Časopis Naše řeč
en cz

Připomínky k hierarchii členění českých nářečí

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

1. V Nástinu české dialektologie z r. 1972 začal Jaromír Bělič důsledně užívat trojstupňové klasifikace rozvrstvení souboru našich nářečí: český jazykový celek je podle toho rozčleněn na nářeční skupiny, ty dále na podskupiny a ty pak na vlastní místní nářeční jednotky.[1] V podstatě odpovídá tato stupnice obdobnému rozdělení nářečních [133]celků či seskupení do trojice nářečí — podřečí různořečí, zavedené již v počátcích naší dialektologie v souladu s teorií štěpivého vývoje jazykových „větví“. Na výhodnost takovéto terminologické hierarchizace se i po jejím opuštění víckrát upozorňovalo (srov. např. u B. Havránka v ČMF 28, 1942, s. 410).

Termínu podřečí i různořečí se užívalo od samých počátků naší dialektologie již před Šemberovými Základy, byly tu však i termíny jiné. Kottův slovník uvádí (z úzu!) podřečí = podnářečí, Unterdialekt, u různořečí je pouze překlad Dialekt. Jungmannův slovník tu má jen termín podnářečí — s tímto vysvětlením: „vedlejší nářečí z jiného pošlé, Unterdialekt“ a s tímto citátem z předmluvy Kollárových Písní světských lidu slovenského: „Rozpadá-li podnářečí opět v jiné oddíly, slovou podpodnárečí.“ Jak patrno, idea postupného dělení jazykových — nářečních celků není až věcí klasické rodokmenové teorie. — Později se pro zpravidla značně vyrovnaná nářečí v Čechách ujalo i označení lidová mluva, u Kubína též lidomluva (srov. Lidomluva Čechů kladských, Praha 1911), někdy i obecná mluva — s příslušným místním určením, obvykle podle střediskové obce, sídla okresu ap.

Bližší zdůvodnění své terminologické hierarchie podal J. Bělič v článku Názvy základních nářečních skupin českého jazyka (Slovo a slovesnost 34, 1973, 134n.). Soudíme, že je tuto základní hierarchickou trojici třeba rozšířit o další člen, především tam, kde to vyžaduje intenzita nářečního rozrůznění, zejména tedy v moravských krajích a v okrajových úsecích v Čechách. Základní, vnitřně územně nediferencovaná nářeční jednotka se totiž dá snadno podřadit své podskupině a v ní pak i příslušné skupině pouze v nářečně méně výrazně rozčleněném celku.[2] Jinak však taková jednotka zpravidla funguje jako místní obměna jistého relativně vyrovnaného a stejnorodého mikrodialektu, tj. skupinky základních — lokálních nářečních jednotek, kterou bychom mohli v souladu s pojmenováním všech dalších širších útvarů nazvat mikroskupinou. Navrhujeme tedy užívat podle potřeby i čtyřstupňové hierarchie nářečních celků — podle stoupající složitosti: /1/ (základní) nářeční jednotka — /2/ mikrodialekt či nářeční mikroskupina — /3/ podskupina — /4/ skupina. A souběžně s takto odstupňovanou čtveřicí označení, vycházející ze seskupování nářečních jednotek jakožto strukturních jazykových útvarů, navrhujeme zavést další terminologickou řadu, zaměřenou na územní aspekt tohoto hierarchizovaného rozrůznění: /1/ (základní) nářeční lokalita (která se může skládat i z více osad nebo osídlených míst) — /2/ mikro[134]obvod, popř. jen obvod — /3/ podoblast — /4/ oblast[2]. Takto se základní nářeční jednotka ve Světlé pod Ještědem a okolí dá vřadit jako součást podještědského mikrodialektu či mikroskupiny do severovýchodní podskupiny české nářeční skupiny; zeměpisným určením pak patří nářeční lokalita světelská jako součást podještědského okrajového (mikro)obvodu (či úseku) do severovýchodočeské podoblasti vlastní české nářeční oblasti. Takováto podrobná určení jsou ovšem při své rozsáhlosti namístě jen při detailním definování poměru příslušné jednotky (lokality) k nářečnímu souboru (jazykové oblasti) v celočeském měřítku.

Tím nemá být vyloučena možnost užívat vedle uvedených základních pevně usoustavněných termínů obojí řady i jiných pomocných určení, jako např. část (tak lze např. severovýchodočeskou podoblast dělit ještě na část severní a východní — obdobně jako J. Voráč rozlišil jihozápadočeskou podoblast na část západní a jižní),[3] pás či pásmo (svč. podoblast lze takto rozdělit na vnější — okrajové — centrální a vnitřní — přechodové — pásmo),[4] úsek (tradiční označení zejména četných zachovalých okrajových mikroobvodů v Čechách) nebo konečně z jiného aspektu typ. Podobně jako se v ruské a sovětské dialektologii označovaly jako typy různé nářeční obměny způsobu tzv. ákání a jákání a pak i areály jejich rozšíření, rozlišil B. Havránek různé hanácké typy na základě samohláskových sestav;[5] i když pak J. Bělič od termínu typ ve svém Nástinu upustil, je tuším výhodné užívat ho zejména pro složitě rozrůzněnou středomoravštinu v bližších určeních jako malohanácký (jevíčský) typ centrální středomoravské podskupiny, židlochovický typ jz. části středomoravského jádra ap.

[135]2. Čtyři hlavní skupiny nářečí českého jazyka jsou dnes zpravidla označovány jako nářečí česká v užším smyslu (doporučit tu lze i kratší určení vlastní česká nářečí), nářečí středomoravská (dříve hanácká), východomoravská (dříve moravskoslovenská) a slezská (před Běličovým Nástinem oficiálně jen lašská).

V nepublikované disertační práci Vývoj moravských samohlásek, Olomouc 1950, podal jsem na s. 6—7 návrh jednotného názvosloví pro česká a slovenská nářečí, který počítal se základním označením jednotek vyššího řádu podle klasifikačního jazykového příznaku v kombinaci s teritoriálním: nářečí české, moravské, slezské — a dále pak meziskupiny nářečí českomoravských a moravskoslovenských, popř. i moravskoslezských (jižní, moravská část slezské skupiny). Nářečí hanácké nemohlo nakonec být pojmenováno jako moravské hlavně proto, že termín moravskoslovenská nářečí byl postupně téměř zcela zaměněn označením východomoravská: srov. čl. J. Chloupka Po letech k tzv. východomoravským nářečím, SaS 30, 1969, 178—182. V Běličově Nástinu pak došlo i k návratu k termínu V. Vážného nářečí jihovýchodočeská pro podskupinu českomoravskou. Z celého návrhu zůstal tedy právě jen název slezská nářečí. Ve vývoji se přitom postupně uplatňují stále více základní zeměpisná — zemská a oblastní označení s určením podle světových stran, popř. u menších celků podle jejich hlavních středisek (opavská, ostravská podskupina, domažlický úsek).

3. Mluví-li se o těchto nářečních celcích (tj. skupinách a oblastech), bylo by tu dále prospěšné rehabilitovat i starý úzus, který je právě bral jako celky a označoval je vždy v jednotném čísle jako (vlastní) české nářečí, nářečí hanácké, lašské ap. (tak ještě F. Trávníček v Moravských nářečích, Praha 1926). I když jde v těchto vnitřně územně diferencovaných útvarech o celistvost jen ideálně reálnou,[6] zdůraznila by se tím závažnost této nejvyšší klasifikační jednotky, určující svou základní strukturou ráz mikrodialektů i interdialektu celé své oblasti. V souladu s tím by se mohlo užívat i příslušných jednoslovných označení jako středomoravština, východomoravština, slezština — jakožto soubor středomoravských, východomoravských a slezských nářečí a polonářečí (přitom označení jako hanáčtina, slováčtina, valaština, laština, chodština aj., překračující tento základní názvoslovný rámec, zůstanou nepochybně ještě dlouho rovněž v užívání). Podotý[136]káme, že takovýto úzus by zároveň zvýraznil historicky podmíněnou svébytnost českého, moravského a slezského oblastního „nářečí“, pojatého jako souhrn neoficiální běžné komunikace v daných územích.[7]

4. Areálová klasifikace má ještě další závažné pojmové termíny: jde předně o rozlišování jádra a okrajů, někdy ještě odstupňovaných na vnitřní a vnější. Mezi jádrovými územími pak obdobně vznikají i odstupňované přechodové pásy či pásma. A konečně přináší jazykovězeměpisný obraz rozrůznění daného jazyka i třídění zonální, doplňující v různých kombinacích základní skupinově oblastní klasifikaci.[8] Toto doplňující třídění podle zón vychází ještě víc než klasifikace základní ze zeměpisné konfigurace izoglos sledovaných rozdílů a bez atlasového zpracování jejich jistého úhrnu může být nanejvýš tušeno. V české dialektologii sem např. patří různě rozsáhlé zóny protikladů mezi severem a jihem, popř. severovýchodem a jihozápadem celého jazykového území, dále zóna česko-moravského přechodu, zóna severozápadočeská, jihozápadomoravská, jihovýchodomoravská aj.[9]

5. Na závěr ještě souhrnnou připomínku: V mladogramatickém údobí naší dialektologie se odstupňovaná klasifikace nářečních celků pojímala ve shodě s rodokmenovou teorií jako jejich prosté štěpení. A. V. Šembera tak např. nářečí české rozdělil na podřečí východní, střední a jižní a ta pak dále na různořečí domažlické, doudlebské ap., pojímaná již jako konečné stupně dělení. Sestupná stupnice /1/ nářečí — /2/ podřečí — /3/ různořečí platila (ne bezvýhradně) i po celé bartošovské údobí dialektologie, z něhož vzešly naše hlavní lokální i oblastní monografické sběry a práce. Tím, že k této stupnici přiřadíme jako základní stupeň konkrétní zeměpisně nediferencovanou nářeční jednotku, vzniká vlastně přibližná rovnost termínu pro jednotky 2. stup[137]ně, tj. různořečí ~ mikrodialekt ~ nářeční mikroskupina // (mikro)obvod, kterými navrhujeme doplnit Běličovu klasifikaci.

Jazykovězeměpisný pohled na mnohem složitější povahu nářečního rozrůznění a vzájemného oblastního propojení shod a rozdílů, vznikajících na základě neustálých různosměrně se šířících změn, znamenal na dlouhou dobu i ústup hierarchizovaných termínů z užívání (nevyhovovala ovšem ani jejich ne zcela ústrojná podoba).[10] Stále víc se však ohlašovala potřeba takových termínů pro klasifikaci nářečních útvarů a Běličovo řešení, provedené zároveň s novou nomenklaturou nářečních seskupení, tu jistě přineslo vítané zdokonalení. Námi navrhované doplnění této hierarchie o potenciální 2. stupeň — mikrodialekt, nářeční mikroskupina — a označování souběžně hierarchizované klasifikace podle územního rozsahu jako nářeční lokalita — (mikro)obvod — podoblast oblast, jakož i poukaz na další členění zonální ap. má být jen dalším výrazem snahy o dobudování terminologie naší dialektologie, s nímž na základě stálého zpřesňování jazykovězeměpisného obrazu rozrůznění českého nářečí začal po r. 1946 J. Voráč v seriálu článků K jazykovému zeměpisu Čech, uveřejňovaném v našem časopise.


[1] V Nářečích českých od B. Havránka (Čs. vlastivěda III — Jazyk, Praha 1934) jsou nářečí jako základní jednotky vřazovány do vyšších seskupení a širších územních celků různého řádu, označovaných podle potřeby z různých hledisek jako úseky, části, skupiny, pásy, jádra a typy — (všechny tyto termíny jsou pak i u Běliče). — Pozoruhodné je, že termínu skupina je tu užito vždy jako označení těch celků uvnitř hlavních nářečních oblastí, jež Bělič označuje jako podskupiny (u Havránka: severovýchodočeská skupina, jižní a západní česká skupina atd. — u Běliče: svč., jzč. atd. podskupina).

[2] Ze zeměpisného hlediska bývají takovými prvními nadřazenými vztažnými okruhy přirozené nebo i správní krajové jednotky — např. Klatovsko, Blovicko, Příbramsko, Dobříšsko; je příznačné, že při určování dialektismů ve velkých slovnících jsou takovéto „okresní“ lokalizace nejčastější.

[2] Ze zeměpisného hlediska bývají takovými prvními nadřazenými vztažnými okruhy přirozené nebo i správní krajové jednotky — např. Klatovsko, Blovicko, Příbramsko, Dobříšsko; je příznačné, že při určování dialektismů ve velkých slovnících jsou takovéto „okresní“ lokalizace nejčastější.

[3] V Českých nářečích jihozápadních I, II (Praha 1955, 1977) ukázal J. Voráč na základě souhrnné areálové klasifikace příznakových diferenčních jevů jednak to, že jde o společnou (pod)oblast jihozápadní, jednak i to, že její západní a jižní část mají řadu rozdílných vlastních příznačných jevů.

[4] Vnitřní členění severovýchodočeské podoblasti, naznačené v článku J. Voráče — S. Utěšeného Základní izoglosy severovýchodočeské náreční oblasti, Slovo a slovesnost 34, 1973, s. 138n., by mělo být po celkovém areálovém zpracování svč. diferenčních znaků doplněno i v tomto smyslu.

[5] Havránek tak např. uvádí (l. c. 174n.) typ budějovicko-znojemský (se změnou i-e), horský (se změnou o-u) a morkovský (s relikty i za ě), dále též typ hornoostravský (se změnou á-o). Ve výkladech o vývojových fonologických rozdílech hanáckých a lašských (s. 164n. a 184n.) se však označení typ užívá prakticky pro všechny denominace na takovém základě vzniklých lokálních obměn.

[6] Jde vlastně o různě rozsáhlé vnitřně diferencované diasystémy se základní společnou stavbou a pravidelnými obměnami určitých prvků (do dialektologie vnesl pojem diasystém zejména článek U. Weinreicha Is a structural dialectology possible? [Je možná strukturní dialektologie?], Word 10, 1954, 388n.). V sovětské lingvistice byly již dříve obdobně rozlišovány konkrétní a víc a víc abstraktní jazykové celky (normy), dané posléze již jen úhrnem několika společných znaků (srov. A. Gvozděv, K voprosu o vlijanii meždialektnogo obščenija na fonetičeskije sistemy russkich govorov, Izvestija AN SSSR OLiJa, 1950, 201n.).

[7] Přestože jde řada závažných rozdílů středem Moravy, a tedy i středomoravské nářeční oblasti a středomoravštiny, jsou podle závažných frekventovaných strukturních rysů též v interdialektech, ba i v úrovni nadnářeční běžné mluvy konstituovány oblastní varianty aspoň po hláskoslovné stránce právě v rámci čtyř hlavních nářečních oblastí daných protiklady ej, ou / é, ó / ý-i, ů / y, u.

[8] Tohoto způsobu se úspěšně používá zvlášť při třídění ruských nářečí — srov. R. I. Avanesov — V. G. Orlovová a kol., Russkaja dialektologija, Moskva 1964. Sovětští dialektologové přitom mluví důsledně o členění nářečí do skupin (rus. gruppirovanije), nikoli o klasifikaci.

[9] Nejvýrazněji se nám některé takové zóny dosud jeví z celočeského výběrového zpracování rozdílů slovníkových (srov. můj článek K typologii lexikálních areálů v českých nářečích, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 6, Varšava 1967, s. 201n., a též K areální typologii česko-moravských lexikálních protikladů, Čs. přednášky pro VII. MSS ve Varšavě, Lingvistika, Praha 1973, s. 93n.).

[10] Příznačné je, že A. Kellner se ve svém Úvodu do dialektologie, Praha 1954, spokojil s termínem nářečí — dialekt a na hierarchii nářečních jednotek a jejich možné terminologické rozlišování odkázal pouze poznámkou na s. 10.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 3, s. 132-137

Předchozí Mikoláš Zatovkaňuk: Haškovy rusismy v Osudech dobrého vojáka Švejka

Následující Emanuel Michálek: K jazykovému odkazu Tomáše Pešiny z Čechorodu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1