Vlastníci, vlastňánci, vlastňata

Slavomír Utěšený

[Drobnosti]

(pdf)

-

Děti bratranců a sestřenic, třetí pokolení sourozenců jakožto pravnuků společného praděda a prabáby, představují nebo aspoň namnoze donedávna na našem venkově představovaly poslední článek v řetězu uvědomovaného a speciálně označovaného pokrevního příbuzenství. Zpravidla se pro tento stupeň příbuznosti a pro jeho nositele užívalo či dosud užívá označení vycházející ze základu bratranec či sestřenice: jednak je tu řada analytických pojmenování typu druzí bratranci, malí bratránci, plané sestřenice, popř. typu bratranecké, sestřenské děti, jednak jsou tu předponové odvozeniny typu polobratranci, probratranci, podsestříňata, zdrobněliny typu sestřeničky, bratranečci a zejména typ bratráňata, bratránčata a sestříňata, sestřeňátka, po formální stránce zařazený ke jménům mláďat, obdobně jako vnoučata, děťátka.

Žádný z těchto typů označení není přitom pevně a jednoznačně zakotven ve spisovném jazyce; nejčastěji se tu užívá spojení druhý bratranec, druhá sestřenice. V lidovém jazyce pak vedle všech těchto pojmenování a jejich obměn vystupuje ještě i zvláštní jednoslovné označení, vycházející ze zcela jiného základu. K přídavnému jménu vlastní tu byly utvořeny odvozeniny vlastník, vlastnička, vlastňánek (příklonem k bratránek) a kolektivnímu vlastňata, vlástňata (příklonem k bratráňata, sestříňata). Tyto názvy, k nimž dříve patřil i patrně již zaniklý vlastenec a vlastenka, kladl F. Bartoš na Hanou a západní Moravu, v publikovaných nářečních slovnících však zatím byly zaznamenány jen z oblasti dolské (u Vozara a Kolaji) a ze Slavkovska (zde A. Gregor uvádí poněkud jiný význam ‚syn bratrancův‘, tedy vlastně druhý, bratranecký synovec). — Anketa pro Český jazykový atlas zjistila uvedené podoby v širokém pásmu střední Moravy, od Zábřežska (zde zdrobnělé vlastníček, vlastnička) po Hodonínsko (zde též vlastňánek a deformované vlaslánek) a na západě po Boskovicko (zde i mn. č. vlastňata, vlástňata). Na střední Moravě je přitom téměř výhradně dvojice vlas(t)ník — vlas(t)nica.

Podle Machkova Etymologického slovníku jazyka českého (2. v., s. 693) znamenalo slovo vlastní původně to, co patřilo pod něčí vládu, k něčí „vlasti“. Vlastní a vlastníci pak mohli být poddaní jednoho pána, krajané z jedné „dědiny“, ale i příbuzní rodem. Ve staré češtině tak byl vlastník přímo i vlastní bratr, z Libuně na Jičínsku se obdobně uvádí i vlastenec. V Jungmannově slovníku význam příbuzenský u slova vlastník uváděn není (tak až u Franty Šumavského a v Kottově druhé abecedě). V Příručním slovníku se tu na základě citátu z A. Mrštíka (Křížek byl vzdáleným vlastníkem kmotřenčiným) udává prostě nářeční význam ‚příbuzný‘.

A tak vlastně po skrovných údajích v uvedených nářečních slovnících tu zjis[56]tila stále ještě zcela souvislý areál příbuzenského termínu vlastník — vlastnice, jakož i areály jeho dalších dosud vůbec v literatuře nezachycených obměn teprve až anketa pro Český jazykový atlas. Zajímavé přitom je, že se tento český archaismus udržel nejlíp uprostřed Moravy, když se jinak starobylé pozůstatky z okruhu příbuzenského názvosloví drží převážně jen ve Slezsku a na moravsko-slovenském pomezí.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 1, s. 55-56

Předchozí Miloslav Sedláček: Adjektivum k názvu Srí Lanka

Následující Ludmila Švestková: Veselí, veselost, veselka