Nová sovětská publikace o odborném názvosloví

Antonín Tejnor

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Obsáhlá studie sovětské lingvistky Valerie Petrovny Danilenkové Ruská terminologie[1] není jen „pokusem o lingvistický popis“ této vrstvy ruské slovní zásoby, jak skromně naznačuje podtitul publikace vydané r. 1977 v moskevském nakladatelství Nauka za redakce F. P. Filina, ale klade si cíle náročnější. Zkoumá ruské odborné názvosloví nejen z hlediska jazykového systému (postavení terminologie v systému současné ruštiny), ale přihlíží i k fungování termínů v jazykových projevech. Přitom neopomíjí ani aspekt gramatický a lexikálně sémantický.

Autorka vychází z bohatého dokladového materiálu[2] a odvolává se na velmi početnou literaturu týkající se řešené problematiky.[3]

Některé z řešených otázek byly již předmětem autorčina dřívějšího zkoumání. Jeho výsledky publikovala r. 1971 v úvodní stati sborníku moskevského Institutu ruského jazyka[4] pod názvem Lexikálně sémantické specifičnosti termínů.

Práce je rozčleněna do čtyř kapitol, v úvodu je vyložen autorčin metodický přístup k problematice a v závěru jsou v tezích formulovány výsledky zkoumání.

Jestliže specialisté různých vědních a technických oborů zaměřují pozornost k obsahové stránce termínů a logikové k problémům klasifikace a korespondence mezi pojmy a termíny, pokládá autorka za úkol lingvistů prozkoumat terminologii hlavně po stránce lexikologické, gramatické a slovotvorné. Při tom sleduje jak aspekt teoretický (místo terminologie v jazykovém systému, určení lingvistické povahy termínu jako jazykového znaku zvláštního typu, vymezení jeho funkcí a zjištění obecných vývojových tendencí, např. ve vývoji slovotvorných způsobů a modelů ve vědeckém ja[257]zyce), tak i praktický (stanovení lingvistických zásad pro uspořádávání názvosloví různých oborů).

Pokud jde o postavení terminologie v jazykovém systému, zaujímá autorka stanovisko k dvěma odlišným názorům:

/1/ Terminologie se pokládá za autonomní vrstvu spisovné slovní zásoby.

/2/ Terminologie se vyčleňuje ze spisovné slovní zásoby podobně jako slova z dialektů, interdialektů a slangů.

Danilenková odmítá obě tato pojetí. Soudí, že zahrnutím terminologie do spisovného lexika se setře její funkční i jazyková specifičnost a ztratí se zvláštní kritéria pro hodnocení terminologie. Zároveň však nepokládá za správné analyzovat terminologii mimo systém spisovného jazyka. Sama přistupuje k terminologii, jako k části lexika vědeckého jazyka. Tento vědecký jazyk pokládá za funkčně autonomní útvar (varietu) s funkcí gnoseologickou a informačně komunikativní, za útvar, který nevystačí s normami a prostředky spisovného jazyka, ale potřebuje i normy a prostředky doplňkové. Vědecký jazyk (na rozdíl od vědeckého stylu chápaného jako výběr a organizace výrazových prostředků) nemá podle autorčina mínění všechny vlastnosti spisovného jazyka, avšak naproti tomu má jiné kvality, které běžně sdělovací jazyk postrádá (odborné názvy, sémanticky specializované slovotvorné prostředky, tendence k formalizaci aj.). Na rozdíl od názoru některých lingvistů, kteří viděli mezi vědeckým (monostrukturním) jazykem a tzv. jazyky verbálními nepřeklenutelnou propast, navrhuje Danilenková rozlišovat tyto dva podsystémy:

/1/ Funkční varieta spisovného jazyka určená pro komunikaci mezi lidmi navzájem.

/2/ Formalizovaný umělý jazyk pro komunikaci mezi člověkem a strojem.

Terminologie, kterou autorka chápe jednak jako soubor termínů z jediného oboru, jednak jako soubor termínů ze všech oborů, představuje v jejím pojetí nejinformativnější část lexika odborného jazyka. Termín vymezuje tradičně: slovo nebo sousloví specifické komunikační sféry, které pojmenovává odborný pojem a vyžaduje definici. Termín a terminologii pak sleduje ve dvou situacích: jednak při jejich fixaci (ustalování) v normativních slovnících, jednak při jejich fungování v odborných jazykových projevech.

V první kapitole, nazvané Strukturně genetická a gramatická charakteristika terminologie, odlišuje autorka tři lexikální vrstvy vědeckého jazyka:

/1/ neterminologickou (spisovná, někdy knižní slova, emocionálně neutrální a stabilizovaná),

/2/ obecně vědeckou (slova užívaná v různých vědních a technických oborech),

/3/ termíny, tj. pojmenování lišící se od netermínů semioticky, sémanticky, funkčně, frekvenčně i výrazově; z hlediska vzniku termínů konstatuje, že terminologie čerpá ze všech zdrojů jako slovní zásoba běžně sdělovacího [258]jazyka: jsou zde slova domácí i přejatá, stará i nová, tvořená běžnými i speciálními prostředky, přejatá z jiných systémů (z dialektů nebo slangů), uměle tvořená z řeckých a latinských morfémů, tvořená podle spisovných i podle speciálních modelů.

Genetická spjatost terminologie s lexikem běžně sdělovacího jazyka není podle autorčina mínění nikterak přerušena, ale terminologie má některé rysy zvláštní. Autorka konstatuje, že termín plní svou nominativní a definiční úlohu pouze v odborných projevech, kdežto v projevech jiné sféry že se ho užívá v jiných funkcích.

Pokud jde o využití jednotlivých slovních druhů ve funkci terminologických prvků („termínoelementů“), uvádí autorka substantiva (zvláštní pozornost věnuje jménům vlastním), adjektiva, adverbia i slovesa. Při úvahách o terminologickém charakteru sloves konfrontuje názory sovětské ligvistky O. S. Achmanové s míněním českého jazykovědce O. Mana a souhlasí s Manem v tom, že sloveso může být termínem, označuje-li proces probíhající v dané odborné oblasti (např. v biologii: růst) nebo je-li součástí slovotvorného „hnízda“ spjatého terminologickým významem (např. v lékařství: infikovat).

Ve druhé kapitole, zaměřené na lexikálně sémantickou charakteristiku termínů, zdůrazňuje autorka jako specifický rys termínu symetrický vztah mezi znakem a označovaným pojmem. Je to monolaterální pojetí jazykového znaku, které u nás není běžné. Dále zdůrazňuje specifičnost minimálního strukturního prvku termínu. V běžném jazyce je minimálním strukturním prvkem morfém, v terminologii tzv. „termínoelement“, tj. prvek vyjadřující některý ze znaků pojmu. Prvkem termínu může být slovotvorný základ, afix, slovo v sousloví, ale také jen symbol, např. vitamín A, uran 235 aj.

Další podstatný rozdíl mezi termínem a slovem z běžně sdělovacího jazyka shledává Danilenková v charakteru lexikálního významu. Zatímco u netermínů se projevuje jednak předmětný vztah, jednak vztah k jiným slovům, pro význam termínu je rozhodující přímé spojení mezi znakem a pojmenovávaným pojmem. Zatímco netermín má tendenci v procesu svého fungování se vyvíjet, je úkolem termínů vytvářet předmětné vztahy mezi termíny. Vědní disciplína je terminologickým polem, v němž by nemělo docházet ani k synonymii, ani k polysémii. Dochází-li k nim přesto, je to důsledek konkrétních jevů ve fungování termínů. V přeneseném významu se podle V. P. Danilenkové užívá termínů jen mimo odbornou sféru. Patrně by bylo přesnější mluvit o užívání „mimo sféru daného oboru“. Vždyť metaforické užití termínů z jiné vědní nebo technické disciplíny je v odborném jazyce běžné (srov. např. užívání chemického termínu valence v jazykovědě).

Při charakterizování termínu se často mluví o jeho sémantické určenosti, o nezávislosti na kontextu. Autorka však právem připomíná případy, kdy jen kontext odliší např. proces od výsledku děje u některých slovesných substantiv.

[259]Za další podstatný rys, kterým se termíny odlišují od netermínů, pokládá autorka to, že lexikální význam termínů je v podstatě jen přímý, nominativní, a že nebývá ani frazeologicky vázaný, ani syntakticky podmíněný (jako např. u substantivního přísudku).

Při zkoumání problematiky motivovanosti nebo značkovosti terminologie připomíná Danilenková požadavek K. Hausenblase, aby se nezveličovaly výhody motivovaných termínů. Avšak přesto sama doporučuje při výběru z různých terminologických variant nebo synonym dávat přednost termínům sémanticky průzračným. Soudí, že je vhodné důsledně rozlišovat pojem „motivace“ (při výkladech o tvoření termínů) a pojem „významová průzračnost“ (při charakterizování sémantických vlastností termínů z hlediska adresáta projevu).

Obecně jazykové sémantické vztahy, jako je polysémie, homonymie, synonymie a antonymie, se většinou pokládají v terminologii za nežádoucí. Autorka však právem konstatuje, že existují ve všech terminologiích vědních i technických oborů. Jejich příčiny bývají mimojazykové, spočívají ve vývoji oborů. V počátečních vývojových obdobích jsou stabilnější pojmy, variabilnější jsou jazykové znaky, zatímco v pozdějších obdobích se stabilizují znaky, ale mění se obsah pojmů nebo dochází k různým interpretacím znaku.

Autorka zjišťuje v ruské terminologii zvlášť častý výskyt kategoriální polysémie. To ovšem není specifický rys ruštiny. Např. i v českém technickém názvosloví často označuje týž termín, proces i veličinu (tlak), jev i veličinu (proud), vlastnost i veličinu (tvrdost), proces i jev (záření) apod.

Za homonymní pokládá autorka pouze ty termíny, jichž se užívá s různým významem v různých oborech, tedy nikoli takové, které mají v jediném oboru různé definice.

Za charakteristický rys terminologických synonym označuje autorka okolnost, že mezi nimi bývají rozdíly významové, nikoli stylistické. S tím nelze souhlasit bez výjimky, přihlížíme-li k různým požadavkům stylu teoreticky odborného a stylu prakticky odborného nebo popularizačního, pokud jde o volbu mezi výrazy domácími a přejatými apod.

U terminologických antonym autorka konstatuje, že některé antonymní termíny vznikají zároveň, a to hned v počátcích systémově tvořeného názvosloví (pohyb a klid, světlo a tma), jiné se vytvářejí až na určitém stupni vývoje vědní disciplíny (záporná teplota, antičástice aj.).

Třetí kapitola publikace je věnována tvoření termínů. Zkoumání terminologického materiálu ukázalo, že se pro tvoření termínů užívá týchž pojmenovávacích způsobů jako v neterminologické slovní zásobě, tedy tvoření sémantického, syntaktického i morfologického, avšak že v terminologii jde o proces záměrný, nikoli nahodilý, o proces kontrolovaný a regulovaný, opírající se o poznaný obsah pojmu a využívající výhod průzračné vnitřní [260]formy. Sémantickým způsobem vznikají termíny krátké a snadno zapamatovatelné (srov. např. metaforické termíny ve strojírenství: noha, koník, vřeteno /soustruhu/). Na rozdíl od netermínů však nezískává takové slovo nový význam postupným vývojem, nýbrž nabývá ho ihned při terminologizaci.

Syntaktický způsob tvoření termínů, tj. spojování slov v sousloví, se jeví dnes jako nejproduktivnější, protože umožňuje vyjádřit větší počet konstitutivních znaků pojmu než způsoby jiné.

Morfologický způsob (tj. odvozování a skládání slov) se při tvoření termínů vyznačuje některými specifickými tendencemi: Přibývá produktivních slovotvorných modelů, zvyšuje se pravidelnost tvoření, objevují se některé slovotvorné prostředky zvláštní, projevují se snahy o významovou specializaci afixů, o vzájemnou koordinaci mezi produktivností a upotřebitelností prostředků a o tvoření celých slovotvorných „hnízd“.

Z hlediska využívání různých způsobů tvoření zkoumá autorka hlavní onomaziologické skupiny odborných pojmenování: názvy předmětů, vlastností a dějů. U každé skupiny charakterizuje produktivnost různých prostředků. Konstatuje růst syntaktického způsobu tvoření a dokládá to údajem o souslovích ve sbornících doporučovaných termínů. Ve 30.—50. letech tam zcela výrazně převažovaly termíny složené maximálně ze dvou terminologických prvků, kdežto ve obornících z 60.—70. let se zhusta objevují termíny ze tří, čtyř i více prvků.

Při srovnávání způsobů tvoření termínů a netermínů registruje autorka jako doplňující slovotvorný prostředek symboly a zjišťuje, že pro tvoření terminologických modelů se některé spisovné prostředky modifikují.

Poslední kapitola se týká lingvistických zásad uspořádávání odborného názvosloví. Operuje se tu pojmem „odborná varianta normy“ (rozumí se ovšem normy spisovného jazyka). Tento pojem—termín nemá zahrnovat jakékoli odchylky od spisovné normy, nýbrž pouze využívání některých spisovných variant (např. koncovky -a v nominativu plurálu podstatných jmen rodu mužského), pokud je to v souladu s vývojovými tendencemi ve spisovné ruštině.

Autorka plně uznává výhody standardizace terminologie, zejména vzhledem k potřebám informatiky, dokumentaristiky, didaktiky, lexikografie aj. Nebere však v dostatečné míře v úvahu, že se standardizace snáz dosahuje ve sféře prakticky odborné než v disciplínách teoretických, jejichž terminologie je příliš spjata s různými školami a metodami a kde by snaha o unifikaci mohla být brzdou ve vývoji oboru.

Když hodnotí metodické pokyny uváděné v různých praktických příručkách, ukazuje na neužitečnost tak obecně formulovaných požadavků, jako např. „aby termíny byly jazykově správné“, nebo „aby byly součástí ruského jazyka“ atp. Doporučuje konkrétní řešení jednak problematiky obecně jazy[261]kové (výrazové prostředky, vztah k přejímání slov z cizích jazyků, z dialektů a slangů, synonymie, polysémie, tvoření krátkých forem termínů), jednak problematiky normování (soulad termínů se spisovnými slovotvornými způsoby a modely, zpravidelňování terminologických systémů, specifické rysy fungování gramatických kategorií v terminologii, stylistické — vlastně spíše syntaktické — požadavky na terminologická sousloví a na definice termínů).

Z těchto problémů stojí za povšimnutí zvlášť autorčiny názory na přejímání slov z cizích jazyků a na tvoření tzv. krátkých forem. Připouští potřebnost a výhodnost přejímání termínů, avšak zároveň dodává, že přejímání má své hranice a že je třeba znát míru. Jak vidíme, ani toto není právě zvlášť určitý pokyn. Doporučuje kodifikovat přejatý termín v těchto případech:

/1/ Jde-li o termín užívaný i v jiných jazycích (doplnili bychom: v rozšířených evropských jazycích).

/2/ Je-li přejímaný termín svou motivací vzhledem k pojmu výstižnější než jeho ekvivalent vytvořený z domácích prostředků.

/3/ Je-li přejímaný termín nosný, tj. dává-li možnost snadno tvořit odvozeniny.

Staví se proti „módnosti“ v přejímání a jako příklad uvádí tvoření kompozit s první složkou mini-.[5]

Pokud jde o tvoření tzv. krátkých forem termínu, tedy o problém, jemuž věnoval značnou pozornost D. S. Lotte,[6] doporučuje autorka mluvit raději o „krátkých variantách termínu“, čímž rozumí významově rovnocenné, ale stanoveným způsobem zkrácené podoby pojmenování jednoho a téhož pojmu. Autorka liší:

/1/ zkracování lexikální (vypouštění slov ze sousloví),

/2/ zkracování slovotvorné (afixace, kompozice, substantivizace, abreviace),

/3/ zkracování symbolové (nahrazení slova symbolem nebo písmenem odlišným od iniciály vypouštěného slova).

Upozorňujeme však na nebezpečí, které hrozí ze snížení významové přesnosti termínu.

Zvláštní odstavec věnuje Danilenková formulaci definic. Uvádí příklady přetížených syntaktických konstrukcí, opakování definovaného termínu v definicích, nevhodného užívání zájmen nebo formulací tautologických. V závěru doporučuje pro terminologické slovníky jako nejvhodnější tzv. [262]definice klasické, tj. pomocí nejblíže nadřazeného rodového pojmu a druhových rozlišujících znaků. Pokládá za potřebné vypracovat model heslového odstavce pro terminologické slovníky.

Kniha V. P. Danilenkové shrnuje a komentuje výsledky celé řady dílčích studií sovětských terminologů[7] a může být po mnoha stránkách přínosem i podnětem pro naše lingvistická zkoumání odborné slovní zásoby. Shodná nebo podobná řešení terminologické problematiky nejsou dána jen genetickou příbuzností češtiny a ruštiny, ale i dosavadními živými vědeckými kontakty v této oblasti. O tom svědčí také již zmíněný fakt, že se Danilenková tak často vyrovnává s názory právě českých a slovenských lingvistů (Dokulil, Hausenblas, Havránek, Horecký, Křístek, Kuchař, Man, Píša, Sochor aj.). Postrádali jsme jen jasnější zaujetí stanoviska k problému stabilnosti terminologie. Z dřívějších sovětských terminologických prací jsme někdy měli dojem, že ruští terminologové doporučují přebudovávat i značně stabilizovanou terminologii, dosáhne-li se tím její větší systémovosti. Naproti tomu v naší tradici lingvistické péče o terminologii je snaha zachovávat vžité termíny, pokud svou motivací nevyvolávají mylné představy o pojmenovávaných pojmech.

Stále ještě diskusní se nám zdají oba základní pojmy—termíny této práce: „vědecký jazyk jako autonomní varieta jazyka spisovného“ a „odborná varianta normy“. Specifické rysy, kterými autorka oba pojmy charakterizuje (užívání symbolů, specializace slovotvorných prostředků, preferování některých gramatických variant aj.), nejsou podle našeho názoru zcela přesvědčující. Řešení těchto otázek však překračuje rámec terminologické studie a patří již do oblasti obecné teorie spisovného jazyka.

---

[1] V. P. Danilenko, Russkaja terminologija, Opyt lingvističeskogo opisanija, Moskva 1977, 246 s.

[2] V soupisu terminologických pramenů uvádí 51 vědeckých publikací, 6 obecně jazykových a 44 odborných výkladových slovníků, 52 sborníků doporučených názvů, které vydává Všesvazový výbor pro vědeckou technickou terminologii, a 151 návrhů názvoslovných norem.

[3] Bibliografický soupis obsahuje 478 položek; nejde tu však jen o studie s problematikou ryze terminologickou, uvedeny jsou i práce z oblasti obecné lingvistiky, sémantiky, teorie spisovného jazyka, stylistiky, lexikologie i gramatiky. Pro nás je zajímavé, že z uvedených 34 studií cizojazyčných 23 pochází od českých a 6 od slovenských autorů.

[4] Issledovanija po russkoj terminologii, Moskva 1971, s. 7—67.

[5] Není bez zajímavosti, že se zneužívání tohoto módního slovotvorného prostředku kritizovalo před lety i u nás. Srov. A. Tejnor, Minisukně a minipublicistika, NŘ 50, 1967, s. 51—53; Fr. Daneš, Maxivana, minikuchyně, Bulletin ČSAV, 1974, č. 10, s. 2.

[6] Srov. zejména D. S. Lotte, Kratkije formy naučno-techničeskich terminov, Moskva 1969.

[7] Srov. např. mé zprávy v NŘ 53, 1970, s. 277—285 a NŘ 54, 1971, s. 169—177.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 5, pp. 256-262

Previous Slavomír Utěšený: Památce prof. Boženy Zimové

Next Alena Polívková, Jiří Kraus: O jazykové normě z hlediska statistiky