Jazyková komika v kreslených vtipech Jana Vyčítala

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

-

Přestože se v tvorbě našich kreslířů-humoristů setkáváme i s kreslenými vtipy „beze slov“, je ve většině případů důležitou součástí obrázku stručný slovní doprovod. Oba kódy se jistě mohou kombinovat nejrůznějšími způsoby a v různé míru se podílet na výsledném komickém efektu. Někdy je kresba pouhou ilustrací slovního vtipu, jindy naopak by bylo možno humorné sdělení dešifrovat i bez slovního komentáře. Nejčastěji se však kresba a slova doplňují, sdělení přináší teprve kombinace obou kódů jako kompaktní celek. Zároveň je ovšem mezi nimi jistý rozpor: proti sobě stojí vyjádření náznakové a konkretizující, implicitní a explicitní, obrazné a neobrazné ap.

Z těchto kombinačních možností hojně těží náš přední výtvarník v této oblasti — Jan Vyčítal. Jeho humor je přitom výrazně založen na potenciálních zdrojích komiky, které obsahuje repertoár jazy[31]kových prostředků. S jazykovou komikou pracuje i řada dalších kreslířů,[1] u Vyčítala je však tato orientace přímo dominantní a nutně musí být podepřena dobrou znalostí jazyka a jazykovou tvořivostí. (V tom nás utvrzuje skutečnost, že Vyčítal je rovněž autorem řady písňových textů.)

Velmi často jsou východiskem Vyčítalova kresleného vtipu přísloví, rčení, různé frazeologismy a obrazná spojení. Autor přitom čerpá jak ze zásobárny rčení a přísloví lidových, prostředků někdy z hlediska současného úzu zastaralých, popř. knižních, tak z neméně bohatých zdrojů těchto prostředků v obecné češtině.[2] Základní metoda je jednoduchá: kreslíř bere tato ustálená spojení slov „doopravdy“, konkretizuje je, vrací je k původnímu významu buď jako celek, nebo vnáší do hry původní významy, které jednotlivé komponenty těchto spojení už ztratily. Tento primární, nepřenesený význam je obvykle obsahem kresby.

Tak například dnes už značně otřelé knižní spojení ve výroku „To už je dnes desátý jablko, ve kterým hlodá červ pochybností!“ je spojeno s obrázkem dvojice nad mísou jablek, kde z jednoho rozkrojeného jablka vykukuje červ. Text obsahující podobné spojení „Není nad to, vychutnávat život plnými doušky“ doprovází kresbu člověka nahýbajícího si z láhve. Žena, kterou její manžel obdivuje, jak se umí v kuchyni ohánět, se skutečně ohání — po hejnu vos, které ji napadly. Sám jako kůl v plotě je lyžař, napíchnutý po pádu v krkolomné pozici na kůlu. Obrázek s textem „To je dneska ale psí počasí“ je samozřejmě plný psů. Rčení „Lžeš, až se ti od huby práší“ je konkretizováno nejen v obraze (k manželovi promlouvá žena s vysavačem), ale i v pokračování textu „ … kdo to má pořád uklízet?“

Podobně pracuje autor i s příslovími, jejichž obrazný charakter prostřednictvím kresby stírá. „Jen se na to pojď podívat — a pak že stará láska nerezaví!“ říká ženě muž před zrezavělým autem. Přísloví „boží mlýny melou pomalu, ale jistě“ je aktualizováno záměnou božích mlýnů za Špindlerův Mlýn — o oblíbeném středisku zimních sportů tak soudí lyžaři s končetinami v sádře. Prostřednictvím opozita obměnil autor známé přísloví v textu „ … líná huba, chlupatý neštěstí“ (vztahuje se ke kočce na obrázku).

[32]Další karikovaná rčení, frazeologismy a ustálená spojení jsou součástí našeho současného běžného vyjadřování a jsou často příznačná pro obecnou češtinu (zvláště v ústech mládeže).

Tak např. „smutný, když nemá do čeho píchnout“ je na Vyčítalově kresbě ježek. Vybídnutí, aby „pohnuli kostrou“, si nesprávně vyložili žáci při návštěvě archeologických vykopávek (na obrázku skutečné kostry). Lyžařka, která na obrázku právě dopadla na zadní část svého těla, si stěžuje, že ji manžel vylákal na lyže, aby „pořád neseděla doma na zadku“. „Za kočkama“ chodí samozřejmě skutečný kocour (který se na to na obrázku upravuje před zrcadlem). A je tu i řada daších ustálených spojení: své nápadníky „posílá do háje“ dívka sedící u lesa. U králíkárny plné smějících se králíků se nachází muž s výrokem „Tak abysme si rozuměli, já tu nejsem pro srandu králíkům!“ v obláčku. „No, tak sis uřízl kšandu, no“ chlácholí dívka svého partnera, kterého autor nakreslil s přeříznutou šlí a nožem v ruce. Ženě-houslistce říká muž, rovněž s houslemi v rukou: „Obávám se, slečno Jarmilko, že s naší láskou je šmytec“. Člověk, o němž telefonující říká, že „je na drátě“, visí na obrázku za kalhoty na drátěném pletivu v plotě. Spojení „jsem blbej, jak daleko vidím“ užívá pacient zkoušený ze čtení písmen u očního lékaře.

Speciálním případem je kresbou zprostředkovaná kontaminace dvou ustálených spojení se společným komponentem, kde v jednom z nich ovšem zůstává oběma složkám spojení původní význam, kdežto ve druhém případě se původní význam společného komponentu při frazeologizaci ztratil.

Tak se kontaminují spojení pouštět draka a vzít draka (dívka na obrázku k partnerovi při pouštění draka: „Jsem tak šťastná, žádný z mých bývalých milenců mi draka nepouštěl, každej ho jenom vzal!“), jindy vypláznout jazyk a vypláznout stovku (na obrázku pacient s bankovkou visící z úst k lékaři: „Jsem zvyklej vždycky nejdřív vypláznout stovku!“).

V některých případech dochází k aktualizaci ustálených slovních spojení záměnou jednoho komponentu výrazem v této souvislosti zcela neočekávaným.

Tak se objevuje místo nudistické pláže nudistické křoví („Pláž u nás nemáme, tak jsme tu aspoň zřídili nudistické křoví!“), místo umělého dýchání z úst do úst umělé dýchání čenichem v čenich (jde o kocoura), dále např. v zimě na horách: „Ne, slečno, já nelyžuju, já se sem jezdím nalokat čerstvýho vzduchu a ne čerstvýho sněhu!“. K obdobné záměně dochází dokonce i v ještě těsnějších spojeních — ve slovech složených (čistokrevný — čistorumný; o bernardýnovi se soudkem rumu: „A tohle je náš čistorumný bernardýn Pepa!“).

Autor vtipů narušuje i pevně asociované spoje mezi výrazy významově příbuznými, z nichž jeden je však rozsahem svého významu skupině ostatních nadřazen.

[33]Tak je tomu např. u významového vztahu rod-druh (plaz — had, zmije: „… hřála jsem na svém srdci dálkoplaza!“;[3] pes — boxer: místo toho pes-lyžař na obrázku, místo druhů psů reprezentanti různých sportovních disciplín).

Kromě toho Vyčítal přenáší některé výrazy nebo slovní spojení do překvapivého kontextu, užívá jich pro označení jiných jevů, než je běžné:

Sádrový trpaslík se objevuje v souvislosti s lyžařem, který má končetiny v sádře; muž s koštětem na jiné kresbě vysvětluje „ … jdu do hospody, tak za sebou zametám stopu“; známý uzel (obvykle na kapesníku) jako prostředek proti zapomínání se na Vyčítalově obrázku objevuje na trubce u vodovodního kohoutku, jehož opravu instalatér dokončil („To já jen abyste mi nezapomněl něco šoupnout!“). Hříčka s významovou protikladností — a tedy za normálních okolností nepravděpodobnou spojitelností — slov trpaslík a vyrůst („Všechno to na tý zahrádce roste jako z vody — podívej, už i ten trpaslík vyrost!“) není samozřejmě u Vyčítala původní; na komickém efektu se zde však nemálo podílí kresba urostlého trpaslíka v zahrádce.

Za určité narušení kontextu, vybočení z něho náhlým přechodem do jiné vyjadřovací roviny lze považovat i řečové reakce zobrazených postav, zcela neadekvátní dosavadnímu charakteru promluvy, jež pointují některé vtipy.

Tak se ptá dívka s květinou na louce: „… miluje mě věrně, tajně, láskou se souží, po jiné touží … nebo zase někde dřepí na pivu?“ Jinde muž k partnerce: „Vždycky, když zřím východ slunce … a mlha se válí po úbočí … tak si říkám, jak to asi zaválíme v první lize!“; podobně v podzimní přírodě: „Podívejte, stromy už svlékají svůj háv, mlhy se válejí po lukách, jenom s váma pořád nic není!“ (zde se kromě zlomu v povaze promluvy uplatňují i asociační spoje mezi jednotlivými významy některých slov).

V řadě případů výtvarník svou kresbou ilustruje, konkretizuje doslovný význam názvů uměleckých děl, jmen literárních nebo historických postav, názvů jídel, nápojů, her, známých citátů z písní, pohádek, pověstí atd.

Tak promluva „Stejně jsi pořád chtěl snídani v trávě!“ patří ženě zobrazené při pádu se schodů do zahrady, jehož výsledkem je obsah podnosu se snídaní rozházený v trávě. „Z tebe inženýr Kašpar stejně nikdy nebude“, říká partner na obrázku postavě, která je oblečena v kostýmu kašpárka a pokouší se létat. Na jiném obrázku se vánoční kapr snaží zachránit před zabitím přesvědčováním, že „opravdu tradiční staročeské štědrovečerní jídlo je španělský ptáček“. Jeden ze čtyř muškeťýrů na další kresbě pronáší výrok „Pánové, jsme nesmrtelní, jednou se po nás bude jmenovat i chlast!“ (narážka na názvy vín Porthos, Aramis atd.). Poštovní doručovatel [34]s dopisem je u dveří uvítán: „Jdete jak na zavolanou, zrovna mám takovou chuť si zahrát na tichou poštu!“

O doslovnou interpretaci názvu jídla pomocí citátu z populární písně jde v textu u kresby se Sherlockem Holmesem a dr. Watsonem: „Pátráni skončilo, milý Watsone, zde zapomenutá cikánská pečené hovoří jasně, kdo to byl — cikán, černý cikán!“ Citát z písně „Stojí štěstí na rozcestí“ se objevuje ve vztahu k turistce stojící na obrázku u rozcestníku. Obrázek popíjející společnosti v baru a Choda se zdviženým čakanem u dveří je doprovázen barmanovým sdělením zákaznici, které s malou obměnou parafrázuje známý citát: „Nevěřila byste, jak to zvyšuje akumulaci, stačí, když se tu zjeví a vzkřikne: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dna!“ A charakter citátu má i text „To je ten tajemný klíček, co dívčí srdce odmyká!“ (na Vyčítalově obrázku je jím zcela prozaický žebřík, přistavený k oknu).

S vlastními jmény si Jan Vyčítal ve svých vtipech pohrává vůbec poměrně často: využívá toho, že jejich složkami se stávají některá apelativa (už uvedený příklad Špindlerova Mlýna), jejich zvukové podobnosti s některými apelativy, popř. i etymologické souvislosti (viz dále Kréta — kretén) i případů přechodu vlastních jmen v apelativa (obrázek rodinných vánoc s textem: „Strýc Franta? Nevím, od té chvíle, cos řekl dětem, aby zapálily františka, jsem ho už neviděla!“).

Velmi obratně pracuje kreslený humor Jana Vyčítala i s polysémií četných českých slov: autor zaměňuje jejich jednotlivé významy (často původní + přenesený) a stejně si pohrává i s homonymy.

Tak je např. skokanský můstek zaměněn s terminologizovaným významem slova můstek (‚částečná náhrada zubů‘) — pacientovi u zubního lékaře vyskakuje z úst skokan na lyžích. Lyžařské hůlky a čínské jídelní nářadí jsou zaměněny v jiném vtipu (lyžař na obrázku jí pomocí lyžařských hůlek). Pojmenování druhu psa boxer figuruje vedle původního významu slova („Ale to sis poplet, psa máme jezevčíka, boxer je kocour!“ — na kresbě obě zvířata, z nichž kocour má na tlapkách boxerské rukavice). Původní význam slovesa příst při užití o kočce implikuje význam přenesený (při pohledu na kočku u šicího stroje říká majitelka jiné kočky: „Tak to ne, ta naše jenom přede!“). O hru s přeneseným a původním významem jde i u slova trubec (muž u včelína k ženě: „Za všechno mohou ty mé proklaté včely — udělaly ze mne trubce!“), zajíc (otec: „ … vždycky jsem se bál, až přijde nějakej vyvalenej  … zajíc žádat o ruku naší dcery!“ — u dveří s kyticí skutečný zajíc), parohy (citát z pohádky o Smolíčkovi „Za hory, za doly mé zlaté parohy jeskyňky nesou“ užívá muž ve vztahu k nevěře své ženy). Zajímavé je i jemné rozlišení jednotlivých významů slovesa nosit s odlišnou sémantickou spojitelností a uplatnění katachréze (tj. současné vybavení vlastního i obrazného významu a jejich záměna), „To je nejgalantnější zajíc z celejch Brd, pokaždý když sem jedu, tak mi nosí sněženky i bágl!“.

V mnoha případech zde autor pracuje s kontrastem původního významu lexikální jednotky ve spisovném jazyce a významu přeneseného, který má týž výraz v obecné češtině nebo ve slangu.

[35]Např. muž u převrženého člunu vybízí k záchraně utopenců (sklenice s vuřty plave vedle nich ve vodě). Původního a přeneseného významu slova křeček (‚chamtivý člověk‘) je využito v textu „Jedinej, kdo ti ty hodinky mohl čmajznout, je tenhle křeček …“ (nakreslen skutečný křeček, kterého přináší muž ženě). Podobně je tomu i u slova klacek (o psu, který nese v tlamě zajíce: „Ten se v životě nenaučí aportovat — už zas nese jinýho klacka!“) — vedle jeho původního významu tu vystupuje význam přenesený ‚velký, popř. mladý člověk‘, kterého je možno užít i pro zvíře. Navíc zde rušivě působí kontrast životnosti a neživotnosti, tedy odlišných tvarů ve dvou různých významech slova (4. p. klacek — klacka). V textech „hřála jsem na svém srdci dálkoplaza“ (viz výše; vysvětlení v pozn. 3) a varovném „Bacha, po svatým Jiří bejvaj tydle dálkoplazi už jedovatý!“ se využívá příbuznosti původního významu slova plaz s významem slova had a přeneseného významu, s nímž slovo plaz vstupuje do uvedené složeniny.

Podobně vstupují do hry různé významy i řady dalších slov: štěně (lyžař o bernardýnovi nesoucím soudek: „Spíš než ten pes by mě zajímalo to štěně!“), zahýbat (instruktor autoškoly v autě k žačce: „Nejdřív vás naučím zahýbat manželovi!“), buchta (muž u válu k dívce ve dveřích: „ … dělám dneska prvně makový buchty, tak jsem myslel, jestli byste mi nepostála modelem!“), brnknout si (dotaz člověku s kytarou: „Můžu si od vás brnknout?“), zapadnout (muž brodící se sněhem: „Všechno je tak zapadaný, že asi taky někam zapadnu“), vymést, resp. vymetat („Proč já, vůl, nedělám uklízečku? Dyť já přes den vymetu takovejch podniků!“), vařit („Ty vařej, co!“ hodnotí výkon hudební skupiny dva kuchaři) aj. (V těchto případech se kresba stává z velké části už pouze ilustrací slovního vtipu.) Někdy vzniká ovšem i slovní hříčka: např. u hadice nejde o skutečnou homonymii, slovo nemá význam ‚samička hada‘ („Hola, lovče hadů, koukejte nechat tu hadici na pokoji!“ — na kresbě gumová hadice).

Výrazným zdrojem jazykové komiky jsou pro J. Vyčítala též slovní hříčky založené na významových kontrastech slov, která jsou si zvukově blízká. V textech dochází k záměně členů dvojic, skládajících se nejčastěji z jednoho slova českého a z jednoho výrazu cizího původu (je přirozené, že zvuková — avšak v daleko menší míře i grafická — podobnost spojuje právě takovéto dvojice).

Tak se prolínají významy hláskově blízkých slov smog a zmoknout v otázce „Pepo, kdes tak smognul?“ (položené učerněnému, zaprášenému muži vcházejícímu do dveří). Podobně je tomu u dvojic výrazů disco a dýško (tj. ‚diškrece‘ — číšníci na diskotéce: „Z celý pop-music mám nejradši tenhle dýško-sound!“), hi-fi a haf (na obrázku s textem „Pořídili jsme si ha-fi soupravu!“ štěká pes u boudy do mikrofonu, spojeného se dvěma reproduktory), rock a rok (dítě se školní brašnou a s názvem známé skupiny „Boney M“ na tričku matka napomíná, že se neříká „nový školní rock“).

V dalších případech jde však i o dvojice hláskově blízkých výrazů cizího původu, nebo naopak o blízkost dvou výrazů českých, jež se [36]v textech zaměňují, ev. uvádějí do souvislosti pro dosažení komického účinku:

sex — six (muž s vyplněnou křížovkou o své dceři: „Myslím, že se o ni ještě nemusíme bát, zatím pořád vyplňuje sex jako anglickou číslovku!“), šampón — šampus („A nalej mi ten šampón do flašky od šampusu!“), Kréta — kretén („Co bych jezdil na dovolenou zrovna na Krétu, copak jsem ňákej kretén?“), hotel, motel, botel a proti tomu folel (muž chystající se na dovolenou si nad mapami a prospekty klade otázky v podobě prvních tří výrazů — pointou je výraz čtvrtý, zvolání, doprovázející kresbu muže blaženě spočívajícího na pohovce), samotář — šamotář (tramp budující před stanem na mýtině vyšamotovanou pícku, „ … říkají mi Vlk šamotář!“), posel — osel („Podívej, první oslové jara!“ — před dvojicí v jarní přírodě párek skutečných oslů), sněžný — směšný (napolo svlečená žena před sněhovým iglú: „ … sněžný muž je směšný muž!“). Využívá se i částečné homonymie českých slov, např. ráno — rána („Zbožňuju rána, škoda rána, který padne vedle!“), den — dno (už zmíněné „do roka a do dna“).

Mnohostranné využití potenciálních zdrojů jazykové komiky ve Vyčítalových kreslených vtipech, patrné z předvedeného materiálu, podněcuje některými svými charakteristickými rysy k zamyšlení. Kromě už zmíněného diferencovaného kombinování sdělných možností jazykového a obrazového kódu[4] je pro Vyčítala příznačná přímo programová práce se sémantickou spojitelností, kombinatorickými možnostmi pojmenování, s různými druhy ustálených slovních spojení v češtině. Nad jeho vtipy si názorně uvědomujeme, jaké — a jak rozrůzněné — množství podobných spojení existuje: od spojení ustálených pouze značnou frekvencí výskytu v běžném řečovém úzu, přes různá přirovnání, vyjádření obrazná a metaforická, přes jednotky na různém stupni frazeologizace, až po nejrůznější rčení a přísloví. Patří sem i homonyma a výrazy spojené zvukovou podobností, dále pojmenování spojená příslušností k témuž lexikálnímu poli, vztahem k témuž nadřazenému pojmu atd. Vyčítal svými nápady upozorňuje i na možnosti aktualizace, dezautomatizace, rozkladu těchto spojení — ať už stíráním obrazného charakteru při zachování spojení jako celku, nebo prací s různými významy jednotlivých složek těchto spojení, záměnou některého komponentu za jiný výraz, obvykle v tomto spojení nefigurující, nebo zasazením celého spojení do neobvyklého kontextu atd. Provokuje i k úvahám nad bohatou polysémií českých slov, nad problémem rozchodu významů téže polysémní lexikální jednotky a naopak náhodné[37]ho zvukového připodobnění jednotek různých, nad přechodnou oblastí mezi polysémií a homonymií, nad různými typy dílčí homonymie atd. (např. med — medit — o roji včel, vytvářejících ve vzduchu nápis-pozdrav svému majiteli: „Fakt je, že nedávaj medu jako ty tvoje, ale mně medí, že na mě myslej!“; nebo pochod — pochodit — k turistovi vracejícímu se z dálkového pochodu: „ … jak jsi pochodil?“).

Tu a tam je Vyčítalova jazyková komika založena například i na hře s gramatickými kategoriemi (už zmíněná odlišnost pádových tvarů různých významů lexikální jednotky, rozlišených mj. rysem životnosti — neživotnosti), jindy zase na hře s rýmy (i tento typ zvukové podobnosti slov je však vlastně spojuje do více či méně známých a ustálených párů): necky — kecky, odtud podle neckyáda (‚závody v plavbě na neckách‘) keckyáda (muž na obrázku plave po řece ve velké kecce).

Ve většině případů se však autor nechává inspirovat především bohatstvím české slovní zásoby a frazeologie, z níž si vybírá hlavně prostředky tak či onak příznakové — tedy například lidová přísloví a rčení (i ta ovšem nezřídka hodnocená už v Zaorálkově sbírce jako expresívní, popř. i jako argotická), poetismy (často přitom už otřelá klišé), profesionalismy, typické prostředky slangu, vyjadřování mládeže aj. Velmi často jde o nové, módní výrazy, které také odrážejí různé projevy současného života, moderní civilizace nebo módní zájmy zejména mladých lidí — objevuje se tu rock, discohudba, hi-fi soupravy, dálkové pochody, neckyáda nebo — v necitovaném vtipu — Rogallovo křídlo. I pro tuto svou aktuálnost a pro věrný odraz vyjadřování současné mládeže (včetně prvků obecné češtiny) si vtipy Jana Vyčítala (a zvláště jejich vynalézavá jazyková stránka) zasluhují naší pozornosti.

---

[1] Ze současných autorů velmi často např. V. Jiránek, V. Renčín, Bape, O. Suchý a další; lze ostatně poukázat i na tradici kresleného humoru u nás, např. na „malovaná přísloví“ J. Lady.

[2] Charakterem Vyčítalova humoru, totiž tím, že čerpá inspiraci často z běžných situací všedního života, i typem a šíří publika, k němuž se obrací (publikuje pravidelně v Dikobrazu, v řadě deníků a týdeníků, určených mj. často mladým čtenářům, např. v Mladém světě, Mladé frontě, dále v Práci aj.), je dáno, že texty jeho obrázků jsou psány především v obecné češtině — pravidelně se objevuje řada jejích příznačných prvků. Užívání spisovného jazyka by zde asi mnohdy působilo nepřirozeně, strojeně.

[3] Slangové označení účastníka dálkových pochodů; viz J. Jiřičková, Dálkové pochody a jazyková tvořivost, NŘ 60, 1977, s. 243n.

[4] Na význam textu právě u Vyčítala ukazuje i to, že není (na rozdíl od tvorby mnoha jiných výtvarníků) umístěn pod obrázkem, ale je vždy (prostřednictvím „obláčků“) integrován přímo do kresby.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 1, s. 30-37

Předchozí Jaroslava Hlavsová: Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895

Následující Karel Šebesta: Karel Svoboda sedmdesátiletý