K problematice předložek a spojek

Libuše Kroupová

[Articles]

(pdf)

-

Jisté shodné rysy předložek a spojek vedou některé badatele k tomu, že nepřiznávají těmto slovním druhům kategoriální samostatnost a řadí je do společné kategorie.

Na základě faktu, že podřízenost není jen statutem samotné věty, ale každého určujícího spojem, dospěl J. Verguin[1] k názoru, že předložka a podřadicí spojka mají stejnou lingvistickou funkci a netvoří třídy funkčně různé. B. Iljiš[2] navrhuje pro anglické předložky a spojky jeden termín, spojovací výraz, „connective“. Jsou pro něho jedním slov[23]ním druhem proto, že mají několik shodných rysů. Považuje je za slova formální, která nerozlišují lexikální a gramatický význam, na rozdíl od slov nocionálních. Označují specifický vztah mezi předměty (přesněji bychom řekli mezi členem určovaným a určujícím), a to předložky — vztah, spojky — spojení, mají funkci ve stavbě syntaktické jednotky. V angličtině mají jednu slovní formu — např. after, before, since. Podle Iljiše se projevují rozdíly předložek a spojek jen v syntaktickém užití, je nesporné, že shodná podoba předložek a spojek, která se vyskytuje v angličtině, posiluje Iljišovo tvrzení o jedné společné kategorii. Ovšem v češtině jsou rovněž např. shodné formy příslovcí a předložek, a přesto to není důvodem, abychom je řadili do jedné společné kategorie.

Při posuzování shodných i neshodných rysů předložek a spojek vycházíme z komplexních kritérií morfologických, syntaktických a sémantických. V mnohých podstatných rysech se předložky a spojky shodují:

1. jsou slovy neohebnými. Paralelismus[3] předložek a spojek se projevuje i ve stavbě jejich formy. K řadě primárních předložek a spojek přistupují nové sekundární předložky a spojky. I primární předložky nebo spojky mohou být součástí těchto nových výrazů (vzhledem k, ve spojitosti s, i když, a proto apod.);

2. nejsou větnými členy, jsou výrazy relačními, funkčně shodnými;

3. protože jsou výrazy relačními, nepojmenovávají předměty. Vztahy, které předložky i spojky vyjadřují, jsou shodné. (Odešel na úsvitě, když svítalo). Naproti tomu se předložky a spojky od sebe liší několika důležitými rysy:

1. K určení své slovnědruhové platnosti potřebují předložky (a to zvláště sekundární deadverbiální) další člen (např. seděl vedle mne — předložka vedle, ale seděl vedle — příslovce vedle), zatímco spojky další člen k určení své slovnědruhové platnosti nepotřebují.

2. U předložek je těsné spojení s pádem jména, zatímco u spojek (nevětných) je volné spojení s gramatickými formami slov, jejichž spojení nebo podražení vyjadřují. Předložky, i když nejsou větnými členy, jsou jejich součástí, zatímco spojky součástí větných členů nejsou. Předložky nemohou vyjadřovat vztah mezi větami, jen vztah mezi slovy, a to hlavně podřadicí, výjimečně koordinační, zatímco spojky [24]spojují věty i slova, vyjadřují mluvnický i významový poměr vět a členů, a to vztah koordinační i podřadicí (u větných členů podřadicí vztah zřídka). Předložkami spjatá slova jsou syntakticky nestejnorodá, spojkami spjatá jsou stejnorodá[4] i nestejnorodá.

3. K realizaci lexikálního významu dochází u předložek ve spojení s výrazy, které řídí (např. jednat podle návodu), zatímco u spojek se projevuje lexikální význam sám o sobě (aby — význam účelový).

Tyto uvedené diferenční rysy považujeme za natolik podstatné, abychom předložky a spojky uznali za dvě slovnědruhové kategorie. Na druhé straně jisté shodné rysy předložek a spojek vedou k tomu, že některé výrazy jsou na přechodu od jednoho slovního druhu k druhému. Objevují se výrazy, u nichž je slovnědruhová vyhraněnost problematická. Tak M. Jelínek považuje výraz vzhledem k tomu, že za spojovací jednotku s platností zřetelové, důvodové spojky,[5] za výraz konjunkční povahy[6] a jmenuje i další výrazy tohoto druhu příznačné pro odborný styl: ve shodě s tím, že; s ohledem na to, že; z hlediska toho, že; ve spojitosti s tím, že; na základě toho, že; následkem toho, že; v důsledku toho, že.

Ne zcela vyhraněné stanovisko zaujímá Stanislav Žaža.[7] Na jedné straně soudí, že výraz vzhledem k tomu, že je ustáleným spojením, které vyjadřuje vztah mezi větami a má tendenci stát se spojkou, ale v našem povědomí dosud nevytváří lexikální jednotku. Na jiném místě však už tento výraz za spojku pokládá. Řadí k němu i výraz podle toho, jak. Na jiných místech svého článku ho opět považuje téměř za spojku spolu s výrazy v důsledku toho, že; následkem toho, že; v souvislosti s tím, že a nazývá je později spojovací výrazy příčinné. Podřadně vyjádřený stupňovací vztah vyjadřuje podle Žaži výraz kromě toho, že. Tento výraz považuje za spojku omezovací.

J. Ružička[8] charakterizuje jako spojky výrazy miesto toho, aby; okrem toho, aby; vzhľadom na to, že; kvôli tomu, aby; napriek tomu, [25]že…; vzdor tomu, že (v příkladu). Přestože nový význam spojky je podle Ružičky spjatý hlavně s předložkou v původním předložkovém tvaru zájmena, užívají se i varianty bez zájmenného prvku, ale se zachovanou předložkou, např. namiesto aby, miesto aby, okrem aby. Obdobně jako je tomu ve slovenštině, je situace podle Ružičky analogická i v ostatních slovanských jazycích.

K. Horálek[9] ukazuje, jak v novodobých spisovných jazycích vznikají nové předložkové konstrukce v různých spojkových výrazech, např. české v důsledku toho, rusky vsledstvie togo atd. Za spojky (složené spojkové výrazy) jsou shodně s Ružičkou považovány u Horálka výrazy jako blagodarja tomu, čto; vsledstvije togo, čto (s. 231).

V. Šmilauer[10] chápe výrazy kromě toho, vedle toho jako příslovečné výrazy, které mají funkci spojovací, neztrácejí však zcela svou povahu příslovečnou. Šmilauer soudí, že je nelze pokládat prostě za spojky. F. Kopečný[11] za spojku pokládá výraz místo aby (s. 246), ale jako spojkový výraz hodnotí i spojení následkem toho (s. 278).

Pro všechny tyto uvedené výrazy je příznačné, že se v nich vyskytuje ukazovací zájmeno. Pro posouzení, zda jde o spojku, či o sekundární předložku, je důležité, do jaké míry ukazovací zájmeno skutečně zastupuje nějaké vyjádření, do jaké míry je potřebné. Jestliže ukazovací zájmeno můžeme vůbec vynechat, jde jednoznačně o spojkový výraz (místo aby,[12] namísto aby).

Pokud jde o další výrazy, které si uchovávají spojení se zájmenem, jako vzhledem k tomu, že; ve shodě s tím, že; s ohledem na to, že; z hlediska toho, že; následkem toho, že; v důsledku toho, že apod., domníváme se, že jejich předložková platnost trvá. Zájmeno zde zdůrazňuje jistou okolnost, jistý fakt (Vzhledem k tomu /k té okolnosti/, že se dosud nepodařilo zajistit dostatek pracovníků, práce nepostupují, jak bychom si přáli; V důsledku toho /toho faktu/, že vedoucí udělal manko, prodejna je zavřena apod.), má své sémantické opodstatnění. Domníváme se, že podporou našeho stanoviska je i interpunkce.

---

[1] J.Verguin, Prépositions, conjonctions, relatifs, Word 23, 1967, č. 1—2—3, s. 573—577.

[2] B. Iljiš, Prepositions and Conjunctions in present-day English, BSE 8, 1969, s. 99—103.

[3] Srov. též V. S. Bondarenko, Predlogi v sovremennom russkom jazyke, Moskva 1961.

[4] M. I. Steblin — Kamenskij, O predloge i predložnom slovosočetanii (na materiale norvežskogo jazyka), TIJ AN SSSR, IX, 1959, s. 237—256.

[5] M. Jelínek, Syntaktické tendence odborného stylu, Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 65—84.

[6] M. Jelínek, Výrazy předložkové povahy v dnešní spisovné češtině, SPFFBU XIII /A/, č. 12, 1964, s. 117—129.

[7] Stanislav Žaža, Složené spojky ve spisovné češtině, In: Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 119—132.

[8] J. Ružička, Vzťažná funkcia zámen, Slavica Pragensia IV, AUC, Praha 1962. s. 215—219.

[9] K. Horálek, Úvod do studia slovanských jazyků, Praha, 2. vyd., 1962.

[10] V. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, 3. vyd. 1969, s. 376.

[11] F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, 2. vyd., 1962.

[12] Na rozdíl od Návrhu vědecké synchronní mluvnice (Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny, Komise pro studium gramatické stavby slov. jazyků, Praha 1974, s. 70) nepokládáme výraz místo s předložkovým pádem za předložku, ale za spojku ve větě: Místo do lesa šel na houby. — Jinak tuto větu považujeme za pouhou příkladovou konstrukci, nezkoumáme její obsahovou náplň.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 1, pp. 22-25

Previous Marie Čechová: K užívání sloves zabezpečit, zajistit

Next Alexandr Stich: Slohová dynamičnost v nové české próze (Josef Frais)