Specifický dorozumívací prostředek slovenských dětí

Jiří Nekvapil

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Oblast tzv. sociální dialektologie nepatří právě mezi ta odvětví lingvistiky, která jsou v popředí zájmu našich jazykovědců. Už proto lze vítat knihu Pavla Ondruse Sociálne nárečia na Slovensku I (SPN, Bratislava 1977, 243 s.), která je první částí připravované třídílné studie (první část: Argot slovenských dětí, druhá bude obsahovat argot „drotárů“, třetí kriminální argot na Slovensku).

Argotem autor rozumí „jazyk“, jehož primární funkcí je konspirativnost, tedy tajný jazyk — na rozdíl od slangu, který má podle Ondruse funkci expresívní. Základními druhy argotu jsou tajný jazyk zlodějů, dále tajný jazyk potulných řemeslníků a obchodníků a argot dětí[1].

Argot slovenských dětí (dále ASD) posuzuje autor ze tří hledisek: sociálního, funkčního a strukturního. Nositeli různých typů argotu jsou děti z obcí a měst západního, středního a východního Slovenska zhruba ve věku [152]od osmi do čtrnácti let. Základní funkcí jejich specifického dorozumívacího prostředku je utajování sdělovaného obsahu. Toho se dosahuje nikoli změnami sémantickými, jak je tomu často např. v argotu kriminálním (a ovšem ve slanzích), nýbrž pouze „zásahy“ do stránky formální.

Podle toho, jaký princip se při tvorbě argotu uplatňuje, rozeznává autor tři základní typy ASD: substituční, transpoziční a maskovací. Při substituci se nahrazuje táž hláska nebo skupina hlásek určitého slova jinou hláskou nebo skupinou hlásek. Např. Kítala kim ki kica = Pýtala som sa otca (každá první slabika slova se zamění slabikou ki). Transponováním se přemísťují hlásky a slabiky slov z jedné pozice do druhé. Např. Iteius oknls = Svieti slnko (přemístění všech hlásek slova v obráceném pořadí od konce k začátku). V maskovacím typu se hlásky, slabiky nebo celá slova zastírají tak, že se před hlásky, slabiky nebo celá slova (popř. i za ně) kladou hlásky, slabiky s cílem zakrýt skutečnou podobu slov. Např. Napa ďepeďipiňepe = Na dedine (po každé samohlásce slova se do jeho stavby vsouvá maskovací jednoslabičný element, který se skládá z hlásky p a samohlásky stojící před touto souhláskou). Z uvedených tří typů ASD se nejčastěji vyskytuje typ maskovací, dále substituční a nejméně transpoziční.

Více než osmdesát stran knihy je věnováno rozboru tajného písma slovenských dětí, které autor hodnotí jako písemnou podobu ASD. V zásadě se zde uplatňují tytéž formotvorné postupy, o nichž jsem se zmínil u podoby mluvené. I ve vytvoření tajného písma lze podle autora vidět jeden ze specifických znaků ASD.

Sympatické je to, že Ondrus neprezentuje pouze bohatý jazykový materiál (ačkoliv o práci převážně materiálovou běží), ale že zasazuje svá zkoumání i do širších souvislostí; je tu např. zajímavě ukázáno postavení ASD a sociálních dialektů vůbec v jazyku národním a v jazyku národnosti. Důležitou dílčí sondou do jazykové situace na Slovensku je zjištění, že více než polovina zkoumaných typů ASD vznikla na základě nářečním, asi jedna třetina na základě spisovného jazyka a pouze zhruba jedna desetina různých typů ASD převzala zvukovou, gramatickou a lexikální stavbu od městské mluvy.

V závěru práce je naznačena podnětná myšlenka o podílu a vztahu „prvků“ národních a internacionálních, které se při konstituování ASD a sociálních dialektů vůbec uplatňují. Národní je struktura útvaru, na jehož pozadí argot vznikl (tj. spisovný jazyk, místní nářečí, popř. městská mluva), a internacionální jsou především základní postupy tvoření ASD (substituce, transpozice, maskování). Zde se autor dotkl oblasti, která je zatím bílým místem na mapě naší jazykovědy — srovnávacího studia sociálních dialektů mezi různými jazyky. Náznaky takového zkoumání lze přitom nalézt už u O. Nováčka, který v zásadě tytéž internacionální postupy, o nichž mluví Ondrus, shledal v mluvě „plotňáků“ a uvedl obdoby francouzské, F. Oberpfalcer po[153]dal i adekvátní příklad ruský[2]. V této souvislosti bych dodal, že řada jevů korespondujících formotvorným postupům ASD je popisována v anglistice jako tzv. back slang, centre slang, ziph, resp. little languages[3] (nejznámější z nich — Pig Latin — by byla v Ondrusově terminologii klasifikována jako typ transpozičně-maskovací, např. věta „you can talk pig Latin“ = ouyay ankay alktay igpay Atinlay[4] — první hláska slova se přesune na konec slova a přidá se maskovací element -ay).

Nepochybně cenná a podnětná Ondrusova studie má však podle mne i některá úskalí. Mám na mysli především hodnocení samé podstaty ASD a s tím souvisící otázku terminologickou.

Přijmeme-li autorovo východisko argot = tajný jazyk, je nutno zabývat se mírou konspirativnosti v ASD. Podle autorova zjištění dosud tři čtvrtiny všech typů ASD plní svou prvotní funkci, tj. utajování sdělovaného obsahu. Avšak tato funkce u ASD postupně mizí, což i podle Ondrusova mínění povede k zániku ASD, eventuálně v jeho přeměnu v osobitý slang, specifický dorozumívací prostředek sloužící z větší části k pobavení, hře dětí. V tom bych také spíše spatřoval funkci toho, co autor označuje jako argot slovenských dětí, neboť utajování a hra jdou zpravidla v dětském myšlení ruku v ruce.[5] Pak bychom zřejmě nemluvili o argotu, ledaže bychom rezignovali na terminologické rozlišení argotu a slangu.[6] Podobně nikoli jako argot, nýbrž spíše jako slang hodnotí formotvorné postupy ASD (substituci, transpozici, maskování) v korespondující podobě anglické i E. Partridge a S. B. Flexner.

Další problém bych viděl v tom, zda jde v případě tzv. ASD o jazyk přirozený, a to alespoň na úrovni argotu (kriminálního) nebo slangu, jinými slovy, zda je z tohoto aspektu tzv. ASD jazykový jev téže roviny jako argot (kriminální) nebo slang.[7] Tuto otázku navozuje především rozsáhlá kapitola o písemné formě ASD, o tajném písmu slovenských dětí, v jehož organizaci lze shledat vysoký stupeň záměrnosti a formotvorné složitosti, a to zejména [154]v předem dohodnutých a často komplikovaných pravidlech sestavování komunikátů („klíčích“). Komunikaci ústní, probíhající někdy podle pravidel pouze o málo jednodušších, hlavně v kombinovaném typu transpozičně-maskovacím, si lze v některých případech těžko představit, byť by šlo o komunikaci příležitostnou. Objasnění této otázky by jistě pomohlo, kdyby se autor zmínil i o metodě sběru materiálu. Sám bych hodnotil tzv. ASD jako přirozený jazyk s prvky značné umělosti, čímž rozumím to, že „zásahy“, které se provádějí do jazyka přirozeného (spisovného jazyka, místního nářečí, popř. městské mluvy), se dějí důsledně podle předem přesně vymezených a mnohdy komplikovaných pravidel („klíčů“).

Dále se mi zdá, že kdybychom vyšli pouze z předpokladu argot = tajný jazyk, těžko bychom udrželi hranice tzv. sociální dialektologie např. vzhledem k nauce o tajném písmu (problém šifrování). Takové zkoumání by sice bylo v souladu s široce definovaným pojmem jazyka jako „znakového systému jakékoli fyzické povahy, plnícího poznávací a komunikační (dorozumívací) funkci v procesu lidské činnosti^“[8] — argot by pak byl jakýkoli znakový systém fyzické povahy s primární funkcí utajovací —, ale vymezení předmětu tzv. sociální dialektologie, o němž už nějaké povědomí přece jen existuje, by to sotva prospělo.

Tyto závěrečné poznámky samozřejmě nemohou naznačené problémy v úplnosti řešit; vznikly na okraj zajímavé, podnětné a v naší jazykovědné produkci ojedinělé studie P. Ondruse.

---

[1] Srov. podrobněji P. Ondrus, K voprosu o charakteristike i klasifikaciji sociaľnych dialektov, Voprosy jazykoznanija 1975, č. 5, s. 110—113.

[2] Viz O. Nováček, Brněnská plotna, Brno 1929, s. 57n.; F. Oberpíalcer, Argot a slangy, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 328n.

[3] Srov. E. Partridge, Slang Today and Yesterday, London 1971, s. 273—281; H. Wentworth, S. B. Flexner, Dictionary of American Slang, New York 1960, s. 606 — 608.

[4] H. Wentworth, S.B. Flexner, cit. lit. v pozn. 3, s. 607.

[5] V syntetické práci Slovenská lexikológia II, Nauka o slovnej zásobe, Bratislava 1972, upozornil P. Ondrus na neostré hranice mezi argotem a slangem a o argotu dětí se zde ještě nezmiňoval.

[6] Tak je tomu často v lingvistice sovětské, kde ruský termín „argo“ odpovídá našemu argot i slang. Srov. např. D. S. Lichačev, Argotičeskije slova professiaľnoj reči, ve sb. Razvitije gramatiki i leksiki sovremennogo russkogo jazyka, Moskva 1964, s. 311—359; N. M. Šanskij, Leksikologija sovremennogo russkogo jazyka, Moskva 1972, s. 128n.

[7] Srov. B. A. Larin, Istorija russkogo jazyka i obščeje jazykoznanije, Moskva 1977, s. 186.

[8] Filozofický slovník, Praha 1976, s. 207.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 3, pp. 151-154

Previous Jaroslav Porák: Jubileum Pavla Doležala

Next Josef Hrbáček: Německá práce o jazykových zkratkách