Knížka o uměleckém přednesu

Jiřina Novotná-Hůrková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V knižnici Lyry Pragensis vyšla myšlenkově bohatá knížka esejů slovenského lingvisty a stylistika Jozefa Mistríka, Hovory s recitátorem.[1] Mnohé z těchto esejů psaných pro recitátory a milovníky poezie čeští recitátoři znají i ve slovenském znění. Mistríkovy eseje byly uveřejňovány v časopisech Umelecké slovo a Javisko, později byly shrnuty do dvou útlých knížek: Hovory s recitátorom (1971)[2] a Úvahy s recitátorom (1974; obě vydala Matica slovenská). Mnoho českých přednašečů zná J. Mistríka i osobně; bývá pravidelným členem nejen slovenských, ale i českých přehlídek uměleckého [266]přednesu (např. Wolkerova Prostějova). Českému čtenáři se dostává do rukou výbor z obou zmíněných knížek v překladu herce a přednašeče V. Fišara.

Autor si v obou svých publikacích, z nichž český výbor sestává, položil velmi náročný úkol: ukázat na specifičnost uměleckého přednesu jako zvláštní, samostatné a svébytné umělecké disciplíny, analyzovat jazykové i mimojazykové prostředky recitátora při práci na uměleckém textu a jeho interpretaci, naznačit jak vztah mezi přednašečem a posluchačem, tak i vztah obou k básníkově předloze. Mistrík zdůrazňuje důležitost uměleckého přednesu nejen vzhledem k vnitřní potřebě člověka adekvátně vystihovat estetické hodnoty básníkova díla, ale i vzhledem k pěstování kultury mluveného slova, k důvěrnějšímu poznání mateřského jazyka.

V několika úvodních esejích knížky Hovory s recitátorem (např. Poezie osvobozuje, Míra sebevyjádření recitátora, Člověk v recitaci aj.) se zaměřuje na vztah mezi recitátorem a uměleckou předlohou. Objasňuje podstatu převodu psaného uměleckého textu do mluvené podoby a populární, srozumitelnou formou rozkládá komplex mluvené řeči na jednotlivé výrazové prostředky, které má recitátor k dispozici: intonační složky (důraz, melodii, pauzy), rytmus řeči, fyzické prostředky hlasu, jako je jeho barva apod.

V kapitole věnované zvukové interpretaci klasické poezie, zejména takové, která má pevnou metrickou strukturu posílenou pravidelným rýmem, upozorňuje na nebezpečí monotónnosti přednesu, kterému se lze vyhnout jen bohatou intonační diferenciací.

Pro přednašeče, kteří si s oblibou v posledních letech volí k přednesu prózu, jsou významné a poučné zejména ty Mistríkovy eseje, v kterých se věnuje objasnění základních stylistických rozdílů mezi prózou a poezií (Přednes prózy a poezie — to jsou dvě věci? Text má horizontální i vertikální rozměr, Odstavec textu při přednesu, Jak přednášet dialog, Zvuková interpretace polopřímé řeči aj.). V těchto esejích upozorňuje mj. na nutnost správného členění mluvené řeči, na intonační prostředky, které v mluvené řeči zastupují grafické výrazové prostředky, především interpunkci. Při výkladu intonačních složek řeči (esej Jazyk a umělecký přednes) vychází z jejich funkce významotvorné, ale zároveň odhaluje individuální možnosti a nuance jejich využití v přednesu, jejich vliv na realizaci toho, čemu se v přednesové praxi říká „vyjádření podtextu“. Píše: „… jádrem interpretace je výklad a tlumočení toho, co básník expressis verbis nenapsal. A k tomu má recitátor k dispozici jen suprasegmentální prostředky, tedy intonační prostředky, jako je melodie, důraz, pauza, eventuálně i další, jako je tempo, rytmus, témbr, agogika…“

V eseji Jazyk a dětská recitace vyjasňuje základní cíle dětského přednesu. Zatímco při přednesu dospělých stojí v popředí zřetel umělecký, při dět[267]ském přednesu je rozhodující stránka didaktická: zdokonalení kultury řeči dětí, vedení dítěte k hlubšímu poznávání umělecké literatury a tříbení estetického vkusu.

V souvislosti s otázkou výchovy dítěte ke kultuře mluveného slova se Mistrík zabývá problémem funkčního porušování spisovné výslovnostní normy při přednesu. Tak jako básník nebo spisovatel může z estetických a uměleckých důvodů porušit např. gramatickou normu spisovného jazyka, může i přednašeč z obdobných důvodů porušit spisovnou výslovnostní normu. Předpokladem je však dobrá znalost výslovnostní normy a její důsledné dodržování všude tam, kde nejde o její záměrné umělecké porušení (uměleckou stylizaci). Čím je výslovnostní norma recitátorova projevu pevnější a čím důsledněji se jí drží, tím je pak její případné porušení stylisticky účinnější a výraznější. V pedagogické praxi, jejíž součástí je i výchova prostřednictvím recitace, je otázka porušování výslovnostní normy problémem, který souvisí přímo s výchovou mluveného projevu dětí.[3]

Další autorovy úvahy se týkají problematiky režie a dramaturgie uměleckého přednesu, divadla poezie, sborového přednesu, gest, mimiky a postojů přednašeče a také recitačních stylů (Mistrík rozlišuje čtyři recitační styly: emocionální, racionální, rétorický a patetický; při klasifikaci recitačních stylů vychází z toho, že stylotvornými činiteli, jež nejvíc ovlivňují recitátorův styl, jsou typ textu a mentalita recitátora).

Mistríkova knížka Hovory s recitátorem je určena především přednašečům — a již dnes lze říci, že je také mezi českými recitátory knížkou velmi populární a oblíbenou. Přesto, že mnoho autorových poznámek o zvukové stránce jazyka, zejména o jeho prozodických vlastnostech a jejich realizaci při přednesu, vychází spíše z mimořádně citlivého, intuitivního autorova smyslu pro umělecký přednes než z přesných lingvisticko-fonetických rozborů, je to knížka velmi užitečná. Odhaluje nejen přednašečům, ale všem milovníkům přednášené poezie i prózy netušené možnosti práce s psaným uměleckým textem a hlavně půvab, krásu a sílu mluveného slova.

---

[1] J. Mistrík, Hovory s recitátorem. Lyra Pragensis, Praha 1976, s. 174.

[2] Srov. recenzi J. Sabola, Eseje o umeleckom slove, Kultúra slova 6, 1972, s. 222—224.

[3] Srov. J. Novotná-Hůrková, Dětská recitace a česká výslovnostní norma, NŘ 56, 1973, s. 172—177; táž, Mluvený projev dětí na národní přehlídce dětského přednesu, Čes. jazyk a literatura 27, 1976/1977, s. 118—129.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 5, s. 265-267

Předchozí Alena Polívková, Jiří Kraus: O jazykové normě z hlediska statistiky

Následující Pavel Trost: Cimbuří