Hovorový jazyk stále v popředí zájmu

Milena Rulfová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Zkoumání hovorového jazyka patří dnes k důležitým úkolům sovětské jazykovědy. Mluvený jazyk se všestranně a podrobně analyzuje jak po stránce systémové, tak funkční, popisují se jeho vlastnosti, rysy a vztahy k jiným formám národního jazyka, detailní výzkum osvětluje některé základní problémy vyplývající ze vztahu jazyka a společnosti. Nejnovější z řady prací věnovaných této problematice je knižní publikace Je. A. Zemské Russkaja razgovornaja reč’[1], navazující na sborník stejně pojmenovaný, v němž bylo — téměř před deseti lety — vymezeno základní pojetí této vyjadřovací oblasti a byly stanoveny metody jejího zkoumání.[2]

Cíl knížky je podle autorčiných slov především praktický: Má jednak seznámit cizince učící se rusky s nejtypičtějšími jazykovými prostředky a jevy hovorového jazyka, aby snáze chápali současnou beletrii, mluvené i [153]psané projevy publicistické i populárně odborné, v nichž jsou dnes hovorové prvky velmi frekventované, jednak pojednat o této vyjadřovací sféře tak, aby lidé učící se rusky poznali (nikoli nutně zvládli) podmínky bezprostřední komunikace. Autorka upozorňuje na fakt, že užívá-li mluvčí prostředky hovorového jazyka (dále HJ), je ve své vyjadřovací činnosti svobodnější, než užívá-li (či je nucen užívat) výhradně jazyka plně spisovného.

V úvodu krátce a systematicky uvádí rozdíly mezi kodifikovaným spisovným jazykem (dále KSJ) a HJ;[3] obě formy se liší jak z hlediska jazykově strukturního, tak z hlediska mimojazykového (podmínkami fungování). Ve shodě s naším pojetím se HJ chápe jako útvar jazyka spisovného; shodně se vymezují i nositelé jeho normy (v ruském prostředí, v ruské situaci osoby, pro něž je ruština mateřský jazyk, které se narodily a vyrostly ve městech a které mají středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání).[4] V ruském prostředí se však chápe jako samostatný podsystém celku národního jazyka. Dalším určujícím rysem HJ je dnes v ruské lingvistice nekodifikovanost jeho normy[5] — HJ se odlišuje od KSJ na straně jedné, od vyjadřování nespisovného (v ruštině označeného termínem prostorečije) na straně druhé. Na rozdíl od jiných koncepcí chápe Zemská HJ jako jazykový útvar užívaný při nenucené jazykové komunikaci.

Základní osou výkladu je hledisko široce komunikační; fungování HJ je determinováno mnoha mimojazykovými faktory: při zahrnutí stabilních sociologických a psychologických faktorů je možné konkrétní vyjadřovací situaci, v níž komunikace probíhá, chápat (a definovat) jako konsituaci (termín je vytvořen analogicky k pojmu kontext; předpona kon- označuje celkovou situaci, která vyjadřování doprovází). „Hranice“ HJ se vymezuje třemi situačními faktory: Prvním faktorem je nepřipravenost, spontánnost, nenucenost mluveného vyjadřování. Nenucenost, chápaná jako kategorie [154]psychologická, vyplývá z neoficiálnosti společenských vztahů mezi komunikanty. Z tohoto faktoru vyplývá faktor druhý: neoficiální charakter komunikace není narušován žádnými „nežádoucími“ elementy, jako je např. přítomnost „nezúčastněné“ osoby, magnetofon apod. Třetí faktor: bezprostřední účast (přítomnost) komunikujících osob, s čímž souvisí i fungování neverbálních komunikačních prostředků — gest a mimiky. Spjatost s mimojazykovými momenty dovoluje chápat souhrn situačních podmínek a okolností (tj. konsituaci) za základní součást komunikace. Volba vyjadřovací formy (HJ či KSJ) je konsituací determinována (nadto ovšem i celkovým zaměřením promluvy). Autorka klade důraz na charakter společenských vztahů mezi komunikanty, uvádí řadu situačně vázaných dialogických typů, jichž se účastní mluvčí spjatí neutrálním vztahem; v nich lze užít jak HJ, tak KSJ (např. hovor lékaře s pacientem, dialogy na ulici, v obchodě apod.). V této souvislosti připomíná Zemská konstatování J. N. Ureho, že rozličné situační činitele jsou v různých společenstvích různě jazykově ztvárněny.[6]

Výstavbu konkrétních mluvených promluv založenou na prostředcích HJ ovlivňují další situační komponenty: a) počet mluvčích — podle tohoto rysu liší autorka typy hovorového vyjadřování — monolog, dialog, polylog[7] (polylog, na rozdíl od dialogu, je charakterizován tematickou polyfonií; sem patří případy, kdy každý z komunikantů hovoří o „svém“ tématu, promluvy, v nichž se jeden mluvčí vyjadřuje k více tématům najednou nebo komunikuje s větším počtem mluvčích); b) časoprostorové podmínky, v nichž komunikace probíhá; v osobním (kontaktovém) hovoru fungují bezděčně nebo záměrně užívaná gesta a mimika jako prvky komunikační, v rozhovoru distančním, „na dálku“, funguje pouze jeden kanál — sluchový; c) téma (jazykově významová stránka) komunikování — HJ je spjat s každodenní, běžnou tematikou. Důsledek tohoto momentu je výrazná eliptičnost promluv s velkou frekvencí zájmen (srov. čes. Který si mám vzít, tyhlety s podpatkem, nebo tamty černý? — rozumí se boty). Tento způsob dorozumívání — zvláště v typických konsituacích — je umožněn stejnými předchozími informacemi a životními zkušenostmi komunikantů, shodnou apercepční bází mluvčích, řečeno slovy autorky. Promluvy hovoro[155]vého vyjadřování dovolují mluvčím vypouštět (neverbalizovat) mnohé z toho, co zamýšlejí sdělit (např. na typickou ruskou otázku Nu kak? — naše Tak co, Co je?, lze očekávat odpovědi nejrůznější, právě v závislosti na konsituaci: Za dvě (udělal-li student zkoušku na dvojku); Už líp (zlepšil-li se stav po nemoci); Teplá (je-li jasné, že se tazatel zajímá o teplotu vody v řece) apod.

Autorka uvádí výčet základních prostředků HJ podle jednotlivých jazykových rovin. Lexikální rozmanitost, charakteristická črta HJ, se projevuje fungováním všech vrstev slovní zásoby jak z hlediska sémantického, tak z aspektu slohového. Tuto „nesourodost“ ovlivňuje jednak šíře tematická (témata z oblasti rodinné, přátelské se střídají v dialozích s tématy nejrůznějších profesionálních oblastí), jednak tón promluv (střídání vážného a žertovného způsobu vyjadřování, jako je užívání a vytváření jazykových hříček, záměrné ztvárňování estetického momentu vyjadřování). Zemská seznamuje čtenáře se specifickými skupinami lexika, tj. s lexémy pro běžný dialog sice charakteristickými po stránce významové, ale frekvenčně omezenými: přímá pojmenování se totiž často v běžném hovoru nahrazují mimojazykovými prostředky — gestem či mimikou (např. situace u stolu s promluvou: podej mi, prosím tě — a mluvčí ukáže na slánku). Za zvláštnost sémantiky hovorového lexika považuje autorka jeho difúznost, nerozčleněnost, typické porušování zákonitostí spojitelnosti lexémů. Výběr slov je kontextem a konsituaci ovlivněn tak výrazně, že nepřesnost, neurčitost, „rozplizlost“ hovorové komunikace není téměř nikdy překážkou úplnému porozumění. (Tento jev se podobá jevu eliptičnosti v syntaxi.[8]) Pro hovorové vyjadřování je typické fungování základních, slohově neutrálních členů synonymních řad na straně jedné, na straně druhé maximální frekvence prvků expresívních a emocionálních, pojmenovávajících či hodnotících konsituaci hyperbolicky (např. Šíleně chci spát!; Těch jablek ti přivezu třeba vagón!; Mají vždycky hory kytek apod.). Autorka vyvrací názor, že pro HJ není typická obraznost, metaforičnost; uvádí typy běžných i jedinečných metafor (těch, které se vztahují ke konkrétním předmětům, není mnoho; např. v ruš. seno ve významu ‚slabý čaj‘, tráva ve významu ‚špatné jídlo‘, dřeva ve významu ‚lyže‘ apod.).

Výstižná je krátká pasáž o nominaci (pojmenovávacím procesu). Zemská sumarizuje zvláštnosti, jimiž se nominace HJ liší od KSJ, popisuje různé způsoby výstavby nepřímých nominací, systematizuje typická pojmenování HJ — víceslovné nominace se vztažnými zájmeny, s adjektivy, sub[156]stantivy, se slovesnými kondenzáty (např. ze spojení běžného adjektiva a substantiva lze adjektivum vypustit, z konsituace vyplývá jasně smysl výpovědi: Zítra ale bude počasí). Nominace metonymické vyhovují vyjadřovací ekonomii, místo spojení slov funguje výraz jeden, možnost redukce je způsobena mimojazykovými podmínkami konsituace (např. situace v posluchárně: A: Kde sedíš? B: Za těma černejma vedle toho modrýho (rozumí se za dívkou s černými copy, která sedí vedle člověka v modrém oblečení). Jedním výrazem se nahrazují víceslovná oficiální pojmenování institucí, objektů apod. (např. rus. On vystupal v Metodach = ‚v Institute soderžanija i metodov obučenija‘; srov. čes. Sejdeme se u Václava = ‚na Václavském náměstí u Myslbekovy sochy‘). V metonymických nominacích si mohou mluvčí doplnit slovně nevyjádřená fakta z jednoznačné konsituace. V běžné konverzaci funguje několik základních typů — pojmenování podle materiálu (ja kupila kapron = ‚kapronové ponožky‘), pojmenování spjatá s označením geografické příslušnosti, národnosti aj. (poljak, angličanin — mohou označovat lektora jazyka, studenta, který se mu učí, umělce, výstavu, koncert označené provenience ap. — např. Na francuzov ne popadeš’ = ‚na francouzský balet nedostaneš lístky‘).

V dalším oddíle Zemská stručně systematizuje rozdíly a shody mezi HJ a KSJ v rovině gramatické. Soustava i struktura některých paradigmat jmen i sloves, ale i funkce mnohých tvarů jsou v HJ jiné, některé gramatické tvary fungují pouze v KSJ (v HJ zcela chybějí), jiné naopak charakterizují jen sféru HJ. Specifický je také kvantitativní vztah gramatických tříd a slovních tvarů. V rovině morfologické fungují mnohé prostředky polyfunkčně, mohou plnit různé syntaktické funkce. Zvláštní pozornost upíná autorka k třídám slov zájmenného, adverbiálního a citoslovečného původu (ve větě plní funkci přísudku) — k tzv. predikativům (např. rus. ne očen’, nevelmi, tak sebe aj.); obecný charakter jejich významů se zpřesňuje v konsituaci, jejich expresívnost, ale také absence morfologických ukazatelů zvyšují jejich výskyt v hovorovém vyjadřování. Pro HJ byla vyčleněna zvláštní třída slov, tzv. relativa, výrazy reagující na promluvu partnera nebo na konsituaci (např. rus. da, net, konečno, ladno, chorošo atd.), formule vítací i užívané při loučení (např. rus. zdravstvujte, do svidanija, poka, privet atd.).

V oddíle věnovaném slovotvorbě uvádí autorka speciální sufixální a prefixální slovotvorné typy vytvářené v různých konsituacích ad hoc, typy s expresívním zabarvením aj., konstatuje větší volnost vytváření slovotvorných modelů v HJ než v KSJ. Nejobsáhlejší část výkladů je věnována syntaxi. Konstatuje se, že v některých případech je nesnadné přesně rozčlenit „řečový proud“ a že právě proto mnozí lingvisté mluví o nemožnosti opřít se při popisu hovorové syntaxe o větu jako základní jednotku. Autorka píše, že pro zkoumání této roviny i pro výzkum rovin ostatních je výhodné vycházet z textu jako z jednotky komunikačního celku. Z tohoto [157]hlediska vykládá fungování syntaktických konstrukcí — komunikačních elips (např. Dva do Brna — rozumí se lístky na vlak; Ještě ten modrý — rozumí se žádost zákazníka, aby mu byl ukázán modrý svetr), problematiku pořádku slov — promluvy HJ jsou často vystavěny na principu asociačním (např. Hele, vem si zítra tu košili. Kostkovanou. Vyžehlenou. Ve skříni). Čtenář se dovídá, že v mluvené syntaxi fungují syntaktické jednotky především ve svých neutrálních funkcích (např. 1. pád podstatných jmen ve větách, infinitiv — tvar s významovou polyfunkčností aj.), zatímco speciální funkce těchto jednotek jsou vlastní promluvám funkčního stylu odborného a publicistického. Ke zvláštnostem syntaxe HJ patří opakování — důležitý prvek výstavby běžných syntaktických konstrukcí; z materiálu čerpaného z různých konsituací vyplývá převládající fungování parataktických souvětí, bezespoječné připojování polopredikativních konstrukcí, intenzívnější užívání shody podle smyslu v promluvách HJ než v promluvách KSJ. V oddíle věnovaném fonetice a intonaci HJ nacházíme poučení o typickém zjednodušování výslovnosti souhláskových skupin, o redukci samohlásek aj.

Nedílnou součástí lingvistického zkoumání jsou i podmínky fungování jazykových jednotek. Zemská konstatuje, že nejdůležitější úlohu má v komunikaci úzus a tzv. řečová etiketa; k ní náleží především obraty „řečového chování“. Řečová etiketa (tak je nazván poslední oddíl knížky) reguluje užívání více či méně běžných formulí, jako jsou nejrůznější typy pozdravu, oslovování, vyjadřování díků, proseb, žádostí atd. Jsou uvedeny sociální, sociologické a psychologické faktory, které fungování prostředků „zdvořilosti“ ovlivňují; autorka liší přitom stabilní (konsituační) a momentální (situační) role mluvčích. Detailně popisuje typy oslovování — známého i neznámého adresáta (v dopisech, při telefonním rozhovoru, při osobním kontaktu; v kruhu vrstevníků i v dialogu generačně rozdílných mluvčích; v projevech neoficiálních i oficiálních). Stručně pojednává o problematice tykání a vykání v ruštině.

Zemská svou zasvěcenou knížkou jasně ukazuje zásadní rozdíl dvou typů (forem) ruského spisovného jazyka; ukazuje, že se HJ liší od KSJ nejen výběrem jazykových prvků jednotlivých rovin a vrstev jazykového systému, ale i množstvím lexikálních a syntaktických šablon (hotových syntaktických vzorců); „šablonovitost“ mluveného vyjadřování odpovídá zaměření promluv k jistému stereotypu; stereotyp ulehčuje spontánnost, nepřipravenost komunikace. Že jde o publikaci záslužnou (nejen co se týče metodologického přístupu), není třeba říkat. I my potřebujeme shrnující popis a výklad dynamických jevů hovorového jazyka (hovorové češtiny), které jsou pro dnešní reálnou běžně mluvenou praxi v jednotlivých jazykových rovinách typické, základní. Vzhledem k vývoji jazyka by se jevy HJ měla teoretická jazykověda zabývat co nejintenzívněji (a z tohoto poznání by měla pak vyvozovat další závěry i jazykověda aplikovaná).

---

[1] Je. A. Zemskaja, Russkaja razgovornaja reč’: lingvističeskij analiz i problemy obučenija, Moskva 1979, 239 s.

[2] Russkaja razgovornaja reč’ (odpovědná redaktorka Je. A. Zemská), Moskva 1973.

[3] U nás se užívá termínu běžně mluvený jazyk; jemu v ruštině odpovídá ekvivalent obichodno-razgovornyj jazyk; při charakteristice současné jazykové situace ruské se její složitost v přechodném pásmu mezi jazykem spisovným a dialekty vymezuje tím, že se zpravidla vychází z nadřazeného shrnujícího souslovného termínu raznovidnosti (tipy) obichodno razgovornogo jazyka, resp. obichodno razgovornyje formy suščestvovanija jazyka; jemu jsou podřízeny další formy — interdialekty, resp. polodialekty, prostorečije.

[4] Srov. Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974; tam také bibliografie českých lingvistických prací k problematice hovorového jazyka.

[5] Pokud jde o rys kodifikovanosti normy, liší se spisovný jazyk od dialektu i od jazyka běžně mluveného — diskusní zůstává v ruském prostředí otázka kodifikovanosti normy spisovného jazyka hovorového; srov. O. A. Lapteva, O nekodificirovannych sferach sovremennogo russkogo jazyka, Voprosy jazykoznanija 25/1966, č. 2, s. 40n.; Razgovornaja reč’ (Opredelenija ponjatija, osnovnyje problemy), in: sb. Voprosy social’noj lingvistiki, Moskva 1969, s. 373n.; O. B. Sirotina, Sovremennaja razgovornaja reč’ i jeje osobennosti, Moskva 1974.

[6] J. N. Ure, The Theory of Register in Language Teaching, Essex 1966; situační faktory zahrnují obecné zaměření (role) a prostředí (médium) řeči; vyjadřuje-li se Angličan o jednom tématu, existují malé rozdíly mezi oficiálním projevem na veřejné přednášce a projevem v přátelském kroužku. Na druhé straně mluvené vyjadřování a písemný projev na totéž téma se v angličtině vyznačuje rozdíly podstatnými.

[7] Termín polylog je tvořen nenáležitě; dia- v dialogu nesouvisí s di-, tj. dvě, ale je to dia-, tj. ‚mezi‘. Dialog znamená tedy hovor mezi osobami, jejichž počet není určen. Toto dia- se však začalo chápat až dodatečně a nepřesně jako dorozumívání pouze mezi dvěma mluvčími, a tím vznikla potřeba termínů dalších (trialog, polylog); etymologicky jsou nenáležité, ovšem vžily se.

[8] Zvláštnosti nominativních a komunikačních soustav a jejich odlišujících črt odkrývá známý izomorfismus, který charakterizuje osobitou výstavbu jazykového znaku v HJ. Vysoká konsituačnost HJ vede k tomu, že vztah mezi označovaným a označujícím se realizuje různě v rozdílných situacích a kontextech: proto je v HJ s jedním označujícím upevněn větší počet označovaných, než je tomu v KSJ — označující je spjato s označovaným pohyblivou, proměnnou vnitřní souvislostí.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 3, pp. 152-157

Previous Jaroslav Porák: Česko-polský frezeologický slovník

Next Slavomír Utěšený: Nad novým slovenským nářečním věcným slovníkem