Časopis Naše řeč
en cz

Řeka Němen, blízko Němenu, nebo Němnu

Jan Petr

[Short articles]

(pdf)

-

Řeka Němen protéká z větší části svého toku o délce 937 km Běloruskou a Litevskou SSR a vlévá se v Kurském zálivu do Baltského moře. Nazývá se rusky a bělorusky Neman, litevsky Nemunas [čti: njamunas], polsky Niemen a tradičně česky Němen. Kromě toho se však také užívá v češtině název odvozující se z jejího ruského nebo litevského pojmenování. V Atlasu Československé socialistické republiky (Praha 1966) na mapě č. 1 se uvádí jako Neman, Československý vojenský atlas (Praha 1965) uvádí na jednotlivých mapách vedle podoby Němen (s. 34—35, 41, 44, 45, 48 aj.) také Neman (s. 38—39, 42—43, 130—131, 138—139 aj.) a na s. 133 obě formy Neman i Němen. Litevské znění názvu řeky se ve zmíněných atlasech nevyskytuje. Jaroslav Stechar v překladu litevského románu A. Gudaitise-Guzevičiuse Bratři Varkalysové (Ústup), Praha 1956 na s. 166 uvádí ve Varéne nebo Alytusi se přepraví přes Němunas. Překladatel sice vycházel z ruského překladu knihy, ale při uvádění vlastních jmen se důsledně přidržel litevského originálu i za cenu toho, že zanedbal u ženských příjmení pro češtinu závazné přechylování, srov. dvojice jmen pro muže a ženy (vdané nebo svobodné) jako Ignotas-Ignotiené, Deksnys-Deksniené, Graužius-Graužiené, Stočkus-Stočkuté ap. (podrobněji k této otázce v samostatné stati). Mechanicky přejatá litevská příjmení žen neskloňoval (např. představení Ignotiené … rozrušilo 230), tvořil však od nich posesívní adjektiva (Karusé — v Karusině zahrádce 284, Ignotienin obdiv 232).

Na dotaz, jakému znění názvu řeky máme dát přednost, odpovídáme, že záleží na stylovém zařazení textu. Na mapách rozsáhlejšího území SSSR se nepochybně rozhodneme pro rusko-běloruskou formu, na mapě Litevské SSR budeme uvádět v souladu s ostatními místními jmény litevskou podobu, v odborném pojednání, např. o pravlasti Slovanů, budeme nejspíše užívat český název a v překladech z litevské literatury se rozhodneme pro českou nebo litevskou podobu.

Pokud budeme užívat ruskou nebo litevskou formu, nebudeme v rozpacích, jak ji máme skloňovat v nepřímých pádech: Neman (popř. Něman), od Nemanu (Němanu), k Nemanu (Němanu)…, Nemunas, nedaleko Nemunasu, cestou k Nemunasu… Vzhledem k souhláskovému zakončení se zařazují obě formy k mužskému rodu a skloňují se podle vzoru „hrad“ s koncovkou -u v 2., 3. a 6. pádu (podobně jako Don, Dněstr aj.). Nedoporučuji však psát Němunas (jak to dělá J. Stechar); sugeruje totiž českému čtenáři jiné znění než skutečně litevské. Protože u cizích vlastních jmen, která se dosud v přiměřené míře nepočeštila, zachováváme původní pravopis, nemůžeme psát „Njamunas“. Bylo by však vhodné při prvním užití v textu tuto fonetickou podobu v závorce připomenout.

U českého názvu Němen nemáme jistotu, jak je třeba náležitě tvořit nepřímé pády, zda máme užívat tvaru od Němenu nebo od Němnu atd., tzn. zda chápat -e- [104]v koncové slabice 1. pádu jedn. čísla jako pohyblivé, obdobné hojně se vyskytující v českých slovech samohlásce e jerového původu, nebo je pociťovat jako součást neměnného slovního základu, v němž se neuplatňuje známé české střídání e : ø (typ den-dne, Plzeň-Plzně).

V inventáři českých místních jmen (uvádím podle A. Profouse) zakončených na -en najdeme jak příklady s pohyblivým e, tzn. jeho nepřítomnost v nepřímých pádech (např. Buben-Bubnu, Půlpecen, Opočen, Chvojen aj.), tak také se zachovaným e ve všech pádech (např. Hřeben-Hřebenu, Kámen, Třemen aj). Při hledání odpovědi na výše položenou otázku nemůžeme se tedy jednoznačně opřít o české příklady místních jmen, která jsou zakončena na -/m/en. Bezpečnější oporu pro řešení našeho problému najdeme v apelativech na -men (viz dále), u nichž nemůžeme ani v minulosti, ani v současnosti hledat pohyblivé e.

Český název řeky Němen byl přejat z polštiny, v níž se skloňuje Niemen, 2. p. Niemna. Pociťuje se zde -e- v koncové slabice jako pohyblivé, podobně je tomu v běloruském a ukrajinském názvu této řeky (není tomu tak v ruštině, srov. Neman-Nemana). Tato polská výpůjčka se rozšířila v češtině až poč. XIX. století, v době našeho národního obrození, kdy se soustavně hledaly — a to na odpovídající vědecké úrovni — současné i starší slovansko-litevské vztahy ve všech oblastech existence těchto dvou blízkých etnik. Naši slavisté se začali živě zajímat o litevský jazyk a litevskou kulturu. F. L. Čelakovský v překladech litevských lidových písní z r. 1827, pořízených podle Rézovy sbírky Dainos (1825), užil názvu řeky Němenka (Běž, běž, lodičko, po bystré Němence, 95) a odtud se uvádí jako jediný příklad v Jungmannově česko-německém slovníku (II. díl, 1836, s. 674). P. J. Šafařík v Slovanském zeměvidu (1842) a Slovanském národopisu (3. vydání, 1849) užívá formy Nemen (s. 111) a v nepřímých pádech skloňuje bez -e- (např. počnouc od Nemna až po Sejny, s. 112). V nejobsáhlejším zeměpisu z doby českého národního obrození K. Vl. Zapa Všeobecný zeměpis I. (1846) se shodně s tehdejším územ uvádějí tytéž formy nepřímých pádů (např. Němen s. 466 vedle Němna jest zde jeho hlavní přítok Vilia s. 465, k Němnu s. 468, nad Němnem leží gubernské město s. 467 atd.).

Z pozdějších publikací uvedeme pouze některé. Ottův slovník naučný v hesle Litva (XVI, 1900, s. 182n.) přináší jen formy bez -e- (mezi ústím Visly a Němnu, nad horním Němnem…), v hesle Něman (XVIII, 1902, s. 59) a Němen (tamtéž, s. 178) nenajdeme příklady na nepřímé pády. Naproti tomu v Učebnici zeměpisu St. Nikolaua (1910), určené pro české střední školy, se zásadně užívá formy s -e- (např. ústí Němenu, s. 122).

Pokud vím, po celé XIX. století a vlastně až do 2. světové války se v češtině převážně užívalo tvarů s pohyblivým -e-, tj. Němen, Němnu… Takové jazykové povědomí českého uživatele podporoval (a nepochybně také generačně spoluvytvářel) český překlad známého a v Čechách dosti čteného realistického románu ze života venkovské šlechty v Litvě Nad Němnem (polsky Nad Niemnem, 1888) spisovatelky Elizy Orzeszkové.[1] Tato jazyková forma názvu litevské a [105]běloruské, téměř legendární a v četných literárních dílech oslavované řeky se opakuje ve všech českých překladech zmíněného románu. Užil ji Jos. Paulík (1911), Libuše Kučerová (1950), Fr. Nechvátal (1974) a také polonista Karel Krejčí, který napsal k jeho překladu literárněhistorický doslov. Stejně je tomu v odborných polonistických pojednáních, v nichž se ovšem forma bez -e- neomezuje jen na tuto předložkovou vazbu v 7. pádě. Nacházíme v nich také příklady jako v okolí Němnu, přišel k Němnu, psal o Němnu atd. Není třeba dodávat, že takové pádové tvary mají oporu ve zmíněném titulu knihy, která se pro svou oblibu dočkala několika překladů. Působí přitom také aktivní znalost polštiny, sugesce druhého jazyka a ponejvíce tematická vazba na problematiku velké polské literatury z 2. poloviny XIX. století.

V současné době dáváme u cizích zeměpisných názvů přednost (a to s ohledem na potřebu jednotně řešit všechny obdobné případy místních jmen cizího původu) jinému tvaroslovnému hodnocení, než jsme ukázali výše na příkladu názvu řeky Němen. Slovní základ, který nám představuje forma 1. pádu jedn. čísla, považujeme za neměnný a výchozí pro tvoření nepřímých pádů. Při skloňování se k němu mechanicky připojují pádové koncovky podle odpovídajícího deklinačního typu. Tyto koncovky nevyvolávají změny v hláskovém uspořádání slovního základu. Vychází se přitom ze snadno ověřitelné skutečnosti, že cizí (nezdomácnělé nebo nepočeštěné) zeměpisné názvy, zvláště z jazyků nám co do srozumitelnosti vzdálených, zůstávají pro českého uživatele bez jazykovědné průpravy morfematicky neprůhledné, přičemž se hodnotí v jazykovém povědomí jako jednolité a neměnné celky. Přidávání pádových koncovek k cizímu slovnímu základu proto, abychom takto mluvnicky vyjádřili syntaktické vztahy ve větě, má některé společné rysy s aglutinačním jazykovým typem. U některých cizích zeměpisných názvů tak postupně dochází k zdomácnění v české slovní zásobě, což může vyvolat některé změny v jejich pravopisné podobě, hláskoslovném uspořádání nebo v tvaroslovném zařazení. Zdá se, že název řeky Němen je na poloviční cestě tohoto počešťovacího procesu, avšak jeho dokončení nejspíše brání skutečnost, že se ho užívá dosti zřídka v českém neodborném textu.

Uplatňovaná zásada pro skloňování cizích zeměpisných jmen, vyjádřená schematicky pro mužský rod: slovní základ + pádové koncovky (1., 4. pád — ø, 2., 3. a 6. pád -u, 7. pád -em) má své nejen teoretické, ale také praktické oprávnění. Neměnnost slovního základu v nepřímých pádech umožňuje bez obtíží utvořit čtenáři výchozí formu 1. pádu jedn. čísla, je také srozumitelnější pro širší okruh domácích a zahraničních čtenářů a posléze tento přístup umožňuje značně jednotně řešit složitý, avšak stále živý problém průběžného organického zařazování cizích zeměpisných jmen do českého jazykového kontextu.

Z těchto důvodů doporučuji ve skloňování českého názvu řeky Němen zachovávat neměnný slovní základ a tvořit nepřímé pády takto: blízko Němenu, jít k Němenu, … chalupa nad Němenem. Náš výklad má také oporu v podstatných jménech na -men, která v nepřímých pádech zachovávají -e- jako nepohyblivé (není jerového původu, ale původní) v koncové slabice, srov. ječmen-ječmene, [106]křemen-křemene, plamen-plamene, pramen-pramene, pod. ve slovech pergamen, řemen, třmen, cyklámen aj. Přes toto kodifikační doporučení nemůžeme jednoznačně označit starší tvary bez -e-(Němnu…) za nesprávné, avšak v jazykové poradně nebudeme jejich užívání doporučovat. Bráníme se totiž dubletám, které nepotřebně a v nadměrném rozsahu zasáhly českou jazykovou kodifikaci.

[1] Román také vyšel pod názvy Mezi sedláky a pány (bez data vydání) a Země matka (1921).

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 2, pp. 103-106

Previous Jiří Nekvapil: Poznámka k druhému vydání Hubáčkovy knihy O českých slanzích

Next Běla Poštolková: Znovu o plazmě a o plazmatu