Časopis Naše řeč
en cz

Otázky jazyka a kultury řeči v tvůrčím odkazu V. I. Lenina

Alena Polívková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

„Zájem V. I. Lenina o jazyk a jazykové otázky byl vyvolán aktuálními úkoly, které stavěla před stranu a celé dělnické hnutí nová dějinná epocha vývoje společnosti, teoretická a praktická příprava proletářské revoluce, její uskutečnění, vytváření základů socialistického státu na světě a boj proti soudobé idealistické filozofii.“[1] V. I. Lenin věnoval značnou pozornost jazykové kultuře a pěstování kultivované spisovné ruštiny při uskutečňování proletářské revoluce.[2] Otázky jazykové kultury nepovažoval jenom za problematiku jazykovou, ale i politickou. Cenil si jazyka jako prostředku, který slouží ostrému třídnímu boji proletariátu.

Nad otázkami jazyka a kultury řeči v tvůrčím odkazu V. I. Lenina se zamýšlí sovětský lingvista L. I. Skvorcov, a to v knize Teoretické základy kultury jazyka.[3] Skvorcov v stati Otázky jazyka a kultury řeči v tvůrčím odkazu V. I. Lenina zdůrazňuje důležitost Leninových výroků a názorů na jazyk a kulturu řeči.[4] Autor upozorňuje na článek O čistotě ruského jazyka, v němž Lenin vyhlásil boj proti „komolení ruského jazyka“, a to ve smyslu odmítání, kritiky zbytečného a nesprávného užívání cizích slov. Skvorcov však uvádí, že Lenin se nevyhýbal přejatým slovům vůbec, nýbrž jen nepotřebným a funkčně neodůvodněným cizím slovům. Cizojazyčná slova (nutné vědecké termíny, politické výrazy) vstupují do kontextu Leninových děl [105]zcela volně, přirozeně a samozřejmě. Lenin též sám podal výklad mnohých cizích výrazů.

Jak již bylo vícekrát zdůrazněno, Lenin považoval za nutné věnovat zvláštní pozornost také jazyku a stylu novin, dokumentů a hromadného tisku. Požadoval přesnost jazyka novin, jasnost politické a kulturní propagandy. Kritizoval především kancelářský styl předrevolučního Ruska. Vyžadoval, aby jazyk publicistiky byl populární, zřetelný a politicky přesný, a to ve smyslu dostupnosti miliónům lidí, ne však vulgární. O ruštině soudil, že je to jazyk tak bohatý, že nemůže mít vinu na nedostatcích tisku. Vinu viděl Lenin u jednotlivých autorů. Základními Leninovými požadavky na jazyk a styl hromadné propagandy a agitace jsou podle Skvorcova: krátkost, jednoduchost, jasnost a polemická zanícenost, spojená s přesností vědecké a politické terminologie. Jednoduchost však neměla být zjednodušováním. M. Gorkij v knize Vzpomínky na V. I. Lenina uvedl, že právě u Lenina si poprvé uvědomil, že o složitých politických otázkách lze mluvit tak jednoduše.

Jazyk jako prostředek dorozumívání považoval Lenin za „největší národní klenotnici“. Velmi oceňoval jazyk Čechova, Turgeněva, Tolstého, Někrasova a zvláště Černyševského. Sám často psal o ruských politických termínech, které se staly symboly vítězství ruského proletariátu v socialistické revoluci.

L. I. Skvorcov si velice cení Leninova důrazu na pečlivý vztah k jazyku a požadavku dokonalosti jazykové kultury. Odkaz V. I. Lenina v oblasti ruského jazyka je podle Skvorcova příkladem zaníceného stranického a vlasteneckého vztahu k jazyku — důležitému prostředku dorozumění mezi lidmi a nástroji třídního boje. Tento Leninův odkaz rozvinula Komunistická strana Sovětského svazu ve svém Programu přijatém na XXII. sjezdu.[5]

Současná sovětská jazyková politika vychází z Leninových myšlenek a názorů a udržuje spisovný jazyk na vysoké úrovni současné kultury.


[1] Viz J. Petr, Leninův přínos k filozofii jazyka, Říjen 1917 a společenské vědy v ČSSR, Univerzita Karlova, Praha 1980.

[2] Srov. sb. Lenin-žurnalist i redaktor, Moskva 1960.

[3] L. I. Skvorcov, Teoretičeskije osnovy kultury reči, Moskva 1980.

[4] O tom též např. J. Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977, s. 94—97.

[5] Programma Kommunističeskoj partii Sovetskogo Sojuza — v knize: Materialy XXII sjezda KPSS, Gospolitizdat, 1961, s. 407.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 2, s. 104-105

Předchozí Eva Pokorná: Vlastní jména v Česko-slovenském slovníku

Následující Lumír Klimeš: Nový slovenský slovník cizích slov