Časopis Naše řeč
en cz

Jazyková poradna roku 1602

Mojmír Otruba

[Drobnosti]

(pdf)

-

Potřeba vyžádat si přímo u jazykového odborníka rozhodnutí sporu o jazykové správnosti je i u nás starého data, i když praxe takovýchto arbitráží bývala o něco složitější než dnes. Obojí dokládá článek O správnosti starých Čechů v řeči (Květy 13, 1843, příloha č. 12, s. 48) od V. V. Tomka, tehdy mladého (čtyřiadvacetiletého) honorovaného spolupracovníka Františka Palackého. Vypráví se tu (podle „rukopisu fakulty filozofické na universí pražské Oeconomica B. 14. 186“), že „pan Šimon Podolský z Podolí, císařský měřič zemský v Království českém, spolu s Martinem Fruweinem, měšťanem staroměstským,“ a s dalšími třemi pány „učinili přátelské psaní“ k proboštovi a mistrům koleje císaře Karla IV., „aby mezi nimi rozeznali, kdo pravdu má, zdali lépe jest psáti Češi, čili Čechové“.[1]

Dotazovaní dávají na žádost („jakž tomu porozumíváme, dobrým oumyslem podanou“) písemnou odpověď, v níž se po úvodních zdvořilostních formulích vyjadřují k meritu věci: „Ač jeden každý jazyk a řeč, jichž my povědomí jsme, svou vlastnost a obzvláštnost mají, a ne všecko v nich spravuje se regulis nebo pravidly; však ta obzvláštnost nevyvrací některými exemplis regulas universales (doklady obecná pravidla, MO); jako v české řeči jest tato universailis regula [224]ode všech ujata, že slova česká jednou sylabou obsažená in numero plurali anebo v množství vždycky zdržují poslední literu, totiž: na kterou se in singulari skonávají, in plurali eandem retinent (tutéž podržují v množném čísle, MO), obzvláště pak h, jako: Čech Čechové, sníh sněhové atd.; toliko samé vocales (samohlásky, MO) vyňaté jsou, které se in plurali mění, jako tma tmy, mlha mlhy. Pana mistra Adama Daniele z Veleslavína dobré paměti všickni, pokudž my víme, za dobrého Čecha, který vlastně česky mluvil i také psal, mají. Ten v svých spisích a knihách tištěných, ano i v Kronice české, všudy naskrze dobře česky píše a tlačí, a nikdež toho slova in plurali Češi neužívá, než Čechové. Pohleděti se může též do Zřízení zemského pod literou C v registrum lit. VII. a XVIII. Nadto i zvyk neb užívání slovíčka Češi jest neobyčejný. Z těch tedy příčin k straně té, kteráž zastává slovo Čechové naším zdáním přistupujeme, kteréž že páni a přátelé naši milí upřímně ujmou, se důvěřujeme. — Touto odpovědí pány jsme zpraviti neopominuli. Milost Pána Boha našeho rač s námi býti se všemi. — Datum v koleji císaře Karla IV., jinak Veliké, na Starém Městě pražském ve středu po památce svaté panny Kateřiny (27. listopadu, MO) léta 1602.“

V odpovědi nás zaujaly hlavně dva příznaky myšlení o jazyce. Univerzitní odborníci jsou si vědomi přinejmenším důsledků vyplývajících z povahy jazykového systému. Vědí, že nelze beze zbytku vtěsnat veškeré jazykové jevy do soustavy racionálně konstruovaných „regulí“ fungujících jako obecné směrnice spisovné správnosti. O té potom nerozhoduje jenom soulad s obvyklými úkazy v příslušné kategorii jevů, nýbrž také úzus, jak je doložen u spisovatele, jenž „vlastně česky mluvil i také psal“, o druhotně i písemně nedoložený běžný „zvyk neb užívání“. V jazykové poradně z roku 1602 se tedy setkáváme se dvěma podstatnými hledisky, kterými se potom, počínaje Josefem Dobrovským, řídila novočeská jazykověda při rozhodování o spisovné normě — to jest, řídila se jimi ta větev české lingvistiky, která vlastní spisovné češtině byla k prospěchu.

Zaujetí stanoviska k jazykovému sporu mělo na počátku 17. století i osobitý postup. Dříve než dali probošt a mistři koleje „ze společného usouzení“ svou odpověď, usnesli se, „aby jeden každý věc dobře rozvážil a druhého dne při stole zdání své oznámil“.


[1] Viz i J. Gebauer, Historická mluvnice česká, III, 1, Skloňování, Praha 1896, s. 90. a NŘ 3, 1919, s. 62.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 4, s. 223-224

Předchozí Alena Polívková: Dyslektická škola

Následující Alois Jedlička: Za akademikem Bohuslavem Havránkem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1