady v třetí větě souvětí, ČJL 1973—74, s. 204—213, 259—266) směřoval K. Svoboda opět k syntéze, vydané v l. 1975 a 1976 jako učební text pod názvem Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení, díl I. a II.

Tím, co jsme dosud uvedli, není ovšem vyčerpán celý okruh odborných zájmů K. Svobody. V jeho bibliografii můžeme najít řadu titulů věnovaných také syntaxi věty jednoduché (např. stanovisko k teorii větných členů, vyjádřené v přednášce publikované ve sborníku LŠSS z r. 1980), dalším obecným otázkám syntaktickým (Ke komplexní syntaktické sémantice, SaS 40, 1979, s. 35—44; K poznávací hodnotě transformační metody v syntaxi, Slavica Pragensia 10, 1968, s. 161—170), slovníku, zejména v souvislosti s analýzou jazyka žáků, tvarosloví atd.

K. Svoboda si svou prací získal čestné místo v naší bohemistice a svými osobními vlastnostmi úctu a přátelství těch, kdo měli možnost blíže ho poznat. Rádi mu proto u příležitosti jeho životního jubilea přejeme hodně zdraví, radosti, sil a životní pohody.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 1, s. 38-40

Předchozí Jana Hoffmannová: Jazyková komika v kreslených vtipech Jana Vyčítala

Následující Jan Balhar: K dvojímu výročí profesora Adolfa Kellnera

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1