K neuskutečněnému druhému vydání Jungmannova slovníku

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

-

Dosavadní odborná literatura o Jungmannově monumentálním česko-německém slovníku z let 1834—1839[1] nám umožňuje omezit se zde jen na jeho stručnou charakteristiku, nezbytnou pro vlastní téma našeho příspěvku. Připomeňme, že je to první velký slovník češtiny, v němž se bohatě člení každé uváděné slovo podle významů a ty se dokládají citáty z literatury. Podle autorova záměru měl slovník zachytit lexikální bohatství češtiny v jejím vývoji (podle jeho slov „slovník má jako historik vypravovati, jak posud to neb ono slovce užíváno bylo“), jazyk psaný a také mluvený, některá vlastní jména, slova nářeční a hovorová, a to vše bez snahy autoritativně normovat obrozenskou slovní zásobu a spisovný jazyk.[2] J. Jungmann byl především veden snahou poskytnout uživateli co nejvíce lexikálních jednotek (včetně některých neologismů z doby obrození) a jen některé z nich označil kvalifikátory: hvězdičkou jako slovo archaické a křížkem jako slovo málo vyhovující. Zdržoval se však hodnocení, nepředjímal, které slovo se v rozvíjejícím spisovném jazyku trvale udrží, které jako archaické ustoupí z živého užívání, které jako nevhodně utvořené nebo přejaté z jiného jazyka se vůbec nevžije.

V tomto postoji je třeba spatřovat Jungmannův bystrý pohled na dynamickou povahu rozvíjejícího se spisovného jazyka a na aktivní úlohu jeho uživatelů, zvláště spisovatelů. Pro jejich literární činnost [81]poskytl bohatství slovního materiálu,[3] ponechal však budoucímu vývoji jeho další osud. Ani neměl v úmyslu kodifikovat spisovnou lexikální normu češtiny. Z toho důvodu nesdílíme oprávněnost výtek (již od J. Dobrovského), že do slovníku zařadil také slova z rukopisných padělků (J. Jungmann je považoval za pravé) a tím prý podal zkreslený obraz slovní zásoby staré češtiny z období do r. 1500. Z hlediska výše uvedených zásad mají tato slova stejné oprávnění být ve slovníku jako slova jiná, s tím, že pozměníme jejich časové určení. Některá budeme řadit vedle slov přejatých ze slovanských jazyků, jiná jako novotvary blíže neznámých původců Rukopisů.

Krátce po dokončení slovníku měl J. Jungmann v úmyslu přistoupit k zpracování šestého dílu.[4] Chtěl tak vyhovět dosti vyhraněně vyjádřenému požadavku J. Dobrovského, aby byl jeho slovník uspořádán nikoliv abecedně (jak se také stalo), ale na základě „kořenného“ principu. Při přípravě takto uspořádaného soupisu českých slov se chtěl opírat o pracovní zásady obsažené v Dobrovského pojednání Entwurf zu einem allgemeinen Etymologikon der slawischen Sprachen (Praha 1813, 2. vyd. 1833). Uznával totiž oprávněnost požadavku takto zpracovat českou slovní zásobu, vždyť by se tak přispělo k budoucímu etymologickému popisu slovanského lexika (o to usiloval J. Dobrovský). Nesoudil však (a to plným právem), že by takové uspořádání česko-německého slovníku přispělo k splnění jeho závažného společenského poslání, které mu připisoval on sám a jeho spolupracovníci. Jen takto mohl uskutečnit svůj jazykový obrozenský program, který si vytyčil v roce 1806 ve spisku O jazyku českém.

Protože již nemohl zpracovat zamýšlený šestý díl slovníku, uvítal příslib F. L. Čelakovského, že on takové etymologické dílo zpracuje, a to v návaznosti na materiál obsažený ve vydaných pěti dílech slovníku. Čelakovský skutečně začal v r. 1837 takový slovník připravovat, avšak pro nepřízeň osudu a četné pracovní povinnosti jej nemohl dokončit. Po něm se již nikdo jiný tohoto úkolu neujal.

Na Jungmannův slovník navázal další záměr. Krátce po jeho ukončení se přistoupilo k přípravě jeho německo-českého protějšku. Tohoto úkolu se původně ujal Antonín Jungmann. S velkou pílí začal vypisovat a pořádat excerpovaný materiál, avšak po určité době této práce zanechal. Poté všechny materiály postoupil k dalšímu využití dlouho[82]letému spolupracovníkovi svého bratra Josefu Frantovi Šumavskému. Ten pokračoval v započatém díle a po několikaleté usilovné práci je úspěšně dokončil. V r. 1843 začal vycházet Šumavského dvoudílný slovník Deutsch-böhmisches Wörterbuch a byl ukončen r. 1846 (1107 a 1095 s.). Toto záslužné dílo české obrozenské lexikografie se stalo na řadu let užívanou jazykovou pomůckou pro překladatele, uživatele českého jazyka vůbec a při uplatňování češtiny ve sféře rozvíjejícího se průmyslu a obchodu.

Jungmannův slovník byl pojat a také současníky chápán jako thesaurus českého jazyka. Je pochopitelné, že nutně musel vyvolávat u uživatelů chvályhodnou snahu, aby jej doplnili o nová v něm neuvedená slova, aby rozšířili v něm zahrnutý slovní materiál, popřípadě opravili některé jednotlivosti, především na základě vlastních znalostí místní nářeční a profesionální češtiny.

První doklad takového snažení se pojí se jménem archiváře Antonína Bočka, který o sobě v r. 1841 napsal, že již delší čas usilovně pracuje na doplnění Jungmannova slovníku. Vyslovil přitom naději, že jeho „práce snad nezdárnou nebude, kdežto již nyní nemálo slov (mezi nimiž snad polovice pouhá technická) pohromadě jest“.[5] Po něm se takového úkolu ujal F. L. Čelakovský, který však neměl k dispozici Bočkovy lexikální materiály a ani nevěděl, co se s nimi po jeho smrti stalo.

F. L. Čelakovský vydal Dodavky ke slovníku Josefa Jungmanna (Praha 1851, 66 s.). Shromáždil v nich slova neuvedená v slovníku, nové významy slov již uvedených a dosud nezachycené frazeologismy a nové doklady ke slovům již zaznamenaným, ale nedostatečně doloženým citáty, popřípadě podaným ve slovníku bez dokladů. Využil přitom také rukopisných soupisů nových slov, která shromáždila spisovatelka B. Němcová, Jan Stránský a Arnošt Vysoký. V úvodu k Dodavkům F. L. Čelakovský vyslovil přání, aby se v budoucnu co nejvíce uživatelů češtiny podílelo na shromažďování nového lexikálního materiálu nedoloženého u Jungmanna. Měl přitom na mysli především staročeská a nářeční slova, s nimiž se setkávají čtenáři starších spisů a vzdělanci působící na vesnicích. Jeho výzva nevyzněla naprázdno. V následujících letech se uskutečnil pod vedením Matice české takový sběr slovního materiálu téměř v celých Čechách a na Moravě a přinesl, jak ukazuje např. Kottův slovník, nesporné výsledky.

[83]Nezávisle na tomto úsilí uživatelů slovníku J. Jungmann sám pokračoval ve shromažďování nového lexikálního materiálu a v jednotlivostech zdokonaloval své dílo. Názorně to dokládají jeho vlastnoruční vpisky do exempláře slovníku nyní chovaného v knihovně Ústavu pro jazyk český ČSAV (sign. III A 65, sv. 1—5, inv. č. 503—507), kam se dostal z fondů knihovny lexikografické a dialektologické komise III. třídy České akademie. Na Jungmannovo autorství těchto rukopisných doplňků nejspíše jako první poukázal pracovník ÚJČ L. Janský, významný znalec díla tohoto českého jazykovědce a literárního historika. Pro další osudy tohoto exempláře slovníku chceme ještě dodat, že v r. 1856 prodali Jungmannovi dědici celou jeho knihovnu do Petrohradu (dnes se nachází v Knihovně Saltykova Ščedrina v Leningradu). Ponechali si však zmíněný výtisk slovníku, snad v domnění, že by ho mohlo být využito v případě, kdyby se pomýšlelo na přípravu jeho druhého vydání.

Jungmann si dal vevázat mezi jednotlivé tištěné stránky svého slovníku prázdné listy bílého papíru a na ně si zapisoval doplňky a dělal opravy chybně vytištěných slov a citátů. Své úpravy původního textu slovníku (a není jich málo) také zaznamenával na okrajích jednotlivých stránek. Kromě toho do textu celého slovníku vlepil v abecedním pořádku rozstříhaná jednotlivá slova (hesla) uvedená na konci pátého dílu v části nazvané Dodatky a opravy (s. 871—990). Tyto úpravy najdeme ve všech pěti dílech, jsou tedy projevem Jungmannova soustavného úsilí o další zlepšení celého slovníku. Horní časovou hranici jeho práce nejspíše určují lexikální výpisky z tisků pocházejících z r. 1845. Tak z I. dílu Výboru z literatury české (1845) si vypsal slova jako aukruch, úkruch; autajek, útajek; barba aj., podle ČČM 1845 si doplnil hesla byjeti, byjiu (s. 249), dybju, dyběti ’vzhůru vstávati, zvláště o vlasech‘ (s. 248) a další.

Jungmannovy rukopisné poznámky pocházejí ze soudobé i starší české literatury. Vedle lexikálních výpisků z děl Štítného, Husa nebo Dalimilovy kroniky najdeme příklady z ČČM, Šafaříkových Slovanských starožitností, Kollárových Spievanek atd. Zapisoval si také jména vlastní, zvláště místní a pomístní (např. hesla Dubenec, Jelgava, Jenišov, Jaronovo, Hejlovec, jméno pole u Petrovic aj.), především však jména obecná: nová slova (např. bělolistý, bělomráký, bělomramorový aj.), nové citáty k již uvedeným heslům (např. k heslu hlesnu dodal citát O tom ani nehlesnul ČČM 1842, s. 351), škrtal slova neužívaná (např. adj. chlapecí I, s. 798) a doplňoval výkladové úvodní pa[84]sáže hesel (např. etymologický výklad u hesla brav I, s. 176 podle údajů v ČČM 1844, chybný polský ekvivalent běgu opravil na správný biegnę I, s. 118, k slovu dub dodal polské dąb I, s. 494 a další výklad podle ČČM 1845, s. 248 atd.). Na okrajích slovníku také opravoval chyby, které se vloudily do textu (např. v citátu opravil spojení do náručj na správné w náručie I, s. 97, slovo v citátu gedině změnil na hrdině I, s. 345 podle originálu). Obdobných příkladů na to, jak J. Jungmann zdokonaloval první vydání svého slovníku, bychom mohli uvést více, šlo nám však jen o uvedení několika příkladů. Podrobnější materiál a další poznatky přinese stať o Jungmannových rukopisných doplňcích ve dvou slovnících (v Jungmannově česko-německém a v I. dílu Thámova česko-německého slovníku z r. 1805), chovaných v knihovně ÚJČ ČSAV, kterou chce v budoucnu pro časopis Naše řeč napsat Zd. Tyl.

Náklad Jungmannova slovníku se pozvolna rozprodával mezi domácími i zahraničními zájemci, projevily o něj zájem četné zahraniční knihovny a učené společnosti. V r. 1858 zakoupil Sbor matiční[6] zbylý náklad slovníku od Jungmannových dědiců[7] a prodával svým členům jeden kompletní exemplář za sníženou cenu 15 zlatých 75 grošů (oproti původní ceně 23 zlatých stř. ve třicátých letech), pokud se přihlásili do června 1859. Později cenově zvýhodněná nabídka pozbyla platnosti.[8] Tato výzva nalezla živou odezvu mezi členy Matice. Vedení Sboru se na stránkách ČČM znovu obrátilo s výzvou na ty členy, kteří se sice přihlásili ke koupi slovníku, ale nevyzvedli si jej ve stanovené lhůtě. Uvedlo, že „zbývá ještě malý počet výtisků toho díla na skladě“ a že se bude prodávat, „pokud zásoba stačí,“ až do konce r. 1859.[9] Z celkového počtu zbylých 243 exemplářů, které odkoupila Matice od Jungmannových dědiců, se prodalo touto cestou 218 kompletních kusů slovníku. Zbylých 25 výtisků se pak smělo prodávat jen ústavům, a to s výslovným svolením Sboru (op. cit. 7, s. 175). Tato zásada se přísně dodržovala v následujících letech, když vedení Matice české dostávalo od jednotlivců žádosti o zakoupení slovníku. Opakuje se v zápise ze [85]zasedání Sboru ze dne 11. prosince 1861 (bod č. 4)[10] s uvedením, že slovník je možné prodávat také ústavům „jen v případech vážnějších“.

V úvodu ke Kottovu Česko-německému slovníku (sv. I, 1878, s. V) se uvádí, že „o pilné potřebě druhého vydání Jungmannova slovníku mluvilo se v posledních letech často a mnoho, ale skoro nic se neučinilo, aby přání všeobecnému se vyhovělo“. Tutéž informaci datovanou na šedesátá léta minulého století uvádí Vl. Šmilauer (op. cit. 2, s. 54), avšak bez bližšího osvětlení. Pokusíme se o to podle rukopisného archívu Matice české a zvláště na základě protokolů ze zasedání Sboru matičního (op. cit. 10).

V protokolu ze zasedání Sboru dne 8. ledna 1862 se pod bodem 3 uvádí, že Jungmannovi dědici zahájili s nakladateli jednání o nové vydání slovníku. Tehdy F. L. Rieger navrhl, aby se s nimi začalo jednat, „zdali by neučinili s Maticí jakési narovnání o vydání tohoto díla“. Na zasedání Sboru dne 9. dubna 1862 (bod č. 1) sekretář informoval přítomné členy o výsledku rozhovorů s manželem Jungmannovy dcery Anny, historikem a archeologem Antonínem Musilem. Uvedl, že A. Musil v té době projednává celou záležitost s nakladatelem a majitelem pražské knihtiskárny Karlem Bellmannem[11] a že je ochoten jednat se Sborem až poté, co se doví od uvedeného knihtiskaře jeho podmínky pro případné nové vydání slovníku.

Další zprávy o jednání nejsou v protokolech Matice uvedeny. Víme však, že tento pokus o druhé vydání Jungmannova slovníku skončil neúspěšně, přestože jeho první vydání bylo již rozebráno a pociťovala se ve veřejnosti oprávněná potřeba jej nahradit vydáním druhým. Ze zápisů však nevyplývá, zda mělo jít o mechanický přetisk slovníku, nebo o jeho přepracované a doplněné vydání. Zdá se pravděpodobnější, že šlo o pouhý přetisk s opravením drobných a zřejmých, většinou tiskových chyb, popřípadě s dodáním těch úprav, které si do svého exempláře slovníku zaznamenal sám J. Jungmann (viz výše).

Po několikaleté přestávce opět ožila myšlenka připravit nové vydání slovníku, které však mělo být oproti prvnímu vydání rozšířeno. [86]Dne 8. března 1865 se obrátil na Sbor Arnošt Vysoký, pracovník vrchního horního úřadu v Jáchymově,[12] s návrhem, aby se přikročilo k přípravě druhého vydání Jungmannova slovníku. Ve svém dopise poukázal na to, že mezi prvním a druhým vydáním Lindova polského slovníku uplynulo téměř půl století, a že je tedy také vhodné, aby se znova vydal u nás slovník J. Jungmanna. Navrhoval, „aby se sbírala slova, doklady ke slovům, obraty v řeči atd., kteréž v slovníku tom chybí,“ a aby Matice česká požádala o spolupráci spisovatele a další příznivce našeho mateřského jazyka. Uvedl, že sám sestavil soupis slovníkových doplňků a jeho začátek zasílá Matici k posouzení.

Sbor na své schůzi dne 22. března 1865 s díky přijal jeho návrh a ukázku dodatků. „Ustanovilo se, že má p. Vysoký celé dílo podati“. Tak se také stalo. Po několikaleté přestávce A. Vysoký v odpovědi na blíže neznámý dopis Matice dne 26. prosince 1869 sdělil, že souhlasí s tím, aby jeho lexikální materiály byly uveřejněny ve Sborníku vědeckém Musea království českého, věnovaném jazykovědě, dějepisu a filozofii (vycházel v letech 1868—1873, v protokolech se zkráceně nazývá Sborník filologický). Teprve poté byly v únoru 1870 postoupeny jeho materiály k posouzení recenzentům, kteří se měli k jejich otištění vyslovit. Nejspíše ze zásadních věcných důvodů odkládali své konečné rozhodnutí. A. Vysoký netrpělivě upomínal jejich posudky dopisem z 26. prosince 1870, a 7. dubna 1871 dokonce požadoval vrácení rukopisu. Tuto žádost opakoval v dopise z 4. srpna 1871, když se dověděl, že hlasování ve Sboru vyznělo v jeho neprospěch a že jeho rukopis nebude otištěn. Tím se totiž rozplynuly jeho naděje na uveřejnění dlouholeté práce. Po smrti A. Vysokého nabídla jeho manželka Matici celou lexikální pozůstalost (obsahovala také rozpracovaný rukopis druhého dílu Materiálu k slovníku technologickému). Sbor se dne 14. dubna 1875 usnesl, že jí nabídne za ni 100 zlatých. Doklady mlčí o tom, zda nabízenou sumu přijala. Dokážeme jen říci, že Fr. Št. Kott v slovníku mezi rukopisnými prameny Vysokého lexikální materiály neuvádí.

Další a poslední pokus opětně vydat Jungmannův slovník, tentokráte v dosti přepracované a zdokonalené podobě, se pojí se jmény Leopolda Geitlera a Jana Gebauera. V dosavadní odborné literatuře nenajde[87]me o něm žádnou zmínku. Neuvádí se ani v dokumentech archívu Matice české, nezmiňuje se o něm K. Tieftrunk (op. cit. 7), Gebauerova dcera Marie ve vzpomínkách na svého otce ani pisatelé nekrologů o obou českých slavistech. My jsme čerpali uvedené údaje z Geitlerových dopisů z let 1872 a 1873, zaslaných výboru spolku Svatobor,[13] v nichž podává hlášení o tom, jak pracovně využil finanční podpory, a žádá o další stipendium na cestu do Litvy.

L. Geitler v nich uvádí, že v letech 1872 a 1873 se ve své vědecké činnosti zaměřil především na přípravu druhého vydání Jungmannova slovníku. Blíže nejmenované nakladatelství[14] mu totiž svěřilo úpravu a přepracování etymologických výkladů, doplnění chybějících slovanských ekvivalentů v heslech, nové uspořádání poznámkového aparátu k slovníkovým heslům a revizi celé jazykozpytné stránky slovníku. Tuto práci chtěl L. Geitler vykonat z hlediska moderní historickosrovnávací metody s využitím porovnávacího materiálu z litevského jazyka,[15] protože mu připisoval pro slovanskou jazykovědu mimořádnou důležitost. Proto také mezi předpokládanými výsledky studijní cesty do Litvy, když žádal spolek Svatobor o studijní stipendium (v dopise z 24. března 1873), uvedl, že by při důkladnější znalosti litevštiny mohl také zevrubněji provést své práce na připravovaném vydání Jungmannova slovníku. Doufal totiž, že se mu podaří zapsat v litevských nářečích slova, formy a obraty, které se neuvádějí v dosavadních slovnících.

Kromě revize slovní zásoby připravoval L. Geitler ještě z podnětu J. Gebauera pojednání Nauka o tvoření slov slovanských, které mělo být připojeno k Jungmannovu slovníku. V něm jsou totiž zařazeny v abecedním pořádku mezi hesly také přípony. V Geitlerově dodatku měl o nich uživatel slovníku najít podrobný výklad. L. Geitler začal [88]zpracovávat své pojednání v prosinci 1872, a jak sám napsal, doufal, že je dokončí pro tisk do konce r. 1873. Dnes bohužel nedovedeme s jistotou říci, zda svou práci vůbec dokončil, a jestliže ano (což ovšem není jisté), jaké byly její další osudy. Ve zmíněné podobě jako celek nikdy nevyšla tiskem a ani se nám nedochoval její rukopis.

Kromě L. Geitlera se měl podílet na přípravě slovníku také J. Gebauer, kterého nakladatel nejspíše pověřil revizí, popřípadě novým zpracováním citátové části hesel a jejího významového členění. Dnes z nedostatku pramenů nedovedeme však ani blíže určit, jak daleko ve své práci pokročil, zda ji vůbec začal a jak ji chtěl provést. Opíráme se totiž jen o kusou informaci obsaženou v Geitlerově dopise z 24. března 1873 Svatoboru, v němž v souvislosti se zmíněnou studií o tvoření slov ve slovanských jazycích napsal: „ … k sepsání téhož mě vyzval prof. Gebauer, který tuším rovněž druhého vydání slovníku se zúčastní“. Pokud je tento údaj hodnověrný, spadá práce na slovníku do období, kdy J. Gebauer učil na pražské reálce (od r. 1869), dosáhl na pražské univerzitě hodnosti doktora filozofie (1872) a stal se tamtéž po úspěšné habilitaci soukromým docentem pro obor česká řeč (1873). V té době se podle svědectví současníků nejednou pochvalně vyjádřil o Jungmannově slovníku a vysoce oceňoval jeho význam pro spisovný český jazyk a jeho vědecké poznání.[16] Se vší pravděpodobností se dá předpokládat, že by s navrhovanou spoluprací při přípravě Jungmannova slovníku, pokud by mu byla nabídnuta, souhlasil. Přípravné práce, jak nás o nich informuje L. Geitler, spadaly do období, kdy se konaly oslavy stého výročí narození J. Jungmanna (vlastní oslavy vyvrcholily ve dnech 12. a 13. července 1873). Tato okolnost mohla vytvořit příznivé podmínky pro myšlenku znovu vydat jeho slovník.

Pokusili jsme se ukázat další osudy Jungmannova Slovníku česko-německého, především práce, které na něj bezprostředně navazovaly. Na základě archívního materiálu jsme blíže osvětlili okolnosti, za nichž se několikrát pomýšlelo na jeho nové vydání. Všechny tyto pokusy skončily neúspěšně. Dodnes, téměř již po 150 letech, užíváme při své práci jediné existující první vydání slovníku, mj. proto, že je pro střední období češtiny (např. pro J. A. Komenského) nezastupitelným [89]zdrojem poznání. Přestože je v současnosti již značně vzácným dílem ve veřejných i soukromých knihovnách, není zatím naděje, že by byl opětně vydán jako např. polský Lindův slovník fotomechanicky. Jen touto cestou by se zpřístupnil v dnešní době širokému okruhu zájemců, domácím i zahraničním bohemistům a slavistům, zvláště mladé generaci milovníků českého jazyka.

---

[1] Srov. M. Helcl, Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko německý?, NŘ 42, 1959, s. 238—240.

[2] Srov. Vl. Šmilauer, Jungmannův slovník česko německý, Slavica Pragensia 17, 1974, s. 43—56.

[3] Srov. A. Kamiš, Slovní zásoba v Jungmannově slovníku, Slavica Pragensia 17, 1974, s. 67—76 (a citovaná odborná literatura předmětu).

[4] Srov. V. Zelený, Život Josefa Jungmanna. Školní vydání. Upravil a poznámkami opatřil F. Tichý, Praha 1915, s. 316.

[5] Srov. A. Boček, Staročeské písemnosti. (Z dopisů p. V. Hankovi). ČČM 15, 1841, s. 104.

[6] Takto se běžně (a zkráceně) nazýval Sbor musejní k vědeckému vzdělání řeči a literatury české, který spravoval jmění Matice české a vydával z jejího fondu jako nakladatel knihy. V r. 1868 bylo rozhodnuto, aby se oficiálně jmenoval Sbor matiční a původní název Sbor musejní … byl jeho druhým pojmenováním.

[7] Srov. K. Tieftrunk, Dějiny Matice české, Praha 1881, s. 175.

[8] Srov. Návěští od Sboru Matičního. III. O česko-německém slovníku Jos. Jungmanna, ČČM 33, 1859, s. 150.

[9] Srov. Návěští od Sboru Matičního. ČČM 33, 1859, s. 432, pod. na s. 544.

[10] Archív Národního muzea v Praze. Fascikl Archív Matice české z let 1864—1877. Z něho jsem čerpal výše uvedené údaje, pokud necituji jiné prameny. V části archívu Matice české, která je uložena v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze (signatura 23/G/7), nenašel jsem žádné údaje k našemu tématu.

[11] K rozsáhlé činnosti K. Bellmanna jako knihtiskaře, nakladatele a redaktora srov. kromě osobního hesla v českých naučných slovnících také četné odkazy v práci Fr. Roubík, Bibliografie časopisectva v Čechách z let 1863—1895, Praha 1936, s. 279.

[12] A. Vysoký (1823—1872), chemik a hutmistr, je autorem několika článků o hornické problematice (uveř. v čas. Živa) a významného díla Materiál k slovníku technologickému (Litomyšl 1861, 512 s.), jímž přispěl k ustálení české průmyslové terminologie (srov. OSN 27, 1908, s. 54—55).

[13] Tři Geitlerovy dopisy výboru spolku Svatobor z 28. 3. 1872, 5. 12. 1872 a 24. 3. 1873 jsou uloženy v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze.

[14] Na jeho zamýšleném vydání se jen stěží mohla v té době finančně podílet Matice česká, protože věnovala v té době značné prostředky na vydání dvojdílného Slovníku řecko-česko-německého Fr. Lepaře (1871—1873). Kromě toho se již v r. 1873 zřejmě počítalo s vydáváním Kottova Česko-německého slovníku (začal vycházet až r. 1878). Sbor matiční totiž tehdy zapůjčil Kottovi k volnému využití lexikální příspěvky sebrané od důvěrníků Matice po venkově (op. cit. 7, s. 188). Ani není bez zajímavosti zjištění, že J. Gebauer podal v letech 1864—1877 Sboru matičnímu několik návrhů na vydání vědeckých spisů, avšak nikdy se nezmínil o Jungmannově slovníku (viz op. cit. 10).

[15] Srov. J. Petr, Leopold Geitler. Bibliografický soupis vědeckých prací s přehledem jeho činnosti, Praha 1979, s. 11—12.

[16] Srov. Fr. Bílý, Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, NŘ 3, 1913, s. 2; J. Malovaný, Jan Gebauer, Pokroková revue 3, 1907, č. 8/9, s. 517. Srov. také Gebauerovu úvodní stať v prvním čísle nově založeného časopisu Listy filologické, nazvanou Památce Jungmannově! (LF 1, 1874, č. 1, s. 1—2).

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 2, pp. 80-89

Previous František Kopečný: K původu termínů slang, argot, hantýrka a žargón

Next Karel Pech: Zvukové prvky řeči a jejich význam při komunikaci