O ústupu příznakových moravských jevů v běžném úzu

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

-

(Podoby typu kaša, kašu, kašou v žákovských anketách v severomoravském pohraničí)

 

Příznakové nářeční jevy, které nemají oporu shodných či obdobných podob ve vyšších vrstvách národního jazyka, dnes vesměs ustupují na celém území svého tradičního rozšíření, přestože se i v poslední době dokázaly ještě do jisté míry prosadit i na územích bez tradičního jednotného nářečního podloží.[1]

Zvlášť rychle takový ústup a rozkolísávání úzu probíhá v oblastech podél původních izoglos (a zejména v zónách jejich interference), v oblastech městských a průmyslových a speciálně pak v oblastech s novým skladem obyvatelstva tu nás zejména v tzv. pohraničí), kde jde zároveň o expanzi určitých jevů za jejich původní hranice. V Čechách jsou až na menší okrajové úseky tyto procesy nevýznamné, výrazněji se projevují na nářečně rozčleněnější Moravě. Velmi závažné je tu celkové poměrné rozvrstvení systémově vázaných a přitom relativně frekventovaných moravismů, k nimž např. v hláskosloví patří podoby jmen a zájmen bez přehlásek (typ kaša, kašu, kašou, naša, našu, našou), některé rozdíly v kvantitě (rana, nas, dat, proti rána, nás, dát) nebo kombinační jevy typu zhoda, ščesťí proti schoda, šťesťí.[2]

[235]Detailní rozvrstvení těchto moravismů v různých krajových, sociálně vrstvových, profesionálně skupinových a generačních prostředích není možno bez speciálních průzkumů odpovídajících textových sond blíže určit a předběžné závěry tu lze zatím vyvozovat jen z nesoustavných indicií. V tomto článku se chceme pokusit přinést několik zajímavých detailů k rozvrstvení jedné ze základních charakteristik naší současné vnitřní jazykové situace a její vývojové dynamiky, vztahu flektivních podob s přehláskami -’a>-ě a -’u, -ú>i, -í k podobám bez těchto přehlásek. Vyjdeme přitom především z některých výsledků ankety se školní mládeží v severomoravském pohraničí, doplněných poznatky ze souboru ukázek mluvy městské moravské mládeže v Českých nářečních textech. Podotýkáme, že obojí korpus pochází z počátku 70. let.[3]

Před rozborem těchto dat je však třeba krátce charakterizovat vybrané nářeční jevy samé a připomenout zejména jejich vztahy k širšímu českému diasystému. — Každý nářeční fakt je dialekticky spjat s řadou dalších v mikrosystému vlastní nářeční jednotky, v širším systému nářeční skupiny, v makrosystému celku příslušného jazyka, v diasystému celé jazykové rodiny a nakonec v souboru jazykových jevů vůbec. — Když jsem v Naší řeči debutoval článkem o hranici kaše/kaša jako jednom z dělítek západních a východních nářečí českého jazyka,[4] omezil jsem se na detailní vymezení izoglosy či izomorfy tohoto rozdílu na západní hranici česko-moravských nářečí a na charakteristiku ústupu nářečních tvarů s -a do moravského vnitrozemí. Průběh severní části této hranice napříč centrální Hanou jsem naznačil jen stručnou zmínkou. Prof. Kopečný na stať reagoval přesnějším vymezením historické povahy jevu a jeho vývoje a podrobným popisem situace na Hané, včetně poukazu na odstupňovanost hranic této přehlásky v různých morfologických podmínkách, zvl. na rozdíl průběhu izomorf kaša — naša na střední Moravě. V posudku mé kandidátské práce o hláskosloví přechodného pásu česko-moravského znovu upozornil na inovační ráz obou dnešních územních variant — čes. kaše a mor. kaša vůči staročeskému kaš’ä a vyjádřil souhlas s mým pojetím morfologické vázanosti -’ä//-a, která v rámci moravského systému para[236]lelních koncovek tvrdé i měkké flexe bránila proniknutí přehlásky.[5] Tato paralelnost koncovek došla na Moravě u jmen na -l, -s, -z až k přímému ztotožnění typu škola//vůla, (např. ze škole//vůle, ve školi//kvůli), nehledě k vzniku tvarů jako gen. plur. růžé, kravé ap.[6] I pokud jde o výklad vztahů nepříznakového -e a příznakového -a v rovině tradičních lokálních nářečí s přihlédnutím k rozrůznění lexikálních stylových vrstev při vzájemné konkurenci obou (kaša, ale duše, familija//-ije, Francije…), bylo tuším k našemu jevu řečeno vše podstatné.[7]

Zbývá ještě upozornit na vývoj, který vzniká v poli napětí mezi jádrovou „moravskou“ oblastí, kde jsou v uvedených případech všechny tvary bez přehlásky, a severem Hané, kde máme spolu s nepřehlasovanými tvary typu kašu(-ô) a kašó přehlasované podoby typu kaše. Tím, že zde přehláska a—ě pronikla i v koncovkách různě hluboko do středu Moravy, na rozdíl od přehlásky u, ú — i, í, která se zastavila aspoň v koncovkách na západní hranici východní zóny našich nářečí, takže pak tvary kašu, kašou zahrnují prakticky celou Moravu, vyvstala pro vztahy kaše/kaša na severu Moravy zvláštní situace. I v starém areálu podoby kaše na Moravě se tak začínají již delší dobu objevovat v expresívních výrazech, ale občas i prostou analogií tvary jako ta bestija, sviňa, schuza, kula aj. K tomu přistupují hypokoristika jako Anča, Kača, Miluša, Filuša, kde vlastně byly severohanácké podoby typu Anče, Kače, Milôše, Filôše z hlediska celočeského nadměrně korektní (podobně jako např. případy typu gen.-akuz. sg. ôčêtele, stavitele proti obecnému učitela, stavitela). Bohužel v podrobnostech zde variantnost tvarů na -e/-a zatím dokumentována není, zejména se nelze opřít o odpovídající dostatečně rozsáhlé texty.

Aspoň částečný vhled do situace v severomoravském pohraničí, zejména v rozsáhlém okrese Šumperk, nám tu však umožňuje testovací anketa uvedená v poznámce 3. Jak již obecněji výše naznačeno, vládla v jz. části tohoto okresu na Zábřežsku, až na malou enklávu v údolí Mor. Sázavy, i v nářečích přehlasovaná podoba kaše a toto sousedství spolu s východočeským okolo Králík mohlo v tomto smyslu vykonávat na větší severní části šumperského okresu s Jesenickem jistý „protimoravský“ tlak, tím spíše, že jde o jev zároveň spisovný. [237]Na rozdíl od toho působil tu obdobný tlak proti podobám kašu, kašou (kašó, kašú) jen z českého sousedství a ze spisovných zdrojů (tradiční moravské nářeční i vzdálenější slezské sousedství tu totiž vykazuje vesměs podoby nepřehlasované). Neudivuje tedy, že podle našich testů je tvarů typu kaša ve srovnání s tvary typu kašu, kašou podstatně méně. A rovněž je nasnadě, že nejvýrazněji se tento rozdíl projevuje na pomezí mezi tradičním severohanáckým a vlastním pohraničním územím. Při sestavení frekvenční tabulky těchto vztahů jsme se omezili na příznakové údaje z 8 městských lokalit v tomto pořadí (v závorce připojujeme počty testovaných žáků): 1. Bruntál (92), 2. Rýmařov (59), 3. Jeseník (57), 4. Staré Město p. Sn. (48), 5. Šumperk (483), 6. Uničov (83), 7. Mohelnice (81); v sloupci 8 jsou podány podrobněji formálně rozčleněné údaje z městečka Úsova (ve vzorku 42 žáků jsou i žáci ze 3 sousedních severohanáckých vesnic, odpověděvší vesměs nářečně, úsovští se v tomto ohledu diferencují).

V tomto výběrovém rozsahu je tedy udáván počet nespisovných odpovědí u 5 položek — 1. v neděli (v neďelu//v neďelô), 2. naši matku (našu//našô — zápisy naší zde pominuty), 3. s ní (s ňou//s ňó//s ňú), 4. kousek koláče (koláča — zápisy koláču pominuty), 5. expresívní jako svině (sviňa). Položky byly vybrány z pěti překladových větiček v úvodní části testu.[8] — Není sporu o tom, že údaje z překladu těchto větiček do vlastního mluveného úzu žáků nejsou zdaleka objektivní: žáci při simultánním testu mohli opisovat od sousedů, projevil se jistě častěji ohlasový efekt, zvlášť patrně u poslední položky, samo zadání pak bylo nad síly některých slabších žáků. (Charakteristické však je, že tento úkol zvládli nářeční žáci v průměru velmi dobře, i když pro ně tu mohl být zápis podob jako na ňé, neďelô obzvlášť obtížný.) Některé věty nebyly přeloženy doslovně, mnohé popleteno a vynecháno, není tedy poměr příznakových podob dán vždy vzhledem k plnému počtu testovaných.[9]

 

[238]poř. číslo obce	1	2	3	4	5	6	7		8
signum obce	Bru	Rým	Jes	StM	Šum	Uni	Moh	suma	Úsov
počet žáků	92	59	57	76	483	83	81	861	42
1. neďelu (-ô)	49	24	15	48	233	48	45	462	9/28
2. našu (-ô)	39	10	8	33	145	38	36	309	11/23
3. s ňou (-ô)	37	17	12	34	177	44	30	351	6/21
4. koláča	12	7	3	3	37	16	5	83	5(26-e)
5. jak sviňa/e	35/13	8/5	10/12	14/12	115/99	28/16	18/19	228/176	9/19
„moravské“ podoby celkem	172	66	48	132	707	174	134	1433	40/117*)
„moravské“ podoby 1—3	125	51	35	115	555	130	111	1122	26/72*)

*) 117 a 72 podob tradičně nářečních (s primárními nářečními znaky), 40 a 26 podob interdialektických (vesměs též nespisovných)

 

Srovnáme-li v tabulce údaje podle řádků, vidíme, že vesměs nejvyšších příznakových hodnot dosáhlo časové určení celou nedělu jako jediné s nadpoloviční většinou v celkovém skóre; i ono však v některých čistě pohraničních městech na severu zůstává pod polovinou z celku, zato v nářečnějším prostředí na jihu (srov. údaj z Úsova) je v naprosté převaze. Výsledný poměr mezi zájmenným akuz. našu a instr. s ňou odpovídá jen v úhrnu skutečnosti, že podoba s ňou je vůbec územně nejrozšířenější reprezentant areálů instr. sg. fem. měkké flexe na -ou a na Lanškrounsku přesahuje dokonce v tradičním nářečí do Čech.[10] V testu jsou obě příznakové podoby vcelku jen málo nad třetinou; podoba s ňou // s ňó, uváděná zpravidla o něco častěji, ustoupila v údajích z Mohelnice a Úsova kupodivu na 3. místo (mohlo na to mít vliv obtížné grafické vyjádření nářeční podoby s ňó). Čtvrtá položka, nepřehlasované koláča, je proti podobám s nepřehlasovaným -u, -ou daleko vzácnější: poměr koláča/koláče je v Úsově 5:26, jinde je většinou koláča uváděno ještě méně. Charakteristický tu však je výsledek v Uničově, ležícím již spíše v sousedství hanáckého kaša: podoba koláča je zde doložena v 16 testech, kdežto v Mohelnici se sousedstvím nářečního kaše jen v 5 případech.

U páté položky — expresívního sviňa v obhroublém přirovnání (ale ještě výrazněji by to mohlo vyznít u prosté přímé nadávky) — se [239]projevuje produktivnost expresívní kategorie[11] a nepřehlasované podoby, zvláště v čistě pohraničních městech, tu mohou docela předčit podoby s přehláskou. Kromě Jeseníku je přitom podoba sviňe jako většinová zjištěna jen testem z Mohelnice a Úsova, což v tomto případě plně odpovídá poměrům v starší vrstvě tradičního nářečí s provedenou přehláskou, kde expresívní podoby s -a jsou jen potenciální, nikoli výhradní.

Vcelku lze uzavřít pohled na údaje testů s tím, že dosti odpovídají intuitivnímu situačnímu předpokladu, jak jsme ho rozvedli úvodem. Zvlášť ve vlastním severomoravském pohraničí bez přímého sousedství tradičních nářečí jsou moravismy typu kašu, kašou (kašó, kašú) nepoměrně řidší než ve vnitrozemí a ještě víc to platí o typu kaša ve východnější části tohoto pohraničí (i zde snad tedy možno vedle spisovného tlaku počítat s expanzí tradiční severohanácké varianty kaše, jež je zcela evidentní v jeho západní části).

V Českých nářečních textech (viz pozn. 3) je ze severomoravského pohraničí asi 10 stran ukázek od školní mládeže z těchto měst: Mor. Beroun, Město Albrechtice, Osoblaha, Jeseník, Šumperk a Svitavy. Na podoby typu kaše/kaša tu máme jen nepříznakové doklady u zubaře (2), chiba moje (text ze Šumperka), na prince (Osoblaha) a příznakově pouze plur. z rachejtlama (Mor. Beroun). Typ kašu má tyto doklady: neďelu (2), neďeli, hráli ju (M. Albrechtice), televizu (M. Beroun), na střelňici, na strážnici (M. Beroun), k ohňu (Svitavy), ke konci (Osoblaha), odháňel ji (Šumperk). — Celkem tedy -u i -i po 5 dokladech. Na instrumentál jsou jen 2 doklady za ňou (Šumperk). Ve vnitrozemí je dokladů bez přehlásek poněkud více, jedině však ukázky ze Vsetína mají jejich plný soubor (např. i 15 případů reflexíva sa, které jinak v městských textech nejsou!) a formy přehlasované se v nich vůbec nevyskytnou. Máme-li ze Znojma pouze plurály sestřeňicám, ve svjetňicách a z Brna sing. koňa, muža, z Lipníka vedle naša dublety ulica, ulice, ulic, z Prostějova jen podobu vjetva a z Opavy do Riťiřa (slangový název nemocnice), máme ze Vsetína podoby slibovica, uďica, moja, vajica (plur.), o velikonocách, ve dveřách, sa 15×, (m)ňa 7×! Jak patrno, bez vsetínských ukázek by počet příznakových podob silně poklesl. U typu kašu jsou doklady rozloženy rovnoměrněji (např. z Prostějova v Agrostroju, vjetvu, ju, na ňu, ale proti tomu i z Ostravy na televizi a z Opavy [240]posledňi vuli, má fantaziji). Na 36 stranách, které připadají na městské texty z Moravy, je však pro objektivnější posouzení situace přehlasovaných a nepřehlasovaných tvarů zcela nedostatečné množství dokladů, jež jsme z velké části vlastně při svém ilustračním rozboru použili. Navíc je ve všech ještě jen 13 podob na -u a 1 na -ú; všech 13 jmenných a 24 zájmenných podob na -a jsme výše probrali (a z toho 5 + 23 bylo ze Vsetína)!

Celkově tedy z dat ankety i textů vyplývá, že obecné moravštině sice podoby kaša, kašu, kašou dosud přísluší, ale zřejmě jen jako fakultativní varianty. Snažili jsme se jejich výskyt ukázat zejména v tom nejslabším článku řetězu — v sousedství areálu kaše v západní „přičeské“ části severomoravského pohraničního pásma bez tradičního nářečního podloží. Tyto závěry adresujeme nakonec výslovně prof. F. Kopečnému, který vždy sledoval výzkumy dnešního vývoje moravských nářečí a interdialektů s velkým zájmem.[12] Jelikož jde zároveň o pohled do blízkého sousedství jemu důvěrně známé centrální Hané, věříme, že jej zaujme o to víc, byť byl podán z opačného — nenářečního břehu.

---

[1] K závislosti interdialektálního vývoje na vyšších jazykových vrstvách v. J. Bělič, Einige Ergebnisse der Erforschung der Stadtsprache im tschechischen Sprachbereich, Wiener slav. Jahrbuch 21, 1975, s. 28n.

[2] Paralelismus měkké a tvrdé flexe byl v počátcích naší dialektologie považován za základní rozdíl mezi západní a východní částí českých nářečí (na rozdíl od střídnic v dlouhém vokalismu, konstituujících čtyři nářeční skupiny, jsou protiklady podob s přehláskou a bez ní jen dvoučlenné); ostatní uvedené rozdíly patří rovněž do souboru dvoučlenných protikladů, soustředěných na nejzápadnějším pomezí moravského nářečního prostoru — řada dalších závažných západovýchodních rozdílů probíhá pak až středem Moravy (jevy hiátové, znělostní mezislovní asimilace, dvojí l aj.), takže o tyto jevy se obecný moravský úzus nemůže jako celek opřít (srov. můj čl. O územním rozrůznění běžně mluvené češtiny na Moravě, Slavica Pragensia IV, Praha 1963, s. 577—585).

[3] O písemné testové anketě v severomoravském pohraničí, prováděné v 6. až 9. ročnících ZDŠ ve většině pohraničních obcí šumperského okresu viz blíže v mém čl. Moravská čeština na dnešním Šumpersku, Severní Morava č. 25, Šumperk 1973, s. 17—21. Později byly podobné testy provedeny i v několika dalších severomoravských městech a zčásti jsou pojaty i do přítomného rozboru. V Českých nářečních textech (Praha 1976), vydaných kolektivem dialektologů ÚJČ za vedení A. Lamprechta jsou na str. 353—390 ukázky z 21 moravských měst, z toho 8 v pohraničí (z nich Slavonice, ležící plně mimo sféru podob bez přehlásek, jsme do rozboru nepojali).

[4] O dnešním stavu hranice typu kaše/kaša v přechodné oblasti českých nářečí jihovýchodních, Naše řeč 36, 1953, s. 91—97.

[5] F. Kopečný, K rozsahu přehlásky a-ě v nářečích hanáckých, NŘ 36, 1953, s. 219n. — Srov. dále S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, s. 104n.

[6] J. Bělič, Sootnošenije meždu tverdym i mjagkim sklonenijem suščestviteľnych na territorii češskogo jazyka, Travaux linguistiques de Prague III, Praha 1968, s. 95n.

[7] S. Utěšený, l. c., s. 107—110.

[8] Pro zajímavost uvádíme věty v celém znění: Hrají si spolu celou neděli. 2. Potkala jsi naši matku? 3. Bydlila s ní na konci vsi. 4. Dej mi také kousek toho koláče! 5. On je stále ožralý jako svině.

[9] Zvlášť zřetelné je to u posledních dvou položek, které nás zajímají nejvíc: místo koláčů se např. uvádějí buchty, místo spojení kousek koláče prosté koláč, popř. se určení koláč vůbec vynechává; rozmanitá přirovnání opilců by pak stačila na zvláštní pojednání; v případě vztahu jako sviňe/jak sviňa jsme mohli uvést ve zlomku podoby obojí — pro představu o tom, jak malá část testů zde adekvátně reagovala (součet obou podob tu totiž zdaleka nedává počet testovaných).

[10] S. Utěšený, l. c., s. 120, mapka III. E.

[11] F. Kopečný, Ke gramatickým prostředkům afektivní řeči, SaS 2, 1936, s. 163n.

[12] V monografii Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, postihl F. Kopečný vedle základního archaického nářečního systému dobře i pohyb v nářečí samém, vyvolávaný pohybem ve veškerém jazykovém celku. V tomto směru je vzorný i doslov práce, věnovaný právě takovým jevům.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 5, pp. 234-240

Previous Miloslava Knappová: Přechylování příjmení v češtině (Pravidla a systematický přehled)

Next Vlasta Červená: K slovotvorným adjektivním kontrastům