Časopis Naše řeč
en cz

Jubileum Pavla Doležala

Jaroslav Porák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V listopadu 1978 uplynulo 200 let od úmrtí Pavla Doležala (1700—1778), jedné z významných postav slovenské vědy a kultury 18. století; toto výročí, které pojala do svého programu na uplynulý rok i mezinárodní organizace UNESCO, bylo příležitostí k tomu, aby se slovenští jazykovědci, literární historici a pedagogové vrátili k dílu tohoto významného lingvisty a pedagoga z důležitého období slovenského národního a kulturního života, doby raného osvícenství.

Slovenská pedagogická knižnica vydala k této příležitosti sborník Pavel Doležal a jeho doba (Bratislava 1978, 128 s.), který vedle úvodu ředitele SPK V. Raka obsahuje tři studie: R. Brtáň, Pedagóg a spisovateľ Pavel Doležal (s. 5—29), M. Hamada, Pietistický vychovávatel Pavel Doležal (s. 30—63) a E. Jóna Dielo Pavla Doležala z hľadiska jazykovedy (s. 64—79). Cenná je bibliografie rukopisných i tištěných prací Pavla Doležala od M. Novacké (s. 80—118); soupis obsahující 44 položky shrnuje současný stav heuristického bádání (tiskem vyšlo jen sedm Doležalových děl, některé práce se nedochovaly, u některých je jeho autorství sporné, zejm. u spisku Orthographia Bohemo-Slavica) a poslouží jako vhodné východisko pro další badatele, stejně jako rozsáhlá anotovaná bibliografie literatury a pramenů o P. Doležalovi s 200 položkami, která registruje i práce s drobnějšími zmínkami o autorovi, encyklopedická hesla apod. V závěru sborníku pak otiskl R. Brtáň tři dosud známé slovenské dopisy Doležalovy. — Týž autor uveřejnil dále v časopisu Slovenská literatúra (roč. 25, 1978, s. 646—662) studii pod názvem Jubilejný pohľad na literárné dielo Pavla Doležala. — Slovenští lingvisté, literární historici a pedagogové se dále sešli v prosinci minulého roku v Bratislavě na konferenci věnované Doležalovu dílu.

Jméno slovenského lingvisty, pedagoga, básníka a překladatele Pavla Doležala není u nás neznámé, a to především zásluhou jeho mluvnice vydané r. 1746 pod názvem Grammatica Slavico-Bohemica a, která je už od dob Josefa Dobrovského vysoce ceněna a je součástí dějin slovenského i českého jazyka, a stručné příručky Orthographia Bohemo-Slavica (z r. 1752, 2. vyd. 1795). Doležal byl za jejího autora pokládán, on sám se však k spisku nehlásil a autorství nebo upravovatelská a vydavatelská práce se přisuzuje Pavlu Jacobaeimu; v titulu spisku se uvádí, že vychází z předlohy „kdysi významného muže“, kterým by mohl být Daniel Krman, autor rukopisné mluvnice (v dochovaném jejím rukopisu právě část o pravopisu chybí), jehož jméno tehdy nebylo vhodné citovat z politických důvodů, protože strávil poslední léta svého života ve vězení.

[149]Doležal pocházel ze západoslovenské Skalice, z chudé měšťanské rodiny, jejíž předkové snad emigrovali na Slovensko po Bílé hoře. O jeho životě se dosud tradují některé chybné údaje, které vyplývají především z nedostatku spolehlivých pramenů (opravy starších chybných tvrzení srov. u R. Brtáně, o. c., Slov. literatúra 25, s. 464—466); Doležal sice napsal svou autobiografii, ale její rukopis se na počátku 19. stol. ztratil. — Zdá se, že základní vzdělání získal nejspíše soukromě, protože evangelická škola v době jeho mládí už ve Skalici nebyla, pak se vyučil řemeslu soukenickému a teprve jako dvacetiletý se začal dále vzdělávat v Šoproni a v Rábu, v l. 1727—1730 studoval, tak jako celá řada jeho krajanů, ve Wittenberku, pak byl kratší dobu soukromým vychovatelem v Lužici a od r. 1732 působil jako učitel nejprve v Maďarsku, pak na německé škole v Bratislavě, potom působil na různých místech na Slovensku jako učitel a kazatel.

Stýkal se a spolupracoval s předními slovenskými národními, kulturními, literárními a pedagogickými pracovníky své doby (M. Bel, P. Jacobaei, E. Milec aj.). Z Doležalovy učitelské činností vzešly některé dobré školní učebnice a slovníčky, jako čtyřjazyčný tzv. Donát (mluvnice latinsko-německo-maďarsko-česká), slabikář nazvaný Sama učící abeceda aj. Přestože byla abeceda vydána snad třikrát (1. vyd. 1742), je dochován jen jediný opis, pořízený podle 2. vydání. Šlo zřejmě o velice oblíbené učební pomůcky, které se hojným užíváním rychle opotřebily a zničily, takže do dnešní doby se zachovalo jen velmi málo exemplářů. V této své činnosti Doležal navazoval na raně osvícenský pietismus, který silně zdůrazňoval výchovu člověka, i na starší tradici činnosti a příruček J. A. Komenského.

Pavel Doležal byl rovněž činný jako překladatel a básník. Překládal zejm. z němčiny, dále z maďarštiny a z francouzštiny. Je autorem a překladatelem několika písní a básní a psal i latinské příležitostné básně.

Nejvýznamnějším Doležalovým dílem je jeho mluvnice, Grammatica Slavico-Bohemica, a to dílem, které mělo velký význam pro oba naše národy: Pro Čechy zejména tím, že v době úpadku českého jazyka a nízké úrovně naší lingvistiky za vrcholícího tlaku germanizačního uvádí starší normu, jejímž byl Doležal dobrým znalcem (srov. i jeho bratislavské období, kdy byl korektorem českých knih). Jeho práce je na vysoké teoretické úrovni a Doležal se dovede leckdy na systém jazyka podívat nově; nesporně k tomu přispívala jeho pedagogická a jiná praktická jazyková činnost a také jeho rozsáhlé lingvistické vzdělání. Už Josef Dobrovský v Lehrgebäude der böhmischen Sprache (2. vyd. z r. 1819, v krit. vydání jeho spisů, Praha 1940, s. 16 a 17) ocenil nové Doležalovo třídění skloňování podstatných jmen, kde zavádí důsledně rodový princip a definitivně tak opouští latinské schéma kmenového dělení, kterému ve větší nebo menší míře podléhaly starší české mluvnice. U časování pak zavádí třídění sloves podle vokálu před infinitivní příponou -ti, tedy v podstatě třídění sloves podle [150]kmene infinitivního. Z Rosovy mluvnice, která byla jedním z jeho pramenů, převzal např. zcela originální výklady o slovesném vidu, protože Rosa byl první (a to nejen v českém, ale i ve slovanském měřítku), kdo objevil podstatu vidu (v Čechořečnosti z r. 1672) a plně vystihl a zjednodušil popis tvarové soustavy českého slovesa, který byl od té doby závislý na systému latinských časů, do něhož se násilně dosazovaly české tvary. Odhalení podstaty vidu mělo bezprostřední význam i pro lexikografii a pro jazykové vyučování.

Tato mluvnice má význam i pro poznání soudobého úzu v Čechách, protože Doležal na některých místech upozorňuje na odchylky od humanistické normy; poznamenává např., že na Moravě se v 1. os. jedn. čísla přít. času sloves užívá koncovky -u místo -i, registruje potíže Čechů při užívání koncovek -í a -ejí ve 3. os. množ. č. v přít. času atd. Zaznamenává zastaralost některých prostředků, které ve vzorových tiscích humanistické češtiny byly ještě časté — ve 3. os. min. času tvary pomocného slovesa jest a jsou uvádí v závorkách: nesl (jest), nesli (jsou).

Pokud jde o dějiny české jazykovědy a vývoj českého jazyka, stojí Doležalova mluvnice na čestném místě ve vývojové řadě od mluvnic 16. st. (zejm. Blahoslavovy) přes Vavřince Benedikta Nedožerského (mluvnice češtiny z r. 1602), V. J. Rosu (jemuž originální přístup neupřel ani J. Dobrovský) až po mluvnice českého národního obrození (Pelcl, Tomsa, Dobrovský).

Pro slovenskou jazykovědu a dějiny slovenského jazyka je pak vedle dobré teoretické úrovně hlavní význam Doležalovy mluvnice v tom, že kodifikovala na několik desítiletí spisovný a literární jazyk užívaný tehdy na Slovensku, a tvoří tak mezičlánek ve vývojové řadě od české gramatiky Slováka Vavřince Benedikta Nedožerského až k slovenské mluvnici Bernolákově z r. 1790 (srov. E. Jóna, o. c, s. 74). Doležalova mluvnice v zásadě zachycuje tehdejší do jisté míry slovakizovaný mluvnický a hláskový systém humanistické češtiny, jak jí užívali Slováci v literatuře, v sílícím písemném styku a ve veřejném životě. Do pozadí staví jednak některé české archaismy (srov. výše zmínku o tvarech pomocného slovesa jest a jsou při tvoření minulého času) a některé, zejména hláskoslovné znaky v „klasické“ humanistické češtině ne plně a systémově rozšířené (např. úžení é í jako dobrého dobrýho, diftongizace ýej, jako dobrý dobrej protetické v-), na druhé straně uvádí některé slovenské tvaroslovné odlišnosti [např. koncovku -m v 1. os. jedn. čísla přít. času).

Za povšimnutí stojí Doležalova snaha o náhradu latinské mluvnické terminologie termíny domácími, jež se obvykle charakterizuje jako dobový purismus, s kterým začal Rosa, a hodnotí se záporně. Je však třeba poznamenat, že purismus rosovský, a zejména Doležalův se omezuje jen na mluvnickou terminologii a na termíny z poetiky, kde mohou vystupovat do popředí i zřetele jné: didaktický (tento zřetel hrál úlohu např. i u různých [151]latinsko-českých Donátů 16. století, v Melantrichově vydání Melanchtonovy latinské mluvnice aj.), ohled na uživatele nedokonale znalého nebo neznalého latiny, v neposlední řadě pak jistě i snaha o počeštění terminologie v jednom z nejvýznamnějších vědních oborů tehdejší doby, který měl svůj společenský a národní význam. Rosa zde ostatně navazoval i na starší tradici, jeho snaha však přichází už za změněné situace, a tak nenachází vlastně adresáty. Situace na Slovensku mohla být v tomto ohledu snad poněkud příznivější.

Není tedy snad třeba hodnotit Doležalův purismus, tj. snahu poskytnout vedle latinské mluvnické terminologie termíny domácí, navazující zejm. na českého lingvistu V. J. Rosu, tak odmítavě (srov. k tomu můj příspěvek Starší česká lingvistická terminologie, Slavica Pragensia XVII, Praha 1975, s. 133n.).

Doležalovo výročí podnítilo hlubší zájem o život a dílo tohoto významného slovenského lingvisty, pedagoga a kulturního pracovníka, v leckterém ohledu přineslo nové pohledy na jeho život i dílo. Neméně cenné jsou i poukazy na otázky dosud nejasné a nevyřešené, které ukazují, jakými cestami by se mělo ubírat další bádání o Pavlu Doležalovi a dobových souvislostech jeho díla.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 3, pp. 148-151

Previous Miloslava Knappová: Ze zprávy o činnosti Ústavu pro jazyk český ČSAV v r. 1978

Next Jiří Nekvapil: Specifický dorozumívací prostředek slovenských dětí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1