Konference o vztazích spisovné češtiny k nespisovným útvarům národního jazyka

Ludmila Zimová, Miloslav Sedláček

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Studium vztahů mezi jazykem spisovným a ostatními útvary národního jazyka patří k trvale aktuálním úkolům jazykovědy v socialistických zemích. Tyto vztahy procházejí totiž v souvislosti s vývojem společnosti některými změnami; ty je zapotřebí pozorně sledovat a zjišťovat výsledky vzájemného působení na obou stranách. Sledování tohoto procesu je velice důležité pro některé oblasti aplikované lingvistiky, zvláště pro jazykové vyučování, pro jazykovou kritiku a pro oblast jazykové kultury.

Je proto třeba kladně hodnotit, že katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem uspořádala v říjnu loňského roku (25. 10. 1979) jako součást oslav dvacátého pátého výročí založení fakulty konferenci věnovanou tomuto tématu. Sešli se na ní zástupci bohemistických kateder vysokých škol, a to filozofických a pedagogických fakult, pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV a zástupci pedagogické fakulty UPJŠ v Prešově, kterou spojují s pořádající institucí dlouholeté družební vztahy. Vedení Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem projevilo pro konferenci plné pochopení a zasloužilo se o vytvoření příznivých podmínek pro její úspěšný průběh. Velkou zásluhu o uspořádání a dobrou organizaci konference měla vedoucí katedry českého jazyka a literatury M. Racková.

Po slavnostním zahájení za účasti zástupců vedení fakulty a fakultní organizace KSČ byly nejprve předneseny referáty obecnějšího zaměření. J. Chloupek se zabýval vztahem útvarů národního jazyka v komunikaci. Zkoumal příčiny, projevy a důsledky záměrného i nezáměrného užívání prostředků příslušejících různým útvarům v konkrétních komunikačních aktech. Protiklad spisovnost-nespisovnost uvedl do vztahu k protikladu oficiálnost-neoficiálnost promluvy a dovodil širší uplatnění stylotvorného procesu, než jaké mu bývá v tradiční vazbě na jazyk spisovný připisováno. Ve smyslu svých tezí analyzoval a hodnotil jazyk publicistiky, společensky i jazykově závažný a aktuální. J. Kuchař podal celkový obraz uplatnění nespisovných prostředků v současné spisovné (mluvené i psané) komunikaci z hlediska jazykové kultury, načrtl podíl specifických komunikačních faktorů na jejich uplatňování a důsledky, které z toho plynou pro komunikačně stylové hodnoty těchto prostředků (bezprostřednost, živost, důvěrnost, vřelost apod.). Pokusil se také analyzovat vliv, který má po této stránce komunikace na systém spisovných prostředků, a dospěl k závěru, že úlohou nespisovného jazyka je být zásobárnou, z níž spisovný jazyk vybírá prostředky k vyjadřování stylisticky diferencovanějšímu, plastičtěj[208]šímu a uvolněnějšímu. V diskusi J. Jacko přehledně seznámil se současnými názory slovenských jazykovědců na ústřední téma a věnoval se pak pronikání nespisovných výrazů do spisovné slovenštiny. Za příznačné považuje uplatňování slangu v beletrii, dialektismů v oficiálních názvech souborů lidové tvořivosti a profesního slovníku v publicistice. J. Kraus se zabýval jazykem veřejných projevů a soustředil se na otázku řečnického stylu. O potřebě jejího řešení svědčí živý zájem veřejnosti o rétoriku. V Krausově pojetí se základní požadavek spisovnosti kultivovaného veřejného projevu nevylučuje s uplatněním jisté míry nespisovných prostředků, jež je závislá jak na žánru a stylu, tak na situaci projevů, ev. jejich konkrétních úseků. M. Sedláček věnoval pozornost některým interferencím mezi nespisovnými útvary a spisovnou češtinou. Doporučoval, aby jevy, které mají vysokou frekvenci v nespisovných útvarech na celém českém území a pronikají ve větší míře i do textů spisovných, byly pro spisovný jazyk kodifikovány (jako dubletní), jestliže se tím neoslabí specifické funkční potřeby spisovného jazyka. Existenci dublet, zvláště morfologických, nehodnotí jako nedostatek spisovného jazyka, nýbrž jako obohacení možností jeho stylové diferenciace. Uvážlivé řešení pro spisovnou kodifikaci tvarů místních jmen navrhla A. Polívková. Na základě materiálu, který zpracovala, navrhuje autorka pro řešení jeho praktické kodifikační problematiky i teoretické východisko opírající se o zařazení souboru těchto jmen do struktury spisovného jazyka a o poznání jeho fungování v současné spisovné komunikaci. F. Uher poukázal na soudobé přejímání cizích slov, jež jsou nepoměrně četnější než slova nově tvořená. Především odborné výrazy pronikají do profesních slovníků zcela živelně a neregulovaně. Přechod do spisovné slovní zásoby, její hranice je v této oblasti namnoze nezřetelná, se děje v několika vývojových fázích, z nichž nejzávažnější je normalizace (začlenění do spisovné terminologické soustavy příslušného oboru).

Referát A. Sticha byl věnován úloze nespisovných prostředků v současné české próze. Ukázal, že dnešní stav je výsledkem už delšího vývoje; tento vývoj však není harmonický a plynulý, naopak — je plný vnitřních zvratů a jazykových i estetických rozporů. Nespisovné prostředky v umělecké próze mají úlohu jednak zobrazovací (imitují v stylizované podobě jazykovou skutečnost), jednak znakovou (zástupně vyjadřují jistý vztah ke světu a k jeho hodnotám). K tomu v posledních dvou desetiletích přistoupil fakt, že nespisovno se stalo v prozaických dílech i tématem. Vcelku však možno říci, že cesta přímé nápodoby jazykové reality své možnosti do značné míry vyčerpala, postupy toho druhu se staly už konvenčními. Zůstávají však stále k dispozici možnosti, které obecná čeština a slangy skýtají pro stylizaci, tj. pro vlastní, individuální kombinaci prostředků z nespisovných útvarů, která nekopíruje realitu, nýbrž usiluje osobitou montáží těchto prostředků uvolnit a využít jejich poetizační potenci (O. Pavel).

[209]Příspěvek k poznání jazyka současné prózy se zřetelem k využití prostředků nespisovných přineslo vystoupení V. Podhorné, která analyzovala jazyk Páralův. A. Tejnor se zabýval problematikou nespisovných prostředků, zejména expresívních, v českých překladech filmových titulků. Jazyku veršů pro nejmenší a jeho vlivu na vyjadřování dětí předškolního věku se věnoval J. Válek.

Je přirozené, že velká pozornost byla zvolené tematice věnována z hlediska jazykového vyučování. P. Hauser v referátě o spisovném jazyce a nářečí ve škole sledoval, kolik místa věnuje v historii i současnosti naše teorie vyučování jazyku problému nářečních prvků v projevech žáků. Na starší, ne zcela dořešené pokusy se nenavázalo. Specializované okruhy otázek s územně omezenou platností samozřejmě nemohou být pojaty do jednotných učebnic, ale v metodických průvodcích by napříště chybět neměly. Poučený a odpovědný přístup ke konkrétnímu řešení této otázky v praxi přísluší nepochybně především učiteli samému, metodicky by ovšem mohly napomoci i krajské pedagogické ústavy. K. Svoboda poukázal na to, jak důkladný rozbor a výklad některých případů vyjadřování žáků, jež je nevhodné nebo nesprávné z hlediska dnešní lexikální kodifikace, může prohloubit jazykové vyučování a konkretizovat představu o vývoji slovníku. R. Brabcová zhodnotila výsledky výzkumu na školách Středočeského kraje. Srovnala četnost nespisovných jevů hláskoslovných a tvaroslovných v oficiálních a neoficiálních projevech žáků a na základě zjištěných výrazných rozdílů dospěla k závěru, že škola sice plní v zásadě úkol vychovat aktivního uživatele spisovného jazyka, ale že trvají vážné nedostatky (zvuková realizace, slovní zásoba). Podobně J. Bartoň rozborem žákovských stylistických charakteristik slov tvořených příp. -ák zjistil, že slohový výcvik zatím nepřináší jednoznačné kladné výsledky. Nová koncepce výuky ovšem poskytuje předpoklady pro zlepšení.

Dialektologické a historické problematice byla věnována diskuse v sekci. Ve shodě s tématem konference se zájem přirozeně soustředil na běžnou mluvu, která se zkoumá v podobách městské mluvy, interdialektu širokého regiónu nebo jazyka mladé generace.

Se sondou do jazykové situace města Mostu vystoupila M. Racková, o perspektivách interdialektu Hradce Králové, jak se jeví v promluvách nejmladší hradecké generace, informoval B. Dejmek, charakteristiku slovníku městské mluvy ostravské s vymezením jevů centrálních a periferních podal J. Skulina, k zobecňujícímu pohledu na povahu běžně mluveného jazyka přivedlo M. Krčmovou studium jazyka mladé generace na Moravě; morfologické dublety a jejich místo v severovýchodočeském interdialektu analyzovala autorská dvojice J. Hlavsová a L. Bachmann. Rozdíly ve využití a funkčním zatížení formantu -ák ve spisovném jazyce a studentském slangu sledoval J. Nekvapil. V úhrnu se tato vystoupení shodovala v názoru, že zatím utváření strukturně jednotného ne[210]spisovného protějšku spisovné češtiny neprobíhá přímočaře a zřejmě nebude procesem krátkodobým. K jeho poznání by prospělo důslednější uplatnění hledisek stylistických.

Příspěvky s historickou tematikou (A. Kamiš o dialektismech v městských knihách lounských a D. Šlosar o nářečních prvcích ve spisovných projevech stol. 16. a 17.) se zabývaly obdobím dosud málo zpracovaným. A proto jak doklady o cílevědomém využívání dialektismů jako prostředků stylistického obohacení spisovného kontextu, tak důkazy o pevnosti spisovné normy v regionálních památkách neliterárního charakteru významně napomáhají zbavit povědomí o této vývojové etapě jazyka jednostranných a nepříliš podložených představ.

Náročný program konference a omezený čas bohužel neumožnily žádoucí volnou rozpravu k řadě zásadních tezí, úroveň vystoupení k aktuální a významné tematice však přinesla všem účastníkům cenné podněty pro další práci. Proto se v závěru jednoznačně vyslovili o užitečnosti jednání a doporučili, aby se podobná setkání napříště konala pravidelně, pokud možno každoročně.

Naše řeč, volume 63 (1980), issue 4, pp. 207-210

Previous Ivan Lutterer: Slovník slovanské lingvistické terminologie

Next Jana Hoffmannová, Alena Polívková: Konference mladých jazykovědců