Sborník Otázky slovanské syntaxe IV

Alena Macurová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Od r. 1961 pořádají lingvistické katedry filozofické fakulty Univerzity J. Ev. Purkyně v Brně pravidelná mezinárodní syntaktická sympozia: první z nich (1961) bylo věnováno teoretickým a metodologickým otázkám historickosrovnávacím a konfrontačním, na druhém (1965) se řešily problémy typologie gramatických větných struktur, též z hlediska srovnávacího, třetí (1971) se soustředilo na otázky větné modality. Na sborníky materiálů těchto tří sympozií (srov. zprávy o nich v SaS) publikované pod titulem Otázky slovanské syntaxe I—III (1962, 1968, 1973) navazuje dvoudílný sborník Otázky slovanské syntaxe IV/1—2: přináší materiály přednesené na sympoziu čtvrtém (konalo se ve dnech 6. —9. září 1976 v Brně).

Téma sympozia Aktualizační (pragmatické) složky výpovědi v slovanských jazycích potvrzuje tendenci patrnou už ve třech sbornících předchozích: totiž sílící zájem o otázky zapojení gramatických struktur do procesu společenského sdělování, o fungování jazyka jako nástroje společenské komunikace, o zkoumání jazykových prostředků v jejich bezprostřední vazbě na konkrétní komunikační akt.

Protože pak zákonitosti využití jazykových prostředků v jejich vázanosti na komunikační akt jsou v různých národních jazycích méně rozdílné než např. zákonitosti jazykové stavby v rovině gramaticko-lexikální, má většina příspěvků ve sborníku publikovaných obecnější dosah.

Čeští jazykovědci (zastoupena je především česká bohemistika a česká rusistika) se podíleli na řešení otázek ze všech čtyř tematických okruhů sborníku: I Obecné otázky komunikativně pragmatického a sémantického [256]komponentu výpovědi; II Externí pragmatika výpovědi (orientace propozice k faktorům promluvového aktu); III Interní pragmatika výpovědi (modifikace sémantického komponentu z hlediska postojů mluvčího]; IV Aktualizační faktory promluvy.

V prvním obecně orientovaném oddíle sborníku se upozorňuje na nutnost ujasnit teoretická východiska pragmaticky orientovaných jazykových analýz: protože soustavný pohled na sémantiku užití jazykových prostředků v přímém sepětí s komunikačním aktem se propracovává až v poslední době, je výklad obecnějších problémů pro rozvoj dalšího bádání v této oblasti více než nutný. Okruhy otázek, k jejichž řešení česká jazykověda v této souvislosti přistupuje, naznačují samy názvy jednotlivých statí: Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi (M. Grepl), Pojmy „sémantika“, „syntax“, „pragmatika“ ve vztahu k funkční hierarchizaci sémantických a gramatických prostředků jazyka (J. Kořenský), Externí a interní pragmatika (K. Pala — A. Svoboda a kol.), Komunikativní situace a výpověď (V. Barnet), Aktualizační prostředky a jejich vzájemné vztahy (J. Novotný). Řada z těchto obecně orientovaných studií předjímá pak další tematické okruhy sborníku, naznačuje souvislosti jevů i další orientaci jejich analýz. S přihlédnutím k tomu, že komunikativně pragmatická dimenze každé výpovědi je dána zejména vázaností této výpovědi na komunikativní faktory (faktory promluvového aktu), se totiž problematika aktualizačních (pragmatických) složek rozčleňuje dále na otázky 1) relativizace sémantické složky vzhledem k účastníkům komunikačního aktu; 2) časově-prostorového zařazení sdělného obsahu výpovědi.

Oba tyto okruhy otázek shrnuje oddíl II (Externí pragmatika výpovědi). Českou jazykovědu reprezentují v části A tohoto oddílu (Vztah k partnerům promluvy) příspěvky J. Panevové (Všeobecný konatel a jeho vztah k mluvčímu), P. Sgalla (Vokativ jako sémantická složka výpovědi), R. Večerky (Distribuce posesívních zájmen v staroslověnštině) a J. Balhara (Odraz zřetele k adresátovi na výstavbě monologických vyprávění); v části B (Temporální a lokální vztaženost) pak stati Zd. Hlavsy (K problému aktuálnosti jako modifikační charakteristiky), J. Chloupka (Vztažení času k momentu mluvního aktu), V. Barnetové a Z. Skoumalové (Aspektuálnost a temporální charakteristika výpovědi), S. Žaži (Lokální fixace výpovědi vzhledem k místu promluvy); v části C (Otázky reference) stať P. Adamce (Ke vztahu mezi propozicí, kategorií určenosti a aktuálním členěním).

V oddíle III (Interní pragmatika výpovědi — modifikace sémantického komponentu z hlediska postojů mluvčího) se pak řeší složité otázky interní pragmatiky z různých úhlů pohledu: v části A (Modalitní postoje) reprezentují českou lingvistiku stati P. Karlíka (K problematice optativnosti) a M. Čejky (Postavení jistotní modality ve struktuře výpovědi), v části B (Emocionální postoje) studie R. Mrázka (Emocional’nost’ predloženija i perspektivy jeje sravnitel’nogo issledovanija), R. Zimka (Odraz emocionálnostt v sé[257]mantické a gramatické výstavbě výpovědi), E. Buráňové-Benešové (Vztah postojové modality a emocionality), M. Zatovkaňuka (Syntaktické využití rodu substantiv pro vyjádření emocionálnosti) a V. Strakové (Argumentativní dialog a emocionalita).

Do čtvrtého oddílu sborníku (Aktualizační faktory promluvy) přispívají v části A (Aktuální—kontextové—členění) J. Firbas (K pojmu základního rozložení výpovědní dynamičnosti), L. Uhlířová (K emocionalitě v rovině aktuálního členění) a E. Hajičová (Situační modifikace otázky a jejich odraz v modifikacích odpovědi), v části B (Otázky mluvených projevů a aspekty stylistické) pak K. Koževniková (O typech textové souvislosti v psaném a mluveném projevu), O. Kafková (Vztažení sémantického komponentu výpovědi ke komunikativní situaci v běžně mluvených projevech), D. Brčáková (Souvislost, spojitost a návaznost v promluvě), L. Rejmánková (K vyraženiju modal’nych ustanovok govorjaščich v dialoge), H. Flídrová (Reakce na apel v dialogu), L. Zimková (Vyjadřování propozice v novinových titulcích), A. Brandner (Podíl větných frazeologismů na aktualizaci propozice) a J. Skulina (Aktualizační faktory v komunikativní konotaci mluvčích).

Vedle českých lingvistů byli ovšem na sympoziu zastoupeni i lingvisté slovenští (F. Kočiš, O niektorých aktualizačných prvkoch v zloženom priraďovacom súvetí; J. Oravec, Modálnosť parataktických spojok; P. Ondrus, Modálnoexpresívne odtienky významov viet v slovenčine; J. Kačala, Príznakovo spojené vetné členy), dále slavisté sovětští, bulharští, polští a slavisté z NDR, Jugoslávie a Maďarska a také slavisté z NSR, Velké Británie, Švédska a Norska. Jako celek pak sborník Otázky slovanské syntaxe IV dokládá, že česká lingvistika přispívá k poznání komunikativně pragmatické stránky výpovědi soustavně a novátorsky nejen tím, že aktuální lingvistické otázky řeší. Z hlediska dalšího rozvoje jazykovědy je totiž podstatné především to, že tato řešení obsahují řadu podnětů pro další, třeba i rozdílně orientované analýzy jazyka jako nástroje společenské komunikace.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 5, pp. 255-257

Previous Karel Kučera: Významný příspěvek k tvoření sloves v češtině

Next Eva Minářová: Stylistické otázky textu