K přízvukování prvotních jednoslabičných předložek

Jiří Zeman

[Články]

(pdf)

-

Otázce přízvukování prvotních jednoslabičných předložek (dále PJP) v češtině věnovalo pozornost mnoho jazykovědců. Přesto však míra zpracování této problematiky není úměrná zájmu, který vyvolala a dodnes vyvolává. Jednotliví autoři většinou problém jen evidovali a formulovali. Práci, která by se zabývala přízvučností či nepřízvučností PJP komplexně, zatím naše jazykověda postrádá. Jednou z příčin je představa o výlučné přízvučností PJP, která prochází celým vývojem příslušné teorie. Jazykovědci na tomto tvrzení stáli a ve svých studiích je podporovali.

V našem článku se zaměříme pouze na jeden z faktorů, který ovlivňuje přízvučnost a nepřízvučnost PJP, a to na faktor rytmizační. Ma[146]teriál[1] naší práce tvořila předložková spojení získaná ze čtených projevů dvaceti předních hlasatelů Československého rozhlasu. Rozhlasoví hlasatelé jsou „spolutvůrci normy spisovného mluveného jazyka“,[2] a proto by jejich projev měl odrážet stav přízvukování PJP v současné spisovné mluvené češtině (zejména v textech čtených). Protože nám šlo o ověření stavu přízvukování PJP na stejnorodém materiálu, vybrali jsme za základ nejčastější typ zpravodajské relace — zprávy trvající 4 až 6 minut. Na magnetofonový pásek jsme zaznamenali 25 zpravodajských relací od každého hlasatele (celkem tedy 500 zpravodajských relací). Vybraná předložková spojení (celkem 22 600) jsme foneticky přepsali na kartičky, a to tak, aby byla zachycena i část kontextu (zachycení rytmických poměrů v projevu).

Jazykovědci zkoumající přízvučnost a nepřízvučnost PJP se shodují v názoru, že PJP je nepřízvučná tehdy, následuje-li po ní „dlouhé slovo“. Žádný z autorů však neuvádí, kolik slabik slovo musí mít, aby bylo dlouhé. Obecně lze říci, že v případě přízvučnosti PJP vzniká spojením PJP a slova stojícího za ní takt o jednu slabiku delší, než kdyby se přízvuk přesunul až na první slabiku slova po ní následujícího. Už B. Hála upozorňuje na vliv časové rytmizace na přízvučnost PJP;[3] uvádí, že delší takty jsou vyslovovány rychleji než takty kratší. J. Sabol tento jev zkoumal ve slovenštině a došel k závěru, že při realizaci jednoslabičného taktu připadne na artikulaci slabiky 293 ms, ve dvojslabičných 268 ms, v pětislabičných už jen 181 ms.[4] Je zřejmé, že při realizaci desetislabičného taktu by na artikulaci slabiky připadl velice krátký časový interval, který by na vytvoření slabiky nestačil. Proto se dá očekávat, že se v češtině příliš dlouhé takty vyskytovat nebudou.[5]

Podívejme se, jak je přízvukování předložkových spojení závislé na délce slova, které následuje bezprostředně po PJP.

SPOJENÍ PJP S JEDNOSLABIČNÝM SLOVEM. Spojením předložky s jednoslabičným slovem vzniká dvojslabičný takt, který je v češtině [147]nejfrekventovanější. V předložkových spojeních je zcela běžné přízvukování předložek: z 1 548 zkoumaných předložkových spojení je jen u 39 spojení (tj. 2,5 %) přízvuk na slově, které následuje těsně po předložce. Spojení předložky s jednoslabičným slovem je tedy velmi těsné.

SPOJENÍ PJP S DVOJSLABIČNÝM SLOVEM. Přestože trojslabičný takt je v češ. rovněž frekventovaný, počet případů, v nichž se přízvuk přesouvá z PJP na první slabiku následujícího slova, se zvětšil: z 7 035 předložkových spojení se přízvuk přesunul na první slabiku jména ve 405 případech (tj. v 5,8 %).

SPOJENÍ PJP S TROJSLABIČNÝM SLOVEM. I v tomto druhu spojení je přízvuk převážně na předložce. Z 8 391 předložkových spojení byla předložka nepřízvučná v 732 případech (tj. v 8,7 %).

SPOJENÍ PJP S ČTYŘSLABIČNÝM SLOVEM. Spojením PJP a čtyřslabičného slova vzniká pětislabičný takt, který je v češ. méně frekventovaný. To se projevuje i v našem materiálu; v 25,5 % předložkových spojení (tedy 987 případech z 3 864 předložkových spojení) se přesouvá přízvuk z předložky na první slabiku následujícího slova.

SPOJENÍ PJP SE SLOVEM O PĚTI A VÍCE SLABIKÁCH. Lze říci, že přízvuk se přesouvá z předložky na první slabiku slova následujícího tím častěji, čím delší takt by měl vzniknout spojením předložky a následujícího slova. Ve spojení předložky s pětislabičným slovem se přízvuk na první slabiku následujícího slova přesouvá v 36,7 % případů, se šestislabičným slovem v 39,9 % případů. Spojením předložky a sedmislabičného slova vzniká osmislabičný takt, který je v češtině poměrně vzácný (pro češtinu je příliš dlouhý). Proto se přízvuk přesunul z PJP na první slabiku následujícího slova v 73,3 % případů.

Lze říci, že přesunem přízvuku z předložky na první slabiku následujícího slova se odstraňuje příliš dlouhý takt. Setká-li se předložka s jednoslabičným slovem, vytváří téměř vždy dvojslabičný takt. Počínaje taktem trojslabičným (spojení předložky a dvojslabičného slova) přesouvá se přízvuk stále častěji na jméno. Zatímco v trojslabičných a čtyřslabičných taktech jsou předložky převážně přízvučné, ve spojení předložky se slovem o čtyřech a více slabikách je stále zřetelnější snaha přízvuk na předložce potlačit.

Autor žádné ze studií o přízvukování PJP se dosud nezamýšlel nad tím, jaký vliv na přízvukování PJP může mít osobnost mluvčího (v na[148]šem případě hlasatele). Všimneme si proto, jak se rytmizace uplatňuje v projevech jednotlivých hlasatelů.

SPOJENÍ PJP S JEDNOSLABIČNÝM SLOVEM. U jedenácti hlasatelů je přízvuk pouze na předložce, osm dalších hlasatelů přízvukuje předložky více než v 93 % případů. Pouze jeden hlasatel přízvukuje 90 % předložek. Nepřízvučné předložky tvoří u jednotlivých hlasatelů 0—10 % všech předložkových spojení.

SPOJENÍ PJP S DVOJSLABIČNÝM SLOVEM. U většiny hlasatelů nastává pokles přízvukování. Nepřízvučné předložky tvoří u jednotlivých hlasatelů 1—22 % předložkových spojení.

SPOJENÍ PJP S TROJSLABIČNÝM SLOVEM. Nepřízvučné předložky tvoří u jednotlivých hlasatelů 2—22 % předložkových spojení.

SPOJENÍ PJP S ČTYŘSLABIČNÝM SLOVEM. U jednoho hlasatele už převládá nepřízvučnost předložek (51 %), u ostatních hlasatelů je přízvuk převážně na předložce. Nepřízvučnost předložek tvoří u jednotlivých hlasatelů 4—51 %.

SPOJENÍ PJP S PĚTISLABIČNÝM SLOVEM. V této skupině se projevuje značná rozkolísanost. U čtyř hlasatelů se objevují více nepřízvučné předložky, u ostatních hlasatelů jsou předložky převážně přízvučné. Nepřízvučné předložky tvoří u jednotlivých hlasatelů 13—75 % předložkových spojení.

SPOJENÍ PJP SE SLOVEM O ŠESTI A VÍCE SLABIKÁCH. Málo rozsáhlý materiál neumožňuje učinit přesnější závěry. Spojení předložky a šestislabičného slova nacházíme ještě u všech hlasatelů, u šesti z nich převládá nepřízvučnost předložek. Spojení předložky se sedmislabičným slovem nacházíme u třinácti hlasatelů, jen dva z nich přízvukují převážně předložky.

Z uvedených výsledků vyplývá, že spojení PJP se slovem jednoslabičným až čtyřslabičným má u sledovaného vzorku hlasatelů převážně přízvuk na předložce. Spojení PJP s pětislabičným slovem je přízvukově rozkolísané. Počínaje spojením předložky a slova šestislabičného se přízvuk přesouvá stále častěji z předložky na první slabiku slova následujícího.

Analýzou našeho materiálu jsme ověřili, že jedním z faktorů, který ovlivňuje nepřízvučnost PJP, je faktor rytmizační. Přesun přízvuku z PJP na slovo za ní stojící není rovnoměrný, nýbrž závisí mimo jiné na frekvenci mluvních taktů v češtině. Takt dvojslabičný až čtyřslabičný je v češtině poměrně frekventovaný, proto i ve spojení PJP s jed[149]noslabičným, dvojslabičným a trojslabičným slovem jsou předložky většinou přízvučné. Nižší frekvence taktů pětislabičných se projevuje i v poklesu přízvučnosti předložky ve spojení s čtyřslabičným slovem. Příčinu můžeme vidět pravděpodobně ve snaze po časové rytmizaci. Lze tedy konstatovat, že ve spisovné mluvené češtině (zejména u textů čtených) je možno slova dvojslabičná, trojslabičná a částečně i čtyřslabičná považovat za „přiměřeně dlouhá“ pro přízvukování PJP. Slovo pětislabičné je pro některé hlasatele již „příliš dlouhé“, pro jiné ještě nikoli. Slova šestislabičná a víceslabičná jsou „příliš dlouhá“ pro všechny hlasatele. Lze naprosto souhlasit s názorem B. Hály, že „to, co obvykle kvalifikujeme jako nesprávné přízvukování, jeví se nám z tohoto hlediska spíše jako tendence k dokonalejšímu rytmizování taktů“.[6]

---

[1] K výběru materiálu a metodě výzkumu přízvukování PJP blíže viz S. Ondrejovič, O prízvukovaní jednoslabičných predložiek v publicistickom štýle slovenčiny (1), Slovenská reč 44, 1979, s. 204—210.

[2] S. Vokál, Základy hlasové výchovy, Československý rozhlas, Praha 1975, s. 8.

[3] B. Hála, Uvedení do fonetiky češtiny, Praha 1962, s. 311.

[4] J. Sabol, O tempe reči, Kultúra slova 10, 1976, s. 17—21.

[5] K frekvenci mluvních taktů v češtině blíže viz J. Ondráčková, O mluvním rytmu v češtině, Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 24—29, 145—157.

[6] B. Hála, Uvedení do fonetiky češtiny, Praha 1962, s. 311.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 3, s. 145-149

Předchozí František Uher: Přejaté odborné názvy a hledisko spisovnosti

Následující František Cuřín: Významný příspěvek k historii novočeského tvoření podstatných jmen