Syntax a jak jí vyučovat

Jana Hoffmannová-Jiřičková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve dnech 11.—14. září 1979 uspořádala katedra slovenského jazyka a literatury Pedagogické fakulty v Nitře spolu s Kabinetem literární komunikace a experimentální metodiky konferenci na téma „Syntax a její vyučování“. Obě pořádající nitranská pracoviště vedená A. Popovičem jsou z poslední doby známa vynikajícími badatelskými výsledky (zejména v oblasti teorie textu a metatextu a komplexní interpretace literárního díla se zaměřením na jeho postavení v komunikačním procesu[1]) a jejich členové se vyznačují mimořádným smyslem pro týmovou práci, pro interdisciplinární analýzu, dnes tolik potřebnou, i pro těsné propojení badatelské činnosti a pedagogického procesu. Projevem tohoto spojení základního výzkumu a problematiky didakticko-metodické, spolupráce lingvistů a metodiků byla i nitranská konference; kromě toho odrážela nutnost řešení četných problémů a sjednocení stanovisek v souvislosti se zaváděním nové výchovně vzdělávací soustavy, jejíž projekt byl vypracován a ověřuje se v praxi za nejtěsnější součinnosti pedagogů, metodiků a příslušných odborníků českých i slovenských.

K volbě syntaktické tematiky vedla organizátory celé akce potřeba zvýraznit místo syntaktické roviny mezi ostatními jazykovými rovinami, podtrhnout její význam pro realizaci jazykové komunikace i pro rozvoj myšlení, a tedy i pro jazykové vyučování. Na konferenci byla poměrně rovnoměrně zastoupena syntax věty jednoduché i souvětí (důraz se kladl na syntagmatiku jako na sjednocující princip výstavby větných dvojic, vět, souvětí i polovětných konstrukcí), zvlášť byly soustředěny referáty k problematice polopredikativních konstrukcí a k syntaxi textové; jen otázkám větné modality nebyla věnována bohužel dostatečná pozornost. V referátech zaměřených převážně metodicky se řešily otázky smyslu syntaktických rozborů a vhodných metod jejich provádění, možností využití grafického znázornění syntaktického rozboru, práce s učebními programy v jazykovém vyučování aj.

[92]Řada přednesených příspěvků představila principy a výsledky moderního syntaktického bádání, které by se co nejdříve — ve vhodně modifikované podobě — měly prosadit i do vyučování syntaxi (a jak ukázala konfrontace s přítomnými metodiky jazykového vyučování, některé výsledky současného výzkumu byly již pro výuku aplikovány, využití jiných se právě propracovává). Byla zdůrazněna především nutnost „postupu od tzv. sdělovacích potřeb, od obsahů vědomí a jim odpovídajících jazykových významů k jejich konkrétnímu jazykovému ztvárnění“ a „hodnocení jazykových forem vždy jako prostředků pro vyjádření jistých myšlenkových obsahů a komunikativních záměrů“ (především v referátu F. Daneše, Z. Hlavsy a J. Kořenského). Sémantické východisko by umožnilo „konfrontovat vždy celý soubor prostředků pro vyjádření ‚reálné situace‘“ (F. Daneš). Nosnost tohoto postupu pro jazykové vyučování doložila B. Švihranová rozborem prostředků vyjadřování kauzálních vztahů; ukázala, že např. poznávání kauzálních vztahů prostřednictvím jazyka, jeho sémantické struktury a gramatické stavby se týká „nejen komunikativních záměrů a kognitivních cílů jazykového vzdělávání, ale i otázek světonázorových a uplatňování principu vědeckosti ve vyučování“.

Referáty F. Daneše a J. Vaňka připomněly také potřebnost rozlišování tří rovin stavby věty a přesunu pozornosti z roviny formálně gramatické do roviny výstavby sémantické a komunikativní (J. Vaňko předvedl souvislost všech tří aspektů na analýze konstrukcí se jmenným predikátem a infinitivem); zejména nutnost zabývat se při výuce syntaxe aktuálním členěním výpovědi vyzdvihla i řada dalších referátů a diskutujících.

Stejně tak se autoři většiny příspěvků shodli na potřebě vycházet při výkladu větné struktury od predikátu vyjádřeného určitým slovesným tvarem. Nejvýrazněji se toto východisko objevilo v referátech F. Daneše a J. Novotného: autoři se domnívají, že prosazení valenčně-intenčního přístupu do školní výuky, práce s různými typy základových větných struktur (ovšem bez mechanického memorování vzorců), s pravidly jejich rozvíjení a možnostmi modifikace povede k prohloubenému pohledu na větnou strukturu a na hierarchii větné stavby. Užitečné je jistě jemné rozlišení pojmů vazba, rekce a valence ve výkladu J. Novotného. Tento přístup ovšem zcela nevylučuje zachování analýzy větněčlenské; většina syntaktiků doporučovala v Nitře od práce s větnými členy neupouštět, ale raději zpřesnit a usoustavnit kritéria jejich klasifikace.

Z valenčně-intenčního přístupu vycházeli aspoň zčásti autoři těch příspěvků, v nichž se upozorňovalo na dosavadní nevyjasněnost postavení příslovečného určení ve větě a doporučovalo se začlenění příslovečného určení, které je v mnoha případech konstitutivním prvkem věty, do větného modelu. Postavením příslovečného určení a předmětu v základové větné struktuře se zabýval podrobně J. Oravec; na obligatorním výskytu předmětu v řadě typů větných struktur ukázal (a s ním i další referenti) [93]nesmyslnost hledání tzv. věty holé a nutnost pracovat s úplnými komunikativními strukturami. Dále upozornil na nezbytnost definování předmětu v rovině sémantické i gramatické a u příslovečného určení na zvláštní postavení příslovečného určení způsobu a na možnost jemnější vnitřní strukturace klasických druhů příslovečného určení (prostřednictvím rozlišení statické a dynamické složky).

Rozlišení jednotlivých typů syntaktických vztahů se ve svých příspěvcích věnovali hlavně P. Piťha (v referátu o syntagmatu) a G. Gotthardová-Štibraná (ve výkladu zaměřeném především na vztah koordinace, prostředky jeho vyjadřování a na možnosti grafického znázornění koordinačního spojení větných členů a vět).

Živou diskusi vyvolala na konferenci problematika jednočlenných vět, tj. jak otázka vhodnosti a potřebnosti rozlišování vět dvojčlenných a jednočlenných, tak problém terminologický (spornost termínů „jednočlennost“, „bezpodmětost“, „větný ekvivalent“ aj.). P. Hauser doporučil aplikovat ve škole z novějších výsledků syntaktického výzkumu zvláště koncepci M. Grepla (rozlišení agentnosti a bezagentnosti). Ľ. Novák zdůvodňoval existencí jednoslovných jednočlenných vět vhodnost svého termínu „nulové syntagma“.

Referáty, které se dotkly oblasti souvětí, shodně doporučovaly pamatovat při jeho výkladu na paralelnost nevětného a větného vyjádření větných členů a na hierarchii výstavby souvětí; rozbor stavby souvětí podal zejména F. Kočiš v příspěvku o jednotlivých druzích složitého souvětí a typech závislosti mezi větami v nich.

Velmi prospěšná byla výměna názorů předních slovenských odborníků v oblasti polovětných konstrukcí: ukázala místy shodné, nezřídka však i rozdílné chápání některých jevů a nejednotnost v terminologii. J. Kačala hovořil o vztahu jádrového výrazu polopredikativní konstrukce k nadřazenému členu základové věty a o větněčlenské funkci jádrového výrazu v ní, kdežto G. Moško zde počítá s trojčlenným syntagmatem (spojení predikátu polovětné konstrukce a subjektu nebo objektu a predikátu základové věty). Kačala i Moško však shodně zahrnují pod pojem polovětné konstrukce i útvary s adjektivním a substantivním jádrovým výrazem, zatímco A. Oravcová sem řadí pouze konstrukce s neurčitým slovesným tvarem a místo o jádrovém výrazu a nadřazeném členu základové věty mluví o subjektu a predikátu polopredikativní konstrukce.

Snad vůbec nejživější diskusi vyvolal na konferenci problém apozice, zřejmě stále ještě čekající na své vyřešení. J. Nižníková odlišila apozici od ostatních syntaktických vztahů jako vztah široké, aktualizované totožnosti (srov. i vymezení V. Mathesia a Vl. Šmilauera) a jako konstrukci s nevětnou, sekundární predikací zařadila přístavek mezi polovětné konstrukce (také na základě intonačního vydělení a využití pauz). Jednotlivé typy přístavku vydělila především na podkladě úplné, částečné anebo pouze [94]situační, subjektivní totožnosti významu členů přístavkové konstrukce. Přesto se polemiky o některých příkladech, umožňujících i interpretaci na základě vztahu determinace aj., neustále vracely.

V oblasti syntaxe textové se většina referentů (F. Miko, E. Bajzíková, K. Hausenblas a J. Hoffmannová-Jiřičková) v zásadních bodech shodovala: všichni připomínali komplikovanost přechodu od věty k textu a usouvztažnění obou fenoménů, procesuální charakter textu jako komunikační jednotky, nutnost postupu od celku stavby komunikátu k jeho částem a komplexnost teorie textu, která by se neměla omezovat pouze na výzkum lingvistický. Postupem od celku k částem lze charakterizovat představený model textu F. Mika,[2] návrh K. Hausenblase na vypracování typologie textů na základě „textových vzorců“ i snahu E. Bajzíkové a J. Hoffmannové o vydělení specifických textových jednotek. E. Bajzíková se kromě toho zabývala funkcí ukazovacích zájmen v textové syntaxi. Konstatovalo se i větší zastoupení jevů textové syntaxe v nových osnovách vyučování mateřskému jazyku a hovořilo se o jednotlivých typech textových cvičení. Problematice výstavby textu a mezivětných vztahů v něm se z jiné strany přiblížil i R. Schnek v příspěvku o speciálních uvolněných vztazích vět v souvětí (způsobených většinou výraznou expresívní nebo apelovou funkcí některých vět).

Metodici jazykového vyučování si kromě prohloubeného pohledu na četné sporné syntaktické jevy odnesli z Nitry mj. poznání nezbytnosti přechodu od převážně klasifikačního přístupu k přístupu analyticko-interpretačnímu (zvláště V. Betáková přesvědčivě ukázala důležitost samého procesu rozboru, nikoliv pouze jeho finální fáze spočívající v určení a pojmenování výsledků analýzy). Dále byla na syntaktických jevech ukázána výhodnost postupu od centra popisované skutečnosti k jevům okrajovým a přechodným a P. Piťha varoval před snahou za každou cenu pracovat s definicemi jevů (jak ukázala M. Čechová, ve vyučování se často uplatňuje spíše opis, definice negací). K realizaci vazeb mezi syntaxí a výkladem jiných rovin jazyka ve vyučování přinesly cenné podněty referáty F. Kopečného (morfologie a syntax) a J. Furdíka (tvoření slov a syntax). Na možnost integrace vyučování mluvnického a slohového poukázaly referáty, které obsahovaly i stylistické hodnocení syntaktických jevů (P. Hauser, J. Kačala). Možnost vytvoření četných vazeb k literárnímu vyučování připomněly některé referáty o syntaxi textu (výklad o specifických prostředcích soudržnosti v literárním díle u I. Dénese, o mezitextovém a mimotextovém navazování u T. Zsilky). Zdůrazněna byla i potřeba hledat jed[95]notnou metodologickou základnu pro vyučování syntaxe mateřského jazyka a jazyků cizích a propracovat i vazby k dalším vyučovacím předmětům.

Druhá část konference pak byla věnována vyučování slovenštiny na školách s vyučovacím jazykem maďarským (v Nitře jsou speciálně připravováni učitelé pro tyto školy), možnostem jeho zefektivnění a zkvalitnění.

Nitranská konference ukázala, že jazykové vyučování bývá často zdrojem podnětů k novému nebo intenzívnímu řešení teoretických lingvistických problémů. Kontakt badatelů v základním výzkumu s oblastí školské aplikace, jejich informovanost o vývoji a potřebách této oblasti a řešení komplikovaných otázek s ohledem na vyučovací praxi je tedy požadavkem prvořadého společenského významu (jak zdůraznil mj. J. Ružička a v úvodním referátu hlavní organizátor konference J. Oravec). K naplnění tohoto požadavku jistě přispějí i další konference, které nitranští pracovníci plánují; jejich iniciativu v tomto směru je třeba vysoce ocenit.

---

[1] Viz informace J. Jiřičkové, Metodika práce s textem v nitranském Kabinetu literární komunikace, Český jazyk a literatura 26, 1975—76, s. 363n., A. Macurové, Inspirativní metodologie nitranského Kabinetu literárnej komunikácie, Slovo a slovesnost 39, 1978, s. 54n., a četné recenze jednotlivých publikací.

[2] V poslední době ho autor představil v publikaci Tvorba a recepcia (společně s A. Popovičem), Bratislava 1978, a ve stati Program ako predurčenie textu a ako jeho tvorba, Estetika 2, 1979, s. 85n.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 2, s. 91-95

Předchozí Šs (= Otakar Šoltys): Nad knihou Jána Horeckého Základy jazykovedy

Následující Jarmila Bachmannová: Slovníček zábřežské hanáčtiny