en cz

K územnímu ústupu rozložených retnic v jihozápadočeských nářečích

Antonín Rubín

[Articles]

Zbytky staré výslovnosti měkkých retnic v rozložené podobě[1] v případech jako babjička, čepjice, mamjinka, tátovji, rafjička apod. najdeme v mluvě staré venkovské generace na území Čech už jen v nej[68]jižnějším cípu země, na okrajovém Doudlebsku,[2] jehož nářečí patří v Čechách k nejzachovalejším. Tato výslovnost představuje jeden z jeho nejvýraznějších znaků.[3]

Při výzkumu českých nářečí korespondenční anketou v 50. letech byla tato výslovnost zachycena ve dvou oblastech: na velkém území v jižních Čechách, sahajícím zhruba od Prachatic k Veselí nad Lužnicí a Jindřichovu Hradci[4] (a dále na Moravu), a na menším území na západním Chodsku, kde už tato výslovnost přežívala jen ve zbytcích v mluvě nejstarších rodáků. Území s výslovností bji, pji (jev se nejdéle udržel na těchto dvou retnicích) leželo na západ od čáry spojující vesnice Klíčov a Lštění, která jde přibližně od jihu k severu mezi Kdyní a Domažlicemi. Tak to uvádí J. Voráč.[5] J. Bělič[6] říká, že výslovnost bji, pji, mji atd. byla kromě Domažlicka i na Horšovskotýnsku (Voráčova izoglosa je zahrnuje). Pro Chodsko zaznamenává tuto výslovnost J. F. Hruška:[7] „Retné b, p před i (zbytky měkkých b’, p’) znějí měkce: bjič, napjila se“ a dále uvádí, že „výslovnost tato vymizela v osadách nejzápadnějších (Klenčí) a přibývá jí na východ (Draženov atd.)“.

Korespondenční anketa dík velkému počtu zkoumaných obcí i položek, na nichž jev sledovala, přinesla tedy doklady jeho existence ještě i ze západní části chodského území; Hruška naopak dosvědčuje existenci jevu i z území na východ od zmíněné čáry Klíčov — Lštění, kde už jej koresp. anketa nezachytila.

V článku Chodská mluva[8] pak Hruška píše: „— výslovnost pjivo, bjič atd. byla v českém jazyce starém a na Chodsku ji slýcháme dosud“.

Z Chodska dokládá rozložené retnice ve velkém množství i J. Jindřich ve sborníku Chodsko (vobjilí, pjilnyj, bratrovji, mjilost, trefjit aj.),

[69]

[70]řadu dokladů sloužících k charakteristice postav najdeme např. i v Jiráskových Psohlavcích (vyd. v Praze 1936): šklebjila zuby (s. 106), se tuto trefjilo (s. 110), my to lepší spravjili [s. 145) a mnoho jiných.

Tato rozložená výslovnost starých měkkých retnic nebyla však dříve jen v uvedených protilehlých okrajových úsecích jihozápadočeské nářeční oblasti, doudlebském a chodském. Mezera mezi nimi se zaplní, nahlédneme-li retrospektivně do dialektologické literatury, která se touto oblastí zabývá.

B. Havránek v průkopnické práci Nářečí česká[9] vymezuje území s výslovností rozložených retnic na východ od říčky Blanice (západně od Prachatic) přes Netolice a Lomnici nad Lužnicí k moravským hranicím. B. Vydra našel tuto výslovnost ještě hojně i západně od Blanice, např. v Zábrdí, Drslavicích, Lažišti, zatímco v severozápadní části „Hornoblanicka“ byla už jen řídká. Už v jeho době zde byl tento jev v rozkladu. Svědčí o tom, že např. v Nebahovech, severovýchodně od Prachatic, a tedy uvnitř území s tehdy zachovalými štěpenými retnicemi pronikla výslovnost ji místo i od retnic i k jiným souhláskám, jak je tomu ve slovech navozjil, nanosjil.[10] Na pravém břehu Blanice byla výslovnost bji, pji ve Vydrově době obecná.

J. Fiala v článku O nářečí na Volyňsku[11] říká: „Staří — měkce vyslovují: dopjil pjivo, čímž se blíží nářečí budějovickému.“ V témž článku je i další doklad této výslovnosti na Volyňsku koncem minulého století: „mušel hupky pro pjivo pospíchati“. V. J. Dušek se koncem minulého století setkal s výslovností rozložených retnic kromě Doudlebska rovněž i na Chodsku, a to v Pocinovicích a ve Kdyni, tedy vně — východně od území, na němž byly později zjištěny korespondenční anketou. Řadu dokladů uvádí i ze Strážovska z obce Víteň, ba i ze vzdálenějšího Přešticka, ze Soběkur, Kucin a z Jína, odkud je i doklad „— napjil se ze stunci“. Několik Duškových dokladů je i ze samotných Přeštic, ležících asi 40 km severovýchodně od Domažlic, např. „ta pjila kořaly; zabjil prase; zabjili krávu; netrefjilo se“.[12] Další z významných dialektologů, A. V. Šembera[13] uvádí výslovnost rozložených retnic „porůznu u Domažlic“ a dále i na východním Písecku, Bechyňsku, v okolí Soběslavi a Veselí, na Hlubocku a v okolí Českých Budějovic. Už o dvacet let dříve o tomto jevu psal Jan Krbec v článku [71]Slovo o rozdílu u vyslovení hlásek i a y.[14] Krbec jev lokalizuje s výjimkou východního Písecka podobně jako Šembera a popisuje i výslovnost: „My se v tom, že rozdíl (hlubokého) y a (vysokého) i v ústrojí slovanského i českého jazyka pevný základ má, s panem profesorem (tj. Šemberou) docela srovnáváme… — k veřejné známosti uvádíme, že se ten rozdíl u vyslovování i a y z částky až do dneška v Čechách udržel a v ústech vesnického lidu po b, p, f, v, m velmi slyšný jest —. Vyslovuje totiž náš lid v poledních Čechách a snad i jinde y tak, jak my je vyslovujeme —. Krátké i pak zní v ústech tohoto lidu velmi značitě a měkce, tak, jako by se psalo ji, a sice po b, p, f, v, m; ale po c, l, s, z zní obyčejně. — Vysvětlím to následujícími příklady: babička zní jako babjička — opička jako opjička — rafika jako rafjika —“. Samohlásky i a y pojímá jako dva fonémy a jejich rozlišovací funkci ukazuje na příkladech: nom. pl. čápji se liší od akuz. čápy a instr. s čápy, bjidlo (= tyč) se liší od bydlo, bjil (= tloukl) od byl (= existoval); zájmeno v dat. sg. dej mji od nom. pl. my jsme atd.

Odborný a výstižný výklad výslovnosti měkkých retnic podává M. Komárek[15] a S. Utěšený.[16] S. Utěšený si také všímá, jak se v průběhu času území s touto výslovností zmenšuje: „Za poslední tři generace ustoupila tato izoglosa (tj. linie ohraničující souvislé území s touto výslovností) přibližně od čáry Soběslav, Kamenice nad Lipou, Třešť na jih až za Třeboň a Stráž nad Nežárkou na straně české.“

Připravovaný Český jazykový atlas už tedy přinese zbytky měkkých retnic jen z Doudlebska, protože přímým výzkumem nářečí v l. 1964—1972 už jinde zachyceny nebyly. Až do naší doby se však uchovalo na širokém jihozápadě několik názvů, na nichž se měkké retnice v rozložené podobě dosud udržují. Jsou na nich lexikalizovány a právě lexikalizace jejich udržení umožnila.

Na jih od Jindřichova Hradce existuje ve vzpomínkách staré generace slovo fjimpas (= velký koš), jinak se rozložené retnice ani ve staré generaci už nepamatují. Na severovýchod od Lišova se v jedné vesnici před mnoha desetiletími vařívala jako místní zvláštnost povidla z hrušek. I když se už dávno nevaří, stará generace na ně dosud vzpomíná a nazývá je hruškoví povjidla, zatímco ta kupovaná, švestková, jsou už jen povidla, tedy s normálním v. Jihozápadně od Písku bylo před deseti lety zachyceno spojení plavjili dříví, snad pro ozna[72]čení někdejší místní činnosti. Asi 30 km jihovýchodně od Plzně byl ojediněle zachycen název houvjin (= ouvín), který označoval už zaniklou reálii — provaz z rostlinných vláken na utahování žebřin u vozu. Starý jazykový jev, který dnes už v uvedených místech nežije, se tak uchoval v označeních už dávno neexistujících nebo neužívaných reálií jako ojedinělý relikt.

Podobný osud asi bude mít slovo civjina, zachycené před deseti lety nedaleko na sever od Českého Krumlova. Je to název pro slavnostní pojídání zajíců, tedy pro zaječí hody, které se konaly u starosty vždy, když se pronajímal revír. Poslední taková slavnost se v obci konala asi před 70 lety. A protože rozložené retnice byly v místě před deseti lety zachyceny už jen u nejstarších informátorů, je možná už dnes název civjina jediným pozůstatkem tohoto hláskosloveného jevu v obci.

Jak je tedy patrno, vyskytoval se uvedený nářeční jev v oblasti jihozápadočeských nářečí v daleko větší míře, než je obecněji známo. Zbytky měkkosti retnic přežívající v rozložené podobě bji, pji, mji, vji, fji, které byly přímým výzkumem na ČJA v l. 1964—72 zachyceny už jen na jih od Českých Budějovic, na Doudlebsku, byly dříve běžné snad po celém jihozápadě.[17] Je tedy možno z toho usuzovat na někdejší jednotu jihozápadních nářečí a na jejich výraznější kompaktnost.

Párová měkkost souhlásek, jejímiž zbytky rozložené retnice bji, pji, mji, vji, fji jsou, zanikla už ve XIV. stol.[18] Dlouhá existence tohoto jevu na českém jihozápadě a jeho přetrvávání až do dnešní doby, byť už jen na malém území, ukazuje značnou odolnost jihozápadočes. nářečí vůči některým celočeským změnám, a tedy i zachovalou starobylost této nářeční oblasti.

Jazykový vývoj se však nezastavil ani zde a zvláště v posledních desetiletích se ústup jevů, které dosud v českých nářečích jihozápadních žijí, značně zrychluje. Území s rozloženým retnicemi se od dob Krbcových a Šemberových do doby výzkumu korespondeční anketou, tedy asi za 110 let, zmenšilo směrem k jihu asi o 20 km. Od doby korespondenční ankety do přímého výzkumu na Český jazykový atlas, tedy z hruba od poloviny 50. let do konce let šedesátých, pak ustoupilo ještě více k jihu o dalších asi 30 km. Bylo zjištěno už jen na jih od Českých Budějovic. Ústup tedy v těchto 15 letech probíhal víc než desetkrát rychleji.

[73]Tato výrazná dynamika jazykového vývoje v posledních desetiletích je odrazem vývoje společnosti a velkou měrou se na ní podílí společenská proměna vesnice, která nese s sebou mnohem větší styk venkovských lidí při společné práci, dále mnohem častější styk s městem (rozvoj školství, zdravotnictví, úřady, obchod, služby). Velkou roli hraje i rychlé rozšíření sdělovacích prostředků na venkově (tisk, rozhlas, televize) i větší styk lidí z různých krajů v důsledku rozvoje dopravy. (V jazykovém vývoji na vesnici hraje v posledním desetiletí jistě značnou roli i velký rozmach chalupářství.) To vše působí, že vesničtí lidé přicházejí v stále větší míře do styku s nadnářečními útvary mluveného jazyka i s češtinou spisovnou. V důsledku toho se nářeční jevy stírají a nejrychleji mizí rysy nejnápadnější.[19]

Na českém jazykovém území v širším smyslu se můžeme s rozloženými retnicemi setkat i na jihozápadní Moravě, místy na severní Moravě a ve Slezsku.[20]

[1] Viz A. Lamprecht, Vývoj fonologického systému českého jazyka, sborník UJEP Brno, 1968, s. 33, 35 a 61n.

[2] Ještě před 10 lety bylo možno v nejjižnějším cípu Doudlebska (Soběnov, Ločenice) zaslechnout i měkké retnice nerozložené.

[3] Viz publikaci České nářeční texty s. 79, 82, 85—88 a ukázky z Doudlebska ve Voráčových Českých nářečích jihozápadních II, Praha 1976 a v Běličově Nástinu české dialektologie, Praha 1972.

[4] Vně tohoto území zachytila korespondenční anketa dva lexikalizované relikty značně daleko na sever: u Soběslavi v církevním kontextu „smjiluj se nad námi“ a u Kamenice nad Lipou v hospodářském termínu „kůň bjil“ (= kopal) — viz J. Voráč, o. c. s. 72 a S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu českomoravského, Praha 1960, s. 178.

[5] O. c. s. 47 a 69n. (viz i doklady na s. 71) a na mapce v příloze k této práci.

[6] Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 47.

[7] Dialektický slovník chodský, Praha 1907, s. 7.

[8] Chodská čítanka, Vyškov 1927, s. 105.

[9] Československá vlastivěda III, Praha 1934, s. 141—2.

[10] Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923, s. 9.

[11] Český lid 13, 1904, s. 122.

[12] Hláskosloví nářečí jihočeských I, Praha 1894, s. 22.

[13] Základové dialektologie československé, Vídeň 1864, pozn. 5 a s. 16 a 19.

[14] Časopis Českého muzea 18, 1844, s. 589n.

[15] Historická mluvnice česká, Praha 1958, s. 87.

[16] Nářečí přechodného pásu českomoravského, Praha 1960, s. 176—7.