Časopis Naše řeč
en cz

Přechylování příjmení v češtině (Pravidla a systematický přehled)

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

-

Čeština důsledněji než jiné slovanské jazyky uplatňuje protiklad mezi gramatickou kategorií mužského a ženského rodu i při užívání příjmení. Přechylování příjmení, tj. odvozování podoby ženského příjmení od příjmení mužského, je v češtině záležitostí slovotvorného systému. Kategorie přirozeného rodu se v ní uplatňuje jak při užívání příjmení původu českého nebo slovanského, tak i cizího, ať už jde o příjmení z jazyků, které přechylování vůbec neznají, nebo o příjmení z takových jazyků, které mají pro vytváření ženských příjmení vlastní, často i speciální prostředky, které je třeba v češtině adaptovat.

Požadavek užívám ženských podob příjmení v češtině (a jejich zápisu do oficiálních osobních dokladů vydávaných československými úřady] podle českých mluvnických zásad je dokonce zakotven i v zákoně č. 268[1] a v příslušných směrnicích jej vykládajících,[2] kde se zcela jednoznačně praví: „Příjmení žen se uvádějí s náležitou koncovkou utvořenou podle zásad českého… přechylování.“

Protože přechylování je záležitostí systémovou, pravidlo o užívání ženských příjmení v přechýlené podobě se vztahuje nejen na jejich zápis do oficiálních československých dokladů, ale na jakékoliv užívání ženského příjmení v češtině, a to bez zřetele na původ příjmení a na to, zda je jeho nositelkou Češka nebo cizinka.

Kategorii přirozeného rodu při užívání ženských příjmení důsledně dodržujeme v češtině i proto, že jde o kategorii pro jazykovou praxi velmi výhodnou — její neexistence ve většině neslovanských jazyků, popř. kolísání v ostatních jazycích působí často v praxi potíže, zvláště tehdy, jestliže osoba má i obourodé jméno (rodné), např. Lindsey Newton může být v angličtině muž i žena.

[226]Třebaže od většiny českých i cizích příjmem (ta mají téměř ve všech neslovanských jazycích obvykle podobu totožnou s příjmením mužským) lze v češtině vytvořit ženskou podobu příjmení bez potíží, a to pomocí přípony -ová (přechýlenou podobu pak již běžně skloňujeme podle vzoru „mladá“[3]), existuje řada typů, jejichž přechylování činí v praxi větší či menší potíže. Aby přechylovací zásady pro užívání ženských příjmení v češtině mohly být v praxi úspěšně dodržovány, byl pro potřeby správních orgánů i širokou veřejnost (zejména s ohledem na publicisty, novináře, spisovatele, překladatele, učitele atd.) vypracován (relativně úplný) přehled přechylování různých typů příjmení, s kterými se v české jazykové praxi mohou setkat. Tento přehled, vycházející z dosavadní kodifikace obsažené v českých mluvnicích a příručkách,[4] musel ovšem být zpřesněn a doplněn o celou řadu typů příjmení, které se u nás v posledních letech nově vyskytly, a o další existující typy cizích příjmení tak, aby ve svém souhrnu obsahoval kodifikační přehled o přechylování nejrůznějších typů českých i cizích příjmení. Protože tento systematický přehled dosud nebyl ve své úplnosti publikačně zpřístupněn, považujeme za potřebné seznámit s ním odbornou i širší veřejnost prostřednictvím našeho časopisu.

Úvodem je třeba konstatovat, že přechylování příjmení v češtině vychází z týchž principů jako skloňování mužského příjmení; těsně s ním souvisí a přímo na ně navazuje. Dokládají to např. některé typy příjmení, u nichž se objevuje jako výsledek původu nebo vývoje daného příjmení dvojí možnost skloňování a analogicky s tím i dvojí možná podoba ženského příjmení. Je to např. u příjmení typu Hrabě, Jakoubě, která mají v 2. p. buď tvar Hrabě, Jakoubě, nebo (jako pozůstatek historického -nt- kmenu) i podobu Hraběte, Jakouběte; analogicky s tím je ženská podoba buď Hrabová, Jakoubová, nebo Hrábětová, Jakoubětová. Obdobně je tomu např. u příjmení cizího původu typu Poche, Lange, Krause — v dřívější době bylo obvyklé skloňovat je podle vzoru „pán“, tj. v 2. p. Pocha, Langa, 3. p. Pochovi, Langovi, resp. „muž“, tj. Krause, 2. p. Krause, 3. p. Krausovi (tento způsob se ustálil zvláště u frekventovaných jmen významných osob jako Goethe, Heine, Dante, Nietzsche) a přechylovat v podobě Pochová, [227]Langová, Krausová. V současné době pronikají, a to zvláště u nově se objevujících příjmení, tvary s koncovkami zájmennými, to jest 2. p. Pocheho, Langeho, Krauseho: podle nich má ženské příjmení analogicky tvar Pocheová, Langeová, Krauseová.

V případě podobné dvojí možnosti respektujeme rodinnou zvyklost a doporučujeme dodržovat analogii skloňování a přechylování: skloňuje-li rodina své příjmení Kníže — 2. p. Knížete, Naske — 2. p. Naskeho, doporučujeme přechýlené tvary Knížetová, Naskeová Při dvojí možné podobě ženských příjmení je ovšem žádoucí, aby v zájmu jednotné identifikace rodiny všechny příslušnice téže rodiny, tj. matka a dcery, sestry atd. užívaly stejnou podobu příjmení.[5] Pokud by jedna z příslušnic rodiny chtěla zvolit jinou možnou podobu, z občanskoprávního i jazykového hlediska je žádoucí, aby si ve shodě s ní (a tedy po vzájemné dohodě) nechaly upravit své příjmení i ostatní příslušnice rodiny.

Přehled níže uvedených typů přechylování v češtině je členěn především podle původu příjmení, a to na Česká a slovanská příjmení a Příjmení cizího původu. Do první skupiny zařazujeme příjmení českého nebo slovanského původu, která obvykle vznikla ze jmen obecných nebo jiných jmen osobních. Do příjmení cizího původu zahrnujeme jak původem cizí příjmení u nás již zdomácnělá, tak i příjmení, která se v českém prostředí vyskytují jen ojediněle a jejichž nositeli jsou zpravidla cizinci. Uvnitř tohoto základního rozdělení členíme příjmení podle typu zakončení, u českých a slovanských příjmení ještě podle tvaroslovného charakteru mužského příjmení. U příjmení cizího původu nadřazujeme zakončení ve výslovnosti zakončení grafickému.

Česká a slovanská příjmení

I. Mužské příjmení je tvaroslovně podstatné jméno

A. Končí na souhlásku

1. Před touto souhláskou nestojí psané -e-:

Od tohoto typu mužských příjmení se příjmení ženská tvoří zcela mechanicky příponou -ová: Havlas Havlasová, Kubín Kubínová, Maudr Maudrová, Uzelac Uzelacová.

2. Před touto souhláskou stojí psané -e-:

[228]a) kmenové:

Ženské příjmení se tvoří mechanicky příponou -ová: Chmel Chmelová, Pačes Pačesová.

b) pohybné:

ba) příjmení na -ec:

Příjmení tohoto typu má zpravidla stejnou podobu jako jméno obecné, z něhož vzniklo a v němž se -e- při skloňování vysouvá; toto -e-vypouštíme i při přechylování: Chovanec — Chovancová, Palivec Palivcová. Pouze v případě, že by vysunutí -e- působilo výslovnostní potíže, v přechýlené podobě je (podobně jako i při skloňování) ponecháváme: Kadlec (Kadlece) Kadlecová. K příjmení Švec máme analogicky se skloňováním další možnou podobu příjmení, a to vedle Švecová též Ševcová.

bb) příjmení na -ek, -ček:

U těchto příjmení, která mají charakter zdrobnělin, platí při přechylování stejné zásady jako v ba): Havránek Havránková, Hájek Hájková, Vacek Vacková, Macháček Macháčková. Při obtížné výslovnosti však můžeme vkladné -e- ponechat: Vepřek Vepřeková i Vepřková, Glembek — Glembeková i Glembková.

bc) příjmení na -eš:

U těchto příjmení, která jsou zpravidla odvozeninami od jiných osobních jmen, se objevuje kolísání: od téhož mužského příjmení mohou být přechýlené podoby s -e- i bez -e-. Pohybné -e- si např. podržují příjmení jako Beneš Benešová, Jareš Jarešová, kolísají např. Tomeš (Tomeše i Tomše) Tomešová i Tomšová.

bd) příjmení na -el, -ev:

U tohoto typu příjmení se při přechylování objevuje kolísání totožné s kolísáním při skloňování příjmení mužského. Nekolísají a -e- vypouštějí např. Havel (Havla) Havlová, -e- se ponechává u příjmení jako Chudomel Chudomelová, kolísá např. Vrábel Vráblová i Vrábelová, Lev Lvová i Levová.

B. Končí na samohlásku

Příjmení na -a, -e/ě, -i, -y, -o, -ou

Při přechylování koncová samohláska odpadá a přípona -ová se připojuje k předcházející souhlásce: Vácha — Váchová, Nebojsa — Nebojsová, Chochole — Chocholová, Skočdopole — Skočdopolová, Osolsobě — Osolsobová, Bezstarosti — Bezstarostová, Díky — Díkova, Janko — Janková, Hrejsemnou — Hrejsemnová. — U příjmení na -i, [229]-y, -e, -e, jejichž původ není zcela zřetelný, lze též (v souhlase s rodinnou zvyklostí) příponu -ová připojit k celému tvaru mužského příjmení: Pinťě Pinťová i Pinťěová, Syroky Syroková i Syrokyová (viz též dále příjmení cizího původu B, 2b).

U příjmení typu Dítě, Hrabě, Poupě, Jakoubě, která mají v 2. p. podoby Dítě i Dítěte, Hrabě i Hraběte, Poupě i Poupěte, Jakoubě i Jakouběte, je analogicky se skloňováním i dvojí možná podoba ženského příjmení: Díťová i Dítětová, Hrabová i Hrábětová, Poupová i Poupětová, Jakoubová i Jakoubětová.

II. Mužské příjmení je tvaroslovně přídavné jméno

1. Příjmení na -ý:

Protože jde původem i tvarem o přídavná jména tvrdá, ženským příjmením je odpovídající ženský tvar přídavného jména: Černý (2. p. Černého) Černá, Veselý Veselá. Příjmení typu Nesý (Nessý), Balý (Ballý), Komrzý, jejichž původ není zřetelný, se buď přechylují jako přídavná jména tvrdá: Nesá (Nessá), Balá (Ballá), Komrzá, nebo (je-li to rodinným zvykem) připojujeme příponu -ová k celému tvaru mužského příjmení: Nes(s)ýová, Bal(l)ýová, Komrzýová.

2. Příjmení na :

Tvarem jde o přídavná jména měkká. Ženskou podobu z nich tvoříme buď připojením přípony -ová k základu slova, nebo u nich zůstane (ve shodě s přídavnými jmény měkkými) ženská podoba shodná s mužskou: Kočí Kočová i Kočí, Krejčí Krejčová i Krejčí, Dolejší Dolejšová i Dolejší, Loupí — Loupová i Loupí. U příjmení typu Brixí, Tachecí má ženské příjmení vedle podob Brixová i Brixí, Tachecová i Tachecí ještě možnou podobu Brixíová, Tachecíová.

3. Příjmení na -ů, -ův, -ůj, -ých:

Od těchto příjmení, která jsou původem přídavná, převážně přivlastňovací jména, ženskou podobu tvoříme buď připojením přípony -ová k celému tvaru mužského příjmení, nebo zůstane ženská podoba příjmení shodná s mužskou: Tomšů (2. p. Tomše nebo Tomšů) — Tomšová i Tomšů, Jakubův (2. p. Jakubova nebo Jakubův) — Jakubova i Jakubův, Petrůj (2. p. Petrůje nebo Petra, řidc. Petrůj) Petrůjová i Petrová, řidč. Petrůj, Šerých (2. p. Šerýcha nebo Šerých) Šerýchová i Šerých.

4. Příjmem na -ov, -ev/-ěv, -in, -ič:

Tato příjmení, která jsou původem většinou slovanská přídavná jména přivlastňovací (Pavlov — syn Pavlův), skloňujeme podle vzoru [230]„pán“ (Pavlov — 2. p. Pavlova) nebo „muž“ (Petrovič — 2. p. Petroviče) a přechylujeme zcela mechanicky, tj. koncovku -ová připojujeme k celému tvaru mužského příjmení: Pavlov — Pavlovová (podoba Pavlová je tedy chybná a vztahovala by se k mužskému příjmení Pavel), Malcev Malcevová, Voronin Voroninová, Petrovič Petrovičová.

5. Příjmení na -ij/i, -yj/-y, -oj, -ej: Protože tato příjmení jsou původem i charakterem slovanská přídavná jména, skloňujeme a přechylujeme je jako česká přídavná jména tvrdá: Kopeckij (2. p. Kopeckého) Kopecká, Košateckej (2. p. Košateckého) Košatecká, Kowalski (2. p. Kowalského) Kowalská, Podgornyj Podgorná, Janikowszky Janikowszká, Polevoj Polevá. Mnohá z nich se (pokud jsou jejich nositeli českoslovenští občané) v průběhu vývoje počeštila i v základní podobě 1. pádu mužského příjmení: Savickij Savický, Kurimskij Kurimský. — Ojediněle je příjmení na -ij původem přídavné jméno měkké (viz výše bod 2); v tom případě buď připojíme příponu -ová k základu slova, nebo utvoříme tvar přídavného jména měkkého: Golubničij Golubničová nebo Golubničí.

Příjmení cizího původu

A. Mužské příjmení končí na vyslovovanou souhlásku

1. Na konci mužského příjmení je souhláskové písmeno

a) Od tohoto typu mužských příjmení, ať již jsou zakončena jedním souhláskovým písmenem, nebo celou skupinou písmen, tvoříme ženskou podobu příjmení mechanickým připojením české přechylovací přípony -ová k nezměněné podobě 1. pádu mužského příjmení, např. Schwarz Schwarzová, Herwegh Herweghová, Nitzch Nitzchová. Takto tvoříme ženská příjmení i v případě, kdy se všechna písmena koncové skupiny souhlásek (z hlediska češtiny) nevyslovují, např. Lecocq Lecocqová [l’koková], a tedy také od francouzských jmen kočičích na nevyslovovanou skupinu písmen -es, např. Jammes [žam] — Jammesová [žamová]. U mužských příjmení zakončených písmenem c vyslovovaným [k], u nichž se před pádovými koncovkami někdy píše v češtině k, zachováváme v zájmu identifikace příjmení c, tedy Benluc (2. p. Beniuca i Beniuka) Beniucová.

b) U příjmení zakončených na -er, -el při přechylování -e- před -r, [231]-l vypouštíme. Činíme tak však jen v případě, že jsou jejich nositelé české národnosti a že je v rodinném obyčeji skloňovat a vyslovovat toto příjmení bez -e-: Winter, Gruber, Demel — vysloveno [vintr, grubr, deml], 2. p. Wintra, Grubra, Demla Wintrová, Grubrová, Demlová. Jestliže se zakončení mužského příjmení vyslovuje jako [-er, -el], a to i v nepřímých pádech příjmení, pak -e- v ženském příjmení nevynecháme: Vinkler, 2. p. Vinklera Vinklerová, Bayer, 2. p. Bayera Bayerová. U některých jmen se objevuje kolísání: Wolker, 2. j. Wolkera i Wolkra — Wolkerová i Wolkrová. — U příslušníků německé nebo jiné cizí národnosti -e- nikdy nevynecháváme: Schweitzer [švajcr], 2. p. Schweitzera [švajcra] — Schweitzerová.

c) U příjmení zakončených na -us, jejichž nositeli jsou Češi, jsou v souhlase s dvojí možností ve skloňování možné i dvě podoby ženského příjmení: Julius, 2. p. Julia nebo Juliusa Juliová i Juliusová, Mathesius, 2. p. Mathesia i Mathesiusa Mathesiová i Mathesiusová. Příjmení cizinců u nás usedlých, která jsou zakončena na -us, -as, -os, -is přechylujeme zcela mechanicky, tj. příponu -ová připojujeme k celému příjmení: Lagus Lagusová, Kostas Kostasová, Xantopulos Xantopulosová, Mauridis Mauridisová.

2. Na konci mužského příjmení je samohláskové písmeno

Od takto zakončených příjmení, u nichž koncová samohláska tvoří součást grafického záznamu poslední vyslovované souhlásky, se tvoří ženská příjmení v češtině dvojím způsobem:

a) Koncové samohláskové písmeno se vypouští (podobně jako při skloňování) tehdy, jestliže ho není třeba k naznačení výslovnosti, např. Livingstone (livingstn) — Livingstonová.

b) Jestliže má koncové samohláskové písmeno vliv na výslovnost, pak se v ženských podobách příjmení nevynechává, např. angl. Walpole [vólpoul] — Walpoleová, Write [rajt] — Writeová, franc. Mange [manž] — Mangeová, maď. Gergely [gergej] — Gergelyová, Nagy [naď] — Nagyová, rum. Slavici [slavič] — Slaviciová. Koncové -y, popř. -i nebo -eu, které v některých jazycích označuje na konci slova souhlásku [j], se rovněž nevynechává, např. angl. Grey [grej] — Greyová, něm. Bleibtreu [blajptroj] — Bleibtreuová.

V zájmu snadnější identifikace základní cizí mužské podoby příjmení nevynecháváme koncové souhláskové písmeno ani u příjmení zakončených na -gue nebo -que, např. Becque (bek) — Becqueová (je ovšem možná i podoba Becquová) a u příjmení zakončených na -(s)se nebo -ze, např. Montrose [montrouz] — Montroseová.

[232]B. Mužské příjmení končí na vyslovovanou samohlásku

1. Na konci příjmení je souhláskové písmeno

Od všech typů mužských příjmení zakončených ve výslovnosti na samohlásku a v písmě na souhlásku se ženská podoba příjmení tvoří připojením přípony -ová k nezkrácené podobě 1. pádu příjmení mužského a původní výslovnostní podoba se (pokud možno) zachovává, např. franc. Ramuz [rami] — Ramuzová [ramizová], angl. Raleigh [róli] — Raleighová [róliová], franc. Chabrier [šabrije] —Chabrierová [šabrijerová], Turgot [tyrgo] — Turgotová [tyrgotová], Délicieux [delisje] — Délicieuxová [délisjezová], Maurois [moroa] — Mauroisová [moroazová], angl. Rosehaugh [rouzhó] — Rosehaughová [rouzhóová], franc. Ternaux [ternó] — Ternauxová [ternózová], Falloux [falu] — Fallouxová [faluzová].

2. Na konci příjmení je samohláskové písmeno

a) příjmení končí ve výslovnosti na -a, -o:

U těchto příjmení koncovou samohlásku odsouváme a příponu -ová připojujeme k základu: Burka Burková, Tarplá Tarplová, Berseo Berseová. — Jestliže je vyslovované [a] nebo [o] v písmě vyjádřeno skupinou samohlásek, připojujeme příponu -ová k nezměněné podobě 1. pádu mužského příjmení, např. Geffroy [žefroa] — Geffroyová [žefroová], Cousteau [kusto] — Cousteauová [kustoová]. Je-li mužské příjmení zakončeno ve výslovnosti na [á], vyjádřené např. ve finštině v písmu jako aa, nebo na psané a vyslovované [ó], přípona -ová se rovněž připojuje k nezkrácené podobě 1. pádu, např. Marenmaa [marenmá] — Marenmaaová, maď. Forró Forróová.

b) příjmení končí ve výslovnosti na -i (psané též -y), -í:

Ženská příjmem tvoříme připojením přechylovací přípony -ová k nezměněné podobě 1. pádu: Mariani Marianiová, Carducci [karduči] — Carducciová, Josefy Josefyová, Ramsay [remzi] — Ramsayová, Gándhí — Gándhíová.

c) příjmení končí ve výslovnosti na -e/-é:

Jsou-li nositelé těchto příjmení české národnosti, podle rodinné zvyklosti vyslovované a zároveň psané -e analogicky se skloňováním mužského příjmení buď vynecháme, nebo příponu -ová mechanicky připojujeme k nezměněné podobě 1. pádu mužského příjmení: Tílle (2. p. Tilla nebo Tilleho) Tillová nebo Tilleová, Krause (2. p. Krause nebo Krauseho) Krausová nebo Krauseová. Podobně u příjmení typu Pardavé, Broglé (2. p. Pardové nebo Pardavého, Broglé nebo Broglého) je podoba Pardavová, Broglová nebo Pardavéová, Broglé[233]ová. — Pokud jsou nositeli příjmení cizinci, příponu -ová připojujeme k celému tvaru mužského příjmení. — U francouzských příjmení zakončených v písmu na zdvojenou samohlásku typu -ée je možno poslední samohlásku odsunout: Coppée Coppéová i Coppéeová.

d) příjmení končí ve výslovnosti na -u/-ú: U rumunských příjmení koncové -u odsuneme a -ová připojíme k základu: Jonescu Jonescová, Dimitriu Dimitriová. U nerumunských příjmení připojíme -ová k nezměněné podobě 1. pádu mužského příjmení: Lambru Lambruová, Néhrú — Néhrúová. Stejně postupujeme i tehdy, je-li vyslovované -u/-ú v písmu vyjádřeno skupinou samohlásek: franc. Rotrou [rotru] — Rotrouová [rotruová], něm. Kotzebue [kocebú] — Kotzebueová.

Závěrečné poznámky:

1. U některých typů příjmení českého původu se z tvaru ženského příjmení někdy nepozná, z které podoby mužského příjmení vznikla (např. Janková může být k Janek, Janka, Janko). Je-li identifikace mužského příjmení nutná, z jazykového hlediska se doporučuje uvést za ženské příjmení do závorky i podobu mužskou, např. Eva Janková (Janko).

2. U cizích ženských příjmení složených ze dvou souřadných jmen v češtině prechylujeme aspoň druhou část: H. Beecher-Stowe H. Beecher-Stoweová, V. Ruke-Dravina V. Ruke-Dravinová; je-li jedna z částí složeného příjmení slovanského původu, prechylujeme obě části: M. Curie-Skłodowska M. Curieová-Skłodowská. — U složených příjmení orientálních připojujeme příponu -ová zpravidla zcela mechanicky na konec osobního jména, např. Liu-Šin-can Liu-Šincanová, popř. je ponecháváme nepřechýlená.

3. Z příjmení cizího původu zůstávají v češtině tradičně nepřechýlená pouze některá jména umělecká, např. Greta Garbo, Gina Lolobrigida, Sonja Hennie, Agathe Christie, nově Suzi Quatro (ale B. Bardotová, S. Lorenová aj.), popř. ojediněle i jména jiných významných osobností (Dolores Ibarruri). V podobných případech si při jejich skloňování v kontextu vypomáháme tzv. opěrnými slovy, např. v čele se soudružkou Dolores Ibarruri.

4. Problematice adaptace cizích ženských příjmení z jazyků, které mají pro jejich vytváření vlastní, často i speciální prostředky, věnujeme pozornost v samostatném příspěvku.


[1] Zákon č. 268 Sb., o matrikách, ze 7. prosince 1949.

[2] Vyhláška ministerstva vnitra z 10. září 1959, č. 182 Ú. 1., a vyhláška federálního min. vnitra z 10. března 1977, č. 22, kterými se vydávají bližší předpisy k zákonu o matrikách.

[3] V 1. p. množ. čísla je ovšem koncovka -ovy: Jana a Eva Horákovy.

[4] Viz B. Havránek — Al. Jedlička: Česká mluvnice, SPN, Praha 1963, s. 118, dále V. Šmilauer: Nauka o českém jazyku, SPN Praha 1972, § 6—28, a sb. O češtině pro Čechy, Orbis, Praha 1960, s. 152n.

[5] Při uzavírání sňatků dbají z uvedených důvodů matriční úřady na to, aby nevěsta přebírala podobu, kterou užívá ženichova matka.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 5, pp. 225-233

Previous Pavel Trost: K původu slov

Next Slavomír Utěšený: O ústupu příznakových moravských jevů v běžném úzu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1