Významný příspěvek k tvoření sloves v češtině

Karel Kučera

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Přestože tvoření sloves v jednotlivých etapách rozvoje národního jazyka byla věnována řada dílčích studií (Dokulil, Komárek, Kopečný, Machek, Němec aj.), zůstává skutečností, že historie tvoření sloves je dnes podstatně méně prozkoumána než vývoj tvoření podstatných a přídavných jmen. Kniha Dušana Šlosara[1] kladoucí si za cíl „vysledovat vývoj utvářenosti českého slovesa během historické doby a pokusit se o postižení faktorů, které působí změny,“ je proto vítaným a potřebným rozšířením i zpřesněním současných znalostí uvedené problematiky.

Bylo by samozřejmě ideální, kdyby vývojové studie, jako je tato, mohly vycházet z relativně úplných popisů (nebo alespoň soupisů) slovní zásoby v jednotlivých starších obdobích, ale to je zatím nemožné (archívně zpracovaný materiál chybí zejména pro tzv. dobu střední). Materiálovým východiskem vývojových studií proto zatím nevyhnutelně bývají pouze jazykové vzorky (sondy) a je třeba snažit se o to, aby šlo o vzorky reprezentativní a navzájem dobře porovnatelné. Autor se s tímto problémem vyrovnal tak, že vychází ze soupisu sloves získaných úplnou excerpcí šesti textů (resp. textových variant): Žaltáře sinajského (11. stol.), Žaltáře wittenberského (2. polovina 13. stol.), žaltáře Bible benátské (1506), žaltáře Bible kralické (1579—1594), žaltáře Bible svatováclavské (1675—1715) a žaltáře Písma (1948).

Volba právě těchto textů má své přednosti: překlad žaltáře patří k nejstarším zachovaným českým památkám, takže vývoj v češtině lze sledovat od poměrně velmi raného období, a navíc je tu možnost porovnat nejstarší stav český se stavem staroslověnským (v Žaltáři sinajském). Je sice zřejmé, že jednotlivé překlady žaltáře jsou do značné míry vázány na předlohu (a často i na starší překlady), a proto nemusí být vždy zcela reprezentativním vzorkem dobového jazyka, ale to je více než vyváženo výhodami (především spolehlivou srovnatelností) vyplývajícími ze skutečnosti, že jde v podstatě jen o různé časové redakce jednoho textu.

[254]Autor si samozřejmě uvědomuje, že obraz vývoje založený na omezeném materiálu, jakým je šest překladů téhož textu, nemůže být zcela všestranný a spolehlivý, a na řadě míst své práce, v souvislosti s některými speciálnějšími závěry, na to výslovně upozorňuje. Je však třeba hned říci, že autor se snažil omezit náhodnost svých závěrů na minimum, a to především pečlivou konfrontací dat získaných z uvedeného materiálu se zjištěními v dílčích studiích I. Němce, V. Machka aj. Ten, kdo bude v Šlosarově práci hledat informaci o vývoji některého slovesného slovotvorného typu, by však přece jen uvítal ještě některá další zpřesnění, zejména pokud jde o kvantitativní charakteristiky různých jevů. Jen některé údaje jsou zcela přesné (např. na s. 30 se ukazuje rozvoj deverbativních sloves 5. třídy typu padati přímo na počtech těchto sloves v jednotlivých verzích žaltáře); jiné údaje jsou přibližné, spíše jen orientační (určitý typ tvoření „poněkud ustupuje“, „převažuje“ ap.).

Samotný výklad vývoje odvozovacích typů sloves člení autor na dvě základní části (v první probírá sufixaci, v druhé prefixaci) a v obou postupuje dvojím způsobem, nejdříve od formy k funkci, pak od funkce k formě (tj. sleduje, v jakém měřítku slouží jednotlivé formy jednotlivým nejdůležitějším funkcím).

V první části knihy (Sufixace) jsou slovesa nejprve probírána podle infinitivních tříd a v jejich rámci dále podle dalších hledisek (přechodnost, odvozenost, slovní druh, z něhož bylo sloveso odvozeno ap.). Ke každé infinitivní kmenotvorné příponě je tak přiřazen uspořádaný a v systémových souvislostech vyložený soubor sloves, která byla její pomocí odvozena, spolu s obecnými údaji o jejich zastoupení v jednotlivých překladech žaltáře, a tedy i v odpovídajících vývojových obdobích češtiny. V druhém oddílu první části (Kmenové rozdíly) jsou pak vyloženy lexikální, vidové aj. vztahy (protiklady) mezi infinitivními kmenotvornými příponami, a to zvlášť pro každé zkoumané období. Obsažný výklad je doplněn šesti grafy podávajícími ve svém souboru velmi plastický obraz změn, k nimž ve vztazích mezi kmenotvornými příponami došlo. (Potvrzuje se zde mimo jiné to, že při historickém, resp. vývojovém výkladu slovesa je vhodnější vycházet z třídění podle kmene infinitivního než z třídění založeného na kmeni prézentním.)

V druhé části knihy (Prefixace) jsou zprvu odděleně probrány slovesné předpony, jejich funkce a zastoupení v jednotlivých textech; následuje přehled základních funkcí slovesných předpon (vyjádření míry, fázová určení, vidové funkce aj.) a údaje o tom, jaké předpony těmto funkcím sloužily v jednotlivých obdobích. Druhá část je zakončena obecným rozborem změn v úloze slovesných předpon a vůbec v úloze předponového tvoření sloves.

K uvedeným dvěma obsažným částem (Sufixace a Prefixace) je připojena stručná část třetí (Slovotvorný formant se); výklad se v ní dělí na tři krátké oddíly (Reflexíva tantum, Intranzitivizace, Funkce spoluformantu). Knize bohužel chybí rejstřík uváděných sloves, ač by zde bezpochyby byl více než účelný.

[255]Je nemožné zabývat se v této zprávě bohatým obsahem recenzované knihy, jejíž základní význam je v zachycení, utřídění a systémovém výkladu velkého množství drobných změn a vývojových posunů; i zobecnění, k nimž autor dospívá, jsou tak četná a jsou tak vzájemně svázána, že je zde nelze v náležitých souvislostech uvádět. Podali jsme tedy alespoň stručnou informaci o přístupu, který autor zvolil, a o postupu výkladu. To, že jde o knihu potřebnou (z hlediska vývojového a stejně, ne-li více, z hlediska současného jazykového stavu), je z toho, co bylo řečeno, zřejmé. Dostává se nám v ní do rukou první ucelený obraz tvaroslovného vývoje českého slovesa od nejstarší doby po současnost. Údaje, které kniha přináší, bude jistě možno dále obohacovat a zpřesňovat, Šlosarova studie však rozhodně bude pro tuto další práci spolehlivou základnou.

---

[1] D. Šlosar, Slovotvorný vývoj českého slovesa, Brno, UJEP 1981, 161 s.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 5, s. 253-255

Předchozí Jan Petr: O jazyce současné české publicistiky v číslech

Následující Alena Macurová: Sborník Otázky slovanské syntaxe IV