Časopis Naše řeč
en cz

Významný příspěvek k historii novočeského tvoření podstatných jmen

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Svou významnou knihu věnovanou obrozeneckému tvoření podstatných jmen zahájil Přemysl Hauser[1] na počátku Úvodu slovy Miloše Dokulila, že „jen poznání jevu v jeho vzniku a vývoji je plným vědeckým poznáním“. Toto autorovo vyznání je tím důležitější, že citát pochází z Dokulilovy knihy Tvoření slov v češtině a že Hauserova kniha je vlastně prodloužením Dokulilovy práce až do počátků moderní češtiny, tj. do doby obrozenecké.

Počátek doby obrozenecké určuje Hauser osmdesátými lety 18. století, její konec padesátými lety 19. století. Do těchto let se také zařazuje bohatá obrozenská literatura, z níž Hauser čerpá, počínaje Krameriusovou Knihou Josefovou z roku 1784 a konče ČČM z roku 1850. Je v ní zastoupena próza, poezie, drama, odborná literatura i časopisy a noviny. Nejvíc je samozřejmě citována literatura z vrcholu obrození, to jest z let dvacátých a třicátých, ale důležitá fakta přináší autor i z období staršího, u nás vcelku méně známého. Zvlášť podrobně prostudoval autor Jungmannův Slovník česko-německý jako shrnutí i základ obrozenské slovní zásoby.

Autor se podrobně seznámil s obrozenskými názory na obohacování slovní zásoby tvořením a přebíráním nových slov. Přehled toho podává hned na počátku knihy kapitola Obrozenské názory o tvoření slov (s. 15—21), která doplňuje naše dosavadní poznatky nebo také koriguje naše vžité představy o některých autorech. Tak např. Jakub Malý bývá pro svůj vztah ke spisovatelům padesátých let 19. století představován div ne jako vzor zpátečníka, ale to se netýká všech jeho názorů, zvláště ne jeho názoru na jazyk. Svědčí o tom Hauserův citát z časopisu Krok z roku 1847: „Často bývá, že kdo se mnoho starou literaturou zanáší, tak sobě starožitnost zamiluje, že novější věk a potřeby jeho ze zřetele pustí a vše jen do úzké formy tak řečeného zlatého věku vtěsnává“ (s. 21). V těchto slovech zaznívá už moderní názor na spisovný jazyk.

Recenzovaná kniha nesleduje jen obrozenskou literaturu o tvoření slov, ale téměř všechnu odbornou literaturu o obrození až po nové studie polské badatelky T. Orlošové a Rusky G. Liličové z roku 1974. Jak je vidět, najdeme tu i autory cizí (vedle jmenovaných žen např. i V. Kiparského, R. Kravčuka a jiné) a samozřejmě i slovenské, z nichž se zvlášť souhlasně i nesouhlasně cituje Ján Horecký a jeho kniha Slovotvorná sústava spisovnej [151]slovenčiny. Je těžké něčím doplnit použitou literaturu uvedenou na s. 197n. Přece však tu postrádáme Lindovy články o jazyce, dosud nevydané a málo známé, jež však autor zcela určitě zná, jak soudíme podle této práce i podle autorových prací jiných.

Práce tohoto typu by sváděla k častému užití statistik. Autor zřejmě cítil, že je to při práci s nikoli docela úplným materiálem věc ošemetná a málo průkazná, a uchyluje se tedy správně k statistice jen u děl ukončených, hotových. Nejčastěji jsou tu statistiky z Jungmannova Slovníku, ale také tu najdeme číselné přehledy založené na Příručním slovníku jazyka českého, na Slovníku spisovného jazyka českého nebo na srovnání jednotlivých obrozeneckých děl (např. na s. 183).

Práce nazvaná Tvoření podstatných jmen nejedná však jen o tvoření, ale o obohacování zásoby podstatných jmen vůbec. Ukazuje to stručný přehled obsahu. Po úvodních kapitolkách, jednajících o vývoji slovní zásoby za obrození, o obrozenských názorech na tvoření slov a o povaze slovotvorného procesu za obrození, následuje podrobný průzkum tvoření domácích slov z domácích prostředků, a to odvozováním (jména činitelská, jména konatelská, jména nositelů vlastnosti, jména obyvatelská, jména míst, jména prostředků a nástrojů, jména vlastností, jména dějů, jména přechýlená, jména hromadná, jména zdrobnělá) a skládáním (je vždy pojato do jednotlivých předchozích kapitol), dále pak knihu uzavírají stručné kapitoly Přejímání slov z jiných jazyků, Přejímání slov z jiných útvarů národního jazyka, Překládání slov (kalkování), Oživování slov starých a kapitola Stylové rozlišení slovotvorných prostředků a typů (na styl umělecký a odborný). Myslím, že by tu mohla být i souhrnná kapitola o skládání slov, v obrození tak důležitém (ovšem víc u adjektiv). Zde je poučení rozptýleno na mnohá místa.

Velmi obtížné a zrádné je určovat, kdo která slova utvořil nebo kdo jich prvně užil. Proto tu autor zpravidla podává jen seznam jmen jednoho typu, která v materiálu našel, a jen někdy u některých udává autora, zpravidla u tvůrců odborné terminologie, jako byli Presl, Marek a jiní. Přesto bychom rádi u některých zvláštních slov četli pramen, odkud je autor zná (například mravohledec, jedomišec, mluvomluvec). Uznáváme, že v tomto případě by požadavek každého čtenáře byl jiný a nakonec by se musely uvádět prameny všude, čímž by kniha neúnosně narostla. Jak jsme řekli vpředu, často se tu cituje Horecký. Proto by tu kapitolka o vztahu češtiny a slovenštiny za obrození byla vítána. Je to námět pro autora, o němž z přehledu literatury i z jiných jeho prací víme, že slovní zásobu (nejen obrozenskou) studuje.

Je velmi nesnadné zabývat se v této zprávě celým bohatým obsahem recenzované knihy. Proto upozorníme jen na některé jevy: Tvoření činitelských jmen příponou -ice se v pojmenování zvířat a rostlin neuplatnilo (s. 33), v tvoření činitelských jmen příponou -čí ovlivnila čeština také [152]slovenštinu (s. 35), pro obrození jsou příznačné názvy nositelů vlastnosti tvořené od zpřídavnělých příčestí trpných, jako blaženec, opuštěnec, třeštěnec, mrtvé přípony -ule užil Presl k tvoření názvů zoologických a botanických, jako jsou černule, dráťule, slov tvořených příponou -iště je 45 starých a 105 nových (s. 77), obrozenských neologismů s příponou -ivo je 31, zvlášť početná je skupina slov zakončených na -ina (hlubina), přibylo slov tvořených příponou -ba, obrozenským přínosem je odvozování hromadných jmen od názvů věcí (nervstvo, horstvo, žilstvo) atd. Kritických připomínek nebo dodatků máme velmi málo: Bylo by třeba zjistit, zda se jméno valihrach objevuje skutečně až za obrození [existuje příjmení Valehrach (s. 30)], o moravském nářečním původu hanlivé přípony -oň věděl už Dobrovský (s. 56), konverzí tvořené Puchmajerovo chudě (podle vzoru kuře) může být původu nářečního (choudě), poměr mezi slovy blésti, blouditi a blud je asi jiný, než míní autor (s. 117), podrobnější výklad by žádala „záporná“ slova jako nedopita, nečista apod. (s. 151), nejasná je domněnka o cizím vlivu na tvoření slov jako nedotvar, nedozvuk (s. 151), na s. 150 není jasné, zda Polák chápal slovo lodí jako hromadné (stč. lodí i dosud nář. lodí = loď) atd.

Jak je vidět, dává Hauserova kniha mnoho podnětů k další práci jak svým materiálem, tak svými výklady. Bohatého materiálu se dá využít k další práci monografické jak o jednotlivých autorech, tak i jednotlivých příponách. Nakonec možno jen zase potvrdit, že posuzovaná práce dobře splňuje Dokulilův požadavek, citovaný vpředu.


[1] Tvoření podstatných jmen v době národního obrození. Brno, UJEP 1978, 201 s.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 3, s. 150-152

Předchozí Jiří Zeman: K přízvukování prvotních jednoslabičných předložek

Následující Alena Polívková: Jazyk pro všechny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1