Časopis Naše řeč
en cz

K územnímu ústupu dvou jihozápadočeských nářečních jevů

Antonín Rubín

[Články]

(pdf)

-

Podnět k tomuto příspěvku dala regionální monografie J. Voráče Česká nářečí jihozápadní II (Praha 1976). Příspěvek chce na základě dostupného materiálu ukázat, jak se v jihozápadních Čechách měnil územní rozsah dvou vzácných nářečních jevů — příčestí minulého činného slovesa být v podobě bul a infinitivů zakončených na -ti/-ť.

I.

Příčestí minulé činné slovesa být v podobě bul[1] místo byl si hned spojíme s Chodskem a Chody, jimž se právě podle této nápadné podoby přezdívalo Buláci. Uvědomíme si, že podoba bul je nejznámější z řady výrazných znaků zachovalého „buláckého“ nářečí.

[21]Význačný chodský rodák, dialektolog Jan František Hruška (*1865 v Peci) píše v článku O hláskosloví chodském:[2] „— asi do polovice tohoto (tj. minulého) století bylo v chodštině u místo y v l-ovém participu slovesa býti.“ V úvodu ke svému Dialektickému slovníku chodskému, vydanému r. 1907, pak píše, že „výslovnost tato (tj. bul místo byl) byla ve vesnicích chodských donedávna, naposledy v Postřekově.“ Sám však tak slyšel vyslovit už jen jednou, jak uvádí ve zmíněném slovníku u hesla býti. Podobně píše ve svém sborníku Chodsko[3] o výslovnosti bul i další chodský rodák a badatel Jindřich Jindřich (* 1869 v Klenčí pod Čerchovem): „Za svého mládí slyšel jsem ještě tuto výslovnost; dnes jen ojediněle u nejstarších lidí na Postřekovsku.“

Hruška a Jindřich stali se tedy patrně v mládí současníky zanikání tohoto hláskoslovného jevu, který už na začátku 20. století byl v lidové mluvě na Chodsku vzácný.[4] Příčestí bul v chodském nářečí máme však dochováno v beletrii, v pracích Boženy Němcové, které čerpají náměty z Chodska, v Jiráskových Psohlavcích, v románech a povídkách chodských rodáků Jindřicha Šimona Baara (*1869 v Klečí), Jana Vrby (*1889 tamže) i v literárních pracích Hruškových a jinde. Dodnes je příčestí bul uchováno i v chodských písních, např. „Hdyby si ty bula, jako já sem bul, buli bysme vobá, buli, buli, bul …“ (J. Jindřich, Chodsko, s. 266).

V chodském městě Kdyni se dodnes okolnímu venkovu říká Buly, o venkovanech pak „voni sou z Bul“ a existuje tu ještě i přezdívka pro vesničany Bulka a Bulák.[5] A tak vlastně přezdívka a lidová „bulácká“ píseň, které tolik nepodléhají jazykovým změnám, jsou dnes už jedinými doklady tohoto dávného nářečního jevu.

Méně známo asi bude, že příčestí bul se v minulosti vyskytovalo i jinde než na centrálním Chodsku.[6] Alois Vojtěch Šembera uvádí[7] i řadu vesnic vně vlastního chodského jádra, mezi nimi např. i Spáňov, který leží víc než 15 km jihovýchodně od Postřekova, kde se také říkalo bul. Další význačný dialektolog Vavřinec Josef Dušek [22]zaznamenal podobu bul i ze vzdálenějšího Vranova (asi 10 km od Postřekova na severozápad):[8] „— to bula má milá“. J. F. Hruška[9] cituje zprávu svého spolužáka a přítele, že v Srbicích, asi 18 km severovýchodně od Domažlic, říkaly děti z nedalekých Hlohovčic (leží ještě severněji) i ve škole bul, bula a že se jim ostatní děti smály. Ze zeměpisného rozložení obcí uvedených u Šembery i těch, o nichž zde byla řeč, je zřejmé, že příčestí bul se v minulosti vyskytovalo na území dost rozsáhlém, zaujímajícím široké Domažlicko.

Přezdívka sombuláci nebo sumbuláci pro ty, kdo říkávali já som (sum) bul namísto já (j)sem byl, která byla zachycena při kontrolním výzkumu nářečí v 50. letech na Stašsku jako reminiscence na vymřelou generaci, by svědčila o někdejší existenci příčestí bul i tam.[10]

Příčestí bul máme však doloženo i z jižních Čech, a to ze XVI. století. Jan Gebauer[11] cituje dva doklady z rukopisného archívu Třeboňského: „— když jste zde buly“ z r. 1517 a „nebulo-li by Vaší Mti (tj. Milosti) stížní do mne“ z r. 1557. Archivář František Teplý našel písemné doklady příčestí bul v Hluboké n. Vlt. od hejtmana Jiříka Vratislava z doby kolem r. 1580: „Šafář poněšický aby zde bul v zeytra“ a „Co se vejde cihel na pinvici, aby bula ještě jednou tak hruba jako mlíčník v Chňavě“. Bul psal i písař v Nové Bystřici do účtů, které se uchovaly v Jindřichově Hradci.[12]

I když neznáme nářeční původ písařů, není pravděpodobné, že by všichni pocházeli z Chodska a podobu bul tedy do jižních Čech „importovali“. Pro chodský původ jednoho z nich by snad svědčilo slovo pinvice v citovaném dokladu z Hluboké n. Vlt., protože to bylo součástí chodské slovní zásoby ještě na začátku našeho století. V Základech dialektologie československé je na Chodsku zachytil A. V. Šembera (str. 17), J. F. Hruška je uvádí ve významu ‚sklep‘ v Dialektickém slovníku chodském a najdeme je i v Jindřichově sborníku Chodsko. Při výzkumu nářečí korespondenční anketou v 50. letech už na Chodsku zachyceno nebylo, existuje však dosud v lidovém jazyce na Stříbrsku. Je ovšem možné, že slovo pinvice existovalo v XVI. století i v jižních Čechách.

F. Trávníček[13] říká o příčestí bul, že se ho užívalo „místy v již. Čech.“ a pro existenci tvaru bul v jižních Čechách mluví i doklad [23]z Třeboňska uváděný V. J. Duškem:[14] „Buláci sou Stříbřečtí za řekou“, tj. obyvatelé vsi Stříbřec za řekou Lužnicí nebo za Novou řekou. Je možno se domnívat, že přezdívka, která nepodléhá jazykovým změnám, uchovala tvar bul, někdy snad i zde užívaný, až na práh našeho století.

Z uvedených dokladů je tedy vidno, že příčestí minulé v podobě bul se v minulosti vyskytovalo na území daleko větším než jen na Chodsku, ba že bylo asi rozšířeno po celé jihozápadočeské nářeční oblasti, zhruba od Domažlicka až po Třeboňsko.

S příčestím bul se však setkáme i daleko na sever. Asi 25 km sev. od Písku je vesnice Probulov (do pol. 17. stol. Probylov, ze slovesa probyti = prospěti). Také místní jména nepodléhají tolik jazykovým změnám a uchovávají stav, který v nářečí už dávno vymizel. Lze snad tedy mít za to, že v minulosti existovala podoba bul i mezi Pískem a Příbramí.[15]

II.

Infinitivy zakončené ve venkovském nářečí na , dříve i na -ti jsou známy především z kraje mezi Vimperkem a Prachaticemi zvláště zásluhou monografie B. Vydry Popis a rozbor nářečí hornoblanického (Praha 1923). Daly tamnímu nářečí název tiťácké a svým nositelům přezdívku Tiťáci. Území, kde se infinitivů měkce zakončených užívá, je vymezeno od západu řekou Volyňkou, z východu pak zhruba horním tokem Blanice.[16]

I infinitivy zakončené na -ti se však v minulosti vyskytovaly na území značně větším. V 60. letech minulého století existovaly „v několika osadách u Volyně v západních Čechách“, jak píše A. V. Šembera v Základech dialektologie československé na str. 32. Z Volyňska je uvádí i Josef Fiala v článku O nářečí na Volyňsku.[17] Tam cituje větu: „Bylo viděti, jak mušel hupky pro pjivo pospíchati“ a říká, že tak vyslovovali staří lidé ještě v létech 1880—1890. Volyně je od Vimperka i od Prachatic už značně daleko, leží asi 20 km severněji.

V. J. Dušek uvádí infinitivy na -ti i ze Sušicka. První doklad je z Hartmanic,[18] městečka asi 12 km přibližně jihozápadně od Sušice, [24]a zní: „— mohli sme bejti vobá slobodný“ (HNJč III, Praha 1908, str. 32). Druhý Duškův doklad je ze Žichovic ležících severovýchodně od Sušice a je to opět infinitiv bejti.[19]

Ze západních Čech infinitivy na -ti doloženy nemáme. V 1. polovině minulého století zaznamenala však kratší měkké infinitivy na Božena Němcová na Chodsku. Několik jich uvádí ve své črtě z Chodska.[20] V povídce Pohorská vesnice užívá infinitivů na často k charakteristice postav v chodských dialozích, např. lítať, znáť, zkusiť, humříť, zastrašiť, sedíť, chodiť, míť aj. (vyd. Mazáč, Praha 1941).

J. Jindřich uvádí infinitivy na jen pro mluvu domažlickou, v chodském nářečí slyšel jen tvrdé infinitivní zakončení (Chodsko, s. 284).

Výzkum českých nářečí prováděný tzv. korespondenční anketou v letech 1946—1957 sledoval tento jazykový jev na celém území jihozápadočeských nářečí. Ukázalo se, že se měkce zakončených infinitivů užívalo v té době u nejstarší venkovské generace nejen v oblasti mezi Volyňkou a Blanicí, ale že souvislá oblast výskytu infinitivů na sahala značně dál na východ až ke Lhenicím. Sporadické doklady pak tato anketa přinesla i z území na sever od tradiční „tiťácké“ oblasti, ba i z lokalit ležících jihovýchodně od Netolic. Ojediněle byl měkce zakončený infinitiv zjištěn jako relikt dokonce i na sever od Českého Krumlova. Je to patrno z mapky ve Voráčových Českých nářečích jihozápadních II i z mapky připojené k tomuto článku. Ze všeho, co zde bylo uvedeno, se tedy dá usuzovat, že se infinitivy s měkkým zakončením vyskytovaly v minulosti při okraji téměř celé jihozápadočeské nářeční oblasti, od Domažlicka až téměř k Vltavě.

Tvrdě zakončené infinitivy se začínají objevovat v písemných památkách už ve 14. stol. a všude v Čechách kromě zmíněné oblasti a území na sever od Semil a N. Paky už dávno zcela převládly. Tím víc vynikne rezistentnost okrajových jihozápadočeských nářečí, v nichž se tento jev až do 50. let uchovával, byť většinou už jen ve zbytcích, ještě na poměrně velké oblasti. Koncem 60. let však byl zaznamenán prudký ústup, jak je vidět na připojené mapce.[21]

Měřeno vzdušnou čarou činí ústup tohoto jevu od doby zjištění korespondenční anketou (50. léta) do doby přímého výzkumu na ČJA

[25]

 

[26](2. pol. let 60.) směrem od severu k jihu asi 12 km, od východu k západu (k centru jevu, okolo Lažiště) přes 20 km.

Tento velmi rychlý ústup je způsoben změnou struktury hospodaření i života na venkově, mnohem větším stykem venkova s městem, velkým rozšířením rozhlasu a televize po venkově i prudkým rozvojem dopravy. To vše působí, že vesničtí lidé přicházejí stále častěji do styku se spisovnou i obecnou češtinou a s nadnářečními útvary mluveného jazyka. Tak se teritoriální nářečí stírají a v tomto procesu nejrychleji zanikají jejich nejnápadnější rysy.

V připravovaném Českém jazykovém atlase tak bude měkce zakončený infinitiv vzhledem k řidší síti zkoumaných bodů zastoupen už jen jedinou obcí.[22]

Závěrem je nutno poznamenat, že oba sledované nářeční jevy, příčestí minulé činné v podobě bul i infinitivy na , ačkoliv patří mezi výrazné znaky jihozápadočeských nářečí, nejsou jen jihozápadočeské. Příčestí bul uvádí Šembera z Krkonoš,[23] Gebauer[24] a Bělič[25] z oblasti nářečí lašských (slezských), infinitivy na (realizované i jako -ć/č) se vyskytují v severovýchodní části středomoravských nářečí, v severní části východomoravských nářečí, ve všech nářečích slezských a v polsko-českém smíšeném pruhu.[26]


[1] Viz J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní II, Praha 1976, s. 42.

[2] Listy filologické XVIII, 1891, s. 41.

[3] Praha, NČSAV, 1956, s. 266.

[4] Moje maminka slýchávala příč. min. bul, bula atd. ještě v letech 1. sv. války za návštěv na Chodsku od své babičky, která se narodila 1844 v Domažlicích na Bezděkovském předměstí a tam i celý život žila.

[5] Viz A. Rubín, Metajazykové přezdívky v jihozápadočeských nářečích, NŘ 2, 1978, s. 83n., pozn. 7.

[6] Viz J. Voráč, o. c., s. 43 a 57.

[7] Základy dialektologie československé, Vídeň 1864, s. 16.

[8] Hláskosloví nářečí jihočeských II, Praha 1896, s. 59.

[9] Chodská čítanka, Vyškov 1927, s. 107.

[10] Viz J. Voráč, o. c. v pozn. 1, s. 43 a 57.

[11] Historická mluvnice I, s. 281.

[12] Jak uvádí F. Teplý, Příspěvky k dějinám českého zemědělství, s. 121, viz J. F. Hruška, Chodská mluva (ve sb. Chodská čítanka, Vyškov 1927), s. 107.

[13] Historická mluvnice, Praha 1936, s. 420.

[14] Kmenosloví nářečí jihočeských, Praha 1902, s. 28.

[15] Viz A. Profous, Místní jména v Čechách III, Praha 1951, s. 488.

[16] Viz J. Jančáková, Vydrovo „tiťácké“ nářečí po 50 letech, NŘ 53, 1970, s. 243n.

[17] Český lid 13, 1904, s. 122n.

[18] Viz J. Voráč, o. c. v pozn. 1, s. 85n.

[19] Hláskosloví nářečí jihočeských II, Praha 1896, s. 59.

[20] Viz J. Voráč, o. c. v pozn. 1, s. 86.

[21] Na ní je jev v „tiťácké“ oblasti zakreslen podle mapky Voráčovy (= koresp. anketa) a Jančákové (oblast označená lomenou čarou a oblast vyšrafovaná).

[22] Viz publikaci České nářeční texty, Praha 1976, s. 77—79.

[23] z Vojtěšic, o. c. v pozn. 5, s. 30.

[24] Historická mluvnice I, s. 281 a 216.

[25] Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 186, 202 a 302.

[26] Tamže s. 194.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 1, s. 20-26

Předchozí Běla Poštolková: K užívání termínů v současné beletrii

Následující Melánie Nováková: Některé otázky normy a kodifikace francouzštiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1