V „Záhřebě“ i v „Záhřebu“
Miloslav Sedláček
[Articles]
-
V jednotném čísle vzoru „hrad“ se ve třech pádech vyskytují dvojí koncovky, a to ve 2., 5. a 6. pádě. Na užití jedné ze dvou koncovek mají v jednotlivých případech v textu vliv různí činitelé, přičemž u jmen obecných je poněkud jiná situace než u jmen vlastních. Věnujeme zde pozornost tvarům 6. pádu u vlastních jmen zeměpisných.
V 6. pádě sg. se u podstatných jmen skloňujících se podle vzoru „hrad“ uplatňuje jednak koncovka -e/-ě (dále ji označujeme pouze [12]-e), jednak -u. U obecných podst. jmen o první z nich platí, že „v nové češtině má koncovka -e/-ě omezený výskyt“.[1] Jinak je tomu u jmen vlastních, u těch se vyskytuje koncovka -e dost často, u některých ji uvádějí kodifikační příručky dokonce jako jedinou. Je tomu především u jmen zakončených na -ov a -in (např. Bydžov, Chomutov, Hodonín, Jičín), dále na -ýn (např. Hostýn, Londýn, Týn), -ev (např. Kujbyšev, Kyjev), často na -hrad (Rajhrad, Velehrad), -štejn (Karlštejn), -át (Křivoklát, Kunštát) a pak u některých dalších různého zakončení (např. Brandýs, Lanškroun, Náchod, Příbor, Tábor, Újezd aj.).[2] Koncovka -e se vyskytuje v největší míře u jmen míst ležících na našem území, v menší míře na území slovanském (hlavně končí-li jména tak, jak je uvedeno výše, např. Krakov, Kyjev, Štětín, Bělehrad) a pak u omezeného počtu jmen z jiných oblastí, a to jmen u nás dávno známých a většinou majících počeštěnou podobu, jako Betlém, Egypt, Jeruzalém, Milán, Řím, a ovšem Mnichov, Pasov, Berlín, Debrecín, Londýn, Rýn apod. Mnohá z těchto jmen mají, popř. mohou mít ve 2. pádě sg. koncovku -a. Této korespondence si povšiml již Dobrovský a takto ji popsal Jan Gebauer: „Povšimnutí hodna je shoda, která se tu často ukazuje mezi sg. gen. a sg. lok.: substantiva (neživotná) sem patřící, která mají gen. -a, mívají lok. -ě, a která mají gen. -u, mívají lok. -u; … z Tábora a v Táboře, z Říma a v Římě, ze Smíchova a na Smíchově, z Újezda a v Újezdě, z Náchoda a v Náchodě, z Písku a v Písku atd.; ale často shoda taková nebývá, např. … od Brodu a v Brodě, z Vyšehradu a na Vyšehradě atd.“[3] Gebauer správně postřehl, že tato korespondence se neuplatňuje bezvýhradně. Dosti četná jména mají, popř. mohou mít v 6. pádě koncovku -e, avšak ve 2. pádě mají koncovku -u, a u leckterých s genitivní koncovkou -a se v současné češtině vyskytuje v 6. pádě jen -u, např. u jmen Vimperk, Šternberk, Šumperk, Kynšperk. U některých jmen má koncovka -e zřetelně oblastní ráz; o podobě (v) Zábřeze to výslovně konstatuje Slovník spis. jazyka českého, platí to však i o dalších, např. (ve) Žďáře, (v) Příboře, Žamberce.
U vlastních jmen domácích a zdomácnělých (tj. těch, která mají počeštěnou podobu, např. Londýn, Řím) se výskyt koncovky -e v tex[13]tech nijak podstatně nesnižuje. Zato je velice zřetelný ústup koncovky -e u jmen cizích, u nichž kodifikace dosud uvádí dvojtvary. V novinových textech naprosto převažují např. podoby (v) Amsterodamu, Bagdádu, Íránu, Libanonu, Lisabonu, Lyonu, Madridu, Norimberku, Oxfordu, Vatikánu, Washingtonu atp. Velmi zřejmé je to u jmen neslovanských, avšak v poněkud menší míře se to projevuje i u jmen ze slovanské oblasti. Např. od jména Záhřeb se velice často objevuje podoba (v) Záhřebu, třebaže kodifikační příručky uvádějí pro 6. pád sg. pouze koncovku -ě. Koncovka -u proniká i u složených slovanských jmen s druhou částí -grad (Leningrad), hlavně u novějších (Dimitrovgrad, Titograd) nebo méně známých (Razgrad). V současné češtině sílí tendence k tomu, aby koncovka -e v 6. p. sg. charakterizovala zeměpisné jméno příznakově jako jazykově domácí (popř. zdomácnělé); koncovka -u je bezpříznaková, neutrální. Obdobně se jeví situace koncovky -a proti koncovce -u ve 2. pádě sg. u téhož okruhu jmen.[4] Rozložení koncovek -e a -u v 6. p. sg. (a obdobně i koncovek -a a -u ve 2. p. sg.) v současné češtině je výsledkem historického vývoje a ten pozvolna směřuje k omezování koncovky -e u jmen cizích. Avšak u těch domácích (a zdomácnělých) jmen, u nichž je postavení koncovky -e pevné, sílí už delší dobu tendence jiná, a to k rozlišování koncovek -e a -u podle syntaktické platnosti (funkce) jména ve větě. Stručně, ale výstižně to konstatoval Fr. Kopečný: „… koncovka -u je více koncovkou předmětovou (a produktivní), kdežto -ě (-e) adverbiální (a téměř neproduktivní).“[5]
V současné češtině je tedy takovýto stav: Zeměpisná jména, u nichž je v 6. p. sg. běžná koncovka -e, mají tuto koncovku především tehdy, jestliže je jméno ve větě příslovečným určením. V jiné syntaktické platnosti mívají koncovku -u. Této tendenci podléhají (i když ne zcela důsledně) i jména, u nichž je jinak postavení koncovky -e velmi pevné, např. jména zakončená na -ov a -ín. Uvádíme příklady užití koncovky -u, jestliže jméno nemá ve větě platnost příslovečného určení:
Také několik dalších listin zmiňujících se o Břevnovu jsou vesměs padělky pozdějších století (Dějiny Prahy, Praha 1964, s. 743). — Od r. 1201 se mluví o Kyjovu jako o městečku s farou, mýtem a týdenním trhem v úterý (čas. Lidé a země 25, 1976, s. 560). — Město křižovatka by se dalo říci o Děčínu (čl. v novinách). — O Praze a o Berlínu (titulek v novinách). — Dědina … spadá však [14]pod Frýdek-Místek, kde o Krmelínu mluví s uznáním (nov.) — To platí o Moskvě, Londýnu, Paříži… (Zeměpis světa, Evropa, Praha 1968, s. 38n.) — První písemná zmínka o Kunštátu pochází z roku 1280… (čl. v novinách s nadpisem U nás v Kunštátě) — Proč se mluví o Cařihradu? (Vl. Vančura, Obrazy z dějin národa českého I, Praha 1946, s. 318) — Výsledkem dalšího boje bulharského národa za osvobození a sjednocení bylo připojení Východní Rumelie r. 1885 a později zrušení posledního stupně závislosti na Cařihradu (Zeměpis zahraničních zemí I, Praha 1964, s. 466). — Pověsti o Vyšehradu se staly pověstmi národními… (J. Janáček, Vyprávění o Vyšehradu, Praha 1964, s. 7) — Fakta o Vyšehradu (titulek z novin). — Třetí verze mluví o Berounu… (nov.) — Ne nadarmo se mluví o Mostu jako o městě růží (nov.). — O Karlštejnu jste si letos, kdy vzpomíná 630 let svého založení, jistě už dost přečetli. Takže, cokoli bych o Karlštejnu ještě řekl, bylo by jen opakováním toho, co jistě dobře znáte (nov.). — Důkazy o Rabštejnu (titulek z novin) — Mohl zakotvit někde jinde, kdyby byl chtěl, mluvilo se dokonce o Záhřebu… (N. Brixy, Soutěž za milión, Praha 1977, s. 5).[6]
Považujeme za zřejmé, že každé zeměpisné jméno skloňující se podle vz. „hrad“ může mít v 6. p. sg. koncovku -u, u některých je však vázána na jinou syntaktickou funkci nežli příslovečnou. Tendence k volbě koncovky -u, jestliže jméno není ve větě příslovečným určením, bývá posílena ještě v případech, kdy je jména užito v přeneseném, obvykle metonymickém významu, např. „O Gottwaldovu už je rozhodnuto“ (označení Gottwaldov zastupuje v tomto případě název hokejového klubu působícího v Gottwaldově).[7] Přenesený význam však bývá činitelem pouze podpůrným, základním je syntaktická funkce.
Nabízí se otázka, zda závěry týkající se zeměpisných jmen typu „hrad“ platí shodně i pro jména středního rodu typu „město“, u něhož se v 6. p. sg. vyskytují rovněž dvě koncovky, -e a -u. Nutno říci, že situace zcela shodná není.
Především nikdy nebývá koncovka -e u vlastních zeměpisných jmen zakončených na -ko, -go, -ho, -cho, nedochází tedy ke střídání k - c, h - z jako u některých jmen mužského rodu. Velice omezeno je střídání r - ř (Stříbro — ve Stříbře). Zato se při volbě koncovky v 6. pádě mno[15]hem ostřeji projevuje rozdíl mezi jmény domácími, zdomácnělými a někdy slovanskými na straně jedné a jazykově cizími na straně druhé. U domácích jmen v adverbiální funkci se jen velice zřídka setkáme s jinou koncovkou než -e, obvyklé podoby jsou (v) Brně, Kladně, Kopidlně, Mýtě, Opočně, (Novém) Sedle, Smečně, Znojmě, Hnězdně, Lesně, Řezně atp. Naproti tomu u cizích jmen se koncovka -e neobjeví v současných textech téměř vůbec. V četných případech se objevit ani nemůže, např. (v) Monaku, San Francisku, Kartágu, Kongu, Togu, Idahu, Jerichu, Bilbau, (na) Borneu, (v) Tokiu, (na) Kilimandžáru, Ebru, (v) Oslu, (na) Limpopu, (v) Kolombu, Mogadišu, Arezzu atp. Nesetkáváme se však ani s jinými podobami nežli (v) San Marinu, Livornu, Salernu, Bolzanu, Palermu, Toledu, Torontu, Quitu atp. Kolísání se ponejvíc objevuje u slovanských jmen, jako jsou Sarajevo, Mukačevo, Gabrovo, Kemerovo, Krosno, Grodno, Ostankino, (Carskoje) Selo apod.
Slaběji se projevuje u jmen skloňujících se podle vz. „město“ tendence k rozlišování koncovek 6. p. sg. podle syntaktické funkce jména ve větě. Jestliže však je jména v neadverbiálním postavení užito v přeneseném významu, koncovka -u se uplatní a je výhodným prostředkem k významovému rozlišení, srov.: „Po tomto gólu jako by na litvínovský tým dolehl stín deprese. I bylo na Kladnu, aby využilo své převahy…“
[1] A. Lamprecht — D. Šlosar — J. Bauer, Historický vývoj češtiny, Praha 1977, s. 128.
[2] Údaje přebíráme ze školního vydání Pravidel českého pravopisu, 12. vydání, Praha 1981.
[3] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, díl III, Tvarosloví I, Skloňování, v Praze a ve Vídni 1896, s. 43.
[4] Viz M. Sedláček, Do Záhřeba, nebo do Záhřebu?, NŘ 58, 1975, s. 243—248.
[5] Slovo a slovesnost 11, 1949, s. 179.
[6] Školní vydání Pravidel českého pravopisu uvádí u jmen Kyjov, Berlín, Londýn, Kunštát, Vyšehrad, Beroun, Most, Karlštejn, Záhřeb pro 6. p. sg. jen koncovku -ě, u jména Cařihrad údaj uveden není, ve Slovníku spis. jazyka českého je pouze -ě. Jména Břevnov, Děčín, Krmelín, Rabštejn v kodifikačních příručkách jednotlivě zachycena nejsou.
[7] Viz též Al. Jedlička, Proč v Mnichově, ale o Mnichovu, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, Praha 1959, s. 191n.
Naše řeč, volume 65 (1982), issue 1, pp. 11-15
Previous Miloš Dokulil: Dva příspěvky k odvozování sloves
Next Eva Macháčková: Výrazy typu být předmětem jednání, stát se středem pozornosti
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1