Časopis Naše řeč
en cz

K užití jednoho typu složených přídavných jmen v odborném názvosloví

Vladimír Mejstřík

[Články]

(pdf)

-

Složená přídavná jména představují sice menší část české slovní zásoby, zvláště vezmeme-li v úvahu pouze vlastní složeniny, nikoli adjektivní spřežky (ať už s první částí příslovečnou: dlouhohrající, či jmennou: žáruvzdorný, obranyschopný apod.), avšak jejich počet stále roste. Vytvářejí dva výrazné významové okruhy: posuzujeme-li je z hlediska vzájemného významového vztahu jejich členů, rozlišujeme pak složeniny souřadné a podřadné[1] (nebo přiřaďovací a podřaďovací[2]). Tomuto rozčlenění odpovídá zhruba tradiční klasifikace na složeniny slučovací a určovací[3], avšak s tím dodatkem, že je nutno k složeninám slučovacím v širokém slova smyslu zahrnout nejen vlastní slučovací složená slova (jako hluchoněmý, tj. ‚hluchý a němý‘, československý, tzn. ‚český a slovenský‘), ale i složeniny vyjadřující vzájemnost, reciprocitu (např. československý ve spojení česko-slovenský slovník) a jistou vztahovost (např. hospodářsko-politický, tj. ‚vztahující se k hospodářství i k politice‘). Se vztahově (relačně) slučovacími složeninami je spojen i poněkud složitý problém pravopisný, vyplývající z dvojí možné interpretace významového vztahu obou částí: srov. souřadné hospodářsko-politický proti podřadnému hospodářskopolitický, vytvořenému od spojení ‚hospodářská politika‘.[4]

Nové složeniny souřadné (přiřaďovací) vznikají jednak ve stylu publicistickém (tam zejména vlastní slučovací a relačně slučovací), jednak ve stylu odborném. Této stylové oblasti se chceme v našem příspěvku věnovat blíže.

[246]Podnětem pro naši úvahu je práce J. Zrzavého na systematické nomenklatuře českého anatomického názvosloví[5], podobná té, která byla už před lety vykonána na Slovensku[6]. Při tvoření českých odborných názvů kalkováním (doslovným překladem) z mezinárodních termínů latinskořeckých se dostal jejich tvůrce k řadě zajímavých otázek lingvistických, a požádal proto terminologické pracoviště Ústavu pro jazyk český ČSAV o jejich zevrubné posouzení. Šlo především o to, jak „přeložit“ do češtiny velice častý typ souřadných adjektivních složenin jako (articulatio) sternoclavicularis, sternocostales, talocalcanea, talocruralis, (canalis) musculotubarius atp., abychom pro přehlednost výkladu zůstali jen u dvou druhů pojmenování, pro klouby a kanály. V uvedené slovenské práci jsou tyto termíny ve shodě se slovotvornou strukturou spisovné slovenštiny přeloženy jednotně tak, že za kmenovou podobu první části je vzato adjektivum v podobě na -ov(ý) zakončené spojovací samohláskou -o-: tedy articulatio sternocostales má slovenský ekvivalent kĺb mostíkovorebrový (tj. mostíkový + rebrový; mostíkový > mostíkovo-), podobně articulatio talocalcaneonavicularis zní ve slovenštině kĺb členkovopätovočlnkový atd.

V návrhu českého anatomického názvosloví se setkáme se čtyřmi variantami českých ekvivalentů: /a/ jednak jeho tvůrce volí způsob jednotně zavedený v názvosloví slovenském, a to u názvů, jejichž první část je odvozena od přídavných jmen tvrdých: např. (kloub) bércovohlezenní. /b/ Stávají-li se kmenovými podobami první části adjektiva měkká, spojuje někdy tyto podoby s druhou částí složeniny také samohláskou -o-: srov. (kloub) hrudňoklíčkový (od hrudní a klíčkový; hrudní > hrudňo-), zánártňonártní, hlezeňopatni (vlastně náležitě hlezeňňopatní!) aj. /c/ Třetí variantu představuje návrh, podle něhož se první část složeniny ponechaná v adjektivní podobě připojuje k části druhé spojovací samohláskou -ě-: od kmenové podoby adjektiv tvrdých např. (kanál) svalovětrubicový, adjektiv měkkých (kloub) hrudněklíčkový aj. /d/ Konečně čtvrtá varianta navrhuje užívání termínů jako (kloub) hleznopatní, bércohlezenní, zánártonártní, hruďoklíčkový, holeňolýtkový atd., tj. jde o složeniny, u nichž první část má za kmenovou podobu vlastně podstatné jméno, resp. ji lze slovotvorně interpretovat tak, že se v ní původní adjektivní přípona -n-, -ov-, popř. -sk- odsouvá. Dvojí možná interpretace je dána tím, že [247]souřadné adjektivní složeniny mohou vzniknout buď spojením dvou adjektivních základů v jedno slovo, anebo tak, že původem dvě substantivní pojmenování vytvářejí pojmenování nové, vystihující vztah mezi původními pojmenováními adjektivní podobou (např. relace vyjadřující umístění mezi dvěma objekty, mezi dvěma polohami atp.): srov. (kloub) holeňolýtkový mezi holení a lýtkem, hleznopatní mezi hleznem a patou. V tomto smyslu čtvrtá varianta naznačuje, že nejde o složeniny prostě slučovací, nýbrž relačně slučovací (holeňolýtkový — ‚týkající se polohy mezi holení a lýtkem‘); pak by ovšem mohla být relačnost vyjádřena i graficky, totiž spojovníkem mezi oběma částmi složeniny (jako je tomu u relačně slučovacích složených adjektiv typu hospodářsko-politický). Vzhledem k dosavadní tradici a také proto, že nejde o vyjádření vzájemnosti, dáváme přednost psaní dohromady, i když tím vznikají slova značně dlouhá a poněkud málo přehledná. (V odborném názvosloví to ostatně není jev řídký, srov. např. dlouhé a složitě strukturované názvy v chemii.)

Jedním z rysů terminologie (a nomenklatury zvlášť) by měla být jednotnost formální struktury příbuzných odborných názvů. Tomuto požadavku vyšlo vstříc, jak jsme už ukázali, slovenské zpracování anatomického názvosloví. Podle našeho názoru by se tímto pravidlem měl řídit i návrh český. Ke které variantě se tedy přiklonit? Postupujme vylučovací metodou.

Varianta první („slovenská“) ani druhá nemají oporu v dosavadním systému českých souřadných složenin. S první se setkáváme především u adjektivních složenin, jejichž základem jsou určovací (podřadná) sousloví tvořící vlastní jména[7] (např. mnichovohradišťský, královopolský, ale králodvorský ke ‚Králův Dvůr‘, královéhradecký k ‚Hradec Králové‘), druhá se nevyskytuje vůbec.

Nemůžeme vyslovit souhlas ani s třetí variantou. Vycházíme-li totiž z dosavadního slovotvorného systému češtiny, zjistíme, že souřadné adjektivní složeniny se ve všech svých typech tvořily především spojovací samohláskou -o-, méně často -ě- (např. pracovně-politické (hodnocení), literárně-hudební (pásmo)). U těchto složenin je formální i významový vztah mezi jejich částmi volnější, vyjadřují totiž „vlastnost vzniklou (syntakticky) sloučením dvou různých, samostatných, na sobě obsahově nezávislých vlastností téhož předmětu“[8]. Posuzo[248]vané lékařské termíny však tuto vlastnost nevyjadřují (jde, jak jsme již uvedli, o složeniny relačně slučovací), proto užití třetí varianty by mohlo zbytečně zkreslovat zejména jejich lexikálně sémantický obsah.

Zbývá varianta čtvrtá. Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že tvoření souřadných složených adjektiv tak, že se obě části spojují samohláskou -o-, přičemž v první části se odsouvá původní adjektivní přípona kmenové podoby, není v české slovní zásobě, zejména mezi odbornými názvy, tak neobvyklé. Připomeňme např. názvy jako retozubní či zubodásňová (hláska), močopohlavní (ústrojí), severovýchodní (strana), srbochorvatský (jazyk), lipohabrový (les), palivoenergetická (bilance) apod. Tento typ podle našeho názoru plně vyhovuje i pro nově navrhované termíny českého anatomického názvosloví; tímto způsobem se mohou slovotvorně i významově připojit k dosavadním souřadným adjektivním složeným slovům. Odpadnou zde i problémy fonetické (typu hlezeňňopatní, zánártňopatní; výjimku tvoří ovšem adjektiva hruďoklíčový, holeňolýtkový, v nichž se spojovací samohláska -o- přiřazuje k předchozí „měkké“ souhlásce, jež však už náleží základu) i sémantické (např. i to, že vystižení odstínu relačnosti těchto složenin, popř. substantivního původu obou jejich částí není možné u první varianty, zakončené na -ovo-).


[1] Činí tak M. Knappová v čl. Politickoekonomický, nebo politicko-ekonomický? (K pravopisu složených přídavných jmen), Naše řeč 54, 1971, s. 141n.

[2] Viz M. Dokulil v Tvoření slov v češtině I, Praha 1962, s. 131.

[3] Srov. V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 132n.

[4] O tom kromě M. Knappové (viz zde pozn. 1) též M. Dokulil, K tvoření vztahových adjektiv od dvouslovnych pojmenování, Jazykovedné štúdie 12, 1974, s. 153n.

[5] Viz J. Zrzavý, České anatomické názvosloví (rukopisný návrh).

[6] Srov. J. Antal a kol., Anatomické názvoslovie, Bratislava 1962.

[7] Srov. M. Dokulil (viz zde pozn. 4); viz též as v rubrice Umíte česky?, Práce 23. 2. a 2. 3. 1974.

[8] Cit. z čl. M. Knappové (viz zde pozn. 1, s. 112).

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 5, s. 245-248

Předchozí Vlasta Červená: K slovotvorným adjektivním kontrastům

Následující Emanuel Michálek: Slovník spisovné češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1