Veselí, veselost, veselka

Ludmila Švestková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Svatba — celý ten svatební čas — byl vždy slavnou a radostnou událostí doprovázenou zpravidla hodováním a veselím, trvajícím mnohdy i několik dní. Není proto divu, že názvy pro slavnosti jako veselí, veselost (-ti), veselka (-ky) začaly označovat svatební hodokvas a postupem času i svatbu samu. Podobně i v polštině znamená wesele svatbu, svatební hody a weselisko hlučné svatební hody. Společným základem je tu všeslovanské adjektivum *vesel nejasného původu (spojováno též s got. wizon — hodovati).

V Letopisech Trojanských se ještě dokládá veselí manželského sňatku držeti, ale v nové češtině se zpravidla krátí původní dvojslovný název svatební veselí na pouhé veselí (srov. doklady v Jungmannově slovníku). Dodnes se udržel slezský archaismus veselé (-í) ve významu ‚svatba‘. Jde zřejmě o výraz původně celočeský (Na veselí aneb na svatbu — dokl. Klatovského Rozmlouvání). SSJČ jej označuje jako zastaralý a nářeční (doklady z Němcové a Třebízského).

Dnešní česká nářečí výrazně odlišuje od moravských mladší výraz pro svatbu — oblastně česká veselka, k níž na severovýchodě přistupuje nářeční veselost (veselosti). Oba tyto názvy znamenaly dříve pouze zábavu, radost. Jen v tomto širším významu také chápe veselost Jungmannuv slovník, zatímco u slova mladšího — veselka — je již uveden speciální význam — ‚svatba‘ (podle soudobého úzu). Pravděpodobně bylo slovo veselost nářečně více omezeno — nebylo tak známé. I Příruční slovník kvalifikuje veselost ve významu ‚veselice, zábavy‘ jako zastaralý a ve významu ‚svatba‘ (doklad z B. Němcové) jako lidový výraz. Podobně zjišťujeme, že i Jirásek slohově využívá slova veselka jako archaismu: Ztichl ruch a šum svatební veselky. Probrané výrazy znamenají dnes v Čechách (i v mluvě české menšiny v Jugoslávii) svatbu s hostinou. Charakteristické jsou zvláště pro český venkov.

Ve větě z jihozápadních Čech Hdy budou mít veselku, v deset? možno pozorovat další významové zúžení specificky českého slova veselka. Svatební veselí tu převážilo vlastní podstatu svatby do té míry, že se veselkou nenazývá jen hostina a zábava spolu s obřady pro uzavírání sňatku, ale právě i pouhý samotný svatební obřad.

Třebaže slovo sňatek ve významu ‚oddavky‘ bylo známo už v bratrské a veleslavínské češtině, nestalo se dodnes běžným lidovým výrazem, takže rčení uzavřeli sňatek se cítilo a cítí jako oficiální. Starší krajové výrazy pro obřady při uzavírání sňatku (jako např. odatve, kopulací aj.) dnes v lidovém jazyce ustoupily — ve snaze o zjednodušení — názvům užívaným celonárodně, tj. svatba, v Čechách popřípadě i veselka.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 1, s. 56

Předchozí Slavomír Utěšený: Vlastníci, vlastňánci, vlastňata

Následující Jiří Kraus: Žánrové a stylové proměny veřejné jazykové komunikace