Časopis Naše řeč
en cz

Nad novým slovenským nářečním věcným slovníkem

Slavomír Utěšený

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Vydaných nářečních slovníků u nás ani jinde ve světě rozhodně nepřibývá uspokojivou měrou, a již proto je tu třeba uvítat každou novou publikaci. Věcný slovník dolnotrenčínských nářečí od Ivora Ripky, představující druhou část jeho oblastní monografie,[1] je v této produkci o to přínosnější, že se v něm po průkopnické práci K. Palkoviče z r. 1957 a po disertaci M. Majtána z r. 1965, jakož i po Lexice Novohradu od J. Matejčíka, vyšlé r. 1975, uplatnil jednoduchý a praktický způsob kombinace tematického a abecedního řazení materiálu. V úvodu podává autor, vedoucí nářečového oddělení Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV, přehled dosavadního lexikografického zpracování slovenského nářečního slovníku (lexikogické práce uplatňující jazykovězeměpisnou metodu připomenuty nejsou) a objasňuje pak celkový ráz výběrového zpracování a uspořádání vlastního slovníku (zejména rozlišení základních řadových, přiřazených a vzájemně proodkazovaných synonymních hesel). Typ slovníku a výběr jeho jednotek pregnantně vystihuje shrnutí na s. 29: „Vecný slovník dolnotrenčianskych nárečí je diferenciálny a výberový oblastný slovník. Zaznamenáva a vo vybraných tematických celkoch spracúva časť slovnej zásoby skúmaných nárečí. Do slovníka se zaraďuje najmä konkrétna lexika, odrážajúca hmotnú a duchovnú kultúru oblasti, pričom väčšia pozornosť sa venuje zastarávajúcim a menej známym názvom rozličných reálií a činností.“ — V záveru je pak po stručném ruském resumé, které ne zcela právem označuje tento diferenční slovník jako ideografický, připojen abecední rejstřík, obsahující zhruba 5 800 hesel, z nichž některá jako BAPKA patří až do šesti různých významových souvislostí, hojněji ovšem jen do jedné až tří: např. BOSORKA znamená 1. vzdušný vír, 2. večerní n. noční motýl, 3. stolička pod nohy (podle základního nenářečního významu ‚vědma‘ není tedy slovo uváděno).

Náplň slovníku je neobyčejně bohatá; při stručných výkladech a střídmě uváděných dokladových kontextech a též dík citlivému uplatňování diferenčního hlediska[2] přinesla publikace mnoho zcela nového materiálu. Např. jen [159]jediné z desíti hesel na počátku písmene C — CALTA ‚pletená houska‘ je patrně celoslovenské; výrazy CAJCH a CAJCHOVKY ‚řídká bavlněná látka a kalhoty z ní‘ vyskytují se na Trenčínsku s hláskovou obměnou proti běžnému cajg, cajgovky (srov. i čes. cajk ‚levná bavlněná tkanina‘), CALETKA je vedle základního významu zachycena i jako etnografismus, ‚vrkôčik z červeného harasu lemujúci sáru na bótach‘, tj. pletenec z červené vlněné niti lemující holinku na čižmách (více výrazů z tohoto výkladu potřebuje další objasnění i pro slovenského uživatele); konečně první výraz z této řady CABAL ‚odrostlý chlapec‘ (srov. mor. caloň, chalan) má jen v SSJ obměny cabaj, capaj, caban, cagan — plně se tu shoduje s obecnějším slovenským územ patrně jen synonymní corgoň.

Ve slovníku se důsledně ukazuje u každého synonyma na základní člen řady, u něhož je podáno jako celek: např. u JEDUVAŤ /SA/ ‚prejavovať hnev‘ se uvádí ČERŤIŤ /SA/, DÚRIŤ /SA/, DUŤ /SA/, PAPRČIŤ /SA/, ŠKRKAŤ /SA/, ŠUŠOLIŤ /SA/, ZLOSŤIŤ /SA/; u jednotlivých členů synonymní řady je pak vedle odkazů na JEDUVAŤ SA celkem nadbytečně uváděn i další spisovný ekvivalent (zlostiť sa, hnevať sa) nebo opisná definice (byť ovládnutý zlosťou) ap. Tato praxe tuším nepřináší ucelenější obraz daného pole: tak např. vztah mezi v lidovém prostředí nerozlišovaným VÁŠKA a ŠILLO se neozřejmí výkladovými variacemi ‚blanokrídly hmyz lietajúci na vodou‘ (u hesla MORSKÁ PANNA), ‚väčší vodný hmyz s blanitými krídlami‘ (SKLENÁR), ‚blanokrídly hmyz lietajúci nad vodou‘ (ŠILLO), když je u základně kladeného VÁŽKA připojeno stručné ‚väčší vodný hmyz‘ a (stejně jako u ostatních případů) uveden zoologický druh vážka ploská (Libellula depressa), ač jde o více celých rodů hmyzu řádu Odonata (Aeschna, Libellulae aj.). To platí i o nomenklaturou neurčovaných přírodních jevech: K základnímu CENCÚL ‚kvapľovitý ľadový útvar zo zamŕzajúcej stekajúcej vody‘ je synonymně přiřazen CICÍK, CVANCOR, CVINGIÉR, SKLEŇICA, tedy až na poslední z nich slova abecedně vždy přímo následující, opětovaně však charakterizovaná jako ‚kvapkovitý ľadový útvar‘ či ‚kusy ľadu visiace zo strechy‘.

I při poměrné střídmosti jsou naproti tomu významným přínosem dokladové citáty, ať už jen slovních spojení jako hrube chiérná ďiévka (velice proslulá), škaredo sa považujú (nesnášejí se), ať už typických výrokových kontextů jako Čo si furd brhlíš (drhneš) to oko?, Celí deň lofela (dřepěla) na klebetách, Schmaťil chleba a už aj leťel…, ať už konečně velmi hojně uváděných frazémů vyšší úrovně jako gnómických pravd — Dokál je človek ščasní, dicki má kopu práťelóv, Darebák má dicki neďelu, Dobré méno je najväččé bohactvo, nebo lidových rčení — Bojí sa jako pez mesáca, Spadél mu rozum za sáru (holinku), Taká je pilná, žebi aj na holéj skale vižila, Hňěvá ho to jako moráka kožmaňickí ručník (Zlobí ho to jako krocana [160]kosmonoský červený květovaný šátek),[3] Hladá koňa a sedzí na ňom (srov. han. pro očê neviďim), nemluvě ani o pranostikách, životních a výchovných maximách a čistých příslovích. Řadu takových zrnek lidového humoru a moudrosti shledal autor ještě po šedesáti letech v paměti obyvatel Bošácké doliny, kde je před první světovou válkou zaznamenal v rozsáhlé rukopisné sbírce Ľ. Rizner — a už z toho plyne užitečnost přihlížení ke kulturnímu dědictví tohoto druhu i v pracích orientovaných jinak ryze sychronně. Zaměření na nejstarší zjistitelný stav je při sbírání nářečního materiálu samosebou již dlouho nanejvýš žádoucí, a pokud přitom mohou být spoluvýchodiskem i starší záznamy, je to zároveň nejen cesta k obohacení získaných údajů, ale i k jejich průkaznému zhodnocení ve vývojové řadě. V českých poměrech tu stojí za připomenutí slovníková sbírka K. Peka z Domažlicka, která vznikla v třicátých letech ve Weingartově semináři na základě slovního souboru Hruškova Dialektického slovníku chodského z r. 1907 se zadáním roztřídit z něho výrazy dosud běžné, jen pasívně známé a již zcela zapomenuté.

Ripkův slovník je ryze verbální. Přestože komplexní slovníky jazykově-folklórně-etnografické zůstávají vcelku stále nedosaženým ideálem,[4] přece bychom doporučovali, aby i ve slovnících s primárně jazykovědným zaměřením byly zařazeny aspoň kresby základních venkovských staveb, nástrojů ap. Velmi by to zvýšilo informativnost slovníku a usnadnilo výklad terminologických položek, zejména u součástí složitějších celků; přitom by to bylo i úsporné.[5]

Na závěr chceme ještě zvážit otázky věcného nářečního slovníku, jak se vyvíjejí jednak v slovenské, jednak v české tradici. I. Ripka dal v opření o sovětskou nářeční lexikografii ve svém slovníku přednost tematickému roztřídění materiálu do větších celků, které jsou dále řazeny už jen abecedně, nikoli podle věcně významových souvislostí svých prvků.[6] Do devíti kapitol je tu tak vcelku v systematice Halligově-von Wartburgově zahrnuto [161]okolo 50 ucelenějších skupin, někdy velmi rozsáhlých, takže tu pak kromě synonymních řad musí uživatel užší významové okruhy či sémantická pole konstruovat sám (polysémní vztahy mu ovšem může vykázat už abecední rejstřík).

Přes problematičnost podrobného rozčlenění pojmového systému, k němuž svého času připojil prof. Šmilauer docela i desetinně uspořádané číselné indexy, lze je pro delší lexikografickou práci jen doporučit. Jen tak je totiž umožněno srovnávání slovníků různých oblastí. V české dialektologii se tu zatím můžeme vykázat jen dvěma rukopisnými věcnými slovníky místními[7] — prací M. Roudného ze severovýchodočeských Úlibic na Jičínsku a Z. Sochové ze slezskomoravské Studénky a okolí. Roudného slovník vyniká autentickým kontextovým dokladovým materiálem, slovník Sochové zase důkladností sémantického zpracování opřeného o autochtonní nářeční cit a zkušenosti lexikografického odborníka. Oba slovníky z počátku padesátých let pak získávají na ceně právě snadnou porovnatelností na základě užitého věcného třídění Šmilauerova. Je ovšem zřejmé, že podobné třídící systémy je možno adaptovat jen pro jednotlivé jazyky, a to ještě ne pro všechny jejich stylové a existenční formy. Už Český slovník věcný a synonymický vychází např. ze zvlášť utříděné základny,[8] podané v tabelárním přehledu úvodem ke každému svazku.

Závěrem je třeba k této sympatické práci, která nesporně významně obohatila slovenskou nářeční lexikografii, vyslovit přání, aby našla hojně následovníků.


[1] I. Ripka, Dolnotrenčianske nárečia, Bratislava 1975; (II) týž, Vecný slovník dolnotrenčianskych nárečí, Bratislava 1981, 336 s. — Pro češtinu máme podobně vydánu jen monografii Středoopavské nářečí, Praha 1953 a Slovník středoopavského nářečí, Ostrava 1963 od A. Lamprechta.

[2] Nejsnadnější je stanovení diferencí od spisovného jazyka co do formy výrazu, obtížnější je výběr rozdílných vazeb, nejsložitější pak jsou otázky sémantických a vrstvově stylových diferencí (vztahy k běžnému obecnému úzu ap.). Zejména frazeologické položky bývají v nářečních slovnících brány i z nadnářečních idiomů, ba uvádějí se zde i rčení nadnárodní platnosti. Ripkův výběr se však na rozdíl např. od Matejčíkova i tu správně zaměřuje na jednotky krajově příznačné.

[3] V Kosmonosích (něm. Kosmanos) byla tiskárna kartounů, která dodávala do celé rakousko-uherské monarchie i dál do světa ve své době velmi oblíbené zboží (podle recenzní poznámky prof. Šmilauera).

[4] Vedle slovníků zachycujících s terminologií i etnografické reálie (případně iobrazem — tak již Dialektický slovník moravský od F. Bartoše z r. 1905) máme i četné slovníky zahrnující i elementy slovesného folklóru (tak zejména Słownik gwar kaszubskich a dosud vycházející Słownictwo kociewskie na tle kultury ludowej od B. Sychty): takto široce chápal úkol oblastního slovníku i V. Vážný a snažil se jej také uskutečnit v nedokončeném rukopisu Turčanského nářečního slovníku.

[5] Žádný popis či funkční definice nepostihuje svůj předmět zároveň názorně; navíc ve výkladu k obrázku odpadá určování jako „súčasť krosien“, „mlynská súčiastka podoby lievika…“ ap.

[6] J. Matejčík má v citovaném díle podle věcně významových souvislostí řazeny i menší okruhy, ty však nejsou vždy navzájem seřazeny a nejsou též graficky vydělovány, takže je tu detailní členění značně nepřehledné.

[7] První výběrový věcný slovník nářeční včlenil F. Bartoš do své Dialektologie moravské I, II (1886, 1895), menší věcný slovníček je i v Nářečí litomyšlském od Q. Hodury z r. 1904.

[8] Jednotlivá základní hesla jsou zde prostě průběžně očíslována, desetinně jsou tříděny jen větší významové celky.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 3, pp. 158-161

Previous Milena Rulfová: Hovorový jazyk stále v popředí zájmu

Next Alena Polívková: Nový sborník o problémech sémantiky textu (Větněsémantické komponenty a vztahy v textu)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1